Demonstrace, změny ve vládě, nestabilita, politická krize... I tak by se dala popsat první polovina roku, kdy si připomínáme 30. výročí sametové revoluce. V kontextu tohoto výročí, co jsme se za uplynulé měsíce dozvěděli o naší společnosti? Je tento půlrok skutečně extrémně neklidný, nebo máme jen tendenci si idealizovat minulost? Co nám schází a co nás trápí?
Vaše konstatování doplňuji, abych mohl jasně a srozumitelně odpovědět: Demonstrace, změny ve vládě, nestabilita, politická krize, to je neúplný seznam symptomů vytoužené bídy. Ta přišla ve formě liberální demokracie postavené na kapitalismu a globalizaci po pádu komunismu před 30 lety. Podstatou liberální demokracie, která není pro všechny členy společnosti, je vše ničící a všude přítomná korupce, včetně vědy, vzdělání, výchovy. Parazituje na banditismu bank, smrtelné ziskuchtivosti mnoha pseudovzdělaných a rodinou nevychovaných individuí, nazývaných moderní podnikatel, kapitalista, oligarcha, demokrat. Přežívá v bezmocných státech. Ty se topí bez možnosti záchrany v obludném veřejném dluhu, v bezradnosti a bezedném pokrytectví, abych jmenoval ty hlavní.
Představitelé liberální demokracie si uvědomují, že korupci nelze vymýtit a dělají vše, aby ji nemohl právní stát ani omezit na řiditelné a kontrolovatelné minimum neohrožující existenci a bezpečnost občanů a státu. Při tom si představitelé liberální demokracie zřejmě neuvědomují obsah citátu známého švýcarského sociologa, exzpravodaje OSN ve věci práva na výživu (2000–2008), jednoho z 18 poradců OSN ve věci lidských práv (2008–2016), profesora Jean Zieglera (1934): Bůh nemá jiné ruce než ty naše, buď změníme svět, nebo to neudělá nikdo. Neuvědomují si ani obsah Zieglerova projevu na konferenci OSN z 29. října 2007, který lze shrnout do jedné krátké věty: Production of biofuels is a crime (Lederer, Edith (2007-10-27, The Independent). Zcela určitě jim ušla v letním horku, politické horečce způsobené strachem o ztrátu moci a během dovolených poslední Zieglerova výzva zveřejněná před několika dny (10. nebo 11. 7) v NZZ. Tu lze také shrnout do krátké věty: Buď zničíme kapitalismus, nebo on zničí nás.
Je nepopiratelné, že člověk má sklon idealizovat, hledat a akceptovat odpovědi a řešení blízká jeho přesvědčení a myšlení. Přitom si neuvědomuje rozdíl mezi obsahem a funkcí myslet, jasně a nejasně, a skutečně vědět něco a o něčem.
Co nám schází a co nás trápí, ptáte se: Jsou to základní věci. Takovými jsou například: Pokora ve vztahu k přírodě. Ta jako jediná ví, co chce, a nedělá chyby v protikladu k člověku. Newton svého času poznamenal: Filozofové říkají, příroda neničí nic zadarmo a bylo by zbytečné (marnotratné), kdyby vznikalo skrze mnohé to, co by mohlo vzniknout skrze méně. Příroda je hrdá a nehýří nadbytečnými příčinami. Láska bez podmínek k sobě a rozmanitosti. A lidská dobrota pramenící z důstojnosti založené na pokoře, lásce a kráse života.
Zjednodušeně lze konstatovat, že lidem chybí smysl života. Jeho hledáním v rostoucí nudě, osamocení a deziluzi, které nese s sebou krize hodnot, technický pokrok a rychlé změny, abych jmenoval ty hlavní, jsou lidé náchylní k nekritickému převzetí extrémních názorů na život a svět, pokryteckému moralizování a násilí.
