Dědeček byl carský voják, babička ukrajinská šlechtična. A teď v tom dneska žijte... Čerstvé náměty šéfredaktorky Vokušové

14.07.2022 21:21 | Rozhovor

TŘICETILETÍ ROZPADU ČESKOSLOVENSKA Rusko se opře o Čínu, co jiného mu zbývá, a svět se opět ocitne ve studené válce. Otázka je, kdo ji vyhraje. Každopádně to speciálně pro nás, Evropskou unii, není výhodné uspořádání. Tak přemítá o světě šéfredaktorka Slovenských dotyků a předsedkyně Slovensko-českého klubu Naďa Vokušová. Z "výchovných důvodů" mluví s Čechy slovensky a Andreje Babiše, ač na jazyky celkem talentovaného, kárá hlavně za prznění češtiny.

Dědeček byl carský voják, babička ukrajinská šlechtična. A teď v tom dneska žijte... Čerstvé náměty šéfredaktorky Vokušové
Foto: Hans Štembera
Popisek: Naďa Vokušová, predsedníčka Slovensko-českého klubu

Ruská invaze na Ukrajinu. Ptám se při vědomí vašeho původu. Jak jste ji vnímala?

Na Ukrajině i v Rusku znám mnoho lidí. Jsem žena, jsem máma, takže jsem proti jakékoliv válce. Ta v nás vyvolává odpor už proto, že tam umírají i děti. Úplně mě to zdrtilo. Ráno to oznámili, začala vojna a já nevěděla, co dělat. Nikde to neprožívají tak, jako v našich zemích a na Slovensku ještě více, protože je to blíž. Tam se bojí, že by k nim konflikt mohl přeskočit. V rámci vnímání, že jste přátelé našeho nepřítele, jste proti nám, tak se s vámi nebudeme párat, by se to mohlo stát.

Ostatně ekonomicky na tom běžní Slováci nejsou nejlépe a nyní jsem četla zprávu, že budeme kupovat ropu z Indie. Ona ji přitom nakupuje z Ruska a my ji pak za drahé peníze překoupíme. To je jako u blbých na paloučku.

Nedávno jsem na východním Slovensku strávil týden. Lidé tam jsou už velmi naštvaní zejména na falešné uprchlíky...

Je to tak a tady to je podobné. Není málo těch, které štvalo, že Ukrajinci mají dopravu a mnoho různých vstupů zdarma. Teď už se to změnilo. Někteří jsou oblečeni do drahých značek, jezdí drahými auty a lidi překvapuje i to, že mluví rusky, třebaže lidem, co znají Ukrajinu, to zvláštní nepřijde. A v lidech to vyvolává negativní emoce. Počáteční obrovská solidarita se začíná vytrácet. Nikdy předtím tady tak velká solidarita nebyla, ani kvůli válce v Jugoslávii. Prakticky žádné Srby nebo Chorvaty jsme si domů nebrali, třebaže Jugoslávie byla také země geograficky i etnicky blízká. Ostatně válek všude po světě vyvolaných různými zeměmi či zájmy bylo a je mnoho, od Iráku či Afghánistánu přes Rwandu, Libérii, Sýrii nebo Libyi třeba po Jemen.

Mnoho lidí nebude mít za chvíli z čeho platit plyn, elektřinu či potraviny, natož aby se starali o Ukrajince. I velmi solidární lidé začínají být velmi naštavní. Cítím to na každém kroku. Drahota roste, a když lidé nemají peníze, tak jsou schopni čehokoliv. Co mohou ztratit? Jak říkal Marx, jen své okovy.

Osobně mě mrzí, že to vyvolává i generační rozpory. Mezi dětmi, rodiči a prarodiči. Děti jsou totiž ještě plné naivních ideálů, takže "musíme jim pomoci, i kdybychom neměli co do úst". Skoro všichni mladí mají hypotéky, nebudou je mít při rostoucích úrocích i cenách z čeho splácet, takže je to přejde. Já už snad nějak dožiju, ale o děti mám obavy. Ceny realit a nájmů rostou, náklady na vzdělání také a tak dále. Dva roky byly zavřené a ty jim budou chybět. Z těch pohrom jsou dost rozhozené.

