Vy jste jel v úterý do uprchlického tábora Traiskirchen v Rakousku, kde jste sám byl jako uprchlík před 38 lety. Jak byste svou první návštěvu po tolika letech popsal?

Byl to velmi zajímavý pocit, určitý návrat do minulosti. Když jsem prošel branou, viděl budovy, uprchlíky, vrátil jsem se do času, kdy jsem sám byl uprchlíkem. Skladba se samozřejmě změnila. Zatímco za mě nějakých 90 procent byli lidé z jihovýchodní Evropy, dnes je to naopak. Převážně jsou to uprchlíci ze Sýrie, Afghánistánu, Somálska a dalších zemí. Byl to výlet do osobní minulosti, ale také jsem si chtěl situaci porovnat. Zaujalo mě, že dnes jsou podmínky mnohem lepší. Nejmenuje se to už uprchlický tábor, ale přijímací středisko. I v názvu vidíte posun, ke kterému ve společnosti došlo. V porovnání s minulostí je dnes také vše upravenější, čistší, počty byly přibližně stejné. Teď s ohledem na aktuální vlnu je uprchlíků více, asi 1500 lidí.

Žijí tedy v dobrých podmínkách. Předpokládám, že jste mluvil například i s lidmi, kteří se starají o bezpečnost, jaká je situace po této stránce?

V porovnání se situací, kdy já jsem byl uprchlíkem, tenkrát vše zajišťovala spolková policie Rakouska. Dnes zajišťuje jen některé části, například přijímací procedury a výslechy. Zbytek, to znamená vaření, praní, ostrahu, mají na starosti nestátní firmy. Jsou flexibilní, dokáží se přizpůsobit aktuálním potřebám. Pokud jde o kriminalitu a trestné činy, pořádek je tam silnější než za mě. Když jdou ven z tábora, musí se hlásit. Tenkrát, když jsem já odešel třeba na čtyři dny, nikoho to v podstatě nezajímalo, měl jsem akorát papírovou průkazku.