Bývalý diplomat o tom, proč byl odstraněn Kaddáfí a jak se do toho zapletli jeho bývalí spojenci z USA, Británie a Francie

16.11.2014 19:30

ROZHOVOR Miroslav Belica prožil v zemích Blízkého východu v řadě diplomatických funkcí téměř patnáct let. V letech 1996–2001 působil v Iráku, v období 1987–1991 v diplomatických funkcích na československém velvyslanectví v Tripolisu v Libyi a tématu se věnoval i na Ministerstvu zahraničních věcí. Vysvětluje, co stálo za odstraněním libyjského vůdce Kaddáfího. O tématu mu nyní vyšla kniha Naši lidé v Kaddáfího Libyi.

Bývalý diplomat o tom, proč byl odstraněn Kaddáfí a jak se do toho zapletli jeho bývalí spojenci z USA, Británie a Francie
Foto: socsol.cz
Popisek: Někdejší lybijský diktátor Muamar Kaddáfí

Proč byl odstraněn režim Kaddáfího? Podle obecně přijímaných informací se přece „vzdal podpory terorismu“?

Snaha Francie a Británie o odstranění režimu Kaddáfího je tak stará jako Kaddáfího režim sám. Víme, že se k moci dostal v roce 1969. Poprvé o úvodních třech pokusech odstranit nový libyjský režim už v letech 1970-1971 napsal znalec Blízkého východu Patrick Seale spolu s novinářkou Maureen McConvillovou v knize The Hilton Assignment a Real Life Political Thriller ještě v roce 1973. Tyto první pokusy ovšem zmařila americká CIA. Spojené státy tehdy zaujímaly pružnější pozici než Francie a Británie, USA Kaddáfího považovaly za dostatečně antikomunistického, chtěly na něm pracovat, ovlivňovat ho. Koncem 70. let „bývalý“ agent CIA Edwin Wilson dokonce dodal Libyi plastickou trhavinu C-4 a s pomocí bývalých příslušníků Zelených baretů cvičil libyjské komandos a některé radikální palestinské skupiny.

Kdy se to změnilo?

Když se ovšem stal prezidentem Ronald Reagan, s jeho účelovým viděním světa jen jako dobra a zla, pak už žádný prostor pro zpravodajské hry s Kaddáfím nebyl. Kaddáfího Libye se stala „nádorem, který je třeba vyříznout“. Následovalo americké bombardování Libye v roce 1986, které ovšem kýženou změnu režimu nepřineslo. S výjimkou Británie ale Západ další vojenské akce proti Libyi ani tlak USA na globální protilibyjské sankce nepodpořil. Muselo by se stát něco závažnějšího. Například něco jako útok, v němž by zahynula řada nevinných civilistů z Evropy nebo USA. I podle premiérky Thatcherové Kaddáfí po roce 1986 takzvané teroristické aktivity omezil, tedy s výjimkou dodávek pro Irskou republikánskou armádu.

Ze seriózních zdrojů víme, že v roce 1988 zastavil Kaddáfí financování palestinských extremistických skupin a následně je z Libye vyhnal. Domnívám se, že Kaddáfí se podpory takzvaného terorismu vzdal právě v této době. Jde ovšem o to, co za terorismus považujete. Hned po příchodu k moci vyhlásil Kaddáfí podporu Libye všem osvobozeneckým hnutím a revolucím, což ovšem časem Kaddáfího protivníci v zahraničí paušálně vydávali za „podporu terorismu“. Ať už šlo o podporu Mandelovy ANC, či angolské – nyní vládnoucí – MPLA, sandinistů v Nicaraguy a podobně. O kritériích, kde končí osvobozenecké hnutí a začíná terorismus, jistě můžeme polemizovat.

Co bylo dál?

Pak koncem roku 1988 přišlo zřícení amerického letadla Pan Am nad skotským Lockerbie, zlovolný teroristický akt, který ovšem neprovedli Libyjci, ale podle všeho Džibrílova Lidová fronta pro osvobození Palestiny – všeobecné velení. Cestou nevybíravých manipulací a nátlaku Spojené státy a Británie prostřednictvím Rady bezpečnosti prosadily protilibyjské sankce OSN s tím, že mohou být zrušeny teprve, až Libye vydá skotskému soudu své dva občany, která CIA označila za pachatele atentátu, a když převezme odpovědnost za katastrofu a vyplatí odškodnění pozůstalým obětí. Po osmi letech tvrdých globálních sankcí Libye své dva občany skotskému soudu předala. Soud v Zeistu, který zvláštní pozorovatel generálního tajemníka OSN profesor Koechler nazval „pokračováním velké kamufláže“, pak v roce 2001 jednoho z Libyjců osvobodil, druhého odsoudil na doživotí.

