Který prezident podle vás udělal pro naši zemi nejvíce?Anketa
Uplynulo 100 let od vzniku Československa. Připravena je řada programů, některé probíhají. Jenže kromě oslavných připomínek významu 28. října 1918 a tvrzení, že se máme nejlépe v historii, zaznívají i názory, že vlastně není co slavit, protože Československo už neexistuje a současný stát je stejně rozkradený a rozprodaný. Připomenout lze i apel Karla Schwarzenberga ze Sněmovny, když poslanci zamítli přijetí padesáti sirotků. Hovořil o tom, že jsme tak nehumánní a pokrytečtí, že by měly být oslavy „odřeknuty“. Je co slavit?
Děkuji za uvedené příklady, které nám mají „znechutit“ oslavy a současně s nimi znechutit i přípomenutí naší historické zkušenosti za posledních 100 let. Všimněte si, že v souvislosti s výročím naší novodobé státnosti nejvíce křičí o tom, že „nemáme co slavit, protože vše je rozkradeno“ právě ti, co si nejvíce nakradli a jimi ovládané hlásné trouby. Chucpe. A Šojdrové siroty? Divím se, že se Schwarzenberg vůbec hlásí k provokaci, která skončila naprostým fiaskem. Vyvolat mainstreamově mediální rozruch, vynutit si přijetí u premiéra a nejenže mu nepředložit seznam, ale nemít konkrétní tip ani na jednu sirotu, to už je hodně pod úroveň.
A to nemluvím o tom, že v Sýrii se obnovuje normální život, zatímco v Jemenu jsou „našimi spojenci“ skutečné děti skutečně masakrovány, pokud neumírají na vyvolaný hladomor. Naštěstí normálním lidem toto používání dvojího metru a skutečné pokrytectví dochází. O budoucnosti rozhoduje právě to, jak rychle bude uzrávat a dozrávat veřejné vědomí a sebevědomí. Můžeme být hrdí, že – jak ukazují volby za volbami – tento proces probíhá poměrně dynamicky a jsme v tomto směru na eurounijní špici. Podobně jako tomu bylo, když naše země čelila nástupu nacismu. Z určitých důvodů máme spolu s naši sousedy poněkud lepší vyhlídky na úspěch, než tehdy.
Hospodářské dějiny zdůrazňují vyspělost první republiky a její přední umístění v dobových světových žebříčcích. Na druhou stranu, značnou část její populace sužovala bída, tvrdili komunisté. Za komunistů zase sužovala bída všechny, říká se dnes. Také v současnosti zaznívá, že samoživitelky, důchodci a jiné skupiny žijí v bídě, ale další oponují, že každý si za svůj životní standard může sám. Jak je to tedy s tou bídou za 100 let naší novodobé státnosti?
Krize, která byla součástí celosvětové krize a kterou prošla na přelomu dvacátých a třicátých let naše země, byla těžkou zkouškou, ale dokázali jsme ji ustát. Dnes je ekonomická situace mnohem lepší. Problém je spíše v tom, že tradiční programové strany, resp. současné vedení KSČM a snad ještě hůř ČSSD, selhávají. Pokud jde o zdravotnictví a sociální politiku, stále si ještě i ve srovnání se zeměmi, které jsou v EU déle než my, uchováváme velmi solidní úroveň.
Pokud jde o režim z let 1948 až 1989, tak začal svobodnými volbami, ve kterých zvítězila KSČ. Po revoluci si komunisté udrželi pozice v Parlamentu a my jsme nepřistoupili k výrazným čistkám a odplatám. Je to výraz toho, že zejména na posledních 20 let vlády KSČ část národa nevzpomíná ve zlém? Že Češi chtěli po Listopadu ,,tlustou čáru” a klid? A že by dnes sice nechtěli komunisty zpět, ale nijak zásadně jim nevadí? Ostatně, proto jim nevadí ani Andrej Babiš?
