Teror v Paříži – dovedeme a chceme mu účinně čelit?
Odpověď na tuto otázku není tak jednoduchá, jak by se člověku zdálo. Myslím, že není třeba, a ani nechci popisovat formy a cíle teoretických akcí. O tom byly napsány knihy a v těchto dnech máme možnost slyšet mnoho obdobných relací. Není tudíž na mně, abych poskytl další popis a informace.
Teror je nepřijatelný a neomluvitelný, což v naší mediální a politické sféře není tak jednoznačné. Právě z tohoto hlediska se chci zmínit o některých případech.
Bojíte se teroristického útoku na území České republiky?Anketa
Problém je v hledání řešení, či alespoň omezení tohoto dávno historického způsobu politického boje. Organizovaný teror, a to je náš dnešní problém, má svoji sílu, ale zároveň v něm je i prvek prozrazení. Je to způsob jednání, které je nutno jednoznačně a univerzálně odmítat. Teror nemůže být omluvitelný. Ani když chápeme jeho cíl.
V dnešní světové politické situaci opírají Spojené státy své akce (označené jako protiteroristické) všude, kde k nim přistoupily, o Chartu OSN, neboť se pokládají za zemi napadenou (11. září), a vedou tudíž v podstatě obrannou válku. K tomu nepotřebují rozhodnutí Rady bezpečnosti. Není to, jak víme, tak jednoznačné, a navíc v podstatě ve všech případech je to i neúčinné. Vzpomeňme na Kosovo a UČK, kterou prohlásily za teroristickou organizaci, aby zanedlouho podpořily její vládu. To je něco o politice.
Vzpomeňme na období, kdy se podařilo uplatňovat tendenci neocons, a nejen amerických, třeba ve změně přístupu k Ruské federaci, což i naše obdobné politické skupiny přivítaly nejen s pochopením, ale i nadšením. Mám na mysli jednorázové vyhoštění 50 (slovy padesáti) zpravodajských ruských důstojníků z Washingtonu. Protože tolik lidí nelze „chytit red handed“ – při činu najednou, byl to jednoznačný politický akt, kterým se měla ukončit dřívější vzájemná spolupráce, a to nejenom zpravodajských služeb.
Po krátké době nato přišel teroristický útok 11. září. Američtí zpravodajci okamžitě dorazili do Moskvy (chtělo by se říct „kolenačky“) s omluvou a nabídkou další spolupráce. Vzpomeňme dále na Bostonský maraton a teroristický útok vedený dvěma Čečenci. Nakonec se ukázalo, že ruská strana předala dávno před akcí dokumentaci, dle které byli oba vysláni do USA jako teroristé. A byl zde opět pravděpodobně politický prvek, který nedovolil správné vyhodnocení předaných informací.
Chci tím zdůraznit výlučnou roli zpravodajských služeb a jejich spolupráci právě při čelení teroristickým hrozbám. Nedávno před několika týdny proběhla světem zprávička o uzavření nové smlouvy mezi zpravodajskými agenturami obou zemí, a to v době, kdy my, a nejen my, rozviřujeme rusofobní kampaň a pěkně důrazně. Nejenom tradičně naše média, ale vezměte si poslední zprávu BIS, jak vyhrožuje a bouří proti jakémukoliv kontaktu s RF, např. jejich vědci, studenty i obchodníky. Neskrývá se právě u nich podpora terorismu, když vylučují i v podstatě jedinou účinnou formu boje proti němu?
Po právu nám byly připomenuty z historického pohledu různé teroristické akce Čečenců i v Ruské federaci (Beslan a zabíjení dětí). Neměli bychom si také vzpomenout, jak naši novináři tyto akce s pochopením komentovali? To by bylo velmi poučné, když stále, a zvláště v LN, téměř expertně působí! Lze tomu rozumět tak, že teror může být pochopitelný, a snad i omluvitelný a dobrý v naší mediální kariéře?
Ne nemůže. Ani v Paříži. Ani v Sýrii, kde francouzská letadla bombardují. Ani dnes v Brně a zítra možná v Praze.
- TÉMA: Teror v Paříži
Psali jsme:
Poslední léta byla bohatá na události, které dle mnohých představují největší výzvu nejen pro ČR od listopadu 89. Nejprve Ukrajina, válka v Sýrii a teď migrační krize. Co nám tato poslední léta řekla o naší demokracii, o tom, kam jsme se od listopadu 89 dostali, o nás samých?
