Den 23. srpna připadá na tragické výročí uzavření smlouvy, které se zkráceně říká Molotov – Ribbentrop. Byla uzavřena mezi Německem a Ruskem v roce 1939 s tajným dodatkem o rozdělení vlivu v Evropě. Myslíte si, že je třeba si tento den, který byl jakýmsi začátkem druhé světové války, ještě dnes připomínat? Třeba proto, že dokazuje, jak blízko k sobě mají komunismus a nacismus.
Totalitní ideologie jakéhokoli zabarvení mají k sobě blízko. A tento den, který vstoupil do historie jako pakt Ribbentrop – Molotov, je jedním z velmi důležitých výročí, protože se odehrál plus minus zhruba týden před vypuknutím druhé světové války. Na základě této dohody o neútočení mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem došlo k tomu, že Polsko 1. září přepadla vojska nacistického wehrmachtu a 17. září z východu vojska Stalina. A tím vlastně vypukla druhá světová válka se stovkami milionů obětí. To jsou věci, které je potřeba neustále připomínat. A dokud žijí pamětníci těchto událostí, nemůžeme vlastně hovořit jen o historii. Je to součást našich novodobých dějin, které je třeba znát i z důvodu jakéhosi poučení pro budoucnost.
Bohužel ve školních osnovách jsou novodobé dějiny odsouvány poněkud do pozadí. V těchto dnech jsem viděla u příležitosti jiného významného výročí, které jsme si připomněli před pár dny, 21. srpen 1968, kdy k nám vstoupila okupační vojska Varšavské smlouvy, anketu mezi mladými lidmi. A byla jsem šokována, protože většina z nich nejenže toto výročí neznala, ale ani nevěděla nic o okupaci Československa v roce 1968. A přitom to není tak dávno, my starší si ty tragické události dobře pamatujeme.
To opravdu není tak dávno. Mně bylo v roce 1968 pět let. Velmi dobře si ty události pamatuji, v té době jsem žil v Českých Budějovicích a dodnes si vzpomínám na to, kde v lese za městem koukala sovětská děla. Našel bych ještě dnes pod omítkou místa, kde byly nápisy s výrazem odporu proti okupantům. Samozřejmě když lidé neznají vlastní dějiny, nerozumějí jim, jsou oslabeni, co se týká i chápání současnosti, protože jsme v jakési kontinuitě dějin.
Já jsem měl to štěstí, že moje rodina byla velmi politicky aktivní, takže jsem měl doma alternativní výchovu i studijní materiál z mnoha novin. Takže když jsem byl později schopen sám z těch materiálů v 70. letech možnost čerpat, měl jsem řadu informací. Jsem rád, že jsem měl příležitost jako mladý sekretář pražského arcibiskupa hovořit osobně s Alexandrem Dubčekem a Čestmírem Císařem. A poté, kdy už jsem byl ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů, jsem se ještě několikrát setkal s Čestmírem Císařem. S představiteli pražského jara jsem měl možnost hovořit o pražském jaru, a tím si doplnit to, co jsem nastudoval z dobových materiálů doma.
Neplatí hrozba, že kdo nezná svou historii, může ji zopakovat? Zvlášť v době, kdy se u nás objevují snahy „rehabilitovat“ komunisty? Už jsou v krajských vládách a může se stát, pokud vyhraje na podzim Andrej Babiš sněmovní volby, že budou mít možnost se přímo či nepřímo podílet i na vládnutí ve státě. Neobáváte se, že mladí nejsou připraveni na to, co v takovém případě hrozí, nebudou to tedy pokládat za nebezpečné?
Geopolitická situace se od roku 1989 výrazně změnila. Neexistuje Sovětský svaz, který byl výraznou oporou komunistického hnutí a země východního bloku byly satelity této imperiální mocnosti. To je jeden základní fakt. Jsme členy Severoatlantické aliance, Evropské unie, dokázali jsme využít dějinné skuliny a velmi vhodné konstelace k tomu, abychom se mohli navrátit do kulturního, politického, obranného společenství, kam svojí přirozeností a podstatou patříme. To znamená, že nějaká cesta zpět není.
Ale samozřejmě že kdyby komunisté měli možnost mít výraznější vliv na řízení společnosti, mohli by některé věci zkomplikovat, protože se ani netají, a je to dobře, že se tím netají, že zpochybňují naše zahraničněpolitické a bezpečnostní vazby. A to by byl zásadní problém. Myslím si, že alespoň podle dosavadních výsledků voleb drtivá většina občanů odmítá komunistické myšlenky, to znamená, že komunisté jsou pouze jednou ze stran zastoupených v parlamentu. Ale svoji ideologii neopustili, nedokázali se distancovat od zločinů z doby jejich vlády, vidíme to na výrocích jejich místopředsedy pana Skály nebo některých poslanců, pana Grospiče, paní Semelové i dalších regionálních politiků komunistické strany, takže to riziko tu je. A proto je třeba data, jako jsou 21. nebo 23. srpen, i z tohoto důvodu připomínat.
Je větší hrozbou pro nás, Evropu i celý svět pravicový extremismus, který je částečně i reakcí na migraci a islámský terorismus, nebo ten levicový, tedy třeba komunismus?
