České zemědělství bylo obětováno. Nejsme potravinově soběstační. Havárie a europodělanost. Exprezident Agrární komory přináší děsivá fakta i o tom, co jíte

Pamatuji si, že jsem již před časem zmínil, že náš vstup do EU měl drastický dopad na české zemědělství, kdy byla „vybita“ zhruba polovina prasat v ČR. Mohl byste uvést konkrétní čísla, pokud jde o živočišnou výrobu?

Musím předeslat, že jsem dospěl k názoru, že drastický dopad na české zemědělství měl nejenom vstup do EU, ale především naši politici, respektive konkrétní ministři zemědělství a konkrétní premiéři. Jen si vzpomeňte na porevoluční názory, že tady české zemědělství vlastně nepotřebujeme, že si všechno dovezeme a že to bude v lepší kvalitě. To byl první zásadní úder českému zemědělství, po něm přišel vstup do EU, při kterém bylo zemědělství obětováno. Tehdejším premiérem, který podepsal nevýhodnou přístupovou smlouvu, byl Špidla.

Ale abych odpověděl na vaši otázku. Došlo k dramatickému snížení stavů chovaných hospodářských zvířat, zejména prasat, skotu, ale i drůbeže či ovcí. Tato země dokázala uživit pět milionů prasat, to bylo v roce 1980, ještě v roce 1990 se u nás chovalo 4,8 mil. prasat, dnešní stav je na ostudných 1,6 milionu. Je to nejnižší stav od začátku statistického sledování, tedy od roku 1926! Podobný vývoj zaznamenaly stavy skotu. V roce 1990 se u nás chovalo 3,5 mil. ks skotu, dnes je to ani ne polovina, přesně 1,4 mil. ks.

A jak to vypadá, pokud jde o výrobu rostlinnou? Hovoří se například o tom, že ČR byla cukrovarskou velmocí a teď...

Zde došlo k velkým pohybům ve struktuře pěstovaných plodin ve prospěch takzvaných velkoplošných plodin. Narostly plochy obilovin, řepky olejky, kukuřice a výrazně poklesly výměry krmných pícnin, brambor, cukrovky, zeleniny, luskovin, polní zeleniny, úplně zmizel len, což všechno jsou plodiny, které zúrodňují půdu a podporují zaměstnanost. Stali jsme se zemí, která v zemědělském sektoru sklouzla na výrobu surovin.

Dostali jsme se do stavu, kdy každý rok po žních jsou tu dva až tři miliony tun obilí, které nemají díky nízkým stavům hospodářských zvířat užití, a které se tudíž musí vyvézt. Většina se ho vyveze do sousedního Německa a Polska, kde se využije na produkci vepřového a drůbežího masa a vajec v tamějších chovech. Tyto komodity se zpracují v jejich potravinářských závodech a hotové potraviny se pak zpracované a s přidanou hodnotou vyvážejí k nám. Čili k nim surovina obilí, k nám zpět hotové potraviny! Tuto jednoduchou rovnici jsem se léta snažil dostat do hlav zodpovědným politikům, ale marně.

Jestliže se snížily takovým způsobem stavy dobytka, tak se to nutně muselo projevit na struktuře polních plodin...

Má to hluboké dopady do krajiny a struktury polních plodin. Z polí se ztratilo 600 tisíc hektarů krmných pícnin a místo nich jsou zde obilí, řepka a kukuřice. Před takovými pětadvaceti lety byl v průměru každý třetí hektar orné půdy zelený, byly na něm pícniny pro krmení hovězího dobytka, tedy jetele, vojtěšky, traviny. Teď je to už jenom každý šestý hektar a jsou oblasti, jako třeba jižní Morava, které jsou bez dobytka a samo sebou bez zelených ploch pícnin.

To má dopady na úrodnost půdy, vodní jímavost neboli zadržování vody v krajině, které začíná u půdy, nikoliv u přehrad. Mohl bych pokračovat, třeba plochy brambor. Jejich výměra se scvrkla na pouhých 24 tisíc hektarů, když v devadesátých letech minulého století to byl víc než čtyřnásobek – 110 tisíc hektarů. Vezmu cukrovku, kde jsme spadli ze 120 tisíc hektarů v roce 1990 na současných 61 tisíc.

Nutno ovšem dodat, že i přesto jsme díky špičkovým výnosům, kterých naši pěstitelé dosahují, soběstační, ovšem velmoc, kdy naše malá země měla podíl 12 % na světové produkci řepného cukru a stavěla cukrovary po celém světě, tak to už dávno nejsme. Naopak jsme kdysi náš nejmodernější cukrovar v Hrochově Týnci museli zbourat a srovnat se zemí, tak rozhodl jeho zahraniční vlastník.

Jak jsme na tom vlastně s potravinovou soběstačností ČR?

Potravinová soběstačnost je minulostí, vzato v celkovém finančním vyjádření jsme soběstační asi z 65 %. U živočišných komodit je nejhorší situace u vepřového masa, kde dovážíme už přes 50 % naší spotřeby! Drůbežího masa dovážíme 20 %, stejně tak vajec. Soběstační jsme pouze u hovězího masa a mléka.

