Jak se díváte na záměr vlády zjednodušit a zrychlit ukončování pracovního vztahu ze strany zaměstnavatele výpovědí bez udání důvodu, což by měl nově upravovat Zákoník práce?

Nejdřív bych předeslal, že už více než dva roky nejsem v žádném pracovním vztahu s ČMKOS, takže absolutně nevyjadřuji jeho stanoviska, která léta znám, a ta jsou jednoznačně záporná. Já tu diskusi sleduji a mám na to názor velmi neutrální. V Evropě je spousta variant, které by stálo za to prostudovat z hlediska jejich funkčnosti k efektivnímu trhu práce. Pod ním si představuji souběh dvou činitelů. Za prvé, aby pracovník nežil ve stresu, že když firma, v níž pracuje, nebude schopna obstát na trhu, což nemusí být jenom v důsledku nekvalitní práce jeho nebo jeho kolegů, ale třeba i chyb managementu v tom, že se jeho podnikatelský záměr ukázal jako nekonkurenceschopný a v tržním prostředí z trhu musí odejít, tak aby tenhle člověk měl jistotu, že nebude vyhozen na dlažbu, aniž se o něj firma dostatečně postará. Nejenom finančně, ale i přes stát a úřady práce, že dostane nabídku vzhledem k jeho věku, kvalifikaci a možnostem, aby našel v poměrně krátké době nové zaměstnání a nebyl dlouho bez pravidelného příjmu. V tom případě si umím představit, že se může výpovědní doba zkrátit. To je dánský model. Tedy aby na to propouštěný příliš nedoplatil. On na to doplatí v každém případě, že si bude muset hledat jinou firmu, možná bude mít nižší příjem, ale aby to nebyla nezaměstnanost typu „První republika“.

Bylo by dostatečným postaráním se o člověka, který přichází o práci, a odpovídající protihodnotou to, o čem mluvil ministr financí Zbyněk Stanjura, že by se dvojnásobně až trojnásobně zvýšilo odstupné?

S tím bych souhlasil. Nejsem žádný kamarád Zbyňka Stanjury, ale on přesně říká: „Vyvažme to“. Jestli v jistém smyslu způsobíme zaměstnanci újmu, tak mu na druhou stranu musíme dát nějakou kompenzaci. Otázka zdvoj či ztrojnásobení odstupného ovšem závisí na tom, z jakého základu se počítá. Teď nemluvím o Zákoníku práce, ale jsou firmy, které dávají odstupné dvouměsíční, tříměsíční, pětiměsíční, v Dánsku devítiměsíční, kde je takový finanční polštář. Takovou rovnováhu bych si dokázal představit. Jestliže se mění podmínky rychlého uvolnění zaměstnance z jeho místa, tak současně musí mít firma, potažmo stát, finanční rezervy, aby takový případ dokázala tomu člověku kompenzovat. Rozuměl bych rozvolnění Zákoníku práce v okamžiku, kdy to ne oslabí sociální jistoty, ale posílí sociální jistoty zaměstnance.