Trochu nerozumím tomu, co myslíte pod slovy „my jsme nepřistoupili k výrazným čistkám a odplatám“. Kdo jsou to ti „my“? Od Listopadu 1989 uplynulo necelých třicet let a už jsme zapomněli, jak to tehdy bylo? Listopad proběhl ve stylu českých osmičkových dat – jako sjednocení národa, a to podstatným způsobem včetně vnitrokomunistického odporu. Byl jsem na Letné a většina lidí, které jsem kolem viděl, byli komunisté. Kdo vypískal Štěpána v ČKD? Kdo řídil televizi, která změny podporovala? Drtivá většina lidí včetně drtivé většiny řadových komunistů, včetně řadových členů Lidových milicí považovala Listopad 1989 za možnost pokusit se znovu o to, co nevyšlo v roce 1968. Zde je namístě připomenout snadno dostupný dokument České televize.
To, že se vývoj ubíral jinou cestou, nebylo vinou obyčejných lidí, kteří do změn v roce 1989 šli naplno. Když už jsem u toho, tak položím otázku: Co spojuje hlavní, převážně osmičková, data v naší historii, tedy: 1918, 1938, 1945, 1948, 1968, 1989 (ani toto datum není patrně poslední)? Podle mého je to takto: Buď jsme byli pod nadvládou cizí moci, kdy se rozhodovalo o nás bez nás, nebo jsme na základě sjednocení národa získali schopnost alespoň částečně a alespoň po určitou dobu dělat vlastní historii, rozhodovat o svém vlastním osudu, vzdorovat cizí moci, která nás vždy ohrožovala z různých stran po celou dobu naší novodobé historie. Ne všechny země se takto mohou na svou historii dívat, ale některé z těch, které se nacházejí v našem bezprostředním okolí, ty ano. Naše země nikdy nežila například ani myšlenkou expanze, ani myšlenkou vyřizování účtů mezi znepřátelenými skupinami obyvatelstva. Vždy zde byl obrovský potenciál sjednocení jako předpokladu osamostatnění od toho, co se nás snažilo podřídit své moci a vtáhnout do účelových her.
Svoje místo ve světě jsme vždy hledali nikoli tak, že budeme druhým sloužit či druhé pokořovat, ale že na vlastním příkladu kvalifikované správy země, na příkladu schopnosti dosahovat vynikajících výsledků v kultuře, vědě, vzdělání, sportu, péči o historické dědictví, podporou mírových řešení konfliktů ve světě a navazováním rovnoprávných kontaktů se všemi zeměmi, se kterými se nám to podaří, že budeme hájit své místo ve vývoji naší globální civilizace. Takto proběhl rok 1918 jako sjednocení národa proti dlouholeté nadvládě nám cizí moci, se kterou jsme nikdy, ani po staletích, nesrostli, i když byla období pro nás více i méně příznivá. O schopnost tvořit vlastní dějiny jsme přišli v roce 1938, kdy jsme museli ustoupit nejen tlaku expanzivních sil, ale museli jsme ustoupit i ustupování těmto silám ze strany těch, kteří mohli zlo zastavit už v zárodku. A to přesto, že jsme v dramatickém vývoji, který směřoval k fatálnímu mnichovskému vyústění, prodemonstrovali jednotu národa a odhodlání se bránit. Rovněž rok 1945, kdy nám v rozdělujícím se světě pomohla vnější moc znovu nabýt svobody, proběhl v podmínkách vysoké míry sjednocení našeho národa, což mělo za následek i to, že na našem území nezůstala žádná cizí vojska a byli jsme v tomto směru jednou z mála výjimek v celé Evropě. Dokonce i rok 1948 proběhl jako určité sjednocení národa, kdy ovšem rámec tohoto sjednocení již pootevíral dveře pro cizí vliv a měl dopad na rozdělení národa v blízké budoucnosti.