Politická krize začala jmenováním ministryně spravedlnosti Benešové do funkce. Ale ministryni málokdy vidíme v médiích a požadavky demonstrujících se rozrůstají. Když se na to podíváme s odstupem: co nám vlastně Milionu chvilek pro demokracii ukazuje? Co tohle hnutí znamená?
Milion chvilek pro demokracii představuje zrcadlo společnosti. To nabízí pohled na sebe sama, a jak daleko degradovala společnost, jak nesmyslné bylo snít o liberální demokracii a kapitalismu, a kam až může společnost dojít pod vedením síťové liberální demokracie. V ní mohou přežít pouze mladí radikální, kreativní a destruktivní občané spojení s narcisty a politickými ambicemi a aktivisty dávajícími přednost pokryteckému moralizování před právem. Proto jsme se dočkali Gréty, Caroly a nepřirozené migrace. Na otázku, co tohle hnutí znamená, mohu indikativně odpovědět, že pro sponzory je hnutí prostředek k dosažení cílů, pro nevědoucí veřejnost cesta k dalšímu zklamání a občanským nepokojům a pro moc a elity hnutí představuje možnost ještě více omezovat základní lidská práva definovaná v ECHR.
Jsou Miloš Zeman a Andrej Babiš, nadneseně řečeno, vrahy odkazu 17. listopadu, jak naznačuje liberální část společnosti? Co přináší Česku? A co jejich partnerství? Mimochodem, lze mluvit o partnerství? Co i z emocionálního či psychologického hlediska přinášejí svým voličům?
Jestli má a může být někdo označován vrahem odkazu 17. listopadu, nemohu posoudit. Zcela určitě to nemohou být pánové prezident a premiér. Na druhou a třetí otázku odpovím také krátce: Alespoň občas se v zahraničí mluví a píše o ČR. Ne však v tom (vy)sněném smyslu 17. listopadu. Z emocionálního či psychologického hlediska konání páru prezident–premiér dovoluje voličům odreagovat se, nebo jak se lidově říká, vypustit páru. Samozřejmě je pár (prezident–premiér) kvalitním prostředkem k pozorování vývoje nebezpečných potenciálů pro viditelnou a neviditelnou moc a elity. Na druhé straně pár (prezident–premiér) koná v systému liberální demokracie. Tím, chtěně–nechtěně, pomáhá udržovat proces debilizace společnosti. Ta je permanentně přítomná v lidských dějinách.
V současné společnosti, v národním a globálním měřítku a s ohledem na typy, kvalitu a komunikační technologie dostala debilizace společnosti nový rozměr a účinnost: Zbavuje lidi sebe samých. Pro ovládání druhých je důležité vědět o jejich slabosti. Debilizovaný jedinec se nedokáže postavit proti názoru z venku, při mysli na odpor dostane strach z následků a pocit viny. Debilizace společnosti je proto efektivnější než represe. Je potřebná k udržení moci a liberální demokracie. Nad nimi nemohou zvítězit a z ní vyplývající následky řešit ani pan prezident, ani premiér. Jedná se o systémovou problematiku zapuštěnou mimo českou kotlinu zneužívající některé archetypy českého charakteru. Zájemcům o téma doporučuji se seznámit s prací profesora Františka Koukolíka, Ladislava Žáka a podobných osobností se zdravým rozumem.
„Babiše a Zemana volili zejména lidé z venkova, starší a méně vzdělaní,“ opakují jejich oponenti. Jsou tito lidé nevědomí a zmanipulovaní, jak naznačují třeba umělci Mádl a Geislerová? Až jejich voliči odejdou, nastane vláda stran typu Piráti, kteří vévodí mezi mládeží? Je letošní odpor proti prezidentovi a premiérovi generační věcí?
