Oznámení o druhé Zemanově kandidatuře jste označil za dobrou zprávu. Říkáte, že jako prezident vždy hájil českou suverenitu a je zkušený. Jak to jde dohromady s Vaším pravicovým pohledem na věc?
Docela dobře, protože prezident v našem ústavním systému nemá v podstatě žádné exekutivní pravomoci. Jde spíše o symbol státnosti, o výraz svrchovanosti země. Je mi proto vcelku jedno, jestli je názorově napravo nebo nalevo. Důležité je něco jiného. Jestli mu věřím, že hájí zájmy občanů naší země, českého národa a považuje českou státnost za nezpochybnitelnou. Miloš Zeman mnohokrát prokázal, že tyto hodnoty jsou pro něj svaté. A přidal bych ještě dva důvody. Jako první bonus bych mu přičetl, že si velice dobře uvědomuje rizika, která ony hodnoty ohrožují, a razantně proti nim vystupuje. Mám na mysli nekontrolovanou migraci, převážně islámský terorismus, ale nejen ten. Druhým bonusem je pro mě Zemanův odpor k progresivistickým elitářským ideologiím a jejich nositelům, kteří ve své nadutosti a vyvolenosti pohrdají většinou svých spoluobčanů a snaží se nám nadiktovat své pravdy. Ať už jde o zelené, multikulturalisty, genderisty, či jak se všichni ti nebezpeční pomatenci označují.
Miloš Zeman sám sebe označuje za eurofederalistu, s jistými výhradami prosazuje přijetí eura, je příznivcem progresivního zdanění. I přesto ho podporujete? Co je pro Vás u Miloše Zemana zásadní?
Já jsem velkým příznivcem prezidentského systému vlády. Považuji jej za významně lepší, přehlednější, pro voliče srozumitelnější než parlamentní. Všimněte si, jak je národ fascinován prezidentskou volbou, jakou mu média věnují pozornost, přestože je do ní ještě poměrně daleko. Ostatně se to odráží i na účasti voličů. Naopak volby do Poslanecké sněmovny, které se rychle blíží a jsou o mnoho důležitější, až takový zájem nevzbuzují. Proč to říkám? Kdybychom měli prezidentský systém, tak by při volbě hlavy státu šlo o něco jiného, o klasický ideový střet pravice a levice, který na rozdíl od jiných nepovažuji za překonaný. Pak bych Miloše Zemana nevolil, protože v něm vidím levicového politika, kolektivistu a keynesiánského ekonoma. Byl by v tom případě kapitánem týmu na druhé straně hřiště, stejně jako býval v době svého předsednictví ČSSD. Což je ale pořád lepší než neomarxističtí progresivisté či eurotechnokrati, kteří se pasují do role rozhodčích hry, která se navíc hraje podle jejich, i během zápasu lehce měnitelných pravidel.
A ještě poznámku k Zemanovu eurofederalismu. Pokud si dobře vybavuji jeho teze, tak je pro něho ideálem model jisté minimální federace se zachováním podstatné části suverenity národních států. Myslím, že musí dost trpět, když vidí, jak nekonečně vzdálena od tohoto ideálu je realita dnešní EU.
Jste rádi, že Miloš Zeman bude znovu kandidovat na prezidenta?Anketa
Jakou má prezident Zeman šanci proti svým protikandidátům? Jak popsat část národa, která ho podporuje, a jak tu, která jej nepodporuje? A rozděluje společnost Zeman, nebo jeho odpůrci?
