Věděl jste se svými přáteli v druhé polovině roku 1989, že se přinejmenším něco významně změní? V Polsku už byla nekomunistická vláda, v Maďarsku slavnostně pohřbili Imre Nagye, v Moskvě seděl Gorbačov. Co jste tak tušili, že se stane?

Byl jsem ohledně politických změn v tehdejší Československé socialistické republice značně skeptický. Tato má skepse se sice po Festivalu nezávislé československé kultury ve Wroclawi na začátku listopadu 1989 trochu zmírnila, ale stále jsem byl přesvědčen, že budu žít v „komunismu“ až do konce svého života. To se nestalo, ale změna byla příliš sametová, což jsem také neodhadl. Takže jsem se dvakrát zmýlil, z čehož se snažím ponaučit. Nejsem si však jistý, že se mi to daří.

Samotnou sametovou revoluci nazval Petr Pithart „vyjednaným předáním moci“. A mnoho lidí to považuje za „estébácký puč“, který se vymkl kontrole. Urážejí vás takové úvahy?

O tom, co, jak a proč se v roce 1989 a po něm stalo, by se měla vést svobodná diskuse, ve které by neměly být potlačované žádné úvahy. Takzvané konspirační teorie se totiž občas ukazují pravdivé. Navzdory tomu některé mýty přetrvávají, například o české holubičí povaze. Přitom počátky české státnosti jsou spojené se dvěma krvavými událostmi – bratrovraždou a vyvražděním konkurenčního rodu.

Každopádně, je to 35 let a mám někdy dojem, že se k tomu přistupuje jako 35 let po „vítězném únoru“. Ten se tak nějak povinně slavil i v roce 1983, ale skutečně tak nějak povinně. Co říci čtenářům, kterým se organizované oslavy na Národní třídě a na Václaváku zajídají?