Jakýkoliv extremismus, pravicový, levicový, náboženský, etnický je vždycky velmi nebezpečný. A právě 23. srpen 1939 ukazuje, že totalitní ideologie jsou schopny spolupracovat. Je to v podstatě ta orwellovská idea superstátů, které vytvářejí pragmatické aliance, když se jim to hodí. Toto riziko tady je a je to apel na všechny demokraty z jakékoli části demokratického politického spektra, aby dokázali sčítat pozitivní energii, aby dokázali spolupracovat, protože dnes naše osudy jsou, zaplať pánbůh, v našich rukou. A jak zpívá Marta Kubišová, vláda se opravdu navrátila do našich rukou.
Je na nás, jak Česká republika bude do budoucna vypadat. A jsem přesvědčený, že žijeme v jedinečné etapě, to, že jsme členy zmíněných politických a obranných společenství, je obrovský bonus, protože například v současné době nemáme za svými hranicemi žádného nepřítele. To je dějinně jedinečné období a toho je potřeba využít. A myslím, že se nám to daří, po stránce bezpečnostní jsme šestou nejbezpečnější zemí na světě, jsme čtvrtou nejméně zadluženou zemí Evropské unie, naše ekonomika běží dokonce rychleji, než je průměr v Evropské unii, máme zde nejmenší míru nezaměstnanosti.
To jsou všechno velmi důležité a pozitivní věci, ač existují i problémy, které nelze relativizovat, ale zásadně jsou tyto trendy postaveny dobře. A je třeba, aby tyto zahraničněpolitické priority nebyly nikdy zpochybňovány. Proto je třeba volit demokratické síly, a ne síly radikální, ať už zprava nebo zleva, které tyto principy zpochybňují.
Řekl jste, že v současné době nemáme za hranicemi žádného nepřítele. Ale velkým nebezpečím pro Evropu i celý svět je terorismus, který přichází z islámského světa. Jak vnímáte výrok papeže, který byl velmi kritizován, že je třeba migrantům pomáhat i za cenu ohrožení bezpečnosti v Evropě?
Já jsem se s tímto postojem papeže seznámil ze sdělovacích prostředků, neměl jsem možnost ověřit si tuto informaci přímo z vatikánských zdrojů. Do jisté míry mi to nerezonuje s praxí, kterou z Vatikánu znám, kdy právě bezpečnostní opatření v tomto samostatném státě v srdci Říma jsou velmi přísná. Do Vatikánu nelze vstoupit bez přísné kontroly, bez bezpečnostních rámů, to znamená, že Vatikán ve své praxi uplatňuje bezpečnostní předpisy možná mnohem přísněji než okolní Itálie.
Vidím tady určitý rozpor mezi prohlášením a praxí, ale jak říkám, neměl jsem možnost čerpat přímo z vatikánských zdrojů. Ale moje zkušenost je, že vatikánská praxe odpovídá evropským bezpečnostním trendům nebo je ještě překračuje, protože Vatikán jako srdce křesťanského světa může být jedním z cílů jakéhokoli fanatismu, který v současné době třeba z toho islámského prostředí vychází a právě judeokřesťanskou civilizaci atakuje.
Takže jste překvapen tímto papežovým výrokem? Navíc když jste členem vlády, která dala najevo, že pro Českou republiku je bezpečnost důležitější než pomoc migrantům, o nichž nic nevíme. V Evropě jsme za to kritizováni, ale je zřejmé, že se otázka povinných kvót pro rozdělování uprchlíků mezi členské země Evropské unie opět otevře.
Bezpečnost vlastních občanů je prioritou pro vládu jakékoli země. To je fakt, který nelze zpochybňovat. Je to úkol číslo jedna. Na druhou stranu nelze proti sobě stavět principy bezpečnosti a solidarity. Solidární je třeba být. Ale ani my, ani občané s pasem Evropské unie se tady nemůžeme pohybovat nekontrolovaně. Nemůžeme připustit, aby se na našem území pohybovaly osoby, o nichž nic nevíme. A to je jádro problému, protože řecké a italské úřady nejsou schopny nám identifikovat osoby, o jejichž azylu by u nás bylo možné uvažovat.
Nemůžeme si prostě dovolit přijímat osoby bez dokumentů, o jejichž zázemí, zájmech, cílech nemáme ponětí. Je třeba, aby v evropském kontextu byla mnohem intenzivnější spolupráce, abychom měli větší provázanost v databázích policejních, tajných služeb, abychom měli kontrolu nad tím, kdo u nás žádá o azyl, a sami mohli rozhodnout, kdo bude mít právo azyl obdržet a kdo ne. A lidé, kteří nebudou odpovídat našim bezpečnostním normám, na našem území nemohou být. Musejí být repatriováni.
Což neznamená, že bychom neměli být solidární. Kvůli tomu, že v té mase uprchlíků jsou lidé, kteří zneužívají humanitární krize, není možné se nesolidárně chovat k těm, kteří opravdu ve velké humanitární krizi jsou. To je ten apel, abychom to vzali velmi vážně a rozlišovali, ale v žádném případě to nesmí být na úkor bezpečnosti vlastních občanů.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