Nedovedu si představit, co by se muselo stát, aby Miloš Zeman nevyhrál. Moje politická zkušenost mi říká, že jasným signálem volebního úspěchu nejsou průzkumy preferencí ani vítězství v televizních debatách, ale plná náměstí. Tam chodí část prezidentových příznivců, spíše ti skalní. Jak vidíme na fotkách a videích, jsou jich všude tisíce. Pak je tu silná skupina, která Miloše Zemana podpoří z různých důvodů, namnoze podobných těm mým. Třetí skupinou budou ti voliči, kteří mu dají hlas proto, že jimi vysněný „lepší“ kandidát se jaksi nenajde. Pokud jde o jeho odpůrce, vadí jim častěji Zemanův politický styl, než jeho názory. Řada z nich nepochopila jeho několik hrubších výrazů jako jistý – možná ne úplně nejšťastnější - způsob vymezení se vůči slovníku politické korektnosti. K tomu si přisadila média, která na to konto udělala z prezidenta sprosťáka a hulváta. My, kdo jsme osobně Miloše Zemana poznali, víme, jak je takový obraz lživý. Ale v myslích části populace už je zarámovaný. Ale já mu nebudu dělat advokáta, ostatně to nepotřebuje. Nepodporovat a nevolit z různých důvodů Miloše Zemana je legitimní postoj. Co však u jeho odpůrců za legitimní nepovažuji, jsou hesla jako „Zeman není můj prezident“. Jejich nositelé jsou ti, kdo rozdělují společnost, a to na jednu část občanů, která uznává a ctí demokracii, a na druhou, která se cítí té první nadřazená. To je velice nebezpečný trend, schopný zásadním způsobem rozleptat sociální kapitál společnosti.
Psali jsme:
Mnoho překvapení a nevěřícných komentářů vyvolalo Zemanovo prohlášení, že se nebude účastnit žádných předvolebních debat, nebude útočit na protikandidáty ani na jejich útoky odpovídat. Prý nebude ani na náměstích vyzývat lidi, aby ho volili. Bude činný úplně stejně jako dosud. Jde o dobrou taktiku? Nemůže mu uškodit, když nebude v debatách zastoupen a prostor budou mít jen ti druzí?
Je to výborný tah. Dovedete si představit Moravcovu předvolební debatu bez Miloše Zemana? Mělo by cenu ji vůbec vysílat? Kdo se na ni bude dívat? Možná pár fanatických Zemanových odpůrců, kteří se budou opevňovat ve svých pozicích. Jak už jsem řekl, prezident na náměstích nikoho vyzývat, aby jej volil, nemusí. Stačí trochu nasát atmosféru a je jasno. V debatách by Miloš Zeman fungoval jako fackovací panák protikandidátů, což opravdu nemá zapotřebí. Do nepřítomného Zemana se bude kopat hůře, navíc za asistence mnohem menší divácké či posluchačské obce. Bude to fraška.
Martin Fendrych napsal, že jakýkoliv slušný kandidát má šanci Zemana porazit, protože nejsme země nenávistníků. Co myslíte? Vidítě někoho, kdo by měl šanci ubrat současné hlavě státu voliče a ukončit tak jeho pobyt na Hradě? Nebo může se někdo takový objevit a pomocí masivní (i finanční) podpory proniknout do myslí českých domácností?
Nikoho takového momentálně nevidím a těžko si dovedu představit, že se odněkud vynoří nějaký úžasný kandidát, který bude Zemanovi rovnocenným soupeřem. Samozřejmě bych si vedle Miloše Zemana dokázal představit několik tváří, které by jistě dobře zvládaly funkci prezidenta republiky. Ale pokud vím, nikdo z nich o kandidatuře neuvažuje. Možná i proto, že na rozdíl od těch pár jmen, která kandidovat chtějí, si dokáží spočítat své reálné šance.
Co říkáte na dosavadně známé zájemce o kandidaturu, jakými jsou třeba Michal Horáček, Marek Hilšer, Igor Sládek a dále uvažující Jaroslav Kubera, Jiří Pospíšil, Jiří Drahoš či bývalý diplomat Petr Kolář. Jak se na tato jednotlivá jména díváte?
