„Rusku chybí motivace jednat,“ řekl prezident Petr Pavel. Proč tomu tak je?

Rusové o sobě říkají, že „dlouho zapřahají a pak rychle jedou“. A že Rusům, tedy Putinovi, chybí motivace jednat? Tuto frázi lze vykládat různým způsobem. Může to znamenat, že nemají důvod dělat to, co my od nich očekáváme, respektive si přejeme. Rusko je však samostatný hráč ve světové politice a nemusí dělat to, co by nám vyhovovalo, protože má vlastní zájmy.

V obecné rovině je kvalita jednání vždy podmíněna viděním cíle a vnějším prostředím. Co je cílem ruské zahraniční politiky? Po rozpadu SSSR se ruské postkomunistické vládnoucí elity vrhly do budování kapitalismu v Rusku a doufaly v ochotu Západu je akceptovat jako rovnocenné tvůrce „nové civilizace“ na bázi všelidských hodnot. Realita ale byla taková, že kapitalismus v Rusku byl nejvíce podobný devatenáctému století, částečně proto, že ruské elity se zhlédly v carském režimu, částečně proto, že Západ předpokládal, že se Rusko stane dodavatelem surovin a že ruské elity budou na právech vazala závislého na koloniální metropoli.

Po příchodu k moci Vladimira Putina v roce 2000 on sám několikrát upozorňoval, že pro ruské elity a pro samotné Rusko je tato situace neakceptovatelná. Západ to řešil rozšiřováním NATO a podporou separatismu v Rusku, jehož cílem je rozbít „tuto poslední baštu kolonialismu“. Výsledkem je, že ruské putinovské elity začaly jednat a aktivně, včetně použití síly, začaly prosazovat svou vizi obnovení mocenské pozice Ruska. Ruským elitám tak rozhodně nechybí motivace jednat. Co se týká motivace vyjednávat, tak pro ně je akceptovatelná pouze varianta uznání Ruska jako rovnocenného aktéra mezinárodních vztahů.