Vypadá to, že se do nemilosti dostane nejen ruština, ale že v Eurasii vyroste opět železná opona...

Souhlasím. Ostatně ta opona už roste. Rusko se opře o Čínu, co jiného mu zbývá, a svět se opět ocitne ve studené válce. Otázka je, kdo ji vyhraje. Jde totiž o dvě obrovské a silné země a nejsou osamocené. Každopádně to speciálně pro nás, Evropskou unii, není výhodné uspořádání.

Vaši předci přišli do Československa s ústupem bělogvardějských vojsk generála Pjotra Wrangela z jižního Ruska přes Krym a Turecko. Můžete popsat celou rodinnou anabázi?

Byl to můj dědeček a babička. Dědeček byl carský voják. Byl i zraněn. Na sklonku občanské války přijeli z Turecka do Prahy a v rámci Masarykovy Akce ruské pomoci vystudovali a stali se inženýry. Následně se jim narodilo jediné dítě, můj otec, a poté byli posláni na Slovensko vytvářet katastrální mapy, protože jim tam scházeli patřiční odborníci. To je zachránilo, protože když zde hned po druhé světové válce odváděly oddíly kontrarozvědky Směrš tyto lidi do sovětských gulagů, taky bydleli u Martina, tam byli schovaní a přežili. Babička tam učila ruštinu a dědeček se jako kartograf věnoval zpracovávání map.

V rodině se hovořilo o tom, že pocházíme z Ruska, ale už ne o tom, jací Rusové byli naši předci. Ostatně utekli před nastupujícím komunismem, ale v Československu je dohnal. Kvůli tomu velmi zatrpkli. Můj ruský otec si mezitím vzal slovenskou ženu a v tomto manželství jsem byla počata.

Jmenuju se Naděžda a celé dětství to pro mě byl určitý handicap. Dokonce jsem do páté třídy měla po otci ruskou národnost. Psali mi to i na vysvědčení a já to nesnášela. Děti se totiž nerady vyčleňují, chtějí zapadnout do kolektivu. Po středoškolských studiích jsem chtěla jít na žurnalistiku, ale v Bratislavě byla katedra, kde přijímali jen deset lidí ročně. Upřímně jsem také toužila poznat domovinu svých předků, takže jsem se přihlásila na univerzitu v Petrohradu, tehdy Leningradu. Dostala jsem se tam, ruštinu jsem ovládala a během pěti let vystudovala. Byly to nejkrásnější roky mého života. To město je nádherné, asi nejkrásnější na světě. Tehdy jsme si to neuvědomovali, protože jsme byli mladí a blbí.

Tam jsem se seznámila s manželem. Byl mým spolužákem. A když jsme pak zvažovali, kde budeme žít, tak jsme si vybrali Prahu.

Máte širokou ruskou duši?

Mám. Každý mi to zazlívá. Mám všeobjímající tendence, ale i chandry. Všechno velmi hluboce prožívám, ať už negativně nebo pozitivně. Trochu komplikovaněji se se mnou žije. K tomu životopisu je třeba dodat, že má babička byla z ukrajinské šlechtické rodiny Obozněnkových a dědeček z ruské, která pocházela právě z Petrohradu. A teď v tom dneska žijte...

Ty povahové rysy někdy vidím i na dětech či jejich dětech. Je to prostě v nás. Děda mi vyprávěl, že po revoluci v roce 1917 bolševici chodili a na ulicích prohlíželi lidem dlaně. A kdo neměl mozoly, toho zastřelili. Celé dětství jsem se dívala na dlaně a děsila se, že nemám mozoly, že mě taky zastřelí. Paradoxní je, že jeho syn a můj otec se stal přesvědčeným komunistou. Nic z toho neměl, ale věřil těm ideálům. A v roce 1968 jsme dostávali do schránky anonymy, že ho "Rusáka" oběsí. A nyní s tím dědictvím dost bojuji...