Především si myslím, že někteří z nich vůbec neseženou potřebné podpisy. Kdo toto martýrium neabsolvoval, tak si vůbec nedokáže představit, jaké to je. Navíc oproti minulé volbě přibyla povinnost uvést číslo osobního dokladu. Vůbec takové úpravě, zejména po zmatcích při minulých volbách, nerozumím a nechápu ji. Nic se nezmění, zase bude ministerstvo vnitra namátkově kontrolovat podpisy a teď ještě čísla občanek. Přitom stačilo snížit počet na třeba 5 tisíc, ale úředně ověřených podpisů. Ty jsou nezpochybnitelné a při takovém počtu lze ohlídat i duplicitu. Při číslu padesát tisíc to možné není.
Pokud jde o ta jména, měl bych pro ně takovou trochu zemanovskou radu. Věnujte polovinu prostředků, které chcete dát za volby, chudým lidem ve svém okolí a polovinu si nechte. Bude to pro vás zisk. Čas, který chcete věnovat kampani, využijte na nějakou veřejně prospěšnou činnost. Napadá mě třeba čtení knih babičkám a dědečkům, kteří už na ta malá písmenka špatně vidí.
Druhou radu bych měl pro ty potenciální kandidáty, kteří žijí v domnění, že politika pro ně začíná volbou prezidenta, ačkoli dosud neměli potřebu se nějak politicky veřejně projevovat. Odložte svou volbu na podzim příštího roku a kandidujte do obecních zastupitelstev. Když uspějete, což vůbec není jisté, myslete výš. Možná, že si to pak rychle rozmyslíte.
Ještě k Michalu Horáčkovi. Ten prohlásil, že jeho jediným soupeřem, proti němuž půjde, bude právě Miloš Zeman. Prý vystoupí proti všemu, co představuje. „Jenom proti němu. Nekompromisně,“ řekl s tím, že už nelze trpět jeho virózy, lži a ponižování lidí. A také ho štve, že prezident nezveřejnil stav svých jater. Co Horáčkovu vystoupování říkáte? Může s ostře protizemanovskou rétorikou uspět?
Výroku o prezidentových játrech bych dal cenu za nehnusnější výpad roku. Máme sice teprve březen, ale nemyslím si, že Horáčka ještě někdo překoná. Možná on sám. Jeho kandidatuře nerozumím a už vůbec nerozumím tomu, že dělá všechno proto, aby dopadl katastrofálně. Ale ono to vlastně nikoho moc mrzet nebude.
Psali jsme:
Celou dobu mluvíme o stávajícím prezidentovi a prezidentských volbách za rok. Podívejme se závěrem za oceán, kde si novou hlavu státu nedávno vybrali Američané. Donald Trump úřaduje od 20. ledna. Co byste k jeho dosavadní činnosti a válce s médii řekl?
Ještě těžší válku než s médii vede se soudcokracií a s právníky vůbec. Mají na to dokonce organizaci, která se jmenuje Citizens for Responsibility and Ethics in Washington. Je to firma vysoce kvalitních právníků, která má za úkol vysledovat vše, co by mohlo vytvořit skandál kolem Trumpovy administrativy. Tito lidé, kteří pracují pro organizaci většinou zdarma, připravili pro šéfa washingtonských žalobců Boba Fergusona žalobu proti Trumpovu prvnímu imigračnímu dekretu. Nepochybuji, že mají prsty i v žalobě na ten druhý.
Prezident Donald Trump si dovoluje nevídané věci. Vůbec nemá zájem si naklonit velká média, naopak jim při každé příležitosti vrací jejich podlé útoky, kterým je vystaven od počátku jeho prezidentské kampaně. Je to zcela nový fenomén. Dosud platilo, že politici toužili po lásce médií, chovali se k nim s podlézavou úslužností. Najímali si nebo zaměstnávali mraky píáristů, kteří v nich posilovali nezbytnost submisivního chování vůči médiím či přímo pocit hrůzy z toho, že by se dotyčný politik mohl stát objektem jejich zájmu v negativním slova smyslu. A pokud se tak stalo, nezřídka to znamenalo konec jeho politické kariéry přesto, že se nakonec ukázalo, že se žádného závažného pochybení nedopustil. Donald Trump inkasoval od velkých amerických médií tolik úderů, že by se méně odolný boxer dávno zhroutil v rohu politického ringu. On ale stojí pevně na nohách a údery se stejnou razancí vrací. Pro překvapená až šokovaná média jsou to těžké rány, protože na odvetu ze strany vybraného otloukánka nebyla vůbec zvyklá a už dávno neví, jak se krýt. Každá Trumpova rána tak znamená vážný otřes pro mediokracii, tedy pro neomezenou moc médií diktovat politickou agendu a likvidovat či naopak adorovat její hráče. Už za to si Donald Trump zaslouží palec nahoru.
