Afghánistán padl do rukou Tálibánu, Američané a jejich spojenci prchají. Co říkáte na chaos, který doprovázel překotný odlet západních mocností z Kábulu?
Jaká budoucnost nyní podle vás Afghánistán pod vládou Tálibánu čeká? Na co se máme připravit?
Stručně řečeno, nastává zřejmě druhé kolo jejich nadvlády, krutovlády a šíření expanze radikálního islámu a terorismu do světa. Trochu naivní a nyní i tou celou situací bezradný západní svět se po naprostém a velmi ostudném debaklu alespoň začal uklidňovat, že je to nyní snad „jiný Tálibán“. Jakýsi lepší. Už vyjádření představitelů této organizace hned po obsazení Kábulu, tedy že nyní rozšíří právo šaría po celém světě, je toho jasným vyjádřením. Ale jiný Tálibán to přece jenom je. Silnější – a to nejenom politicky. Triumfující, s větší podporou domácích obyvatel. Kvalitně vyzbrojený obrovskými kvanty, a to i velmi sofistikovaných zbraní svých bývalých protivníků. A bohužel též nepoměrně lépe vycvičený. Nejen proto, že nemalá část afghánské armády a policie, trénovaná za nemalé peníze po léta Západem, přešla či přejde na stranu džihádistů. Někteří s radostí a ze svého přesvědčení, jiní z důvodu místního tradičního pragmatismu, tedy že lépe je připojit se k momentálnímu vítězi a k tomu silnějšímu. Jak se říká, košile je bližší než kabát – a to tam platí dvojnásob. Člověk se pak musí smát, když čte, že „Tálibán se dokonce zmocnil i velkého množství helikoptér a jiné sofistikované techniky“, která ale prý „je mu k ničemu“, protože nemá piloty a jiné specialisty. V současné situaci, kdy se místní ozbrojené složky nadšeně k „vítěznému týmu“ přidávají, to zase takový problém pro džihádisty dozajista nebude... ne?
Vývoj situace v Afghánistánu je přirovnáván k Vietnamu. Vidíte snad vy nějaké podobnosti?
Rozhodně. A to nejen podle takřka úplně stejné fotky, kdy z americké ambasády v Kábulu, stejně jako předtím v Saigonu roku 1975, urychleně evakuuje tamní osazenstvo vrtulník. Rovnítek je tu však více. Například nevůle místních lidí k zahraničním silám či přecenění toho, že tamní lidé vůbec stojí o podobné politické zřízení, jako je běžné na Západě. Též bylo shodné dosazení naskrz zkorumpované vlády, která měla skoro jen jedinou starost – a to tunelovat obrovský příliv sem směřujících zahraničních financí. V obou případech též panovala ke konci snaha se z vleklého konfliktu vyvázat a o to, aby si obranu země převzaly místní, zahraničními silami vycvičené složky, do kterých se v obou případech zainvestovalo nemálo energie i materiálních zdrojů. Což se jak ve Vietnamu, tak i v Afghánistánu ukázalo přehnanou důvěrou či spíše naivitou. Rozhodla totiž naprostá nechuť lokálních vojáků i bezpečnostních sil bránit nastolený pořádek a nasazovat za něj život. A vlastně tak v obou zemích měli vůli bojovat vlastně jen ti, které popoháněl fanatický aparát a agresivní ideologie. Ve Vietnamu to byl komunismus a jeho cílená expanze, v Afghánistánu zase radikální islámská náboženská doktrína. No a konec byl též vlastně podobný – tedy po odchodu a snaze o předání země, odchodu zahraničních sil nastalo rychlé obsazení země o mnoho slabším protivníkem, který by v klasickém konfliktu neměl šanci. Je třeba zde ale poznamenat, že tahle porážka na rozdíl od Vietnamu je porážkou i naší...
Považujete afghánskou misi (2001-2021) za úspěch Západu?Anketa
Vy jste mimořádně zkušeným policejním instruktorem, cvičil jste bezpečnostní složky po celém světě, mj. i ty afghánské. Jak na jejich schopnosti vzpomínáte? Nemáte nyní pocit, že ta práce trochu přišla vniveč? A nehrozí, že nyní ti Afghánci, kteří přeběhli na stranu Tálibánu, využijí svůj západní výcvik a výzbroj k boji proti nám?
No, mám z toho popravdě krajně nedobrý pocit. Už kdysi jsem si říkal, kolik mých tamních policejních chovanců, které jsem zde trénoval, asi už uteklo „na druhou stranu“ – a třeba cvičí zrovna ty, co nyní budou zase popravovat na místním fotbalovém stadionu někoho za příliš krátké fousy nebo že vlastní třeba rádio, jak se tomu dělo v minulosti. Pak to, že jste zde posunul lokální instruktory na slušnou úroveň, a v těchto podmínkách to díky místní mentalitě není vůbec lehké, netěší. Je to chvíle, kdy pedagogický úspěch spíše zamrzí. Doslovný gól do vlastní branky. Podívejte se na Tálibán nyní – kdysi parta banditů, co sotva dokázala držet zbraně v rukou – jako tehdy roku 2004 mí chovanci, co z počátku nedokázali ani z vojenské pušky Sa58 strefit na 30 metrů papírový terč. A nyní vzorně drží prsty mimo spoušť a nesou mnohé znaky prodělaného, opravdu sofistikovaného výcviku.
