Probíhají kulaté oslavy sametové revoluce a počátku éry svobody. Jak na tu dobu s odstupem tří dekád vzpomínáte?

Tak náhlý zvrat jsem tehdy nečekala. I když na demonstracích, které předcházely 17. listopadu 1989, sílila brutalita policejních zásahů, což bylo známkou slábnutí režimu, nemyslela jsem si, že pak padne jako přezrálá hruška. Domnívala jsem se, že pod tlakem veřejnosti nastanou personální výměny a nově dosazení funkcionáři se vydají cestou ústupků a kompromisů. Sázela jsem na postupnou oblevu a naivně jsem doufala, že se tak oklikou vrátíme k potlačeným ideálům pražského jara. Ale po rozšíření zprávy, že při zásahu na Národní třídě byl zabit mladý student, čas trpělivosti vypršel. Vzedmutý hněv už nemohlo zklidnit ani zjištění, že šlo o falešnou zprávu.

Zpětně je zřejmé, že se jednalo o „vyšší“ hru, v níž lidé v ulicích měli roli chóru. Probuzená občanská aktivita však měla spontánní charakter, byla autentická.