Když vezmu rostlinné komodity, jsme soběstační samozřejmě v obilí a v řepce a také přes velké snížení pěstebních ploch v cukrovce. Zde je to dáno výrazným skokem v dosahovaných hektarových výnosech, kde se řadíme k evropské špičce. U všech ostatních rostlinných komodit soběstační nejsme a dovážíme. Brambor a ovoce ročně kolem 25 %, zeleniny 65 %.

Jen tak pro ilustraci. Dříve byly na jižní Moravě velké plochy zeleniny, třeba na Znojemsku to byly okurky, rajčata, papriky a další druhy. Na to byly navázány konzervárny a domácí trh čerstvé zeleniny. Vývoj šel bohužel tak, že na polích jsou dnes místo zeleniny obilí, řepka a kukuřice, většina konzerváren je zavřena a na domácím trhu čerstvé zeleniny jsou rajčata a okurky z pěstitelských komplexů jižního Španělska, vzdálených od nás přes 2 000 km. Vozí se kamiony, cesta trvá přes 30 hodin. Když to bylo dřív ze Znojma, tak v Praze byla zaručeně čerstvá zelenina za tři hodiny.

A není třeba usilovat o to, aby byla ČR potravinově aspoň v klíčových komoditách soběstačná? Pro případ válek, mezinárodních krizí, hladomorů, obchodních válek a tak podobně?

Samozřejmě že ano. Svobodná a relativně bezpečná je ta země, která má zajištěny potraviny, vodu a energii. A v dnešním rozháraném a neklidném světě to platí dvojnásob, o tom nemůže být pochyb. Já bych za klíčové komodity, ve kterých bychom se měli vrátit k politice soběstačnosti, považoval především ty živočišné – vepřové a drůbeží maso, vejce a k nim bych přiřadil brambory a zeleninu. Všechno to naši zemědělci umějí a máme zde příhodné přírodní podmínky. Co nám ale chybí, jsou ti, kteří by tuto politiku zaštítili, respektive se o ni zasadili. Tedy politici, přesněji řečeno kvalifikovaní a stabilní ministři zemědělství a odpovídající premiéři s jasnou národohospodářskou vizí.

Jak to?

Dám příklad. Stál jsem devět let v čele Agrární komory ČR a za tu dobu jsem zažil devět ministrů zemědělství. Jenom dva z nich, kteří byli ve funkci ovšem velmi krátce, věděli, oč v zemědělství běží. Ti ostatní měli pro výkon této funkce minimální nebo mnohdy nulovou kvalifikaci a jejich klíčoví podřízení rovněž. Například jeden z těchto ministrů byl kvalifikací učitel a jeho první náměstek doktor filozofie. Další pocházel z významného oboru, jehož úkolem je zachraňovat majetek, a přivedl si s sebou poradce, který byl právě nyní v jedné z posledních souzených mafiánských kauz odsouzen. Je mně při psaní těchto řádků smutno, a kdybych to osobně nezažil v roli opozičního lídra většiny zemědělců, tak tomu nebudu věřit, co všechno musel tento obor, který je ve vyspělých zemích vážen, vydržet. Takže zdaleka ne jenom Brusel, ale dlouhodobé nekompetentní řízení resortu a rychle se střídající ministři jsou příčinou strukturální havárie našeho zemědělství a ztráty potravinové soběstačnosti.

Co si myslíte o společné zemědělské politice EU a dotacích? Nevytvářely a nevytvářejí nerovné podmínky na trhu a nelikvidují české zemědělce? A není nesmyslný systém kvót na různé komodity?

Je to politika, kterou měli ušitou na míru státy původní staré evropské patnáctky a kterou měli pevně ve svých rukou. My jsme se do ní naivně, bez podpory našich politiků a takříkajíc po hlavě vrhli vedeni vidinou velkých dotací. Byli jsme přitom svázáni systémem kvót, který neumožnil rozvoj výroby, a nerovnými dotacemi. Třeba u mléka jsme si vyjednali v přístupové smlouvě roční kvótu produkce 2,6 miliardy tun, ale tehdejší skutečná produkce byla na úrovni 2,8 miliardy tun. To znamenalo žádný rozvoj, ale okamžitý pokles výroby, a kdo překročil svoji individuální kvótu, tak platil pokutu.

U dotací to bylo ještě horší, když u těch hlavních, přímých plateb jsme začínali na 25 procentech částky na hektar ve srovnání se zemědělci zemí staré EU 15.

Jaký to mělo dopad?

Výsledek je ten, že zatímco západní země si podržely vysokou výrobu a zaměstnanost, my jsme vyklidili prostor – zredukovali stavy dobytka, snížili plochy technických plodin (brambory, cukrovka, zelenina), snížili drasticky zaměstnanost, zredukovali potravinářský průmysl. No a tento uvolněný prostor byl okamžitě zaplněn. Kým, je jasné. Mně osobně se nedobře poslouchají argumenty, co všechno nám EU dává, mám na mysli finance do jednotlivých programů. Z jejich strany to jsou dobře investované peníze, které se jim násobně vrátí.