Výročí 17. listopadu symbolizuje rozpad bipolárního světa v našem prostředí. Historicky bude vždy patřit k naší cti, že vše začalo v Praze v šedesátých letech. V zemi, která ke změně byla ekonomicky, společensky i kulturně historicky nejvíce přizpůsobena. Procesy, které vyvrcholily během pražského jara 1968 se rodily v širokém spektru společenského života již nepoměrně dříve. Vojenský zásah mocenského centra v Moskvě byl veden ne kvůli ČSR, ale proti rodícímu se ideologickému směřování a jeho vzrůstající společenské mezinárodní síle.
Proto v období „normalizace“ byl předně na základě analýzy vedoucího činitele disentu prof. Hájka učiněn závěr, že pokud má společnost dojít k pozitivnímu řešení, musí to být předně v postupných změnách v SSSR. A k tomu se i nasměrovalo snažení politického disentu. Snad není od věci připomenout právě vývoj v Sovětském svazu. Již v polovině osmdesátých letech, kdy se stal vedoucím představitelem Andropov (dřívější šéf rozvědky), který disponoval skutečnými informacemi o vnitřní situaci doma i o zahraničním vývoji, nastoupil cestu postupných reforem, (1984) které po jeho smrti aplikoval Gorbačov. Zde byl i aktivní přístup a vliv z české strany na něj (Mlynář jako jeho osobní přítel a představitel pražského jara, žijící v Rakousku) i možnost dalších kontaktů ze strany Hájka, který navíc udržoval aktivní, i když utajovaný, styk se svými přáteli, sociálními demokraty v západní Evropě (Palme, Brant, Kreisky a další). Jeho jménem byla vedena i jednání v Moskvě s představiteli medií a byly to oni, kteří nás nabádali k větší aktivitě. Tato spolupráce vyústila v kontakt s velitelstvím sovětských vojsk v Milovicích již v březnu 89 s naším požadavkem zajištění jejich vojenské podpory v případě snahy o vojenský zásah proti akcím v Praze ( vzpomeňme na Palachův týden). Požadavek byl, aby se snažili působit na vedení KSČ, vládu a kontakty na generalitu tím, že jejich pozice nebude neutrální, ale postaví se na stranu společenských změn. Nedostali jsme přímou odpověď, ale dopis Gorbačova Jakešovi v kritických listopadových dnech potvrdil jednoznačný postoj sovětské armády. A nebyla to situace jednoduchá, když si uvědomíme protiruské kampaně, které KSČ a média vedla ( dnešní kampaně jsou jen opisování tehdejší doby).
Zde kontrastuje každý rok se opakující vyjádření pana Kocába, který se zapojil „dva dny poté“, pro TV, kam je hojně zván. Na otázku: čeho jste se 17. listopadu nejvíce bál? Kocáb odpovídá: „nové invaze Sovětského svazu“. V tomto smyslu mluví i naše dnešní vysokoškolské učebnice mezinárodních vztahů. Svědčí to ale jen o tom, že sám Kocáb neměl nic společného s politickým disentem a že naše současná rusofobní propaganda cílí i na vysoké školy.
Myslím, že to je účelový nedostatek, že my píšeme, mluvíme a dokumentujeme podrobně, co se stalo po (!) 17. listopadu – a tím zakrýváme podstatu věci. Vždyť jednomu z pozdních aktérů Petru Pithartovi stačí, že „změna spadla z nebe“. Nespadla, vyžadovalo to hodně rizikové práce mnoha lidí, organizací a hlavně iniciativy při složitém vývoji v Sovětském svazu.
Pokládal jsem za nutné mluvit o věcech před listopadem, snad proto, že dnes se to nesmí. Stejně tak jako vzpomenout jméno Hájek.
Několik poznámek k době polistopadové. Byli jsme v procesu transformace, spíše Východ než Západ. Dokonce byla nastolena otázka – kdo je vítěz? Samozřejmě přispěchaly hlasy, že Západ, přestože v podstatě nic moc nedělal. Já bych sice řekl, že spíše ten, kdo měl ze změn největší prospěch, a to na základě svého mnohaletého snažení. A již to vypadá na zcela jiný závěr. Ten dokonce respektovaly USA, a proto zintenzivněly svůj zájem o období spolupráce právě se SSSR. Svět zůstal však rozdělen v myšlení a zájmu mnohých. Na jedné straně liberální intelekt a společenská odpovědnost – na druhé neocons, primitivismus moci a falešné bezobsažné elitářství a duchovní prostota.
