Novým ministrem kultury se stal Lubomír Zaorálek, kterého prezident Miloš Zeman neměl problém jmenovat. Co z celého závěru komplikací kolem změny ministra kultury vyvozovat? Co si máme vzít z krize kolem nejmenování Michala Šmardy ministrem kultury?
Především se opět potvrdilo, že v politice je potřeba jednat, jednat a zase jednat. To zejména v úvodu sociální demokraté hodně podcenili a to bylo v podstatě jádrem celého problému. I já jsem měl pocit, že to celé zbytečně moc eskalovalo, na druhou stranu se to podařilo vyřešit; a to je to důležité.
Kolem celé situace se objevuje spousta dohadů a teorií. Novinář Erik Best řekl, že ČSSD nominací Šmardy chtěla vyvolat spor, neb věděla, že nebude přijata. Následný rozkol ve vládě pak měl Babiše přinutit jít do svazku s Okamurou a mít mezinárodní ostudu. Pokud by Šmardu Zeman jmenoval, nový ministr by pak Babiše „ostřeloval“ přímo zevnitř vlády. Sociální demokraté ale tento plán vzdali v momentě, kdy vyšlo najevo, že někteří jejich poslanci, například Jaroslav Foldyna, by podpořili i „rekonstruovanou“ vládu. Jiné dohady tvrdí, že tím chtěl prezident vyvolat rozkol mezi ČSSD a hnutím ANO, aby se koalice rozpadla. Co vy na to?
Já upřímně řečeno nejsem fanouškem nejrůznějších konspirací a nemyslím si, že by ČSSD dopředu kalkulovala s tím, že prezident Zeman bude mít s MIchalem Šmardou problém. Myslím si naopak, že ČSSD to celé podcenila a zapomněla na to, co je v politice to nejdůležitější – jednání. Vše to začalo konfliktem uvnitř sociální demokracie a prezident Zeman coby bývalý předseda sociální demokracie měl zřejmě potřebu se do toho sporu vložit.
Co soudíte o Lubomíru Zaorálkovi?Anketa
A co tedy říkáte na roli prezidenta Miloše Zemana v současné politické situaci?
Všichni víme, že na Hradě nesedí loutka nebo nějaký automat na podpisy, ale jeden z nejzkušenějších českých politiků, který si samozřejmě v takových politických hrách libuje. Nejsem ústavní právník, abych vám řekl, zda už při svém jednání byl mimo Ústavu, ale myslím si, že se rozhodně nejednalo o hrubé porušení Ústavy, což je i podstata té žaloby, která míří do Sněmovny. První akt, odvolání ministra, prezident naplnil a můžeme se jen bavit o tom, jestli měsíc a půl byla příliš dlouhá doba. Ústava mu totiž žádný termín nedává, a dokonce ani neříká, že by měl konat bezodkladně. Já si také myslím, že to bylo zbytečně protahováno, ale je to pak opravdu hrubé porušení? Dle mého ne.
A u Michala Šmardy je to obdobné. Prezident nikdy explicitně neřekl, že jej nejmenuje. Zapochyboval o jeho kompetenci, požádal předsedu Hamáčka o navrhnutí dalších jmen, a to je celé.
Já si také myslím, že to bylo celé víceméně zbytečné a v podstatě rutinní výměna jednoho z ministrů způsobila zbytečný spor, ale jednoduše bych to neviděl tak zásadně, jak se to především opozice snaží vykreslovat. Z mého pohledu to bylo takové letní divadlo – drama s prvky komedie, možná chvílemi spíše obráceně.
Kritici Babiše tvrdí, že je premiér v rukou prezidenta Miloše Zemana. Nebo že premiérova pozice je slabší kvůli jeho stíhání. Je?
To je směšné. Ten, jehož podpis byl potřeba, byl samozřejmě prezident a všichni víme, že změnit jeho názor je velmi obtížné. Premiér Babiš měl tedy v podstatě dvě možnosti, jak situaci vyřešit: jít cestou dialogu a nekonečného množství schůzek, trpělivě vyjednávat a odolávat tlakům, nebo mohl jít silovou cestou. Poslechnout vládní odpůrce a podat kompetenční žalobu, mluvit o ústavní žalobě a podobně.
Jsem si naprosto jistý, že pokud by zvolil druhou variantu, tak je ministrem kultury stále Antonín Staněk a čekali bychom na rozhodnutí Ústavního soudu. Jediné, k čemu by to vedlo, je spor mezi vládou a prezidentem, a to už tu v minulosti několikrát bylo. Pamatuji si, jak Václav Klaus odmítal podepisovat zákony nebo ratifikovat mezinárodní smlouvy – to přeci není to, co bychom chtěli. Premiér zvolil cestu dialogu a teď se ukazuje, že to bylo správně. Celá věc se dořešila během vládních prázdnin, vládu to neohrozilo, pokračuje se v práci. Ale chápu, že z toho někteří lidé nemají radost.
