Česko jako monarchie? Zrušme daně, vyzývá valašský správce

Co je vlastně cílem Valašského království ?

Těch cílů je několik. Úplně prapůvodně, když jsme Valašské království s kamarádem, Pavlem Kosíkem, zakládali, tak cílem bylo skloubit naši představu o svobodném životě s možností vydělat trochu peněz. Dnes už je to trošku jinak. Když jsem Valašské království zakládal, dal jsem si funkci „Správce VK pro zahraničí“ a cílem bylo propagovat a dělat zábavnou, vtipnou kampaň na zviditelnění Valašska a Beskyd za jeho hranicemi a to formou různých recesních akcí a formou komerčních aktivit produktů, které budou vše financovat a dlouhodobě existovat. Rozvíjet region v oblasti cestovního ruchu zejména, v oblasti zábavy a kultury. To byl a je strategický cíl celého projektu.

Do jaké míry jde o recesi a nakolik jsou vaše aktivity myšleny vážně? Máte univerzitu, vydáváte pasy, máte síť imigračních úřadů a konzulátů, pěchotu, či dokonce vlastní loďstvo. Na první pohled může mít člověk při setkání s vaším královstvím pocit jako u Járy Cimrmana…

Kultura většinou není komerční, a když se komerční stává, ztrácí svoji hodnotu. Vždy však i za ní musí být nějaká ekonomika. Pokud člověk nedělá něco jednorázově a přemýšlí, že bude existovat i za třicet či padesát let, tak všechno musí mít nějakou ekonomiku. A buď je to „ekonomika dotační“, kdy je však člověk závislý v podstatě na státě. Dřív mohl být závislý třeba na městském rozpočtu nebo jiném a spoléhat na to, že tam zrovna budou ti správní lidi, kteří tu dotaci budou pravidelně dávat.

My jsme se vydali jinou cestou. Protože jsem chtěl být vždycky nezávislý na nějakých politických a módních trendech, kterých se za ty roky, co to dělám, vystřídalo opravdu spoustu a vždycky jsme chtěli, abychom se dokázali uživit sami, abychom se ufinancovali zespod, nezávisle na dotacích, a to je ta komerční rovina, a to vše potřebuje nějakou komunikaci, a tou je právě ta určitá nadsázka a recese. Řada těch aktivit vznikalo úplně spontánně v úzkém kruhu. Postupně jsme některé vtípky využili i komerčně a byl o ně zájem jako třeba studium na Fakultě pálení a slivovicových věd – nápad s Valašskou univerzitou.

Znáte podobný projekt i v jiných zemích? Nebo jde o unikát i ve světě?

Myslím si, že v podobě, v jaké jsme to rozjeli tady, je to světový unikát místním kulturním obsahem. Já jsem se inspiroval v zahraničí. Na Novém Zélandu, kdy jsem se tam stal občanem Independent Territory of the West Coast, kde nadšenci vydávali své pasy a s těmi se dostávala různá razítka, ale chyběl tomu ten obsah. Nebyla tam ta místní kultura a nebyl to projekt, který by byl dotažený do té podoby, že by k tomu byly vydávány další produkty a rozvíjel se. Podobně to bylo i ve Skotsku. Někde to byla víc recese. Na Yukonu se jednalo o vážný projekt cestovního ruchu. Existuje také třeba knížectví Hutt River v Austrálii, což je vážně myšlené odtržení od Austrálie, které má i právní rovinu, kdy farmář vyhrál soud s australskou vládou a získal určitou formu nezávislosti, kdy nemusí například platit daně, ale také nemůže čerpat některé služby. Poté, co jsme v roce 1997 vznikli, tak se vyrojila celá řada napodobenin, kde byla představa rychlého vydělání peněz a chyběl tomu ten duch.

Uvažujete také o odtržení a nezávislosti?

Kdyby existovala legislativní mezera, tak by byl fór jí využít a dotáhnout do fáze, kdy by stát musel něco takového uznat. Ale čistě z pohledu vtipu. Jinak není naším cílem se odtrhnout od České republiky. V tomto vážném slova smyslu jsem nad tím zatím nepřemýšlel. Ten farmář toho tehdy využil, protože Austrálie mu začala diktovat nějaké kvóty v pěstování, a to by ho zlikvidovalo. Pokud by Česká republika dělala takové kroky, které by vedly k naší likvidaci, zániku, asi bychom hledali nějakou právní kličku.

Jaká je vůbec ideologie Valašského království?

