V souvislosti s oznámením Jiřího Pospíšila, že se v padesáti letech chystá osvojit dceru Medu, se rozproudila docela ostrá debata o této právní možnosti nabytí potomků. Vy jste v ní sehrála docela důležitou roli. Čekala jste, že téma bude diskutováno takto intenzivně?

Nevím, jestli je to debata nějak ostrá. Spíše fundamentální. Podobné zásadní demonstrativní případy by neměly jen tak potichu prosakovat společností bez povšimnutí a bez zvednutí zásadních otázek. Nejde o nic menšího, než o to, že se maminky vzdávají svých miminek a předávají je někomu cizímu, někomu, kdo prostě chce mít doma roztomilého tvorečka. 

Občas mám celkově pocit, že tato „rodinná“ agenda je v poslední době, ať na straně zastánců tradiční rodiny, nebo jejích odpůrců, diskutována velmi zapáleně. Máte pro to nějaké vysvětlení?

Hlavně vůbec nemám ten dojem. Spíš je kolem těchto příkladů odebírání miminek maminkám ticho po pěšině. A když se zcela výjimečně někdo ozve s otázkou, jestli to tak je dobře, bývá umlčován nejhrubšími metodami. K vaší otázce musím ještě podotknout, že obrat „tradiční rodina“ mi zní jako exponát z nějakého etnografického muzea. Nejde přece o žádný folklór. Jde o to, že normální, poctivá, obyčejná, fungující a úplná rodina je tím nejlepším prostředím pro péči a výchovu dětí. A pro ochranu svých členů. Kdo má být tím „odpůrcem“ nejlepšího vynálezu lidstva i přírody, to teda nevím.  

Do jaké míry podle vás byla debata o tomto tématu zkreslena tím, že agenda „manželství pro všechny“ zjevně patřila mezi ty, které byly intenzivně podporovány americkou administrativou skrze „rozvojovou“ agenturu USAID?