Ke krachu americké politiky v Afghánistánu se velmi trpce vyjadřují i renomovaní váleční veteráni včetně Roberta O’Neilla, člena elitního komanda, které v roce 2011 usmrtilo Usámu Bin Ládina. „Bojoval jsem za tuto zemi bezdůvodně,“ nechal se O’Neill slyšet na Twitteru. Jak se na to podle vás musejí dívat čeští veteráni z Afghánistánu? Přišla jejich tvrdá práce nazmar?
Nedivím se jim. A sám nyní ve své hlavě zvažuji, zda to vůbec stálo za to, když se to vrátilo zase nejen na začátek, ale dokonce jen posílilo ty špatné, co nám nyní budou o to více zatápět. Vždyť jsme tam nyní nechali nejen padlé vojáky, jejich životy a zdraví, ale také vlastně jen Tálibánu vybudovali potřebnou infrastrukturu, co by oni nikdy nedokázali. Stálo to tedy za to? Za miliardy z našich daní? Za osiřelé děti, ovdovělé ženské a zdrcené rodiče nejen našich tam padlých vojáků. A bezpočet těžce zraněných a těch, co si odtamtud třeba nesou traumata na celý život? Kdysi jsem tvrdil, že naše přítomnost tam je rozhodně přínosem – a to z důvodu, že džihádisty honíme někde daleko v afghánských horách a držíme někde pod zemí. To reálně znamenalo, že nebudou bojovat za svou náboženskou ideologii u nás v ulicích, v Evropě, v ČR, v Praze. Tedy střílet po ulicích či nechat vybuchovat bomby někde před školou. Takováto strategie, tedy výhoda boje s nepřítelem na jeho vlastním území, ale trochu začala skřípat, když se v rámci uprchlických vln pár let zpět mohli absolutně bez kontroly najednou napříč schengenským prostorem úplně volně pohybovat statisíce nelegálních migrantů – a mezi nimi pochopitelně i cíleně sem vysílaní „boží bojovníci“, odhodlaní šířit v zemích EU džihád „ohněm a mečem“. To pak naše přítomnost v Afghánistánu začala pozbývat trochu i smysl. Když k tomu připočteme to, že byla čím dál více i patrnou ona neloajálnost a neochota Afghánců bojovat za svoji zemi. Tedy za její podobu a uspořádání, kterou jsme jim zjevně proti jejich přesvědčení chtěli vnutit...
Takže je to snad vina NATO? Mělo se stáhnout dříve, anebo se celé té operace neúčastnit?
Jste pro to, abychom zachránili naše afghánské tlumočníky?Anketa
Bojovníci Tálibánu začali krátce po obsazení Kábulu konfiskovat zbraně z rukou civilistů. Prý je již nadále nepotřebují, neboť nyní se o jejich bezpečnost postará sám Tálibán. „Nyní se mohou cítit v bezpečí. Nejsme tu, abychom ubližovali nevinným civilistům,“ uvedl mluvčí Tálibánu. Také byste se po této větě cítil v bezpečí? Má toto odzbrojování civilistů být jistou lekcí i pro nás v Evropě?
Každý diktátorský režim zpravidla začne tím, že odzbrojí své občany. Stačí se kouknout do historie. Dělali to přece bolševici, stejně jako pak nacisté. Říká se: „Boj se vlády, co se bojí tvých zbraní.“ Tálibán, který nyní tvrdí, „že lidem právě oni zaručí bezpečnost namísto jejich zbraní“, pochopitelně v tomto není výjimkou. Části obyvatel pak zbraně třeba i vrátí – ale té prověřené, co půjde ideologicky s nimi, třeba nějakým „islámským milicím“. Přesně stejné to bylo například ve Venezuele, kde občanům násilně zabavili jejich zbraně, aby je pak Hugo Chavez nechal rozdat svým „lidovým oddílům“. Paradoxní na tom však je, že podobné trendy, tedy tendence k odzbrojení obyvatel, probíhají například poslední roky nejen v USA či i Evropské unii, ale i například v Kanadě či Novém Zélandu. Kde dokonce běžně policejní zásahovky na udání vyrážejí lidem dveře, hledají a zabavují nově zakázané zbraně do té doby bezúhonných občanů. Prostě lze říci, že tamní socialistické, marxistické tendence jevící se vlády, se vlastně v tomto ohledu chovají podobně jako nyní v Kábulu Tálibán. Z toho jde popravdě trochu i strach, ne?
