Kampaň pro eurovolby finišuje. Který kandidát vás oslovil nejvíce? (anketa zůstane až do dne voleb)Anketa
Američtí pravičáci z Reaganovy administrativy Pat Buchanan a Paul Craig Roberts nyní upozorňují na to, že se Spojené státy chovají jako agresor. Objevily se i názory, že po skončení studené války se situace přepólovala – Říše zla se přestěhovala do USA. Co si o tom myslíte?
Začalo to v Reykjavíku, kde ukuli pikle Reagan s Gorbačovem. Byl to ten samý prezident Reagan, který počátkem osmdesátých let naznačil, že za převratem a zabíjením v Grenadě jsou Kubánci. Ve skutečnosti kubánský prezident Fidel Castro převrat odsoudil a vyhlásil za zesnulého předsedu vlády oficiální den smutku. Převrat ukončila po necelých dvou týdnech invaze americké armády, kterou nařídil tehdejší prezident Ronald Reagan s odůvodněním, že komunistická Kuba připravuje okupaci ostrova. Invazi podpořily i další země regionu, například Jamajka, Barbados, Sv. Lucie, Antigua, Dominika a Sv. Vincenc. Při invazi zahynulo 71 Grenaďanů, většinou civilistů, 18 amerických vojáků a 27 kubánských dělníků. Čítankový příklad hegemonistické filozofie USA. A dnes je nastoupena opět vidina úhlavního nepřítele, jímž je Rusko; proto je třeba kout železo, dokud je žhavé.
Jaký je váš názor na NATO? Je to obranný pakt?
Nenávist Čechů vůči Rusku je přímo úměrná jejich vzteku na Putina, že má na rozdíl od Zaorálka, EU, NATO a USA ve všem pravdu. Zatím, co se týká státních převratů ve světě, Rusko prohrává s USA pro jejich naprostou převahu. Přičemž napřed vzniklo útočné NATO, tedy 4. dubna 1949, až poté obranná Varšavská smlouva – 14. května 1955. Dnes se NATO snaží získat pozici na hranicích s Ruskem.
Za vším je nyní končící šéf NATO Rasmussen se svým lhaním; satelitní fotografie, datované před několika dny, ukazující masy bojových letounů a pancéřových sil, o kterých tvrdí, že se v současnosti přemísťují k východní Ukrajině, jsou jen sprostý podvrh, aby byl důvod k nynějšímu zásahu.
Prokázalo se, že satelitní fotky jsou osm měsíců staré, zachycujíc situaci z léta 2013. Jedná se o spojenou operaci Bojové společenství 2013. Ukrajinští vojáci jsou totiž vyzbrojeni ruskými zbraněmi: letadly, vrtulníky, tanky. Podle Reuters, ne podle Rusů, přešlo na stranu vzbouřenců několik stovek ukrajinských vojáků a šest transportérů. Jeden z vojáků, který se představil jako příslušník 25. výsadkové divize z Dněpropetrovsku, uvedl: „Všichni vojáci a důstojníci jsou tady. Nebudeme střílet vlastní lidi.”
Vy jste napsal, že Spojené státy jsou se svými desítkami státních převratů a stovkami agresí jasně v čele světových žebříčků největších agresorů. Mohl byste tu myšlenku stručně rozvést?
Za posledních dvě stě let podnikly USA agresí do cizích zemí bratru na stovky. Třeba americko-mexická válka: ozbrojený konflikt mezi Spojenými státy a Mexikem v letech 1846-1848 vyvolaný americkou anexí Texaské republiky. Mexiko prostě neuznávalo odštěpení a následné vojenské vítězství Texasu a po celou dobu existence Texaské republiky považovalo Texas za svoji vzbouřenou provincii. Mexiko přišlo o více než polovinu svého území, na němž vznikly postupně i bez referenda americké státy Kalifornie, Nové Mexiko, Arizona, Nevada a Utah. Že to bylo dávno? A co megainvaze do Koreje, Vietnamu, Iráku, Libye? To už je blíž na časové ose nekonečných válek USA, které jsou hlavním sponzorem OSN, která jim jde na ruku, kde se dá.