Generační problém představuje globální výzvu. V době, kdy dnešní mladí zaujmou místa ve střední a starší generaci, jejich myšlení a jejich konání se změní. Doba paradoxů, rození indigových dětí a UI, abych jmenoval alespoň tři příklady, napomáhají a urychlují proces změn. Současně snižují pravděpodobnost předpovědí a prognóz vývoje a řízení společnosti a zvětšují potřebu důvěry a pokory. Nikdy v minulosti jsme neměli k dispozici tolik znalostí a technických možností, abychom současně jako nikdy v minulosti věděli tak málo nebo nic o naší budoucnosti. Vláda typu Piráti & Co se nedá vyloučit jako epizoda, stejně jako se nedají vyloučit traumatické události. Ty smetou vámi jmenované a podobné umělce a politiky do zapomenutí a prokletí. V lepším případě si lidé, kteří přežijí trauma, vzpomenou na Goetheho: Jenom příroda ví, co chce, a nedělá chyby. Člověk neví, co chce, a (proto) dělá chyby.
Letos pokračuje hospodářský růst, nezaměstnanost je rekordně nízká. Čím to je, že společnost je rozhádaná a lidé nevypadají šťastní? Jsou čísla o růstu jen iluzorní, protože ve skutečnosti se lidem nežije dobře díky vysokým cenám za bydlení a jídlo či díky hrozbě exekucí? Budou výročí 17. listopadu nadšeně oslavovat třeba i lidé v Ústeckém či Moravskoslezském kraji, senioři, samoživitelky či nízkopříjmoví?
Vaše otázka není kompletní. Nezohlednila jste skutečnost, že lidské štěstí není prioritně založeno na materiálních hodnotách. Společnost je rozhádaná, protože vztah individua sama k sobě a ke společnosti je narušen. Je narušen, často i rozrušen mimo jiné absencí sjednocujících hodnot (etiky a morálky), konjukturou egoismu a narcismu a absencí nedůvěry k sobě samému a členům různých společností. Lidé nevypadají šťastně, lidé jsou nešťastní. Mají strach nebo obavy, proto jednají emocionálně a agresivně. S pomocí návyků, včetně hollywoodského úsměvu a zkratkového vyjadřování se před výbuchem emocí a strachu snaží budit dojem pohody, štěstí a úspěšnosti. To platí pro chudé i bohaté, děti i dospělé. Nebudu se vyjadřovat o občanech, kteří se rozhodli oslavovat, když není co oslavovat, a žijí podle kalendáře a mýtů.
Psali jsme:
Letošní program Poslanecké sněmovny zahrnul i komunistický požadavek na „vyšetření zločinů privatizace“. Komunisté prosadili usnesení, že „privatizaci 90. let provázely excesy, chyby a zločiny“. Lze se s tím ztotožnit? A měli by to právě komunisté navrhovat? Co naši společnost tíží více: Zločiny komunismu, nebo zločiny privatizace?
Komunisté prosadili usnesení, s jehož obsahem souhlasím, i když jsem nikdy nebyl a nejsem členem žádné politické strany. Ke zločinům komunismu a zločinům privatizace jste zapomněla se zmínit o zločinech kapitalismu s globalizací. Všechny dobré věci jsou přece tři. Připomínám, že se rád mýlím, protože nehledám pravdu. Kdo mi dokáže, že se mýlím, tomu se rád omluvím a bohatě mu poděkuji.
Jak se naše společnost vyrovná s případným ekonomickým poklesem, nedej bože, s ekonomickou krizí? Když už nyní, za ekonomického růstu, probíhají demonstrace a lidé se hádají? Máme politickou reprezentaci, která lidi uchrání před dopady něčeho takového, jako přišlo na konci minulé dekády?