Doufal jsem, že svět po rozpadu bipolárního světa nastoupí vývoj vzájemné odpovědnosti. Známý americký politolog a přítel Zbigniew Brzezinski se mnou rád v osobní korespondenci souhlasil, ale upozornil, že „ velkou otázkou je, jestli mezinárodní společenství bude natolik inteligentní, aby si to uvědomilo a využilo…“
Bohužel jeho obavy byly reálné. Vezměme stručně třeba náš příklad.
Brzy se začalo s rusofobií. Byla potlačena role SSSR jako iniciátora politických změn. Pak útok na možné přicházející emigranty, 10 až 15 milionu Rusů (ministr vnitra Ruml), a protože se rusofobie vždy snoubí s antiamerikanismem, tak jsme se dozvěděli, že Clinton je kryptokomunista a špion KGB školený dokonce v Praze (BIS). A aby toho nebylo málo, tak „Američané jsou zrádci“ (nechtějí nás do NATO) – slova přímo od prezidenta Havla do mezinárodních médií. Myslím, že to nebyly jeho názory, ale byl pod velkým vlivem „hochů kolem Hradu“. Nemusím jmenovat, ale jeho chyba byla, že jim neuměl čelit.
Jeden z nich, jeho životopisec a „expert“, následně několikanásobný velvyslanec v prestižních postech přišel s teorií, že jsme v „bezpečnostním vakuu“, a to přesto, že na zasedání OBSE se právě dohodla masivní zbraňová demobilizace. Proto se asi prohlásilo, že je to jenom „žvanírna“. Bylo to spíše proto, že USA trvaly na rozšíření OBSE o bývalé státy Sovětského svazu s tím, že to bude evroasijská organizace kolektivní bezpečnosti jako alternativa, v podstatě mimo NATO.
Myslím, že nic neobjevuji, jsou to věci známé. Bohužel, stav naší demokracie nám neumožňuje o tom mluvit nebo psát studie a o přístupu do médií ani nemluvě. To jsou začátky polistopadového vývoje a stavu naší demokracie.
Zaznívají alarmující hlasy, že se blíží téměř konec světa. Václav Cílek varuje až před miliardou běženců, prezident Zeman považuje migrační vlnu za organizovanou. Jak se vám to poslouchá? Jsme skutečně v takovém nebezpečí?
Nerad to poslouchám, protože to, myslím, není pravda. Pana Cílka čtu a rád. Nyní mu raději nerozumím. Migrační vlna nebude miliardová již jen proto, že není kvůli vodě. A to by pan Cílek měl vědět, pokud nám nechce skrýt skutečné příčiny – a to by mi u něj dost vadilo. Migranti ze Sýrie se dali do pohybu do Turecka po „našem“ vyzbrojení opozice a „námi“ iniciované občanské válce proti Asadovi. To vše se zintenzivnělo poté, když USA a pár jiných, zahájily masivní bombardování Sýrie. O Iráku ani nemluvím, Snad jen o tom, že prezident Havel týden před odchodem z úřadu podepsal list „osmi“ k podpoře agrese proti Iráku. Vláda se nepřipojila a on se poté vymluvil na Sašu Vondru. Připomeňme si, že RB OSN, ale i Francie, Německo či dokonce Turecko byly proti. Turecko dokonce zakázalo zneužití základem na jeho území. Takže i v založení Islámského státu je možno vysledovat také naši českou, havlovskou stopu.
Ne voda, ale bomby. Voda na Sahaře a na Středním východě myslím nevyschla před rokem. Přesto bych rád od pana Cílka četl něco o vodním hospodářství a plánech v Libyi v dobách toho „zlého“ Kaddáfiho. Myslím, že byly impozantní. Jistě by pomohly spíše hledat pozitivní cestu k řešení než vytvářet a akcentovat současnou atmosféru strachu.
Pokud by se mělo jednat o „organizovanou“ migrační vlnu, jak se odvoláváte na výrok prezidenta Zemana, mě se nechce tento termín připustit. Pokud migrace je reakcí na vypuknutí občanské války a bombardování – a to bylo a je organizováno – pak je třeba hledat politické pozadí, proč uprchlíci-vyhnanci jsou cíleni do Evropy. Má dojít k její destabilizaci? V čí prospěch? V úvahu přichází právě jen iniciátor. A to je dosti závažné obvinění. Myslím, že zde by měl prezident Zeman znovu zvážit celou věc. Byl by to velmi nebezpečný „výkon“.
Zásadní figurou je již zmíněný prezident Miloš Zeman. Tomáš Klvaňa nedávno uvedl, že loni proti němu byly nasazeny červené karty a Zeman se od té doby ještě viditelně zhoršil. Letos by se prý tudíž mělo přitvrdit. Zasloužil by si to Zeman? Jak hodnotit jeho výkony od loňského listopadu?
