Poslední léta byla bohatá na události, které dle mnohých představují největší výzvu nejen pro ČR od listopadu 89. Nejprve Ukrajina, válka v Sýrii a teď migrační krize. Co nám tato poslední léta řekla o naší demokracii, o tom, kam jsme se od listopadu 89 dostali, o nás samých?
Ta léta mi přivedla na mysl ono biblické vyprávění o vepřích, kteří se za blaženě vítězného chrochtání ženou k hraně útesu. Příběh je varovný. To, že je reflektován, však udržuje naději.
Za minulého režimu byl přibrzděn konzum – jako by to byla ta největší jeho chyba. Tou však byla absence systematické společenské rozpravy na nejrůznější témata. Kdyby byla, vysvětlilo by se rychle, že ty natřískané regály nejsou vlastně ničím jiným, než „zlatým teletem“, kteroužto story již známe – a jako inteligentní lidé nemusíme sahat na rozpálená kamna dvakrát.
Jenomže ten společenský diskurs je stále v plenkách. Většina obyvatelstva pochopila změnu režimu jako povel k nezřízenému konzumu. Morální otázky minulosti se odbyly ideologickými frázemi, pouhým přepólováním černobílého světa, v čemž se ukázali být mistry bývalí svazáci, politruci a jim podobní (v současné době nejslyšitelnější). Obyvatelstvu to však stačilo. Byla z něho univerzálně sňata vina a pouze komunisti, estébáci a jejich agenti prý mohou za všechno, co se stalo, děje a ještě nějaký čas dít bude.
Lidé tak přijali ideologicky příjemnou náhražku místo reality. Spolkli návnadu a manipulátoři pak už jen zasekli háček, protože přiznat si vinu a prozřít, to umí v tak prekérní situaci jen málokdo. Nemnoho bystrých si s hrůzou uvědomilo, že ten „pravdomluvný Západ“ často využívá stejné kolejničky, po nichž nás převážel starý režim.
Strach a manipulace se strachem, se nyní dostaly na vyšší „level“. Realita – a skutečné nebezpečí je její součástí – společnosti uniká.
Nikdy nebude dosti připomínání si Gilberta Keitha Chestertona. V „Jisté teorii o tyranech“ napsal:
„Tyranie vždy vchází nehlídanou branou. Tyran je vždycky opatrný a ze všech sil se snaží, aby se nikoho nedotkl. Tyran je vždy zrádný. Vždy přichází pod záminkou, že chrání něco, co lidé opravdu chtějí mít chráněno – náboženství, veřejnou spravedlnost nebo slávu vlasti. Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie. Něco takového jako stará tyranie prostě neexistuje. Z těchto evidentních historických faktů vyplývá jediné mravní naučení. Hledáte-li tyrany, nehledejte je mezi zdánlivě evidentními typy mužů, kteří utiskovali lidi v minulosti. ...ať je nový tyran čímkoli, nikdy nebude nosit stejnou uniformu jako starý.“
Zaznívají alarmující hlasy, že se blíží téměř konec světa. Václav Cílek varuje až před miliardou běženců, prezident Zeman považuje migrační vlnu za organizovanou. Jak se vám to poslouchá? Jsme skutečně v takovém nebezpečí?
Václav Cílek zdůrazňuje závažnost tohoto jevu, který však není důvodem ke zmatkování a hysterii, ani k zavedení diktatury. Je silným podnětem k usilovným činnostem, směřujícím k uvolnění napětí a budování důvěry ve světě. To znamená jít válečným štváčům po krku, chceme-li efektivně snížit napětí ve zdrojových zemích migrace, utěsnit hranice a přispět ke stabilitě a „retenční kapacitě“ přechodových států.
Prezident Zeman je samozřejmě na správné stopě, mluví-li o studii profesorky Kelly M. Greenhillové „Zbraň masové migrace“. Aby sebral vítr z plachet všem pošukům, kteří věci jdoucí nad jejich chápání, hned nálepkují žvásty o konspiraci, Václav Cílek uvádí, že tato monografie v roce 2011 získala ocenění jako nejlepší kniha roku v oboru mezinárodních studií.