Psali jsme:
Prezident Miloš Zeman je, jak jste zmínil, terčem kritiky kvůli nedodržování Ústavy. V reakci na dění kolem jmenování nového ministra kultury při vzpomínce srpnových událostí na Hradčanském náměstí trhal listy Ústavy vedoucí spolku Milion chvilek Mikuláš Minář. „Tak k čemu tu Ústavu ještě máme, že? Je mi jasný, že hned zítra mě všichni nařknou, že jsem právě zneuctil Ústavu. Ale copak lze zneužít Ústavu tak, že ji někdo roztrhá, nebo spíš tak, že ten, kdo ji má poslouchat, tak se jí neřídí?“ vysvětlil své činy. Jak berete tento protest?
Ústava je symbolem, trhat ji, to je něco, co je podle mě už opravdu za hranou. Přijde mi to ze všeho nejvíce dětinské, jako by si pan Minář neuvědomoval tu symbolickou hodnotu a ze všeho nejvíce chtěl zaujmout.
Co říkáte na to, že Tomio Okamura i letos projevuje zájem, aby SPD byla součástí vlády Andreje Babiše? Proč se Babiš bojí nabídku využít a dále zůstává ve svazku s ČSSD?
Nabídky SPD mě nechávají úplně chladným. Máme fungující vládu, kde sice vztahy nejsou vždy úplně ideální, na druhou stranu má reálné výsledky a není důvod ji měnit.
Tomio Okamura
Jak podle vás prozatím funguje koalice hnutí ANO a ČSSD s podporou komunistů?
Jak jsem řekl, myslím, že to je velmi úspěšná vláda, která plní to, co lidem slibovala. Nebyly to jen hesla na plakáty, ale ty věci se skutečně dějí. Rekordně se zvyšují důchody, opravují se silnice, staví dálnice, zvedl se třeba příspěvek na péči… Já myslím, že to lidé vnímají.
Premiér Andrej Babiš se chlubí výsledky výzkumu o spokojenosti Čechů se životem. Podle výsledků šetření Českého statistického úřadu občané svou životní situaci ohodnotili známkou 74 procent, nejspokojenější skupinou pak byli studenti se známkou 82 procent. Čí je to zásluha? A nakolik patří zásluhy právě premiérovi?
Říkat, že je to jen zásluhou vlády, nebudu. Stejná hloupost je ale i to, co slýcháme často od opozice, která tvrdí, že vláda na tom nemá vlastně vůbec žádnou zásluhu a jen se veze na vlně ekonomicky silných let. To je samozřejmě nesmysl. Vláda k tomu samozřejmě výrazně přispívá různými opatřeními, jako je třeba ten již zmíněný růst důchodů a podobně.
Letos slavíme 30 let od pádu komunismu. V jakém stavu je naše společnost? Co se nám podařilo a co jsme „prošvihli“?
Naše společnost je v první řadě, bohužel, rozdělená. Lidé začínají být opět nálepkováni jen proto, že mají odlišný názor. V podstatě se vytratila jakákoliv tolerance k jinému názoru a třeba v Praze se lidé bojí říct, že sympatizují s hnutím ANO, a to je podle mě naprosto šílené a o tom by opravdu demokracie být neměla.
Jedním ze základních pilířů demokracie, po kterém volali Čechoslováci i v době komunismu, byla nezávislá justice a policie. Kolem její nezávislosti zároveň v posledních letech zesilují diskuze, jak jsme na tom? Stala se někde chyba?
Nevím o tom, že by se zrovna v otázce justice stala někde chyba. Já si naopak myslím, že justice nezávislá je, a hlavně, že se to za posledních deset až patnáct let výrazně posunulo k lepšímu. Vím, že je teď moderní tvrdit opak, ale já jsem zatím neslyšel argumenty, proč by naše justice neměla být nezávislá. Je to takové strašení. Vlastně je to účelové tvrzení, které je naprosto srovnatelné s trháním Ústavy. Je to, prostě řečeno, především pro větší efekt.
Má smysl vyšetřovat komunistické, či privatizační zločiny? To druhé hodlají prošetřovat komunisté. Propásli jsme správný čas, kdy jsme tak mohli učinit? Má to smysl, když činy jsou již promlčeny alespoň z historického hlediska?
A proč by nemělo? Pokud někdo páchal nějaké zločiny, tak bychom asi neměli strkat hlavu do písku jen proto, že je to už třicet a více let.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
