Diplomat Šarapatka má jasno: Radikálnější a brutálnější metody imigrantů jdoucích do Evropy. To svědčí o jediném...

12. 4. 2019 20:11

ROZHOVOR Milan Šarapatka byl dlouhá léta českým diplomatickým zástupcem v afrických a asijských zemích. V minulém volebním období pak utvářel českou zahraniční politiku i jako poslanec. Nabízí tedy velmi zasvěcený pohled na dění v některých světových regionech, které se v posledních dnech vyplatí sledovat.

Diplomat Šarapatka má jasno: Radikálnější a brutálnější metody imigrantů jdoucích do Evropy. To svědčí o jediném...
Foto: Úsvit přímé demokracie
Popisek: Ing. Mgr. Milan Šarapatka PhD.

Generál Haftar ovládá čím dál větší část Libye, Západ proti tomu protestuje. Proč to Západu tak vadí, když to dává šanci spojit roztříštěnou Libyi zase dohromady a udělat z ní alespoň trochu stabilní stát?

Generál Haftar se jako mladý důstojník koncem 60. let podílel na úspěšném převratu Muammara Kaddáfího. V roce 1973 si získal ostruhy v jomkipurské válce proti Izraeli a koncem 80. let jej Kaddáfí poslal bojovat do Čadu. Zde však padl do zajetí a libyjský diktátor od něj dal ruce pryč. Zachránila ho až CIA. Haftar následně žil 20 let v Langley v USA, kde bylo jeho úkolem pokusit se iniciovat puč proti Kaddáfímu. Toho nakonec svrhla vojenská operace USA a jejích spojenců během arabského jara.

Chalífa Haftar se vrátil do Libye roku 2014 a začal aktivně zasahovat do politiky. Stal se velitelem armády tzv. „tobrucké vlády“ a faktickým vládcem východu země. V metropoli Tripolisu však mezitím vznikl pod záštitou USA a OSN nový kabinet v čele s Fáizem Sarrádžem, který ale odmítl s Haftarem spolupracovat a jmenovat jej nejvyšším velitelem libyjské armády.

Haftara prozatím podporují některé arabské státy jako např. Egypt nebo Spojené arabské emiráty, ale také Izrael a především pak Rusko. Především tato spolupráce a Haftarův boj proti tripolské vládě je Západu trnem v oku.

Generál Haftar dnes jako jediný vládne, i díky ruským zbraním, v Libyi dostatečnou vojenskou mocí a dokázal se vypořádat na východě země s islamisty. Věřím proto, že má proto také jako jediný reálnou šanci zemi v dohledném časovém horizontu stabilizovat.

Generál Haftar je označován jako „člověk Moskvy“. Proč je považován za člověka Moskvy právě on, který v minulosti žil v USA a byl dokonce mnoho let americkým občanem?

Rusko se angažuje na východě Libye cca od roku 2016. Haftar byl již několikrát na návštěvě v Moskvě, kde získal zbraně pro svou armádu. Ta s jejich pomocí potřela islamistické jednotky na východě Libye a upevnila generálovu moc.

Pro Kreml je spolupráce s Haftarem komerčně velmi výhodná. Generál totiž kontroluje většinu ropné produkce v zemi. A tak si může dovolit kupovat v Rusku nejen zbraně, ale také obilí a další komodity. Zbraně samozřejmě dominují. Tvrdí se také, že na východě země operují ruští žoldáci, tzv. Vagnerova armáda.

Po debaklu západní politiky v Libyi se ale Rusko bude vehementně snažit využít tuto šanci a posílit svoji přítomnost v severní Africe. Zde může výhledově získat od Haftara nejen vojenské základny, ale například také významně ovlivňovat příliv severoafrických běženců do Evropy.

V Turecku prezident Erdogan a jeho strana zpochybňují výsledky komunálních voleb, ve kterých ztratili tři nejvýznamnější města. Jedná se o další Erdoganovu snahu „utáhnout šrouby“?

Turecký prezident Erdogan už v předvolební kampani označil získání Istanbulu za „věc národního přežití“. Dokonce prohlásil, že „kdo získá Istanbul, získá Turecko“. Bohužel se stalo, že Erdoganova AKP sice ve volbách celkově zvítězila, ale ztratila Ankaru, právě Istanbul a Izmir, tedy tři největší města.