Hrozí nyní podle vás, že západní výzbroj, kterou nyní tálibánci ve velkém ukořistili v Afghánistánu, bude použita pro útoky na půdě zemí západní koalice? A může se část této výzbroje ocitnout i na černém trhu v Evropě?
Samozřejmě. Už předtím patřil mezi hlavní příjmy tálibů obchod nejen s drogami, ale i se zbraněmi. Člověka tak doslova rozčílí, když vedení EU prý v rámci „boje proti terorismu“ omezuje napříč Evropou zbraně myslivcům a sportovním střelcům a pak západní svět takto hloupě vyzbrojí jeden z nejkrutějších a nejradikálnějších světových režimů, pro které z podstaty jejich pokroucené víry vždy budeme tím největším nepřítelem. Prostě je jen otázkou času, kdy se část z toho neuvěřitelného množství výzbroje objeví i v EU – v dnešním globalizovaném světě to nebude zase tak složité. Ty zbraně se budou dostávat naším směrem nejen z důvodu šíření džihádu a plánovaných útoků, ale i z příčin pragmatičtějších. Tedy peněz a vítaného dalšího příjmu pro Tálibán. A že zboží na prodej, a to vlastně i naší vinou, mají nyní dost – a rozliční kriminálníci či přímo gangy budou jejich vděčnými zákazníky.
Projeví se to taktéž i v USA?
Pochopitelně. Ale zde je to ještě navíc o něčem jiném. Někdo nyní prohlásil, že ten, co chce tolik odzbrojit USA, nyní ozbrojil Tálibán. Míněno Bidena. Když se nad tím zamyslíte, je to vlastně svým stylem legrace. Z USA totiž například nekoupíte kolikrát ani pažbu na zbraň, nebo do ní jen malou pružinku mechanismu. Je to totiž tzv. v ITAR. Tedy zakázáno prodat a vyvézt, a to z důvodu, „aby to nedostali do ruky zločinci a teroristé“. Kdyby vám americký občan například poslal část moderního vojenského přístroje na noční vidění a provalilo se to, na dveře mu hned klepe FBI a měl by z toho pořádný problém. Možná i kriminál. A nyní vidíte na fotkách všechnu tu opravdu top výzbroj, kterou nemá ani naše armáda, v rukou těch fanatických sedláků s dlouhými vousy. Ponese snad za toto někdo zodpovědnost? Kdysi se totiž za podobné, tedy když jste do rukou nepřítele nechal padnout netknutou výzbroj, dokonce i přímo na frontě popravovalo... dneska se v Evropě i USA dělá, „že se vlastně nic moc nestalo“. A bude se namísto toho volat třeba po omezení počtu nábojů ve zbraních, které vlastní slušní občané. Fraška.
Lze předpokládat, že spousta lidí nyní Afghánistán bude chtít opustit. Zvláště humanitární a neziskové organizace apelují na svět, aby se připravil přijmout ty, kteří budou odsud před Tálibánem masivně utíkat. Je to prý naše povinnost. Palčivou otázkou tedy je, co s těmito lidmi? Máme se o ně urychleně postarat?
Za prvé, jak již jsem zmínil, drtivá většina tamních lidí, i když je to pro našince nepochopitelné, plně sympatizuje s Tálibánem. Další část jej prostě akceptuje jako nutné zlo – stejně ovšem jako naši demokracii, které vůbec nerozumějí a vůbec o ni nestojí. Za druhé, tvrdil bych, že my zhola nic Afgháncům nedlužíme, naopak. Snažili jsme se u nich zajistit bezpečnost, prosperitu. Zkoušeli za nemalé peníze jim vybudovat armádu a policii. Vykořenit tam bídu a nemoci. Postavit u nich školy, nemocnice, elektrárny atd. A nyní dokonce někdo říká, „že v tom nemůžeme nechat a zradit tamní lidi“? Ať se nikdo na mě nezlobí, ale tím, kdo někoho zradil, jsme nebyli my, ale Afghánci. Vše od nás napřed přijali – a pak svou vlastní, zpět předanou zemi a své vlastní občany za zády ani nebránili. Navíc obyvatelstvo, jak jsem viděl v televizi, postupující táliby dokonce nadšeně vítalo. Prostě přiznejme si, že bylo chybou nutit je žít jinak než ve středověku. Oni jej chtějí a asi i musejí prožít. A ještě by jej chtěli vnutit nám, pokud jim k tomu snad u nás dáme šanci. A nejde nejen o jejich vírou danou povinnost, aby své náboženství jakýmkoliv způsobem, tedy i cestou terorismu, šířili kolem světa. Jde o základní bezpečnost nás a všech kolem nejen z hlediska hrozby džihádu. Včera jsem četl článek, že Rakousko nepřijme z Afghánistánu ani jednoho. Ani žádné tlumočníky. Důvod? Afghánci jsou u našich jižních sousedů totiž prý vůbec nejčastějšími pachateli trestné činnosti, zvláště té násilné. Co k tomu ještě říci?
Psali jsme:
autor: Marek Korejs