Pana Klvaňu nehodlám komentovat. Pokud se tak chová jako dříve při strašení celého národa atomovým útokem a nyní panem prezidentem, pak je to případ pro psychiatra, nebo (v lepším případě?) pro BIS.
Zmiňuje nebezpečí pro demokracii. To není zanedbatelný problém. Nebezpečí zde je. Je v nás. V servilitě, primitivizmu a v dehonestaci podstaty člověka, jak jsme svědky denně v médiích. Chcete příklady? Vezměme lživou kampaňovitost u pana Moravce kolem článku 5. Washingtonské smlouvy NATO, při které se lživě prezentovali, myslím, celkem postupně 3 náčelníci generálního štábu. A pan redaktor masíruje národ dál.
A pokud jsme u armády – tak „slavné“ prohlášení v TV pěkně v uniformě gen. Petra Pavla, že Islámský stát není naše hrozba, že závažnější hrozbou je Ruská federace, což má asi vžité ještě se služby pro Komunistickou stranu a pro Jakeše. (Tehdy tomu tak bylo.) Pokud zahraniční směr politiky je určován a hlásán vojáky, tak pro demokracii u nás není místo. A je nutno bohužel důvěřovat všem odborným úvahám (naposled v posledních Pelikánových Listech), že armáda byla připravena v tom našem vzpomínaném listopadu vojensky zasáhnout proti demonstrantům. Výše jsem uvedl, proč se tomu tak nestalo, a hlavně díky komu.
Samotný 17. listopad… Jak jsme si zvykli uvažovat o tomto svátku? Jak silné jsou podle vás resentimenty po minulém režimu a jak kvalitní je debata – jak o zločinech komunismu, tak o temnějších stránkách polistopadového vývoje?
Jak jsem uvedl úvodem, 17. listopad byl v našem prostředí vyústěním dlouhodobé přípravy. Právě tu bychom měli analyzovat. Bohužel se tak neděje. Zde máme velký dluh; ne do minulosti a aktérům té doby, ti naše díky nepotřebují, naplnili tak svůj život, ale vůči dnešní naší mládeži. To není o zločinech komunismu. Všichni mají své pamětníky v rodinách a těm se důvěřuje nejvíce. I mne kdysi navštívil nějaký kapitán na základě „dokumentace“ a chtěl ze mne udělat hrdinu. Neuspěl.
Nevěřím a nemám důvod pro resentiment po minulém režimu. Problém je jinde – ve zklamaných očekáváních. To by však bylo na moc dlouhé povídání, a nakonec ani již původní.
A nejenom očekávání, ale jak jsme nyní manipulováni ke všeobecnému strachu. Z války, migrantů, opět politického útlaku známého z minulosti, a hlavně a absurdně, že nás budou okupovat Rusové, a to i od člověka „který má k lidu blíže“. Nezlobte se, to se komentovat nedá; a nikdy bych si ale dříve nepředstavil, že někdo může takto usuzovat na nízkou gramotnost našich lidí a z této úrovně dokonce na ně působit.
Jak se vlastně v naší zemi žije? Patříme k bohatší části planety, nicméně máme mezi sebou samoživitelky, bezdomovce atd. Jaké jsou u nás „nedodělky“, které společnost má vůči nejslabším?
Rozhodující a podstatný není současný stav, ale trend a perspektiva. Znám Čínu před padesáti lety a dnes, a nejen ji. Změny k nepochopení po všech stránkách. To mi tu chybí.
Není však vše v materiálním pohledu. Jenom tak nelze posuzovat bytí. Vše to, co naplňovalo nás před listopadem, naše snažení, se vytratilo. Stáváme se slabými a zvykáme si na to až do normálnosti. Máme chleba a hry v TV (snad desítky sportovních kanálů). Takže „nedodělkem“ je celý člověk, pokud jsme stále schopni se za něho pokládat. Příliš ostrý závěr? Ale až nyní téměř po 100 letech existence jsme se stali agresorem v Jugoslávii – zrovna tam! A denní zabíjení třeba v Sýrii se stalo normálním, a vadí zaklepání na dveře někoho, koho jsme tak podivně pozvali.
Uvedl bych citát člověka, disidenta i komunisty, kterého jsem pravidelně potkával na knižním veletrhu v mém rodném městě, když zauvažoval za jakých podmínek se v „naší zemi žije“: „Vláda peněz má daleko větší moc než dřívější Strana.“ (Vaculík).
