Unie jako říše. Výročí vítězství „čeledi svatého Václava“. Historik Fidler má poučení ze středověku

Když jsme počátkem roku debatovali nad tématy, upozornil jste na dvě bitvy našich dějin s kulatými výročími. Přičemž jste poznamenal, že se výsledkem vymykají obecnému zájmu o „naše slavné prohry“. Pojďme se k nim vrátit...

V letošním roce jsme si mohli připomenout opravdu dvě klíčové události našich dějin ve formě válečného střetu. Od první uplynulo v polovině února 2026 přesně 900 let, od druhé před pár dny, v polovině června, přesně 600 let. Jde o vítězství českého knížete Soběslava I. v bitvě u Chlumce 18. února 1126 a o vítězství spojených husitských vojsk (vedených poprvé knězem Prokopem) v bitvě u Ústí 16. června 1426. Jak jsem si všiml, naše veřejnoprávní média, a nejen ona, nevěnovala těmto událostem ani zmínku.

O první vítězné bitvě Prokopa Holého jsem leccos slyšel, o bitvě u Chlumce z roku 1126 vím jen to, že šlo o střet dvou kandidátů na český trůn, přičemž prohrál ten, který si přivedl pomoc z unie, „čo to tárám“, z říše…

To není špatný výsledek, máte vcelku přehled, a to zařazení majora Terazkyho je ještě lepší. Faktem však je, že české vítězství z února 1126 dlouhodobě kodifikovalo vztah mezi českými zeměmi a říší, prakticky až do vydání Zlaté buly sicilské v roce 1212.

Takže se budeme věnovat onomu chlumeckému střetu?

Obě bitvy jsou navíc tak významné pro české dějiny, že se k nim lze vyjadřovat kdykoli, nejen při kulatých výročích. Skutečnost, že se tak neděje, považuji vážný prohřešek státem (tedy daňovými poplatníky) placené veřejnoprávní televize, dalších mainstreamových médií i hysterické opce.

Proč místo termínu historické obce užíváte termín hysterické opce?

Vy nemáte pocit, že někteří samozvaní vykladači našich dějin, převážně taky-historici, se domnívají, že mají právo na státu žádat pravidelné finance pro své veličkosti, a to jen na základě své existence? A pokud stát vůči nim nepostupuje střelhbitě a vstřícně, podléhají davové hysterii. A nejsou to jen taky-historici...

Rozumím, ale vraťme se raději k roku 1126. Mohl byste ten válečný střet zařadit do časového kontextu?

Označil bych jej za vyvrcholení konfliktu trvajícího celé čtvrtstoletí, jenž bychom mohli označit jako „války Břetislavových vnuků“. Český kníže Břetislav I. měl pět synů, a když v roce 1055 umíral, tak rozhodl, že v budoucnu musí po panovníkově smrti nastoupit pouze člen panovnického rodu, a to ten, který je mezi nimi nejstarší. Takzvaný stařešinský zákon nebyl žádné novum, o rok dříve než Břetislav jej v Kyjevské Rusi zavedl velkokníže Jaroslav I., v Polsku jej roku 1138 prosadil kníže Boleslav III. V obou těchto zemích daný systém vedl k dočasnému rozpadu státu, u nás se omezil na opakované vojenské střety, a to nejen v námi sledovaném období 1100 až 1126. Hlavní problém byl totiž v tom, že – lidově řečeno – bylo mnoho slimáčků na málo kapustičky. Kníže Břetislav I. měl pět synů, z nichž na pražském stolci zasedli tři, a devět vnuků – z nich na stolec usedlo pět a další dva se o to neúspěšně pokusili. Ostatně, pokud budete mít cestu do Znojma, zkuste nahlédnout do místní rotundy svaté Kateřiny, kde máte oněch devět vnuků možná zobrazeno.

Do Znojma sice hned nevyrazím, ale mohu si otevřít vaši knihu „Cesty českých panovníků“, kde se oněm pěti nastoleným knížatům a dvěma zájemcům o nastolení docela podrobně věnujete…