Pozdě bycha honit. Nikdo nebude nikomu v krizi a v liberální demokracii pomáhat. Ani EK. Tuto jednoduchou pravdu by měla současná politická reprezentace, vláda i opozice, šířit. Procesy v prostředí, které lze krátce charakterizovat absencí důvěry, lineárním technickým a technologickým vývojem bez regulace a bezohlednou konkurencí mezi civilizacemi, spojenectvími, státy a individui, nemůže současná politická reprezentace monitorovat, natož řídit. Rozvrácená a nejednotná společnost není schopna hledat, tvořit a realizovat alternativní řešení známých, neznámých a představitelných výzev. Svoboda člověka je ukotvena v jeho schopnosti a odvaze tvořit a realizovat alternativní řešení. V žádném případě kopírování tzv. konjukturních autorit a slepá poslušnost moci bez morálky a nadnárodně orientovaným elitám nevedou ke svobodě člověka.
Postupuje diskuse o tzv. dezinformacích a fake news. Komisařka EU Věra Jourová varovala před tím, aby mladší lidé nechávali seniory samotné u počítačů, protože čtou řetězové maily, které zneužívají jejich samotu a frustraci. Je takováto formulace šťastná? Snaží se někdo zmást starší generaci, která přestala rozumět dnešnímu světu, či jde o urážku našich seniorů? Kam se celkově dostáváme při řešení dezinformací, fake news a předsudečné nenávisti na internetu, hlavně na sociálních sítích?
Nehledě na právo každého z nás držet informaci o svém zdraví pro sebe nebo nejbližší, výjimka by mohla pomoci paní komisařce Jourové. Ta by měla urychleně vyhledat lékařskou pomoc, sdělit výsledek veřejnosti, začít studovat Bibli kralickou a odejít na dlouhodobý sabatikl (sabbaticus). Z výchovných důvodů by měl být neplacený a dovolující ji třeba i návrat do funkce po úspěšné přijímací zkoušce, bude-li EK ještě ve známé podobě existovat.
Ohlédneme-li se zpět: Po ukrajinské krizi v letech 2013 a 2014 jsme se stali obětí útoků ruské propagandy, nebo se spíše jen ukázalo, že výrazná část veřejnosti nestojí o prozápadní politiku? A v rámci migrační krize v roce 2015 se naše společnost svým odmítavým postojem bránila legitimnímu nebezpečí, nebo se propadla do nenávisti podpořené dezinformacemi? Kde v obou případech najít správné proporce?
Nevím, proč mluvíte o útocích ruské propagandy, nezmiňujete se o útocích západní propagandy a také o přepisování dějin a historie. Na téma migrace, korupce a podobných jevů si dovoluji doporučit knihu Souhlasu netřeba (ISBN 978-3-00-052470-7). Na otázku o správné proporci není lehké odpovědět. Proč? Správná proporce v mém pojetí a porozumění se totiž rovná harmonii. K ní máme daleko. Cesta vydlážděná lenivostí, lží a lakomstvím (v programech se to nazývá Life Long Learning), nebo pokrytectvím, narcismem a ignorováním zákonů přírody k harmonii nevede.
Letošní evropské volby nepřinesly drtivou výhru euroskeptických sil, naopak uspěli Zelení a francouzský prezident Macron. Vrcholné orgány EU obsadili výhradně Západoevropané. Měli bychom se zamyslet nad tím, abychom se přidali k „západu“, přestali kverulovat a přijali euro? Jsme nevděční vůči starým zemím EU, jak někdy slýcháme? Selhali jsme, nejen pokud jde o uprchlické kvóty?
Volby do EP dopadly tak, jak dopadly. Nic neočekávaného se neudálo a nic neočekávaného nepřinesly. Kromě možnosti si uvědomit naši individuální a opravdovou roli státu v geopolitické hře o moc a místo v západním spojenectví jako prostředku v boji o moc a jako případná kolaterální škoda. Jeví se mi, že si to uvědomuje jenom zanedbatelná menšina. Korupce zvítězila, boj o důstojnost člověka bude pokračovat. Mezitím dnes vyschlá česká kotlina se stane vlhčí s pomocí deště, slz a potu z marnosti a naříkání.