Přepočítávání hlasů a požadavek na opakování voleb v Istanbulu je proto dle mého především Erdoganovou snahou o udržení dominantní pozice ve městě, které dlouhá léta vedl coby jeho starosta. S ohledem na strategickou pozici, historii a ekonomickou důležitost Istanbulu v rámci Turecka, má prezident svým způsobem, uvedeným výrokem o vlivu volebních výsledků v tomto městě, pravdu.

Blíží se konec funkčního období komisařky pro zahraniční vztahy Frederiky Mogherini. Co říci o evropské „zahraniční politice“ pod jejím vedením?

Paní komisařku Fredericu Mogherini jsem měl možnost potkat několikrát osobně při příležitosti zasedání parlamentních delegací při NATO. Vždy jsem ji vnímal jako silně levicově zaměřenou, ale současně také velmi schopnou, ambiciózní a cílevědomou političku. Proto jsem po jejím nástupu na post komisařky pro zahraniční vztahy očekával zásadní změnu oproti nemastné, neslané politice komisařky baronky Catherine Ashtonové a věřil, že se Evropa pod jejím vedením konečně stane světovým hráčem.

Žádný zázrak se, bohužel, nekonal. Po několika měsících dílčích snah o prosazení určitých změn se Frederica Mogherini rychle vrátila do starých kolejí, vyjetých svou předchůdkyní, a možná do nich zapadla ještě hlouběji.

Pod jejím vedením fakticky žádná skutečně evropská zahraniční politika neexistovala a neexistuje. O to více se však jménem Evropy prosazují zahraničně-politické zájmy Německa, Francie a donedávna i Velké Británie.

Absenci jednotné politiky považuji za jednu z největších slabin Evropské unie, která je sice ekonomickým obrem, ale ve vojenské nebo zahraničně-politické oblasti naprostým trpaslíkem.

Na obranu komisařky Mogherini mohu snad dodat jen to, že by jí, s největší pravděpodobností, kancléřka Merkelová nebo prezident Macron vlastní evropskou zahraniční politiku ani nedovolili.

V rozbouřeném světě si připomínáme přece jen jeden pozitivní příklad. Ve Rwandě se připomíná 25 let od brutální genocidy, která svou intenzitou překonávala i holocaust. Dnes je to prosperující země, od které se celá Afrika učí. Jak se podařilo za 25 let ze země genocidy udělat stabilní a příkladný stát?

S nadsázkou bych mohl říci, že je tomu tak proto, že Rwanda má osvíceného diktátora. Paul Kagame nejenže dokázal zvítězit se svými jednotkami Tutsiů nad genocidou ze strany Hutů, ale vládne od získání prezidentského mandátu v roce 1994 v zemi pevnou rukou. Hornatá Rwanda rozvíjí úspěšně především zemědělství, ale snaží se i o zavádění některých velmi moderních technologií.

S končící válkou v Sýrii vyvstává otázka návratu běženců, kteří zemi opustili. Imigrantům z táborů se ale zpátky do Sýrie moc nechce, naopak se v Řecku zase mnoho z nich zvedlo na cestu do Evropy. Co tyto události ukazují o migrační krizi?

Jenom se tím podle mne potvrzuje teze, že hlavní příčinou imigrace je u valné většiny imigrantů snaha ekonomicky si polepšit, případně se napojit na štědrý sociální systém v západní Evropě. Dokladem toho je i to, že k nám se nikdo ze Sýrie ani z Řecka moc nehrne, neboť u nás dostanou imigranti na dávkách sotva čtvrtinu toho, co v Německu.

A u těch, kteří se aktivně postavili se zbraní v ruce proti režimu Bašára Assada, je dalším důvodem nejspíše oprávněná obava, že by si to s nimi syrský režim rychle vyřídil. A protože občanská válka v Sýrii probíhala velmi nevybíravým způsobem, není se ani co divit.

Na migrační trase z Afriky jsme svědky přiostření ve smyslu, že už se objevují i incidenty, kdy migranti unesou loď, která je přijela zachránit. Jedná se podle vás, v kombinaci s událostmi na balkánské trase, o nějakou další radikalizaci, která by mohla vést k další imigrační vlně?