Žijeme v době radikálního černobílého vidění. Co Rus, to všivák, co Ukrajinec, to hrdina...

No, a mí prarodiče byli Rus a Ukrajinka. Pět let jsem v Rusku žila a všichni jsme byli promíchaní. Nikdo nerozlišoval Rusa od Ukrajince. Já jsem ostatně pokoj na koleji sdílela s dost divokou Čečenkou. Všechno to bylo přirozené. Možná pod hrozbou karabáče, ale nikdo neměl problém.

Anketa

Líbí se vám výstava zničené techniky Ozbrojených sil Ruské federace na pražské Letné?

4%
96%
hlasovalo: 25161 lidí
Když dnes jdete v Praze po ulici, tak slyšíte mnoho Ukrajinců, kteří spolu hovoří rusky. A tak komunikují i s malými dětmi. To je fascinující. Upřímně, nejsem popravdě schopna říct, do jaké míry byli na Donbase Rusové utlačovaní. Každý člověk v Česku u piva to ví. Já to ale nevím. A jsem z toho velmi zmatená. Nicméně mě uráží, že jsou Rusové bráni za všiváky. A to jste ještě použil dost slušné slovo. Je to velmi složité téma a nikdo si to neuvědomuje, zvláště "pivní politologové" po hospodách.

Starají se vlády Slovenska a Česka o své občany dobře anebo na ně kvůli Ukrajině, uprchlíkům, závazkům vůči EU a NATO zapomínají?

Podle mě má tento pocit hodně lidí. Na Slovensku si myslím, že je to ještě očividnější. Možná proto, že máme odlišné povahové rysy. Slováci jsou v tomhle razantnější.

V těch povahových rysech tápu. Osobně si také myslím, že Slováci jsou horkokrevnější a nedají se narozdíl od Čechů jen tak vodit za nos. Nicméně několik přátel na Slovensku mi sdělilo pravý opak s tím, že Češi si narozdíl od Slováků nenechají nic líbit. A teď, co s tím?

Podle mě je v Česku alibističtější prostředí. Třeba Reinhard Heydrich mluvil o Češích jako o smějících se bestiích. Ale už i tady začínají být lidé velmi naštvaní. Znám několik lidí, kteří byli v březnu velmi proukrajinští a nyní jim už nemohou přijít na jméno. A to se bude zhoršovat. Čím bude válka delší, tím to bude horší a možná zamíří uprchlíci ještě dál na západ.

Dcera má syna, chodí do základky. Tam zavřeli družinu, a z ní vytvořili třídu pro Ukrajince, takže děti od první po pátou třídu nemají po vyučování kam jít. Rodiče pracují. A to tady snad nikdy nebylo.

Bylo i vzhledem k různým povahám Čechů a Slováků zákonité, že se Československo rozpadlo?

Až tak rozdílní nejsme. Nicméně v některých věcech ano. Důvody byly politické i eknomické. Slyšela jsem mnohokrát Čechy nadávat, jak doplácejí na Slovensko. A Slováci zase nadávali, jak se v Česku staví, zvelebuje a na jejich zemi se zapomíná.

Nad rozdělením Československa jsem si poplakala. Sešla se celá rodina. Někteří jásali, já měla slzy v očích a dostala od příbuzných ze Slovenska vynadáno, že jsme konečně svobodní. Nechápala jsem, v čem byli doposud nesvobodní, ale byla jsem za pitomce. A dnes většina z nich říká, že jsme měli zůstat spolu. Já jsem orientovaná hlavně na kulturu a kulturní trh se velmi zmenšil. O tom hovořil i dlouholetý slovenský velvyslanec v Česku a spisovatel Ladislav Ballek, že prodával knihy v patnáctimilionové zemi, ale od rozdělení jen v pětimilionové a je to poznat. Ostatně v Česku se posléze slovenština začala vytrácet a slovenské knihy už se zde neprodávají. Herci jsou na tom jakžtakž, protože oni se česky dokáží naučit. Hovorovou slovenštinu ve filmu nebo na divadle starší ročníky ještě zvládnou, ale číst už nikdo nechce. Není to pohodlné. Na Slovensku se ale česky čte pořád.