Takže jste v obraze a vcelku víte, co mám při použití termínu „války Břetislavových vnuků“ na mysli. Po Břetislavovi I. nastoupil jeho nejstarší syn Spytihněv II., po něm dva mladší bratři Vratislav II. a Konrád I., čímž byla generace Břetislavových synů vyčerpána (další bratři Jaromír a Ota zemřeli dříve, než jejich starší bratr Vratislav). Nejstarším z Břetislavových vnuků byl Vratislavův nejstarší syn Břetislav, který se ujal vlády po smrti strýce Konráda v září 1092. V té době byl již po smrti jeho mladší bratr Boleslav, ovšem čtyři mladší bratři a čtyři bratranci dosti netrpělivě čekali, kdy se jim také podaří dostat k lizu. Kníže Břetislav II. se navíc ženil dosti pozdě, bylo mu již téměř 40 let, a po narození stejnojmenného syna začal uvažovat, jak mu v budoucnu zajistit vládu. Rozhodl se porušit onen systém svého děda a za nástupce si vybral mladšího bratra Bořivoje. Ten měl po jeho smrti nastoupit na pražský stolec a následně před svojí smrtí předat vládu svému synovci Břetislavovi. Tuto budoucí rošádu si nechal panující kníže odpřisáhnout jak Bořivojem, tak českými předáky, navíc ji prosadil u císaře Jindřicha IV. Pro klid duše pak nechal uvěznit nejstaršího z bratranců Oldřicha, jehož neskrývané ambice považoval za největší hrozbu.

Pokud tomu tedy rozumím, kníže Břetislav II. se pokusil vymyslet pro svého právě narozeného syna jakousi zkratku – místo všech bratrů a bratranců měl vládnout pouze jeden z nich, jenž se zavázal následně prosadit Břetislavova syna jako svého nástupce...

Rozumíte tomu dobře. Přesně tak si to kníže Břetislav, toho jména druhý, představoval. Bohužel pro něho i jeho syna, on sám byl na konci roku 1100 zavražděn, takže první část plánované rošády vešla v život mnohem dříve, než mohl kdokoli předpokládat. Tvůrce tohoto plánu prostě nedostal čas, aby si jeho okolí na připravovanou změnu zvyklo, takže svým rozhodnutím, jímž negoval zavedený pořádek, jen rozkolísal českou politickou scénu. V následujícím desetiletí došlo k vícero pokusům o převzetí vlády bez ohledu na legitimitu, přitom do tohoto procesu vstupovala česká a moravská nobilita, která rozbitím standardního následnictví získala na významu. Co bylo ovšem horší, do systému nastolování se začala velkou měrou zapojovat říše, i když její vládce měl původně jen právo potvrzení domácího výběru. Někteří zájemci o pražský stolec dokonce iniciativně cílili na říšské panovníky a pomocí úplatků žádali o říšskou podporu své vlády, aniž by byli předtím legitimně nastoleni. Například údělný kníže Svatopluk nabídl císaři Jindřichovi celkem 7 000 hřiven (tedy asi 17 metrických centů) stříbra za svoje jmenování.

Jak tento chaos nakonec dopadl?

Přirozenou cestou, postupným umíráním Břetislavových vnuků, nakonec zůstal vládnoucí kníže Vladislav I., jeho mladší bratr Soběslav a jejich bratranec Ota. Vladislav a Ota byli sešvagřeni, jejich manželky byly sestry, což posilovalo Otovy naděje na nástupnictví. Ovšem v Praze v té době ještě stále žila Svatava, třetí manželka krále Vratislava, matka panujícího knížete Vladislava a jeho mladšího bratra Soběslava. Střet o nástupnictví tak měl mimo jiné i podobu střetu mezi tchýní a snachou, nikoli poprvé v našich dějinách.

Máte na mysli střet mezi Ludmilou a Drahomírou při nástupu knížete Václava o dvě století dříve?

Ano, ale tentokrát dopadl střet obráceně a nekrvavě. Počátkem roku 1125 kníže Vladislav I. těžce onemocněl a před smrtí se po nátlaku matky, církevních představitelů a většiny českých předáků s bratrem Soběslavem usmířil. Celý proces barvitě popsal kronikář Kosmas v posledních kapitolách své kroniky (zemřel v říjnu 1125, půl roku po knížeti Vladislavovi). Zvláště jím zachycený příměr, kterým měla argumentovat matka Svatava, že „košile je tělu bližší, než kabát“, vstoupil do české slovesnosti a úspěšně v ní žije dodnes.

Takže kníže Vladislav v dubnu 1125 zemřel a jeho nástupcem se stal nejmladší bratr Soběslav, jenž měl, jak jsem pochopil, absolutní podporu nejen světské a církevní nobility, ale také svobodných Čechů a snad i Moravanů...

Ano, můžeme říci, že nastolení Soběslava I. 16. dubna 1125 se setkalo se všeobecným přijetím, a to nejprve v Čechách a postupně i na Moravě. Skutečnost, že v této věci zavládl mezi Čechy a Moravany konsensus, se stala zjevnou v následujících měsících roku 1125.

Jak se s touto situací vyrovnal odmítnutý pretendent Ota?