Nicméně, a to je z hlediska základního konceptu, kterým posuzujeme naše novodobé dějiny mimořádně významné, jednota národa na širokém základu spojená s touhou dělat vlastní dějiny se začíná prosazovat už od druhé poloviny 50. let (zde stojí za to připomenout zapomenutou osmičku roku 1958, tj. československý triumf na světové výstavě EXPO v Bruselu), v 60. létech dosahuje sjednocení národa ještě většího stupně než v období po vzniku republiky a kulminuje v roce 1968. Postupné rozleptání této jednoty umožňilo otevřít cestu k vyvolání jedné z největších, nejsystematičtějších a bohužel i z hlediska lidského potenciálu nejnákladnějších vnitřních konfrontací (byla vnitřní, přesto, že probíhala pod tlakem okupačních sil), tj. normalizaci formálně začínající dubnovým plénem ÚV KSČ, plně rozjetou v létech 1970-1971. Již koncem 70. let se však začínají objevovat náznaky nového sjednocování národa, přitom sjednocování, které v sobě obsahovalo již i překonávání rozdělení zakódovaného do normalizační interpretace „vedoucí úlohy KSČ“. Současně se projevovalo i oslabování cizího vlivu ze strany Sovětského svazu, který si zatloukl hřebíček do rakve pokusem o expanzi v Afghánistánu koncem roku 1979. Veřejně je nová vlna sjednocení vůči slouhům cizí moci deklarována v projevu Miloše Kopeckého na IV. sjezdu Svazu dramatických umělců až v roce 1987 a od té doby vývoj již nezadržitelně směřoval k Listopadu 1989. Ať se to komu líbí, či nikoli, byl Listopad 1989 založen na sjednocení národa. Proto proběhnul tak, jak proběhnul, proto se nezbytné ekonomické reformy, resp. složitý proces transformace, podařilo zvládnout poměrně úspěšně (alespoň v porovnání s okolními zeměmi). Proto jsme jednou ze zemí, které se i dnes v podmínkách obnovujícího se vnějšího diktátu chovají, alespoň částečně, svéprávně.
Po nedávných volbách se ukazuje, že mladá generace se vzdaluje té starší. Mladí volí Piráty či jiné liberální subjekty. Tyto subjekty se svou prezentací liší od stran ,,starých”. Mladí též demonstrují proti Miloši Zemanovi a Andreji Babišovi. Častěji se vyslovují pro členství v EU, méně odsuzují migraci. Kazí ti staří, kteří volí Zemana a Babiše, budoucnost mladým, nebo mladí nemají rozum?
Hra na generační konflikt je jen jedním z dalších pokusů jak oslabit naši zemi vnášením konfliktů. Musíme rozlišovat mainstreamově mediální obraz údajného konfliktu a realitu. Myslím, že v drtivé většině rodin jsou normální vztahy, mládež si uchovává étos nezkaženosti. A to, že jí chybí dostatek zkušeností? Tak tomu bylo v historii vždy. Zrovna tak starším někdy chybí nedostatek citlivosti v přístupu k mladým, porozumění jejich problémům. Potíž je jen v tom, že naši mladí jsou až příliš nezkažení a nedokážou si ani představit, jak prohnilá je současná globální moc, jaké zlo vládne světu, jak se je toto zlo snaží vtáhnout do svých her.
Je na těch mladých, aby si uvědomili, že v USA probíhá hybridní občanská válka mezi legitimní, řádně zvolenou administrativou, a strukturami, které ovládly klíčové složky institucionálního systému, a aby si uvědomili, že se tento střet promítá i do vládnoucích struktur EU či do pokusu vyvolat nejrůznější konflikty ve světěm i uvnitř jednotlivých zemí, včetně naší. Pokud bych mohl něco vzkázat mladší generaci, tak bych apeloval na to, aby těžila z vlastních zkušeností, aby byla obezřetná – a hlavně, aby se mladí lidé učili, učili, učili. Nebudou to mít jednoduché.
Psali jsme:
Do jaké míry odpadli Slováci z našich životů? Jak s odstupem reflektovat roky 1991-1992, kdy jsme se rozešli? Byl to nedostatek trpělivosti a vzájemné empatie, nebo nutnost, která předešla ,,jugoslávskému” způsobu dělení státu? Platí teze, že dnes se Slováky máme historicky nejlepší vztah?