Časem, i pod dojmy americko-britské invaze do Iráku, si Libye „koupila mír“. Okatě přiznala „odpovědnost za činy svých úředníků“, nikoli přímo za atentát v Lockerbie a vyplatila podstatnou část odškodnění. Spojeným státům takové „přiznání“ stačilo a Libye se tímto zbavila sankcí OSN. Na cestě k normalizaci s USA byla ovšem ještě celá řada překážek, mimo jiné vyplacení zbytku kompenzací. Podstatné je, že tehdy, počínaje rokem 2003, se džamáhírije měnila z temné říše mezinárodního terorismu na reformující se zemi vedenou moderním myslitelem Muammarem Kaddáfím.

Jaký to mělo další efekt?

V roce 2008 dosáhly USA a Libye dohody o vyřešení všech pohledávek, o vzniku fondu odškodnění všech obětí (i Lockerbie i amerického bombardování Libye v roce 1986). Velkým problémem se časem staly přislíbené příspěvky amerických ropných společností do společného kompenzačního fondu. Společnosti se k tomu neměly a Kaddáfí je nevybíravě k odvodům nutil. To byl jeden z mnoha motivů, proč na jaře 2011 Spojené státy proti Kaddáfímu zasáhly.

Je to určitý paradox, ale boj proti terorismu, islámskému terorismu, jak ho chápeme po 11. září 2001, boj proti Al-Káidě a islamistům vedla Libye už několik let před tím, než se Usáma bin Ládin stal pro Spojené státy veřejným nepřítelem číslo jedna. Také zatykač na dopadení bin Ládina vydala Libye dříve, než se jeho jméno začalo na Západě denně skloňovat. Do té doby příslušné služby největších západních zemí podporovaly různé libyjské islamistické skupiny, které bojovaly proti sekulárnímu Kaddáfího režimu, stejně jako Američané podporovali wahhábisty a Tálibán v boji proti sovětské invazi v Afghánistánu.

S touto podporou protikaddáfíovských islamistů USA dočasně přestaly po útoku na newyorská dvojčata a naopak se snažily Libyi zapojit do nelegálního programu mučení zajatců ve třetích zemích. Recipročně na libyjskou žádost britská MI6 a CIA například vypátraly a v roce 2004 Libyi předaly jednoho z představitelů libyjské opoziční skupiny Libyan Islamist Fighting Group (LIFG) Abdula Hakíma Belhádže. Tento muž se spolu s dalšími libyjskými Afghánci, účastníky války v Afghánistánu na straně Tálibanu, třikrát pokoušel o svržení Kaddáfího režimu. Zbývá dodat, že po čase Kaddáfí Belhádže propustil na svobodu jako osobu, která už „nepředstavuje nebezpečí“. Když pak na jaře 2011 vypukla v Libyi rebelie proti režimu, Belhádž se stal hlavním koordinátorem dodávek zbraní a speciálních sil z Kataru a po pádu Tripolisu vojenským velitelem rebelů v hlavním městě.

Proč se na svržení Kaddáfího podílely Francie a Británie?

Důvody, které vedly Francii a Británii k tomu, aby počátkem roku 2011 iniciovaly svržení Kaddáfího režimu, mají obdobný charakter jako v případě USA. Jen je zde patrnější aspekt politického hazardu, Sarkozyho snaha řešit rychlou úspěšnou válkou domácí problémy, přezírání mezinárodních norem. Obě země, ale i americké korporace došly po čase zahrávání si s Kaddáfím k závěru, že se tento muž „dostatečně nepolepšil“. Nestal se totiž loutkou, jak si představovaly. Sarkozy mu uchystal triumfální přijetí v Paříži, nechal kvůli němu uzavřít Louvre, hovořilo se o desetimiliardových libyjských nákupech ve Francii včetně superletounů Rafale a jaderných elektráren, realizována však byla sotva desetina. Navíc se Kaddáfí stavěl negativně vůči Sarkozyho projektu Unie pro Středomoří, kvůli kterému Sarkozy kdysi koupal Topolánka a ve kterém Kaddáfí oprávněně viděl neokolonialistický projekt pronikání Francie do Afriky.