Asi tím nejhorším způsobem – odjel žalovat do říše, že se mu stalo bezpráví, hledal a uplácel říšskou nobilitu. Jelikož v té době byla říše bez vládce (císař Jindřich V. zemřel koncem května 1125), musel si počkat na výsledek volby. Ta proběhla na konci srpna 1125 a novým římským králem byl vybrán saský vévoda Lothar. Tomu nabídl Ota velkou sumu peněz, aby jej prosadil na český stolec – fakticky tak zopakoval chování svého staršího bratra Svatopluka o necelé dvě desetiletí dříve. Nový římský král chtěl tuto záležitost rozhodnout na říšském sjezdu v Řezně v prosinci 1125. Kníže Soběslav se však odmítl dostavit a místo toho vyslal do Řezna několik českých předáků, kteří zde jednoznačně vystoupili na obranu českých práv: „volba knížete českého... nikdy nebyla závislá na vůli císaře, nýbrž vždy záležela na vůli předáků země české, v té však moci je toliko stvrzení volby. Bez důvodu se pokoušíš spoutat nás jhem nového zákona. Věz, že my k tomu naprosto nesvolujeme a chceme raději za právo čestně padnouti, než poddati se nespravedlivým nálezům.“

To jsou opravdu hrdá slova, jako by oni čeští předáci prohlašovali: ano, jsme součástí jakési říše či unie, ale své věci si spravujeme důsledně sami, bez nátlaku a zásahů zvenčí...

Docela jste trefil hřebíček na hlavičku. Situace konce roku 1125 se totiž blíží situaci z dubna 1848 či situaci dnešní. Nejprve představa, že českého vládce určuje říšský panovník, poté nabídka, aby se Češi zapojili do celoněmeckého proudu, dnes pak snaha o odevzdání naší státnosti jakési federaci. Slova českých předáků na sněmu v Řezně v prosinci 1125 jsou něčím podobným, jako bylo v dubnu 1848 Psaní do Frankfurtu od Františka Palackého. V roce 1848 stačil jeden dopis, v roce 1126 se rozhodlo na bitevním poli, jak se bude rozhodovat v současnosti, to teprve uvidíme.

Na konci roku 1125 v Řezně tedy nebyly říšské představy naplněny. Jak reagoval král Lothar?

Rozhodl se problém vyřešit vojenským tažením. Přitom vzal za bernou minci tvrzení pretendenta Oty, že Soběslav se drží na stolci pouze pomocí malé skupiny věrných, že většina Čechů a Moravanů se radostně přidá na jeho (Otovu) stranu, jakmile vstoupí na českou půdu. Proto k válečnému tažení do Čech určil pouze vojenské síly ze Saska a okolních zemí – Durynska, Holštýnska, Severní a Lužické marky. I s pomocnými silami mohl mít k dispozici až pět tisíc bojovníků, z toho asi pětinu těžce oděných jezdců.

Co proti takové hrozbě mohl nasadit kníže Soběslav I.?

Soběslavovi se podařil doslova majstrštyk, dokázal proti hrozícímu nebezpečí ideově sjednotit Čechy i Moravany v jeden celek, označený jako „čeleď svatého Václava“. V době, která vzývala symboliku, využil popularity národních světců a jako symbol svého vojska představil zázračně nalezený praporec svatého Vojtěcha, připevněný na kopí svatého Václava. Ve stejné době (1124) Francouzi převzali jako symbol pro své vojsko korouhev svatého Diviše (oriflamme) a Češi je o necelé dva roky později úspěšně následovali. Těsně před bitvou měl navíc kaplan Vít, který ono posvátné kopí s praporcem nesl, iluzi, že na nebi vidí postavu svatého Václava, jenž vede své věrné do boje. Svatováclavská úcta se nyní přenesla na bitevní pole, zavražděný kníže se stal také vojenským symbolem.

A výsledek?

Bitva u Chlumce skončila naprostou porážkou saského vojska, mezi prvními zahynul pretendent českého stolce Ota, jeho osud pak údajně sdílely téměř tři stovky saských šlechticů. Kníže Soběslav I. síly krále Lothara obklíčil, nakonec se s ním však dohodl na vzájemných vztazích podle původních standardů. Trvalo však ještě téměř celé století, než byly ony vztahy, respektující českou suverenitu, stvrzeny písemně. České vítězství u Chlumce však bylo důležitým stupněm na cestě k pozdější Zlaté bule sicilské.

Co bychom si z toho měli vzít za poučení?

Semknout se vůči všem snahám „spoutat nás jhem nového zákona“, ať již přicházejí zvenčí či zevnitř. Být hodni svých předků z doby před devíti stoletími a neustále si připomínat verš Františka Halase – „myslete na chorál, malověrní“. Pak mohou všechny pokusy o naše spoutání dopadnout jako Sasové u Chlumce.