Česko-Slovensko se rozdělilo pod tlakem zvenku. Byl to projev snahy oslabit a případně i znepřáteli oba následnické státy. Mj. i proto, aby byl ze hry vyřazen český a slovenský zbrojní průmysl. Zejména Slovensko na to tězce doplatilo. Velmi neblahou úlohu v tom sehrál Havel. Posloužil, jako i v jiných případech, těm, kteří přivedli současný svět tam, kam ho přivedli. Naštěstí se vztahy jak mezi občany zdola, tak i mezi politickýcmi reprezentacemi obou zemí uchovaly v míře, která nemá ve světě obdoby. K dalšímu sbližování napomáhá nejen to, že jsme společně vstoupili do EU, ale také to, že aktivně spolupracujeme v rámci V4, která se postupně rozšiřuje na spojenectví všech zemí středounijního prostoru.
První republika skončila po 20 letech, 20 let po Vítězném únoru přišel rok 68, 20 let poté Listopad. Od něj už brzy uplyne 30 let a náš systém zatím ,,drží”. Je to tím, že je tak dobrý a spravedlivý, nebo mezinárodními okolnostmi? Co náš ústavní a politický režim ohrožuje? Válka? Ekonomické zhroucení? Vystoupení z EU?
Pokud provádíme určitou historickou retrospekci, tak je potřeba upozornit na jeden zásadní rozdíl vývoje po roce 1948 a po roce 1989. Již od roku 1954, necelých šest let od tragických politických procesů, začíná doba postupného obnovování demokracie, dochází k prvním rehabilitacím, které pak následují v dalších vlnách. Po Stalinově smrti proces obrození naší země pokračuje a za Novotného éry dospěl až k obrodnému procesu, do jehož čela se se vší odvahou a osobním nasazením postavili představitelé tehdejšího režimu. Nyní jsme svědky toho, že téměř třicet let po změně minulého režimu se nás někteří snaží vrátit zpět do doby mccarthismu, sestavují seznamy „nepohodlných lidí“, tedy těch, kteří upozorňují na úskalí současného vývoje, tito novodobí inkvizitoři a kádrováci se snaží vyvolat atmosféru perzekucí a nevadily by jim ani politické procesy. Jsou to lidé stejného ražení, jací měli na svědomí politické procesy v padesátých létech. Nemyslím si, že by však v naší zemi toto svinstvo, tito slouhové současné zdegenerované globální moci prošli.
A co nás čeká? Nepochybně výrazné turbulence. Doufám, že k velké válce nedojde, protože by ji nemusel nikdo přežít ani v podzemních bunkrech. EU má velké problémy. Rezignovala na politiku integrace a změnila se v nástroj silnějších, kteří se snaží řešit problémy na úkor slabších. Navíc se současná euroreprezentace plně dostala pod kontrolu jádra současné globální moci, kterému přisluhuje i v boji proti Trumpovi. V této situaci dochází k morálnímu a návazně i pozičnímu oslabování stávající euroreprezentace a vliv na dění v EU se bude stále více přesouvat do středounijního prostoru, který je i z hlediska historických zkušeností lépe připraven čelit globálním hrozbám. Nemyslím, že by došlo k nějakému jednorázovému rozpadu EU, jejíž reprezentace nedokáže řešit ani problém brexitu. Půjde o výrazné přeskupování vlivů uvnitř uskupení, ve kterém formální vedení bude stále více ztrácet neformální vliv. To je velká příležitost, ale i závazek pro naši zemi. Jsem optimista i v tom směru, tedy v tom, že právě ze zemí středounijního prostoru mohou vzejít kvalifikované a komplexní reformy, které zlomí nepříznivé setrvačné trendy a otevřou nový prostor pro ekonomický a sociální rozvoj.
Pokud jde o to vystupování z EU... Za 100 let státnosti jsme nejprve spoléhali na Francii a Západ. Poté jsme se ocitli v oblasti vlivu SSSR. Nyní naše spojence označuje většina politické scény za požehnání a garanci budoucnosti. V čem je nastavení našeho vztahu k EU a podoba EU jako taková v pořádku, a v čem je nutná změna? Jak přistoupit k volání po vystoupení či po vyváženější politice vůči Rusku?