Zase trošku souvisí s mojí filozofií nebo přístupem. Já jsem dlouhou dobu žil v různých liberálně-demokratických zemích, kde jsou společnosti postavené na svobodě a jednotlivých lidí, kteří o sobě samostatně rozhodují a stát jejich svobody chrání. Primárně jde o to, že lidé se o sebe postarají sami, když to jde a když to nejde, tak se o ně postará stát. A celá střední východní Evropa je postavena opačně. To znamená – první je stát a až se uspokojí potřeby státu, tak potom teprve mohou občané něco svobodně dělat. A filozofie Valašského království byla vždycky postavena na tom, aby se lidé o sebe postarali, spoléhali sami na sebe a tím udělají nejlíp.

Jak se stavíte k aktuálnímu dění na naší politické scéně?

Vnímám to dost negativně už delší dobu. Dobře pamatuji rok 1989 a plánované cíle a vývoj České republiky, kdy lidé doufali, že se budou mít lépe. Realita je však taková, že jsou dnes opět ohroženy osobní svobody přes jakousi ekonomickou páku, kdy jsou vytvořeny různé kličky přes ekonomické tlaky a člověk tak vlastně řadu věcí nemůže a nemůže se bránit, protože stojí proti velkým nadnárodním společnostem a jejich zájmům a nemá na boj s nimi peníze, čas a energii. Stát získal moc a možnosti, které dřív neměl. To by tak ale úplně ještě nevadilo, když by to nebylo ruku v ruce s devastací společenských a morálních hodnot.

Stydím se za vládu a poslance. Až na opravdu vzácné výjimky, nevidím mezi nimi lidi, kteří by mi nějak imponovali a byli nositeli nějakých hodnot, kdy by člověk řekl ano, to je ta elita společnosti. Není to ani v Senátu, není to ani prezident. To jsou všechno lidé, kteří když by neměli svoje imunity a svoje pozice a byli by vyšetřováni, tak by se našla spousta kauz, do kterých byli zapleteni. Pak je problém také směřování společnosti. Dnes nevidím, že by se politika opírala o nějaké filozofické nebo společenské směry či ideologie.

Kde jsou podle vás kořeny současného stavu české společnosti?

Každý národ má takovou vládu, jako si zaslouží, takže kořeny jsou tady už v době čtyřicetileté totality, která tu byla. Dnes jde do značné míry také o vliv konzumní společnosti a „konzumní masáže“. Jde o koktejl, kdy tady z těch čtyřiceti let zpátky chybí lidé, autority. Nějaké tady jsou, ale už vymírají jako lidé typu Havla. Toto byli nositelé určitých společenských, morálních a filozofických hodnot. A pak je tu ta konzumní společnost, která vyrůstá pod masáží reklam a pod mylnou představou, že vše se utáhne na konzumu. Pokud budeme kupovat, poběží nám ekonomika – to je přece nesmysl. A tohle všechno je prapůvod problémů, které jsou dnes v České republice a v Evropě. Není zde tradice v tom brát zodpovědnost za sebe, nezávisle na státu.

Máte třeba vy osobně politické ambice?

Zatím ne. Jsem ve fázi, kdy se chci věnovat rodině a vzdělávání, práci. Vnímám, že to má větší smysl. Za těch 15 let, co funguje království, přicházím do styku s veřejnou správou a jen v tom malém regionálním rozsahu jsem promrhal tolik energie tím, že jsem s ní šel do různých projektů, které často netrvaly déle než volební období. Určitě cítím, že politika je určitý prostor, ale není to jen politika, ze kterého se dá něco ovlivnit. Dneska se bere politika jako kariéra, ale v podstatě většina lidí, kteří na světě něco dokázali a měnili, tak byli spíš do politiky vyneseni na úplně jiné vlně. Nikdy o nějaké politické funkce neusilovali, nikdy nesměřovali k postům. Vždycky to byli lidi, kteří dělali dobře svoji práci, až se najednou ocitli v nějaké politické pozici, což tu chybí. U nás se dělá politika profesionálně. Jsou stínoví ministři a je to ohromný byznys ruku v ruce s velkými společnostmi, které pak financují volební kampaně za „pomoc“ politiků. To je velký problém.

Vedl jste soudní spor s Bolkem Polívkou o vaše království, který známý český herec a mim prohrál. Jak dnes s odstupem času tuto soudní při hodnotíte?