V rámci demonstrací Milionu chvilek zaznělo obvinění, že prezident Zeman je, pokud jde o jeho „čínskou politiku“, ve vleku Petra Kellnera. Že napomáhá jeho byznysu v Číně tím, jak formuluje svou vstřícnou politiku vůči Číně. Je Zemanův vztah vůči Číně korektní? Zaprodává nás, nebo se snaží o dobré vztahy s mocností budoucnosti? A co lidská práva v Číně? Má pravdu Tomáš Sedláček, když říká, že „s kým obchodujeme, tomu se dříve nebo později budeme podobat“?
Karel Marx svého času hlásal, že revolucionář by měl slyšet růst trávu. Milion chvilek se svým obviněním dokazuje, že je hluché a nečte. Kdyby četlo, dovědělo by se, že ochrana konceptů (evropských) lidských práv nemůže být absolutní. To i proto, že se jedná o koncept z poválečné doby pro Evropany, sepsaný ve smyslu tradic impérií, která již neexistují, s cílem omezení nebo vyloučení válek a udržení imperiální moci. Použitý jazyk a široké, nespecifické formulace (Evropské konvence lidských práv) nemají určující a specifický charakter. Tento nedostatek se promítá do soudních rozhodnutí. Ta se orientují na jednotlivé případy, nabízejí větší ochranu, než nabízí absolutní většina národních zákonů, a ignorují důležitou skutečnost: tradice rozdělují společnosti na my a oni. Tím dostávají soudní rozhodnutí charakter inkluze, aplikují tzv. pozitivní povinnost a ve výsledku si přivlastňují právo poslední instance, Boha. Tím omezují národní a státní suverenitu. Ta je pro opravdu suverénní státy, jakými jsou USA, ČLR, RF, neprodejná. Proto nemohou mít soudní rozhodnutí ECHR všeobecnou platnost. Proto nemohou lidská práva požívat absolutní ochranu. Je proto zcestné vést nekonečné diskuze s jinými civilizacemi, kulturami a státy mimo Evropu, včetně ČLR, dráždit veřejnost a dělat si nepřátele. Je udivující, že i paní prezidentka SR Čaputová a její poradci si neuvědomují nedostatky konceptu lidských práv, které podporují vývoj neřešitelných protikladů a paradoxů v dynamicky měnícím se světě, a vydali se na zledovatělou cestu v letních botách s vysokým podpatkem.
Zohledním-li skutečnost, že koncept lidských práv nebyl a nikdy nemůže být představen pomocí empirického důkazu, nemohu nic jiného než řadit lidská práva do kategorie filozofie (na příklad Hegela) a patologické vědy, se všemi atributy, které definoval Irving Langmuir (1881–1957) následovně: Scientists risk stumbling into a particular kind of pitfall when they encounter the science of things that aren´t so. Nevědecký základ ECHR dokazuje, že krása (idealizovaná lidská práva) má své nedostatky (objektivní neudržitelnost). Číňané mají pro takovou krásu s nedostatky dvojsloví: meizhong buzu. A co se týče lidských práv, Čína praktikuje desetiletí trvající neměnnou politiku.
Pro doplnění připomínám prohlášení JE Liu Huaqiu, vedoucího delegace na konferenci ve Vídni, která se konala v červnu 1993. Pozici ČLR charakterizoval tenkrát jednoznačně: 1) Pragmatismus a skutečnost, že státy mohou mít různé koncepty lidských práv, 2) Nikdo nemůže požadovat od druhých (suverénních) států, aby se podřídily jinému státu s jiným konceptem lidských práv. Odvolával jsem se na JE Liu Huaqiu a konferenci před 26 roky ve svém příspěvku na letošním semináři ve Vídni (21. 6.), týkajícího se lidských práv a uskutečněného za podpory rakouského exprezidenta Heinze Fischera (1938), ministerstva justicie a dalších. Příspěvek v nezkrácené verzi v angličtině je veřejně dostupný.