Politické reprezentace zemí, které se rozkládají zevnitř, země, v nichž bují no-go zóny, nemohou plnit roli plnohodnotného lídra EU a tím méně pak „mentora“. Domnívám se, že i to bude jeden z faktorů, který podstatným způsobem ovlivní vnitřní transformaci, chcete-li restart EU. EU nemůže jen tak vyklidit politicko-mocenský prostor, který zaujímá ve světě. Přesněji – je nutné zastavit vyklízení tohoto prostoru, které je přímým důsledkem politiky slouhovství vůči současné globální moci, kterou provádí současná euroreprezentace. Její autorita bude slábnout tak, jako slábne autorita Junckera v důsledku jeho „ischiasu“. Současní „eurolídři“ se prostě budou stávat stále více směšnými a trapnými figurami, současné poměry v aministrativě EU neumožní, aby byli nahrazeni přijatelnějšími figurkami. To bude jeden z významných faktorů, který povedu k růstu role lídrů působících ve středounijním prostoru. Na nich pak bude záležet, jak se budou vyvíjet vztahy s Ruskem, ale také to, jak pomůžeme Ukrajině. Zatím je vtahována do sviňských her, které mohou vyvolat globální tragédii, ale také her, na které doplácí normální Ukrajinci, kteří stále více trpí v pravém smyslu toho slova. Věří ještě někdo z nich, že jim „Západ“ pomůže? Země středounijního prostoru mají k porozumění toho, jak řešit velmi složité problémy na Ukrajině, mnohem blíž.
Máme stále ,,nevyřízené účty” s Němci? Po vzniku republiky jsme s nimi museli bojovat o naše pohraniční území, ze kterých nás později vyhnali a my jsme nakonec o pár let později vyhnali je. Nyní žijeme v mírové koexistenci, německé podniky zainvestovaly naši porevoluční obnovu. Máme ale dvojaký vztah k Angele Merkelové vzhledem k migraci. Co z minulosti vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna bát?
V Německu probíhá a bude stále intenzivněji probíhat dramatický vnitropolitický vývoj. Frau Merkel svým politickým odkazem ohrozila nejen jednotu EU, ale i jednotu Bundes. Naši zemi pojí s našimi nejbližšími německými sousedy – Bavorskem a Saskem – nejen negativní zkušenosti, ale také velmi pozitivní vztahy, které mají hluboké kořeny v historii. Třeba i německá reformace byla podstatným způsobem iniciována Husovým odkazem. V nedalekém Sulzbachu je v domě, kde Hus přespal na cestě do Kostnice, jeho muzeum. Tímto městem prochází pečlivě udržovaná turistická cesta „Via Carolina“, která je značena heraldicky přesně vyvedeným červeným lvem v bílém poli. Bavorsko si zaslouží i uznání za to, jak ve své době přijalo ty, kteří byli z naší země vysídleni. Růst role středounijního prostoru může pro další rozvoj vzájemných vztahů vytvořit příznivé podmínky. Může se stát, že jak Bavorsko, tak i Sasko budou užší spolupráci s naší zemí a dalšími zeměmi středounijního prostoru velmi potřebovat. Nedíval bych se na ně tedy jako na hrozbu, ale jako na partnery ve společném úsilí o stabilnější svět.
A co Rusové? Diskutuje se o tom, zda nás v roce 1945 osvobodili od nacistů, nebo zda nás připojili ke svému impériu. Je zde rok 1968. Je zde jejich ekonomická nadvláda nad námi. Nyní proti nám prý vedou ,,hybridní válku”, v Británii přizabili Skripala a u nás chtějí zase zakotvit skrze Dukovany. Čili, jako s Němci: Co z minulosti vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna bát?