Výsledek celého procesu je ten, že české zemědělství měřeno finančně v běžných cenách dosahuje z jednoho hektaru zemědělské půdy produkci, která je na úrovni pouhých 60 % průměru všech zemí EU! Když bychom se srovnali s vyspělými západními zeměmi, jsme na nějakých třiceti procentech. To je bohužel realita, která je vytrvale zamlčována.

Co dotace na biopaliva a podobně? Není chyba soustředit se na pěstování řepky?

K tomu mohu říct jenom to, že to je celoevropská politika a nám nezbývá, než se přizpůsobit. V opačném případě se poškodíme, respektive poškodíme naše zemědělce. Pokud jde o řepku, rozvoj jejího pěstování má důvody dva. Ten první a hlavní si lze odvodit z předchozích mých odpovědí. Změnila se struktura pěstovaných polních plodin a zemědělci museli reagovat a hledat náhradu za snížené plochy pícnin, brambor, cukrovky atd. Náhradu takovou, která je rentabilní a kterou umějí pěstovat. A právě takovou je řepka olejka.

To, že přišla podpora biopaliv, což znamená podporu přimíchávání řepkového oleje do nafty, jenom tento proces urychlilo a její plochy se zvýšily ze 100 tisíc hektarů v roce 1990 na současných 400 tisíc. Patříme v tomto ohledu ke světovým velmocem s produkcí přes milion tun řepkového semene. Je potřeba zdůraznit, že řepka je plodina, která zúrodňuje půdu, o čemž laická veřejnost neví. Jejím produktem je velmi kvalitní řepkový olej, který se zdaleka nepoužívá jenom jako přísada do motorové nafty, ale především se z něho vyrábí velmi kvalitní stolní olej. Zcela jedinečná je role řepky jako hlavní medonosné plodiny pro včelstva.

Nebylo by i z hlediska kvality a zdravé výživy lépe, aby se nemusely běžné potraviny dovážet? Například z hlediska trvanlivosti, konzervace a tak dále?

Samozřejmě že by to bylo lépe, a nejenom z důvodů, které v otázce vlastně uvádíte. Jistě mnoho čtenářů slyšelo o legendárním lidovém léčiteli páteru Ferdovi, který žil v Sušici (zemřel v roce 1991), a ten říkával, že jsme geneticky nastaveni na potravu našich předků. Co se vypěstuje u nás, to se může sníst a to je dobré pro naše tělo. Já sám si pamatuji z dětství, že každý večer donesla maminka na stůl mísu jablek, samozřejmě z našich stromů, které tatínek sázel, a to se jedlo. Podobné to bylo se základními potravinami, jako jsou mléko, maso, vejce a další. Teď je situace bohužel jiná a značné objemy potravin se dovážejí, mnohé tisíce kilometrů, a přitom bychom si je mohli vyrobit sami a zaměstnat naše lidi. Platí, že za každým litrem našeho mléka, kilem našeho masa, kilem našich brambor, a tak bych mohl pokračovat komoditu po komoditě, je kousek obdělané půdy a zaměstnán člověk.

Byla by vhodná některá ochranářská opatření? Případně pro které komodity? Které by měly být z českého trhu a které by se měly dovážet?

Byla, ale pravidla volného evropského trhu a absence hranic to neumožňují. Přesto ale existují jiné možnosti, nepřímé, například zoo veterinární či fyto sanitární kontroly dovážených potravin. Na to je ale potřeba silná podpora domácích politiků, respektive politické krytí, a jsme u toho. U nás k tomu není vůle a odvaha. Jsme příliš euroemfatičtí, spíše bych rovnou řekl podělaní.

Jaká opatření byste navrhoval pro zlepšení fungování českého zemědělství?

Z toho, co jsem zde ve stručnosti popsal, plyne, že nevyužíváme svoje přírodní zdroje a že jsme se stali zcela zbytečně potravinově závislou zemí. Když to srovnám, tak obdobný vývoj zaznamenaly všechny nově přistoupivší země do EU s jedinou výjimkou, a tou je Polsko, které si svoji agrární produkci podrželo a je potravinově soběstačné. Velkou roli u nich hraje i zdrženlivá politika vůči zahraničním obchodním řetězcům, kterých je v Polsku výrazně méně a musejí respektovat i zájmy polských zemědělců a potravinářů.

A proč je zrovna Polsko výjimkou?

Zkrátka proto, že polští politici, polské vlády dávají tomuto sektoru velkou podporu, uvědomují si jeho význam a podle toho se chovají. Na polských polích nevidíte zrcadla slunečních elektráren, polská půda není skupována cizinci a tak dále. Základním „opatřením“ ke zlepšení fungování českého zemědělství, tedy návratu potravinové soběstačnosti, jsou kompetentní politici s určitým národohospodářským viděním a s českým srdcem. To je základní podmínka, bez jejíhož naplnění nelze daný současný stav změnit.