Současně to znamená doma se s předstihem připravovat na kultivované přijetí migrantů, kteří přes všechna tato opatření přijdou. Nebezpečí totiž můžeme způsobit především sami sobě. Třeba tím, že dlouho necháme na běh věcí reálně působit převážně teoretiky všelijakých práv. Teoretici mají zůstat teoretiky, protože „akademická mysl odráží nekonečno a jest plna světla z toho prostého důvodu, že jest mělká a stojatá“. (G.K.Chesterton, Muž, který byl příliš živý)
Je třeba vyvážit lidská práva a efektivitu vymáhání práva jako takového. Práva příchozích nemohou být na úkor práv místních. Celá ta situace stojí tak, že je podobna zákonu o zachování hmoty a energie. Tak je to i se sumou uplatněných lidských práv a množstvím běženců.
Je snadné něžně vložit jediného uprchlíka do vaty, protože na něj lze vynaložit veškerou humanitární péči, kterou je schopno vyvinout deset milionů lidí. Prezident ho přijme, kardinál ho pokřtí, Okamura s ním posnídá, vláda si ho vezme jako maskota do Lán, až z toho všeho bude mít ujímání.
Opět je tu 17. listopad:
Čím více však uprchlíků, tím méně z oné humanitární péče, kterou je schopno vynaložit deset milionů lidí, připadne na jednoho. A když jich přijde opravdu hodně, pak už půjde o život. Oboustranně.
A to právě často nejsou schopni pochopit ti, kteří mají nároky na druhé, aby cosi podle jejich teoretického receptu dělali, aniž by někdy – v dresu nějaké zákon vymáhající instituce – sami zkusili uplatnit dodržování zákona v reálu.
Na druhou stranu příslušníci těchto zákon vymáhajících útvarů mají někdy problém pochopit, že všechny nekorektnosti, kterých se v takto vypjatých situacích lze snadno dopustit, se v posledku obrátí proti nám. Dobrým příkladem je Guantanámo, odkud Američané nechtějí pustit ani ty, o nichž dobře vědí, že se tam dostali omylem. Doba tam strávená z nich pravděpodobně udělala velmi spravedlivě motivované nepřátele. Navíc americké zacházení s nimi jim vtisklo jakýsi „standard“ chování, kde je mučení „normální“ věcí.
O tom všem je třeba hovořit, tvrdě, na rovinu – ale bez urážek. A především naslouchat těm druhým, protože mohou mít víc pravdy, než se zdá. Znovu jsme u toho, že jsme se za čtvrt století nenaučili základu demokracie, totiž veřejnému diskursu.
Zásadní figurou je již zmíněný prezident Miloš Zeman. Tomáš Klvaňa nedávno uvedl, že loni proti němu byly nasazeny červené karty a Zeman se od té doby ještě viditelně zhoršil. Letos by se prý tudíž mělo přitvrdit. Zasloužil by si to Zeman? Jak hodnotit jeho výkony od loňského listopadu?
Nevím, jestli je Zeman „zásadní figurou“. Neměl by jí být. Viditelný je dostatečně. Kritiku prezidenta si rád vyslechnu od toho, kdo mi o něm poví i něco pozitivního. Vámi zmíněný bývalý tabákový mluvčí takovou schopnost nemá.
Zeman bude jednou v historii zapsán zlatým písmem, protože se nedal podobnými týpky znechutit a nastavil dobré vztahy se zeměmi, k nimž budou bývalí svazáci za nějaký čas vzhlížet se stejně vlhkými zraky, jako kdysi vzhlíželi k Velkému Bratrovi na Východě a nyní vzhlížejí k témuž, jen trochu „prekabátěnému“, na Západě. Zeman tak učinil ještě před doslova pompézním přijetím čínského prezidenta v Londýně, po němž se zřejmě celosvětově protrhne pytel s pokusy navázat ty nejpřátelštější vztahy s jednou z nejvýznamnějších kultur.
Takto nějak se kdysi začala drolit babylónská věž.