Rusko je ve složité ekonomické a demografické situaci. Toho se určité síly ve světě snaží využít, resp. zneužít, tlačit na něj, jak se jedn dá. Myslím si, že Putinova pragmatická a defenzivní politika nás neohrožuje. Určité riziko představuje snaha současné globální moci vyprovokovat situaci, při které v Rusko přijdou k moci jestřábi a na základě toho dále eskalovat situaci ve světě. Doufám, že k tomu nedojde. Že zvítězí zdravý rozum.
Za 100 let novodobé státnosti jsme za sebou nechali řadu osobností, které stojí za to hodnotit. T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Klement Gottwald, Václav Havel, Václav Klaus, například. Co lze připomenout ke jmenovaným?
Ještě bych připomenul Emila Háchu, který byl také prezidentem a který ve velmi těžké pozici poměrně dobře zvládl umění možného. Do výčtu pak patří ještě Antonín Zápotocký a Antonín Novotný. Pak už chybí jen současný prezident Miloš Zeman. Zajímavé bylo období postupné liberalizace (pochopitelně omezené vládnoucími poměry) za Novotného, kdy skutečně několik, více let bylo lépe a lépe. Jsem pamětníkem té doby. V podstatě celá šedesátá léta až do normalizace. Možná hlavní předností Novotného, po kterém zůstalo nejvíce politických vtipů na jeho osobu, bylo, že si uvědomoval svoji průměrnost, že se nepovažoval za člověka, který všechno ví a má ve všem pravdu.
Ze jmenovaných osobností považuji za tu, která nejvíce selhala, která se nejvíce nechala koupit současnou globální mocí, která je největším symbolem vnitřního pokrytectví, Václava Havla. Některými je uctíván právě proto, že je vnitřním alibi pro jejich vlastní pokrytectví a křivost – „když se svými nedostatky je uctíván Havel, tak proč bych já měl být se stejnými nedostatky něčím špatným“. A jedna ze jmenovaných osobností je stále ještě – slovy klasika – „k zbláznění živá“. I politicky. Zatím nevidím lepšího kandidáta na budoucího prezidenta, než je Václav Klaus starší, a to i přesto, že není nejmladší. V současné složité době dokážu překousnout i jeho amnestii.
V jakém stavu je naše země dnes? Na co z naší současnosti by mohli být naši předkové hrdí a za co z našeho dneška by se styděli? Co říci na závěr k výročí 100 let republiky?
Když se podíváme na krátké, nejnovější, pouze stoleté dějiny naší země, můžeme být hrdí. Vždy jsme svoji pozici hledali nikoli v tom, že si někoho podřídíme, ale v tom, že na našem hřišti dokážeme být dobří. Zvládli jsme období větších i menších útlaků, ústrků, diskriminací, agresí, pokusů o likvidaci. Přežili jsme a dokážeme žít dobře. Letos jsem dost cestoval a mohu říci, že nám mnozí závidějí. A to jsou z naší země přes dividendy, přes reexporty, přes globální bankovní systém odváděny obrovské prostředky, takže si můžeme užívat jen každou druhou korunu, kterou u nás vytváříme. Ale – jak se říká – „peníze kazí lidi“. Možná i proto jsme v mnoha oblastech skutečně dobří. Podle mě největší význam mají naše úspěchy v oblasti nanotechnologií, a to dokonce v několika směrech tohto nejperspektivnějšího oboru.
Problém naší země byl vždy v tom, že se musela vypořádávat s novými a novými vlnami – dobovými slovy řečeno – „zrádců a kolaborantů“ nejrůznějšího druhu. Třeba i těmi, kteří uzavírají zlodějské smlouvy se silnějšími, kteří nechávají vtáhnout naši zemi do sviňských her, kteří jsou připraveni sestavovat seznamy, udávat a likvidovat. Ale normální lidé, kteří pochopili, o co jde, byli vždy dostatečnou oporou. Ostatně – dějiny naší země nejsou jen ty nejnovější, ale sahají hodně daleko do historie, do období, kdy jsme dokázali úspěšně vzdorovat i mnohem silnějším nepřátelům a historickému běsnění.
Psali jsme:
autor: Daniela Černá
_profil_top.jpg)