Dělali jsme na to konto výzkum. Zeptali jsme se malého chlapečka: "Ako sa voláš?" Od "jak se jmenuješ" je to, pravda, dost odlišné. On se zamyslel, věděl, na co se ptáme, ale nevěděl, v jakém jazyce, a odpověděl: "My name is John". To mě dost rozesmutnilo. Proto hovořím s Čechy z pedagogických důvodů stále slovensky.

Slovensko-český klub, dnes vlastník a provozovatel Slovenského domu v Praze, hodně usiloval o dvojí občanství. Není ale dvojí občanství snahou o vytvoření privilegované kasty?

Ve světě je to už velmi rozšířené. U nás byly dobré důvody. Když se rozdělilo Československo, tak my Slováci, co jsme tu žili, jsme se museli vzdát slovenského občanství, abychom dostali české. Jiní si zase ponechali slovenské a meli řadu problémů. S Čechy na Slovensku to bylo analogické. Za pár roků, když nastoupily po Mečiarově a  Klausově vládě nové vlády Dzurindy a Zemana, to bylo zrušeno s tím, že je možné mít obě občanství. Platilo to pro Slováky žijící v době rozdělení v Česku a Čechy, co žili na Slovensku. Na to měly právo i děti. My jsme neodešli do jiné země, ale ze státu, ve kterém jsme žili, vznikly dva. Proto byla možnost jen jednoho občanství nespravedlivá.

Anketa

Jsou ceny elektřiny v ČR spravedlivé, s ohledem na mezinárodní situaci?

1%
98%
hlasovalo: 30802 lidí
Jak už jsem říkala, je to leckde ve světě. Světové sdružení Slováků v zahraničí, kterého je Slovensko-český klub velmi aktivním členem a můj nejbližší kolega, ředitel Slovenského domu v  Praze Vladimír Skalský, předsedou, pak hlavně bojovalo za to, aby mohli slovenští občané žijící v zahraničí volit. Chtěli jsme pro ně korespondenční a současně však bezpečné volby, aby nepředstavovali riziko, jako tomu bylo třeba v USA nebo Rakousku, kde kvůli tomu volby zrušili. To se povedlo, bojujeme ještě za volby na zastupitelských úřadech.

Kdo je v posledních letech nejaktivnějším patronem československých vztahů?

Pro mě to byl už vzpomínaný Ladislav Ballek. Byl to velký československý patriot a za dobré česko-slovenské vztahy by dal duši. Ale dnes? Nevím. Ještě také Milan Lasica, ale ten už také zemřel, byť krásnou smrtí. Dohrál představení, poklonil se na jevišti, padl a dodýchal.

Jste celý život novinářkou. Zažila už jste pocit vyhoření?

Ten mám poslední dobou skoro pořád. Mám to ráda, dělám to s nadšením, ale často se děsím dalšího úvodníku.

Ale zažíváte snad občas i uspokojení typu: "Ten článek je potěšením číst!"?

Ano, to zažívám také. Ale jsem mnohem náročnější než dříve. Jsem fejetonistka a to mě baví stále. Ve svých fejetonech popisuji, co se mi v životě děje.

Časopis Slovenské dotyky, v němž jste šéfredaktorkou, nedávno oslavil pětadvacet let své existence...

Jsme apolitický časopis, ale řešíme československé vztahy, což je velmi složité. Nicméně na něm pracujeme už třicet let, protože pět let jsme ho připravovali. Je to moje další dítě.

Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

Ukrajina (válka na Ukrajině)

Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.

Stručné informace týkající se tohoto konfliktu aktualizované ČTK několikrát do hodiny naleznete na této stránce. Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.

autor: Jan Rychetský



Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Když jde o ukrajinské vojáky, padají hodně ošklivá slova. Třeba i o penězích

21:31 Když jde o ukrajinské vojáky, padají hodně ošklivá slova. Třeba i o penězích

Poslanecká sněmovna odsouhlasila v úterý, že v Česku se budou cvičit ukrajinští vojáci. Budou se cvi…