Ale Zeman má i nejednu slabou stránku. Pro mě je zcela iracionální jeho odpor k islámu, o němž Zeman ví snad jen to, že zakazuje vepřové. Možná právě to je důvodem Zemanových zkratů, protože si při svých stravovacích zlozvycích uvědomuje, že by v islámském světě bez vepřového bídně zhynul. Škoda, že není schopen kvůli svému proti-islámskému amoku rozlišit mezi islámem a islamismem. (Možným vysvětlením by mohlo být, že si Zeman v tom prudkém hnutí mysli zakázal jakýkoliv kontakt s muslimským světem, a to jak nominálně, tak i reálně, takže například al-kohol nejen nevysloví, ale ani nepozře... a toto jsou pak ty konce.) Každopádně jeho hloupé řeči na toto téma nahrávají nejnižším pudům. To je škoda. Zapomněl asi na staré římské „divide et impera“ a nahání všechny muslimy do jednotného, nepřátelského šiku. Strukturovaně odlišený přístup k různým proudům islámského světa, po vzoru Jicchaka Rabina, je asi tím nejúčinnějším řešením.
Někdo se bojí Zemana, někdo se bojí Babiše. Je důvod bát se místopředsedy vlády a ministra financí? Lidé z okolí Pavla Šafra i pravicová opozice ho považují za nebezpečí pro demokracii. Jeho politické návrhy za buzeraci, jeho styl za autoritativní a obviňují ho z toho, že chce okrádat stát. Co z toho je dle vás pravda?
Babiš asi spoustu lidí štve tím, že jeho podniky platí daně doma. To je po těch rocích různých politicky posvěcených daňových úniků velmi osvěžující.
Co se týče Babišova střetu zájmů, neslyšel jsem nic průkazného. Mnoho vysál ze státu za Kalouska, nejlepšího ze všech myslitelných ministrů financí. Nevím, proč Kalousek místo kritiky Babiše nechodí kanály. Ostatně, národ chtěl demokracii a v ní je tento střet běžnou záležitostí. Tedy u těch, kteří něco dělají. Není to problém profesionálních politiků, jejichž hymnou je „ručičky nebojte se, vy makat nebudete“. A teď mi řekněte, co je horší?
Řídit stát jako firmu je samozřejmě existenční hrozba pro mnoho „chovných“ státních úředníků. Ti se ale spojili kruhovou obranou po vzoru seriálu „Ano, pane ministře“, a dávají Babišovi na frak. V žádné normální firmě by tito lehkoživkové nevydrželi do oběda – ale tady se jich budeme zastávat? Nnikdo z kritiků tohoto Babišova motta asi žádnou firmu neměl, z privátu asi žádnou zkušenost nemá, prostě neví, co je to péče řádného hospodáře o vlastní majetek. A to přitom mělo být podle mnoha „pravicových myslitelů“ právě lékem na nevýkonnost socialistické ekonomiky. Nějak se jim to všechno popletlo. I když možná platí, že kde nejsou myšlenky, nehrozí ani jejich střet – a toto jsou jen politruci, kteří budou za úplatu říkat cokoliv proti komukoliv.
Nemohu si pomoci, ale k tomu fenoménu užívání moci v demokracii ocituji opět mého politicky totálně nekorektního oblíbence: „Má-li muž moc tureckého sultána a užívá-li ji jako stará panna v Tootingu, často se divím, že někdo naň nevytáhne nůž. Přál bych si, kdyby bylo jaksi více sympatie pro vrahy.“ (G.K.Chesterton, Stromy pýchy)
Samotný 17. listopad… Jak jsme si zvykli uvažovat o tomto svátku? Jak silné jsou podle vás resentimenty po minulém režimu a jak kvalitní je debata, jak o zločinech komunismu, tak o temnějších stránkách polistopadového vývoje?
Je mi na zvracení, když slyším protagonisty a protekční dítka minulého režimu dštít oheň a síru na tentýž minulý režim. Z vrozené vzpurnosti a snad i citu pro jistou vyrovnanost se v takových situacích ze mě stává ďáblův advokát.
Debata o minulosti je vytržena z kontextu, omezená zákonem – a některá hodnocení jsou dokonce uzákoněná! Je šílené, že to málokomu připadá šílené.
Psali jsme:
Vy máte nejen tzv. sametovou revoluci v živé paměti, u řady věcí jste i před tím byl. Jakým způsobem máme dnes, více než čtvrtstoletí poté oddělit skutečnou tehdejší realitu od nánosu tu ideologie, tu od zkreslujícího a zmanipulovaného výkladu?
Vyčítám všemu „bádání“ o minulosti snad nejvíce to, že se pohybuje metr nad zemí. To zemité bádání, bez ideologie, orientující se na materiálních ztrátách a ziscích, jakoby bylo zakázáno. Samozřejmě! Je strašně nebezpečné, protože svléká ty ideologické žvásty do naha a jde k meritu věci.