Podobně Britové byli zklamáni tím, že z četných slibů libyjských nákupů britské výzbroje byl realizován jen zlomek. Není divu, že už v létě roku 2010, téměř rok před vypuknutím ozbrojeného povstání v Libyi, se generální štáby obou zemí dohodly na provedení vojenských cvičení ve Středomoří. Jak v Kongresu USA uvedl senátor Dennis Kucinich 31. března 2011, cílem těchto manévrů, které shodou okolností měly začít 21. února, byl „smyšlený“ diktátor v bohaté ropné zemi na severu Afriky. Je pozoruhodné, že libyjská zahraniční opozice stanovila s velkým předstihem vypuknutí povstání proti Kaddáfímu na 17. února.

A zapojení Obamy?

Pokud jde o prezidenta Obamu, ten se do libyjského dobrodružství pod tíhou fiasek v Iráku a Afghánistánu zpočátku příliš nehrnul. Pak ale nastal obrat, když Kaddáfího síly přišly do úspěšné protiofenzívy proti ozbrojeným rebelům, byly to Spojené státy, které 17. března prosadily v Radě bezpečnosti rezoluci na ochranu libyjského obyvatelstva, rozuměj povstalců, a za necelé dva dny už NATO začalo Libyi bombardovat.

Podrobně se tímto příběhem zabývám ve své další knížce Naši lidé v Kaddáfího Libyi, která v těchto dnech vychází v nakladatelství Epocha.

Egypt pokus o destabilizaci ustál...?

Já bych ten proces týkající se Egypta možná pojmenoval trochu jinak, situace v Egyptě a kolem Egypta byla komplikovanější. Vojenský režim prezidenta Mubáraka se těšil až do poslední chvíle podpoře Spojených států a také saúdského královského dvora. Zosobňoval stabilitu, službu zájmům Západu, i když nikoli respektování západních demokratických hodnot. To, že byl nenáviděn většinou obyvatelstva, především těch pod vlivem Muslimského bratrstva, nebylo až tak důležité. Mezi vlivnými arabskými zeměmi byla ale jedna maličká, i když nesmírně bohatá zemička v Perském zálivu, s třetími největšími zásobami ropy na světě, která měla enormní zájem na Mubárakově odstranění.

Která to byla země?

Katar. Je zcela závislý na exportu ropy a zkapalnělého plynu a jako hlavní problém svých exportů do Evropy vidí vysoké přepravní náklady. A Mubárak stále navyšoval poplatky za přepravu Suezským kanálem. Takže nyní již bývalý katarský emír vsadil počátkem roku vše na odstranění Mubáraka cestou neomezené podpory egyptského Muslimského bratrstva jako hlavní opoziční síly. Nový režim měl garantovat rozumné tarify za tranzit.

Takže Mubárak s pomocí Kataru a saúdských soukromníků, nikoli vlády, padl a ve všeobecných, podle všech kritériích demokratických volbách zvítězil kandidát Muslimského bratrstva Muhammad Mursí. Toho však zcela nedemokraticky svrhla armáda v čele s generálem Abdul Fatahem Sisím, především z důvodu, že jí Mursí sáhl na vojenský byznys, který činí více jak čtvrtinu egyptské ekonomiky. Mursí obžalován z podněcování k násilí, zabíjení demonstrantů, špionáže a spiknutí s Hamasem do dnešního dne rozsudek nepadl. Spiklenec Sisí se nechal 93procentní většinou zvolit jako nový egyptský prezident. Takže kolo se pouze o 360 stupňů pootočilo, vše zůstalo při starém, snad jen více zakrváceném.

 

Miroslavu Belicovi se dodatečně omlouváme za potíže, které mu vznikly na pracovišti v důsledku publikování jím neautorizovaných osobních údajů v minulém rozhovoru. Miroslavu Belicovi vyšla kniha Co nezavály písky Mezopotámie a nyní publikace Naši lidé v Kaddáfího Libyi

reklama

autor: Lukáš Petřík

Radek Koten byl položen dotaz

interpelace

Když vláda nereaguje na vaše interpelace, jaké jsou vaše další možnosti získat odpovědi, pokud nějaké jsou? Myslel jsem, že odpovědět do 30 dnů vláda, respektive tázaný musí ze zákona.A druhá věc, jak víte, že čísla,co vám možná premiér někdy dodá, budou pravdivá?

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Úspěšné akce Mosadu se ven nedostávají. Exagent Gad Šimron řekl PL pravdu o některých z nich

4:44 Úspěšné akce Mosadu se ven nedostávají. Exagent Gad Šimron řekl PL pravdu o některých z nich

„Dobrá, unesli jsme Eichmanna z Argentiny. Ale má knížka aktuálně vydaná česky, tedy Poprava kata z …