Psali jsme:
V roce 1897 americký prezident McKinley souhlasil se smlouvou o anexi Havajských ostrovů, která byla sepsána kongresmanem Francisem Newlandsem. Japonci vyslali válečné lodě na Havaj na protest proti anexi. McKinley podepsal tuto rezoluci 7. července 1898 a ostrovy byly anektovány ve prospěch USA. Status státu USA získaly ostrovy v roce 1959. Spojené státy se skládají z 50 států, federálního území s hlavním městem a sídlem vlády včetně přidružených států s vnitřní samosprávou Portoriko, Severní Mariany a samosprávných území Spojených států Guam, Panenské ostrov a Americká Samoa, kde je i vojenská základna USA. V roce 1950 došlo v městě Ponce k rebelii usilující o osamostatnění Portorika, ale ta byla pohotovou americkou armádní akcí rychle potlačena.
Je toho prostě přehršel. Co třeba Latinská Amerika, odedávna takzvaný zadní dvorek Spojených států, především pak Guatemala a Salvador. USA odstartovaly předlouhou šňůru násilných převratů úspěšnou premiérou právě v Guatemale v roce 1954 svržením legitimně zvolené vlády. Následovaly další puče v latinskoamerickém regionu za podpory a často přímé účasti regionálního kmotra – USA: Brazílie 1964, Dominikánská republika 1965, Bolívie 1971, Uruguay 1973, Chile 1973, Peru 1975, Argentina 1975, Nikaragua (osmdesátá léta), Salvador (1980 až 1992), Grenada 1983, Panama 1989. Většinou nešlo o čajové dýchánky, ale o opravdové katastrofy, kdy v některých případech země prakticky lehla popelem.
Obama se nedávno zmínil, že USA jsou připraveny použít veškerou svou sílu včetně vojenské, aby zajistily své zájmy v různých oblastech světa a ocenil útok na Libyi, který podle něj pomohl ochránit civilisty. Jaksi se mu z mysli vytratil hlavní důvod – libyjská ropa. Dávno předtím se však USA zacvičovaly v Koreji, pak ve Vietnamu, na řadu přišla spousta „Majdanů", tedy státních převratů.
Myslíte si, že dění na Ukrajině je součástí nějaké širší geostrategické hry? Od Libye, Egypta, Iráku, Sýrie...
Mám na to teorii o „postarabské revoluci“: Je to totiž velká úleva, když ani prozatímní ukrajinský prezident Oleksandr Turčynov, momentálně na lopatkách, neztrácí smysl pro humor. V rozhovoru pro stanici 5. kanál prohlásil, že Rusko proti Ukrajině vede na jihu a východě země válku. Nepokoje podle Turčynova koordinuje Moskva. Kyjev zatím pokračuje v ofenzivě proti separatistům. A Rusko prý samo útočí, byť je obklíčeno třiceti zeměmi EU a NATO. A CIA s FBI řídí „postarabskou revoluci“ od Moldávie, Gruzie až po Majdan.
Spojenci byli vždycky gentlemani. Kromě letounů NATO vyslalo koncem dubna skupinu válečných lodí do Baltského moře. Čtyři minolovky a jedno zásobovací plavidlo jsou v současné době v litevském přístavu Klaipeda. Plavidla se zapojí do čištění pobřežních vod u Lotyšska, kde prý stále zůstávají miny a nevybuchlá torpéda z obou světových válek. Hloupější argument by nevymyslel ani školák z Bronxu. Skupinu pro „odstraňování min“ tvoří vlajková podpůrná loď norského námořnictva HNoMS Valkyrien a minolovky HNLMS Makkum (Nizozemsko), BNS Bellis (Belgie), HNoMS Otra (Norsko) a ENS Admiral Cowan (Estonsko).
Psali jsme:
Vladimir Putin je...Anketa
A Blízký východ?
Je třeba se v rámci americké lobby „zabookovat“, kde se dá, hlavně aby byl po ruce i Perský záliv. Kolem něho je přece Írán s více než 10 procenty světových zásob ropy a téměř 16 procenty světových zásob plynu. A k tomu Kuvajt, Katar a Sjednocené arabské emiráty, všichni se zhruba sedmi procenty světových ropných zásob. To vše mají USA pod plnou kontrolou. Sídlí tady totiž námořní část Centrálního velitelství ozbrojených sil USA. Pod toto velitelství spadá i oblast Středního východu, Střední Asie a východní Afriky. Řídí Pátou flotilu, která s 15 tisíci muži na palubách kraluje v Perském a Ománském zálivu, Arabském a Rudém moři. Kromě námořníků je ovšem v arabském světě rozmístěno 27 tisíc vojáků Spojených států – bez kontingentu v Iráku – na několika desítkách základen.