Já se na to dívám pořád stejně. Vždycky jsem se bránil uznat jakoukoliv mediální realitu jako realitu skutečnou. A takto jsem od začátku přistupoval i k tomu sporu. Pro mě to byla naprosto absurdní věc. Z pohledu faktů to bylo jasné. Já jsem s partou lidí vymýšlel a tvořil. Oslovili jsme Bolka jako jednu z asi dvaceti osobností, která výrazně pomohla zviditelnit Valašsko. Bolek a lidé ze showbyznysu kolem něho v určitou chvíli vnímali šanci dostat se k něčemu, na čem by se daly vydělat rychlé peníze a nás vnímali jako partičku vidláků, se kterou budou rychle hotoví a na kterou v televizi udělají bububu a ona ustoupí. A když mi pan prokurista Bolka Polívky na jednání po korunovaci Bolka na Vsetíně řekl, že Bolek bude dělat krále za milion, bylo nám jasné, že takovou sumu nedáme.

Tak jsme si řekli, že když má takové podmínky, tak ho sesadíme a budeme to dělat jinak. Jenže on pak šel do soudních sporů. Já jsem u soudu předložil šanony s tři sta padesáti důkazy (jen hrubé číslo, které znamená, že jich bylo hodně), kde byl archiv toho, jak celé království vznikalo a proti tomu stála scénka, kterou Bolek sehrál v roce 1993. Jednalo se o parodii na téma Valašské republiky, kdy se vyhlásil valašským prezidentem, králem, ministrem a šaškem. To nemělo ale vůbec nic společného s dílem Valašského království a on se pouze pokoušel spojit myšlenku s tím, co jsme vytvořili my v okamžiku, kdy to, co jsme vytvořili, začalo mít nějakou hodnotu. Já jsem se přirozeně bránil.

Řadu lidí to znechutilo, protože si řekli, že se taháme o peníze. Ale z mého pohledu nebyla jiná cesta. Paradoxně, v době kdy jsme byli mnohem více mediálně exponovaní, tak jsme byli mnohem víc, lidově řečeno „na vodě“, než je tomu dnes. Tehdy jsme začínali na zelené louce, neměli jsme skoro nic, jen nápady a časoprostor. Dnes máme mnohem větší i technické a personální zázemí a jsme ekonomicky mnohem stabilnější.

Kdo je vlastně dnes oficiálním valašským králem a královnou?

V roce 2008 jsme zorganizovali „Klání o stolicu Valašského království a půlky princezny“. Chtěli jsme vybírat náhodně oficiální zástupce království. A po té zkušenosti s Polívkou jsme vše chtěli spíš trošičku odlehčit. Vadilo mi, jak moc se vše bere vážně a dělá se z toho politika. Na druhou stranu to, jak se ke království přistupovalo vážně, bylo pro nás i lidi imponující, což otvíralo velké možnosti. Spousta starostů a dalších osobností si s námi ráda „hrála“. Bylo to takové balancování na hraně recese a vážné reality. Ono to tak vlastně je pořád.

Tím, že se v době Polívkového svržení dění kolem Valašského království dostalo do vážné roviny, tak jsme ho chtěli opravdu hodně odlehčit, a šli jsme do klání, z kterého vzešel král Vladimír II., což byl člověk, který v podstatě náhodou se svou rodinou přecházel frenštátské náměstí a viděl, že se tu něco děje, tak se rozhodl, že se do klání zapojí a nakonec to celé vyhrál. Dostal se do finále a ve finále ho „Rada múdrých hlav“ zvolila králem. Královna matka je stále Jarmilka Šuláková. U Vladimíra je trošku nevýhoda, že není přímo z Valašska, i když je srdcem Valach. Přemýšleli jsme již proto o tom, že bychom příští rok zkusili vymyslet nějaký způsob, jak znovu oživit a nabrat lidi do funkcí na bázi spontánní a recesní.

Byl byste pro zavedení nějaké formy monarchie v České republice?

Ano, ale spíš takové té pohádkové, nebo recesní jako v pohádkách typu „Byl jednou jeden král“, nebo „Šíleně smutná princezna“, kde ta monarchie fungovala jako sranda. Ale v tom vážném duchu asi ne. Tady chybí tradice. Nevidím důvod, proč by lidé měli živit nějakou monarchii. I Valašské království funguje na bázi vlastní ekonomiky, daně nevybíráme, pouze dobrovolně a žijeme se směny – to, co lidé chtějí koupit, koupí a z toho nám náleží zisk, ze kterého se musíme ufinancovat a tak by mohla fungovat i Česká republika. Daně původně vůbec neexistovaly a státy byly původně samofinancovatelné. Stát nemusí existovat na daních.

Politika a společnost JINÝMA OČIMA

Tomáš Harabiš (* 1972) je jednatelem a ředitelem Valašského království s. r. o., které se od roku 1997 snaží o rozvoj regionu v oblasti cestovního ruchu, kultury a zábavy. Provozuje areál hradu Štramberk a palírnu ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Více na www.valasske-kralovstvi.cz.