Nejsem si zcela jist, ale myslím si, že jedním z důvodů přitvrzení tlaku ze strany imigrantů může být postupné zdokonalování systému ochrany evropských hranic a zacelování děr, kterými pašeráci lidí imigranty do Evropy posílali. Je proto třeba volit stále radikálnější a brutálnější metody. Západní evropské státy ve své podstatě nyní dělají přesně to, za co tak vehementně na začátku jejich představitelé kritizovali například Maďarsko. Stavějí ploty a další ochranné bariéry a konečně aktivně brání v příchodu imigrantů na své území.

Co se týká budoucnosti, záleží hodně na tom, jakou reprezentaci si Evropská unie zvolí. Současné vedení, místo ochrany evropských hranic, mělo po většinu svého působení spíše snahu příchod imigrantů do Evropy ulehčovat a situaci v této oblasti zlehčovat. Mám mu to velmi za zlé a věřím, že nová komise bude vůči imigraci vystupovat daleko razantněji.

Bývalý český prezident Václav Klaus nedávno na konferenci v Budapešti prohlásil, že problém migrace podle něj není v nabídce, tedy v původních zemích migrantů, ale v poptávce, tedy mezi skupinami, které po imigrantech touží, protože z toho mají buď dobrý pocit, nebo dobrý byznys. Co říkáte na tento názor?

Nemyslím si úplně, že snahou evropských elit je smíšení ras a vytvoření jakéhosi „člověka bruselského“, jak o tom píše Václav Klaus. Částečně s ním souhlasím v tom, že jedním z důvodů je „ideologická a téměř náboženská víra západoevropských politických elit v multikulturalismus“.

Jsem ale přesvědčen, že ty hlavní důvody jsou podstatně pragmatičtější. Stačí si všimnout, které země jsou vůči imigrantům nejvstřícnější. Francie, Německo, Velká Británie, Dánsko, Švédsko, Španělsko, většinou bývalé koloniální mocnosti, které své kolonie po staletí vykořisťovaly. A dnes se docela logicky jejich obyvatelé hlásí o svůj díl z bohatství, které jim bylo kdysi ukradeno. A dalším důvodem jsou také silné imigrantské komunity, žijící dnes v bývalých metropolích. Jejich voličský potenciál je například ve Francii již cca 8 - 12 % a s tím už politici, toužící po zvolení, v těchto zemích prostě musí počítat.

Ve středu proběhly volby v Izraeli těsným vítězstvím premiéra Netanjahua. Očekáváte po nich nějakou zásadní změnu v této zemi a následně v celém blízkovýchodním regionu?

Myslím si, že znovuzvolení Netanjahua je dobrá zpráva pro všechny, snad s výjimkou Palestinců. Zejména Američané o tento výsledek velmi stáli a všemožně Netanjahua podporovali. Jak s íránskou dohodou, tak stěhováním americké ambasády do Jeruzaléma. A naposledy dokonce, poněkud za hlavu přitaženým, uznáním izraelského nároku na Golanské výšiny.

Mnoho změn se v izraelské politice proto očekávat nedá. Izraelské ekonomice se vede stále relativně dobře a momentálně neprobíhá ani žádná významná intifáda. Izraelci se rozhodli vsadit na zkušeného matadora, neboť prostě neměli vážný důvod ho vyměnit.

Výraznější vzrušení by možná ale mohl brzy do této oblasti přinést Trumpův „plán století“ na konečné vyřešení blízkovýchodního problému. Ten počítá například se začleněním Západního břehu Jordánu do Jordánska a pásma Gazy do Egypta. Palestincům se to líbit nebude určitě a Netanjahu v předvolební kampani také už slíbil anexi Západního břehu ve prospěch Izraele. Tak uvidíme.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jakub Vosáhlo

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Zvrácená snaha bruselských špiček. Poslankyně Černochová tvrdě o kvótách i Babišovi

18:03 Zvrácená snaha bruselských špiček. Poslankyně Černochová tvrdě o kvótách i Babišovi

ROZHOVOR Zvrácená snaha Bruselu postavit středoevropské země do latě. Tak vidí poslankyně Jana Černo…