Je to mantra dobrých zpravodajců, jít po stopě peněz. Soustředit se na materiální stopy, eliminovat ideologii.
Podobně tomu radní ÚSTRu Michal Uhl kdysi navrhoval studovat „každodenní život“ za „totality“. Jednak by se zjistilo, že ta totalita nebyla celou dobu až tak utažená a že ono zákonné vymezení (od 25.února 1948 do 29.prosince 1989 /!/) je zcela mimo mísu, dané pouze ideologií. A za druhé, nedal by se z takto strukturovaně studované historie tak snadno uplétat ideologický bič. A za třetí, spousta prevítů, hrajících si na „oběti totality“, by konečně byla postavena zpět na své místo. Mnoho lidí by pak mělo dost dobrých důvodů být zticha. Dýchalo by se pak všeobecně lépe.
Zkoušel jsem jednou jednoho zastánce „totalitní kontinuity“ testovat, zda třeba „Obchod na korze“ nebo „Ostře sledované vlaky“ (oceněné filmovými Oscary za nejlepší cizojazyčný film) jsou filmy „totalitními“? Onen natvrdlý ideolog se ještě více zatvrdil, nenechal se ideologicky zviklat a prohlásil je za totalitní filmy. Na mou poznámku, že tedy zřejmě i ty Oscary byly totalitní, už vytvrdnul úplně.
Jak se vlastně v naší zemi žije? Patříme k bohatší části planety, nicméně máme mezi sebou samoživitelky, bezdomovce atd. Jaké jsou u nás „nedodělky“, které společnost má vůči nejslabším?
Snad je to jen trochu mechanický překyv k atomizaci společnosti, jemuž pomohla i nezkušenost a řádná porce ideologie. Velmi jsem vyčítal minulému režimu, že nebylo možno jezdit na zkušenou do kapitalistických států. Ušetřili bychom si mnoho pozdějších zklamání! Vždyť cestování bylo podle J.A.Komenského nedílnou součástí vzdělání!
Nicméně si myslím, že současná situace není pro většinu národa komfortní. Jako v kocovině mnozí poznávají, jak drásavě pravdivě píše George Friedman („Příštích sto let“), že Američané se barbarsky domnívají, že „zvyky z jejich vesnic jsou zákony přírody a že každý, kdo žije jinak než oni, je opovrženíhodný a zasluhuje si spasit nebo zničit“.
Soudím, rozhodně bych si to alespoň přál, že se společnost vrátí k tomu zvláštně pospolitému, občanskému cítění, kterému se začalo dařit za první republiky (samozřejmě, nechci tu dobu idealizovat, ale stejně!). Hudební festival „9 bran“ již 16 let připomíná svým názvem kulturní soužití česko-německo-židovské. Co se týče sociální sféry, při různých živelních událostech vidíme, jak silný je v lidech potenciál solidarity. A solidarita, to je nejlepší protitotalitní lék. Ostatně Poláci to předvedli nezapomenutelně.
Na druhou stranu, být solidární neznamená nechat si věšet bulíky na nos, nebo zvát bezdomovce do cukrárny. Nebo posílat do rozvojových zemí peníze. Ale je třeba udělat mnoho nejrůznějších zkušeností, aby se systém trochu vyladil. Není žádná hanba naletět podvodníkům, ale není třeba to příliš často opakovat. A není dobře být příliš důvěřivý – to platí zejména o různých humanitárních organizacích po celém světě. Studoval jsem ten problém od útoku na WTC (New York, 2001). Reálnou a velmi záslužnou a nezpochybnitelnou humanitární činností byly kryty různé podvratné aktivity, o nichž ti humanitární pracovníci neměli ani tušení. Potom jsem zjistil, že se toto podezření netýkalo jen islámských nadací. Zbytek, kam tuto úvahu dotáhne, ponechám na laskavém čtenáři.
Pojďme, prosím, zavzpomínat, které politické garnitury, které vlády, kteří prezidenti za dobu od listopadu 89 naší zemi spíše prospěli a kteří ji spíše poškodili a čím?
U většiny z nich lze najít to i ono, anebo alespoň pro to pochopení či vysvětlení. Po té mnoho desítek let trvající absenci společenského diskurzu o problémech společenského a politického života je potřeba udělat mnoho nejrůznějších zkušeností. I těch špatných je třeba. Není nutno se většiny z nich hrozit, špatnosti se dějí všude na světě. Je však naprosto nezbytné nazývat věci pravými jmény, abychom tu výzvu prospěšně využili.
