Novým ministrem kultury se stal Lubomír Zaorálek, kterého prezident Miloš Zeman neměl problém jmenovat. Co z celého závěru komplikací kolem změny ministra kultury vyvozovat? Co si máme vzít z krize kolem nejmenování Michala Šmardy ministrem kultury?

Především se opět potvrdilo, že v politice je potřeba jednat, jednat a zase jednat. To zejména v úvodu sociální demokraté hodně podcenili a to bylo v podstatě jádrem celého problému. I já jsem měl pocit, že to celé zbytečně moc eskalovalo, na druhou stranu se to podařilo vyřešit; a to je to důležité.

Kolem celé situace se objevuje spousta dohadů a teorií. Novinář Erik Best řekl, že ČSSD nominací Šmardy chtěla vyvolat spor, neb věděla, že nebude přijata. Následný rozkol ve vládě pak měl Babiše přinutit jít do svazku s Okamurou a mít mezinárodní ostudu. Pokud by Šmardu Zeman jmenoval, nový ministr by pak Babiše „ostřeloval“ přímo zevnitř vlády. Sociální demokraté ale tento plán vzdali v momentě, kdy vyšlo najevo, že někteří jejich poslanci, například Jaroslav Foldyna, by podpořili i „rekonstruovanou“ vládu. Jiné dohady tvrdí, že tím chtěl prezident vyvolat rozkol mezi ČSSD a hnutím ANO, aby se koalice rozpadla. Co vy na to?

Já upřímně řečeno nejsem fanouškem nejrůznějších konspirací a nemyslím si, že by ČSSD dopředu kalkulovala s tím, že prezident Zeman bude mít s MIchalem Šmardou problém. Myslím si naopak, že ČSSD to celé podcenila a zapomněla na to, co je v politice to nejdůležitější – jednání. Vše to začalo konfliktem uvnitř sociální demokracie a prezident Zeman coby bývalý předseda sociální demokracie měl zřejmě potřebu se do toho sporu vložit.