Vojáci USA jsou tak ve sto padesáti zemích světa, ovšem zatím nejsou či nebyli v Libyi. A teď nastává situace jako přes kopírák v Sýrii, kromě toho, že nemá ropu. Ovšem pozor, před „arabským jarem“ to Spojenci zkoušeli v Čečensku a Gruzii. Prezident Jižní Osetie Eduard Kokojev uvedl, že Západ sliboval uznání nezávislosti Jižní Osetie, pokud by se jí povedlo vytrhnout Severní Osetii ze svazku Ruské federace. Prozradil to při svém vystoupení na setkání mezinárodního diskusního klubu Valdaj v ruském Soči. „Západní experti a politologové nám navrhovali, abychom přesvědčili Severní Osetii, aby opustila svazek Ruska. Slibovali nám uznání dříve než Kosovu,“ vyslovil Kokojev kritiku Západu, který nyní odmítá uznat nezávislost Jižní Osetie, zatímco Kosovo uznal. Zkrátka, postarabská revoluce pokračuje od Gruzie, Čečenska, přes Moldávii a Ukrajinou konče. Zatím...
Jaký je váš názor na EU?
Řeknu to stručně a polopaticky. EU je vzácný konglomerát nesoudných mistrů sofistikovaných zlodějen. Vypadá to na pyramidu, letadlo, respektive na známé podvodné hry, jejichž provozovatelům se říká šmejdi. Dne 12. prosince 2012 schválil Evropský parlament, po předchozích jednáních s Radou EU, rozpočet Evropské unie na rok 2013. Celkové výdaje jsou pro 27 států stanoveny na 150,898 miliardy eur v závazcích a 132,837 miliardy eur v platbách. V průběhu roku 2012 obdržela České republika z rozpočtu EU celkem 113,7 miliardy korun (tedy zhruba 4,52 miliardy euro), čímž tak získala o 73,8 miliardy korun více (tedy o 2,94 miliardy eur), než do evropského rozpočtu zaplatila.
Ani EU nezná rozdíl mezi špinavými a čistými penězi, které jsou jako ponožky – smrdí a dají se rychle vyprat. Evropská unie je zkrátka nevydařený klon RVHP a skoro nový moudře vymyšlený způsob letadla nebo pyramidy. Také musíte vkládat povinný kapitál, z něhož se vám, pokud jste v popředí žebříčku, vrátí asi v průměru o pětinu víc. Ale odkud vezme pokladna evropské sedmadvacítky tolik, aby vyplatila víc, než kolik vybrala? Může samozřejmě sáhnout do svých rezerv, ale ani ty nejsou bezedné. Brát z úroků, nechat peníze pracovat na burzách? Napodobit americký Fed a natisknout si nové peníze? A pak bláznit z inflace? Jednou to dávání z ničeho ale musí přece skončit.
Psali jsme:
A je podle vás dobře, že jsme členy EU?
V tom stojím za slovy exprezidenta Klause, který, přestože je hlavním odpůrcem našeho členství v EU, mluvil zhruba v tom duchu, že Česká republika měla šanci se opět po půl století stát normální evropskou zemí, musela vstoupit do EU. Nebyli jsme Švýcarskem, ale ani jsme nemínili jít s běloruským Lukašenkem nebo srbským Miloševičem. Takže, jiná varianta pro nás tehdy prostě nebyla...
Břetislav Olšer (*1947) je spisovatel a novinář. Jako novinář navštívil na pětašedesát zemí světa. Byl prvním českým žurnalistou, který v roce 1991 udělal ve Vilniusu v parlamentu, odděleném od ruských tanků barikádami, rozhovor s prezidentem Litvy Vitautasem Landsbergisem.
Rok poté uskutečnil během války na rozpadajícím se Balkáně rozhovor s posledním prezidentem Jugoslávie Stipe Mesičem. Poprvé se Češi dozvěděli o tzv. romském exodu do Kanady až z jeho torontských článků v únoru 1997. Knihy provází vlastními fotografiemi, z nichž uspořádal řadu výstav doma i v zahraničí.
Napsal desítky publicistických scénářů pro televizi i rozhlas. Svému rodnému Valašsku věnoval příběhy lidí a jejich koní v knize pod názvem „(Ne)čas mezi taxisy", za kterou získal jednu z prestižních česko-slovenských Cen E. E. Kische za výjimečná díla literatury faktu. Stejné ocenění mu pak bylo uděleno ještě dvakrát.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Lukáš Petřík