On sám překvapil své protivníky hlavně tím, že předvolební sliby nehodil do koše, naopak začal je drsně naplňovat. To mu přineslo ještě větší nenávist z poražené strany, ale také ještě větší podporu ze strany jeho příznivců. Ti mu proto odpustí občasné přehmaty, kterých se spíše slovně než věcně sem tam dopustí.
A znamená jeho výhra začátek nové éry, nebo jde o jakousi odchylku od normálu?
Polarizace vyspělého světa se zvyšuje každým dnem. Evropským a severoamerickým kontinentem vede ostrá dělící čára mezi dvěma názorovými postoji. Na jedné straně jsou pokrokáři všech odstínů, kteří věří ve vybudování nového a samozřejmě lepšího světa na troskách toho starého. Jejich vizí budoucnosti je svět pohyblivých písků bez jakékoli kotvy, v němž se oceňuje hlavně jinakost myšlení, chování, názorů, postojů, sexuální orientace apod. To vše zaštítěno nárokovými lidskými právy na cokoli, prosazovanými všemožnými občanskými organizacemi jako hlavními nositeli institucionalizované pravdy, které právě proto mají být saturovány veřejnými prostředky pro svou tolik potřebnou činnost.
Oproti nim stojí svět tradicionalistů, kteří věří v ustálené hodnoty a instituce. Chtějí zachovat svět národních států, sociální kohezi společnosti, klasickou rodinu, omezenost veřejné moci, zastupitelskou demokracii a svobodu jednotlivce zvolit si svůj způsob života.
Ještě do června loňského roku se zdálo, že pokrokáři mají svět v hrsti, že vývoj se ubírá podle jejich velmi nekompromisně prosazovaného scénáře. I když už i navenek sílily kritické hlasy na konto stále zřejmějšího selhávání superstátu zvaného Evropská unie, málokdo věřil na nějaký zásadnější zvrat. Pak však přišel šok v podobě Brexitu, následovaný ještě větším šokem jménem Donald Trump.
Pokrokáři znejistěli. Najednou se proti nim vynořil svět tradicionalistů v plné síle, čemuž nevěřili, že ještě může nastat. Vše šlo přece tak dobře. EU, Obama, média, neziskovky, umělci... a najednou tohle.
Reakcí jsou ukřičené demonstrace, provázené ničením majetku a násilím proti druhé straně. Respekt k výsledkům demokratických voleb je další veteší, které je třeba se zbavit. Oni jsou přece obdarováni prozíravostí, která hloupým masám na druhé straně zcela chybí. Do této katastrofické situace dohnali svět politici typu Merkelové, Hollanda či Clintonové prosazováním agresivním pokrokářské politiky a nálepkováním všech jejich odpůrců jako rasisté, xenofobové, ultrapravičáci apod. To vše za vydatné pomoci mainstreamových médií, která se také ještě nevzpamatovala z toho, že v Americe nevyhrál jejich kandidát. Stojíme před vážným střetem napříč společností, tu naší nevyjímaje. Pokud jej udržíme v rámci demokratických procedur, máme naději, že z něho nevznikne vážný světový konflikt. Aby se tak nestalo, je třeba těm, kteří se nechtějí smířit s výsledky vrcholného aktu demokracie, tedy voleb, ukázat sílu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
