Uplynulo 100 let od vzniku Československa. Připravena je řada programů, některé probíhají. Jenže kromě oslavných připomínek významu 28. října 1918 a tvrzení, že se máme nejlépe v historii, zaznívají i názory, že vlastně není co slavit, protože Československo už neexistuje a současný stát je stejně rozkradený a rozprodaný. Připomenout lze i apel Karla Schwarzenberga ze Sněmovny, když poslanci zamítli přijetí padesáti sirotků. Hovořil o tom, že jsme tak nehumánní a pokrytečtí, že by měly být oslavy „odřeknuty“. Je co slavit?

Děkuji za uvedené příklady, které nám mají „znechutit“ oslavy a současně s nimi znechutit i přípomenutí naší historické zkušenosti za posledních 100 let. Všimněte si, že v souvislosti s výročím naší novodobé státnosti nejvíce křičí o tom, že „nemáme co slavit, protože vše je rozkradeno“ právě ti, co si nejvíce nakradli a jimi ovládané hlásné trouby. Chucpe. A Šojdrové siroty? Divím se, že se Schwarzenberg vůbec hlásí k provokaci, která skončila naprostým fiaskem. Vyvolat mainstreamově mediální rozruch, vynutit si přijetí u premiéra a nejenže mu nepředložit seznam, ale nemít konkrétní tip ani na jednu sirotu, to už je hodně pod úroveň.

A to nemluvím o tom, že v Sýrii se obnovuje normální život, zatímco v Jemenu jsou „našimi spojenci“ skutečné děti skutečně masakrovány, pokud neumírají na vyvolaný hladomor. Naštěstí normálním lidem toto používání dvojího metru a skutečné pokrytectví dochází. O budoucnosti rozhoduje právě to, jak rychle bude uzrávat a dozrávat veřejné vědomí a sebevědomí. Můžeme být hrdí, že – jak ukazují volby za volbami – tento proces probíhá poměrně dynamicky a jsme v tomto směru na eurounijní špici. Podobně jako tomu bylo, když naše země čelila nástupu nacismu. Z určitých důvodů máme spolu s naši sousedy poněkud lepší vyhlídky na úspěch, než tehdy.