Pojďme, prosím, zavzpomínat, které politické garnitury, které vlády, kteří prezidenti za dobu od listopadu 89 naší zemi spíše prospěli a kteří ji spíše poškodili a čím?
Nemám školní odpověď. Měl jsem ale značné očekávání od stran a lidí, ke kterým jsem se řadil svým sociálním cítěním, filozofií i očekáváním. Těžký úkol.
Snad pro zpestření. Žiji na Praze 10 a při senátních volbách jsem se musil rozhodnout mezi „zeleným“ Štětinou a Malypetrem z ODS. Stal jsem se voličem ODS, přestože jsem se dozvěděl, že KSČM se usnesla volit Štětinu (ODS to by bylo proti bohu i přírodě). A tak se díky hlasům KSČM Štětina dostal do politiky. Myslím, že je to pěkný ilustrativní příběh.
Vím, že politici a garnitury nejsou stejní; i v Americe je rozdíl mezi demokraty a republikány, i když to „z vonku tak nevyzerá“. Doufám, že mě rozumíte, to není bonmot, je to výraz již unaveného smutku.
V posledních letech se rozvíjí debata o správnosti našeho geopolitického směřování a stejně tak o ruské propagandě a agentech ruských zájmů. Čím přispějete vy do této diskuse?
Nyní trochu vážně. Geopolitické směřování je v uvědomění si problémů současného světa. Je to o globalizaci. Ta má již různé a podrobné definice a byla publikována řada knih. Přesto věřím, že globalizace je globální odpovědnost. Nic víc, ani míň. Jsme schopni si však uvědomit podstatu věci? Dosud se řád světa určoval mocí či silou. „Might is Right“. Nejen že rozhoduje síla, ale ona má i pravdu.
Myslím, že právě globalizační tendence a sama tomu odpovídající skutečnost vyvrátila tuto naší vžitou a posvátnou pravdu. Naopak domnívám se, že právě slabost a, chcete-li, bída je určujícím a nakonec řídícím faktorem. Globalizace je pochopitelně také o interdependenci, vzájemné závislosti. Ne jenom států, ale lidstva samého z nutnosti jeho přežití.
Perspektiva a naděje tudíž vychází z uvědomění si své slabosti a bídy, která nemá bohužel ekonomickou hodnotu, ale je dokonce universální. Tím zároveň odpovídám na perspektivu soužití nejenom s Ruskem, ale i s Čínou a ostatními pozemšťany.
Společnost se dělí, jak jsem již napsal, a je to její vnitřní boj mezi progresem a nadějí. Anebo raději si vypůjčím od Obamy jeho hodnocení stavu světa; a nezůstal jen u toho, a načrtl i jistou vizi. „Svět je na křižovatce před válkou a mírem, chaosem a integrací a mezi strachem a nadějí“ a pokračuje „ vidím známky pokroku. Nebezpečí konfliktů se snížilo, chudoba jako sociální základ destabilizace se rovněž snižuje, informační možnosti se podstatně zvýšily a globální spolupráce obnovuje svůj instituciální systém. Existují však nebezpečenství, která nás vedou ke vzájemné závislosti, a tím i k nutné spolupráci.“
Známá jsou několikerá stanoviska Ruské federace, chcete-li Putina, zdůrazňující dialog, kompromis a spolupráci.
Čím přispěji do této diskuse, po těchto citátech již ničím. Zatímco naše Ministerstvo zahraničních věcí objednalo, spoluvydalo a zaplatilo grantem „policy paper“, kde uvádí, že v devadesátých letech (jak jsem je popsal) jsme žili v romantismu (asi s naivitou Američanů) a pokud by se tato doba měla vrátit, tak by byli „ nahnáni čeští konzervativci (tradičně velmi proameričtí) do antiamerického tábora“. Tak konečně tam, kam patří. Jak jsem uvedl, potvrzují jen skutečnost, že rusofobie se pojí s antiamerikanismem. Zde máte důkaz. Škoda jen, že ho předkládá sociálně demokratický ministr, i když zadání asi bylo z minulé doby.
Na závěr jen dodám. 17. listopadu 1989 jsem byl s přáteli na Albertově. S padající tmou jsem v anonymitě viděl pozvolný nárůst odhodlání mladých lidí. Dlouhá cesta na Vyšehrad, zpátky zastávka u botanické zahrady před kordonem, pak individuální přechod na nábřeží a poté kotel na Národni. Byli jsme dva tři šediví pánové a mladé děvče. Vyšli jsme ven bez rány. Vážím si však spíše té dlouhé cesty před listopadem.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