Abych mohl zahájit rozhovor s někým z Milionu chvilek a ze zastánců lidských práv a kritiků ČLR a pana prezidenta Zemana, musel bych předem vědět, že viděl živého pana Kellnera, nemluvě již o tom, že s ním diskutoval. Pan prezident může pomoci byznysu v ČLR pouze omezeně. Asi tolik, jako PL můžou pomoci pravdě přežít v současné ČR. Vše závisí od znalostí kultury, hodnot, důvěry a potřeb potenciálního partnera. Ne však od přání zoufalce hledajícího spásu své existence pět minut po dvanácté v obchodování s ČLR nebo v naději na velké investice ČLR ve státě s ručením omezeným a omezenou suverenitou.
Ve všech příspěvcích na téma ČLR během posledních 2 let jsem referoval o skutečnostech a datech v kontextu vývoje vztahu ČLR–ČR. V době, kdy jsem pracoval pro EK v Centrální Asii trvala moje příprava s tlumočníkem a dalšími odborníky na 2–3denní jednání v ČLR 2–3 týdny. Jako host v ČR se ohrazuji proti formulaci a myšlence, že prezident Zeman zaprodává nás. Pan prezident se zcela určitě snaží o dobré vztahy s mocností. Má ale smůlu. Nemá t. č. kvalitní lidský materiál, ze kterého by se dal s pomocí jeho životní, politické a profesní zkušenosti vybudovat kvalitní a dlouhodobý vztah s komplexní společností, jakou je ČLR. Hrozí nebezpečí, že jeho skromné, kvalitní dědictví bude lehkomyslně, z hlouposti a ignorance ztraceno. Co se týče pana ekonoma Sedláčka: Přestože mě nikdo nejmenoval být soudcem a určit, zda má pravdu, nebo ne, zcela určitě má svoji pravdu. Ta je však pouze jednou ze sedmi a půl miliardy pravd na světě.
Ing. Miloš Zeman
S tím souvisí i téma vztahů s Ruskou federací. Zeman přijal na příští rok pozvání Vladimira Putina na oslavy konce války. O čem jeho rozhodnutí svědčí? Vnímáte Vladimira Putina jako nepřítele, nebo jako vhodného vládce pro Rusko?
Pan prezident se rozhodl správně. I když nikdo neví, co se do té doby, včetně oslav, může stát a změnit. Rozhodnutí pana prezidenta je státnické a odpovídající historii. Co se týče prezidenta Putina? Je to štěstí pro Ruskou federaci a paradoxně a odpovídající době i pro nás v Evropě. Nebudu popisovat výsledky modelových analýz situací, v nichž figurují jiné osobnosti jako vůdci RF.
Liberální osobnosti vyjadřují starost o zachování svobodných veřejnoprávních médií čili České televize a Českého rozhlasu. Příznivci Zemana a Babiše naopak upozorňují na jejich údajnou nevyváženost a tendenčnost. V Parlamentu nebyly schváleny výroční zprávy ČT, členem RRTV se stal Ladislav Jakl. Co k situaci veřejnoprávních médií říci? Měla by se nějak změnit?
Vyjadřování liberálních demokratů lze hodnotit pouze s ohledem na podstatu liberální demokracie. Tu jsem definoval v začátku interview: korupce. Nevím, kdo a jak může dokázat, že máme svobodná veřejnoprávní média. Vím, jak málo stačí lidem láskou slepým od demokracie, aby neviděli, oddali se bludům a mýtům a vydali se na cestu, na jejímž konci na ně čeká další zklamání.
Jak je v současné době vnímána osobnost Václava Havla? Jak ho zhodnotit bez nánosu patosu a povinné oslavy, ale zároveň se vyhnout urážkám a mýtům o jeho osobě?