Jsou však i věci neomluvitelné – a to jsou politické podpory oněch šílených vojenských dobrodružství Západu. Naopak jsem velmi spokojený s tím, co v těch krizových oblastech vykonali naši vojenští lékaři a ženisté.
V posledních letech se rozvíjí debata o správnosti našeho geopolitického směřování a stejně tak o ruské propagandě a agentech ruských zájmů. Čím přispějete vy do této diskuse?
Otřesně na mě působí vyhřeznutá bolševická střeva. Jsou to projevy většiny těch protagonistů propagandistického tažení proti Rusku. Něco hrozného! Někteří kádrováci opět sestavují seznamy. Jiní klidně mluví o „blacklistech“ ve veřejnoprávních médiích! A když kvůli tomu začnu řvát, někteří byvší disidenti se mi diví, proč se zastávám „nesympatických“ lidí. Strašná degradace společenské atmosféry! Zapomněli, jak se k nim chovali bolševici? Zapomněli na Voltaira?
Jiný bývalý disident se chlámal, jak zamezil přístupu do médií komusi, kdo měl za to, že bychom měli vystoupit z NATO. Až když byl seřván, zdálo se prý, že mu cosi došlo...
Bývalý velvyslanec v Rusku a USA Petr Kolář nedávno na univerzitní půdě v debatě o „ruské propagandě“ prohlásil, že „větší problém vidí v tom, jakým lidem se v médiích dostává prostor.“ Skutečně rodilý demokrat! Nikdo neprotestoval! Samí bolševici! Argumenty nemají, tak chtějí „protivné“ osoby po bolševicku „střihnout“.
Na otázku, zda propaganda funguje i obráceně, tedy ze strany USA, se prý „odborníci“ shodli na tom, že Západ mediální propagandy ve svůj prospěch využívat neumí, spíše naopak. „Západní svět neumí dělat propagandu, a když jí dělá, tak to většinou nefunguje,“ zaperlil Petr Kolář.
Ignorance? Drzost? Nevzdělanost? Ideologická kovanost? Všeho trochu, ale ve svém případě má Kovář pravdu. Takto se, Západe, propaganda opravdu nedělá – a když, jak vidno, tak nefunguje.
EU se snaží vytvořit cosi jako europropagkom, neboli útvar protiruské propagandy. Normálně by stačilo, kdyby na ty údajné ruské žvásty řekli pravdu, a bylo by. Jenomže po Iráku 2003 jim už neuvěří nikdo nic.
Proto se vnucují propagandisté už i do škol! Portál „Jeden svět“ tak chce dětem demaskovat ruskou propagandu.
Nicméně, ze všeho zlého by mohlo být něco dobrého. Školy by měly vyslyšet námitky proti jednostrannému zaměření takové výuky o propagandě, už jenom proto, aby se vyhnuly budoucím problémům, protože jednostranná výuka by byla nutně a právem napadena soudně. V historii, kterou bývalý velvyslanec Kovář nezná, nebo si jen po švejkovsku hraje na ťululum, je totiž mnoho příkladů o využití propagandy, psychologických operací, ale i o významu masivního reklamního působení.
A v tom posledním by mohly být ony lekce užitečné. Zatímco rezistence vůči propagandě se musí cvičit celoživotně, poznání škodlivého vlivu reklamy by mohlo příznivě ovlivnit chování žáků a studentů bezprostředně. Bylo by to vítané obzvlášť nyní, kdy se podle pedagogů projevuje sociální stratifikace na školách v závislosti na značkách oblečení a elektroniky...
Co přát české demokracii do dalšího 17. listopadu, a co jí naopak nepřát?
Mám radost z jevu, který bychom mohli nazvat opatrnou demýtizací. Zdejší lidé coby „smějící se bestie“ jsou nadáni zdravým skepticismem vůči velkým pravdám, heroickým obrazům, dokonalým příběhům. Je k tomu potřeba odvahy, sebedůvěry, osobnostní integrity. Tyto vlastnosti však nelze „mít“, takovým se člověk musí stát.
Proto přeji české demokracii velké srdce a otevřenou mysl.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