Jedno ze starých přísloví praví: O mrtvých se má mluvit jenom dobře. Proto, i když staré dobré časy nikdy neexistovaly, člověk se svojí schopností namluvit a představit si je, potvrzuje existenci lidského ducha. Proto schopnost tvořit mýty i o zemřelém panu Havlovi a 17. listopadu není chybou, která by nemohla žít v minulosti. Ta představuje jinou zemi, ve které se děly a dějí věci jinak.
V kontextu otázky týkající se osobnosti a oslav pana Havla doporučuji čtenářům i vám, paní redaktorko, se zamyslet nad významem hodnotové a morální disonance, nad aforismem a zákonem Theodora Sturgeona (1918–1985), nostalgickým filtrem. Komu je to málo a má čas i nad Dunning– Kruger efektem, typem kognitivního zkreslení (Kruger, Justin; Dunning, David (1999). Unskilled and Unaware of It: How Difficulties in Recognizing One's Own Incompetence Lead to Inflated Self-Assessments. Journal of Personality and Social Psychology. 77 (6): 1121–1134. CiteSeerX 10.1.1.64.2655. doi:10.1037/0022-3514.77.6.1121. PMID 10626367).
Kruger–Dunning efekt byl formulován v roce 1999. Má své kořeny v historii a dílech Konfucia (551–479 BC: Real knowledge is to know the extent of one's ignorance), Socrata (470–399 BC, který interpretoval Delphic oracle a zanechal známé „Vím, že nic nevím“), William Shakespeare (1564–1616, který říká v As you like it: The fool doth think he is wise, but the wise man knows himself to be a fool), Charles Darwin (1809–1882, který řekl: Ignorance more frequently begets confidence than does knowledge), Friedrich Nietzsche (1844–1900, který napsal v The Enemies of Truth: Convictions are more dangerous enemies of truth than lies). Pro současnou dobu je možná srozumitelnější filozof a matematik Bertrand Russell (1872–1970, který řekl: One of the painful things about our time is that those who feel certainty are stupid, and those with any imagination and understanding are filled with doubt and indecision), nebo více známé Paretovo pravidlo (80-20).
Na závěr, co české společnosti chybí k tomu, aby důstojně oslavila výročí 17. listopadu? Co by pro to mohl udělat premiér, prezident, sněmovní opozice či aktivisté Milionu chvilek?
Neoslavovat. Není totiž co oslavovat kázáním vody a pitím vína. Zůstat doma a reflektovat své znalosti, zkušenosti a dění ve světě dovolí se lépe připravit na probuzení v rozvíjející se realitě americké agentury. Nepodceňovat adaptační schopnosti a kapacitu ČLR a kombinaci doktríny Primakova a Gerasimova v době tzv. hybridní války, do které patří i kvalita a genetická modifikace potravin. V době, kdy se čeká na podpis sankcí USA na státní dluhopisy RF a v EU bije hodina pravdy žonglérů a hráčů s falešnými kartami.
A jako poslední dnes: Nezapomínat, že dějiny všech národů jsou do značné míry vyfabulované příběhy, protože národy si své dějiny vymýšlejí. Především malé a takové národy, které si myslí, že jsou vynalézavé. Nezapomínat, že v generaci, která ukončí základní vzdělání v roce 2030, bude každý šestý mladý ve školním věku mimo školu (dnes cca 262 milionů dětí ve věku 6–17 let) a jenom šest z deseti ve škole ukončí základní vzdělání (výzkum UNESCO Institute for Statistics, Global Education Monitoring Report (GEMR) a HLPF SDG 4).
Pro zkrácení dlouhé chvíle členů a podporovatelů Milionu chvilek a Rebelie proti vyhynutí během čekání na povel k další demonstraci a svržení zvolené vlády doporučuji knihy z antikvariátu věhlasného českého biologa Bohumila Němce (1873–1966) Duše rostlin (1937) a významného českého entomologa Jana Obenbergera (1892–1964) Ze života mravenců a všekazů (1940): …příroda vybavila mravence mnoha přednostmi, ale to vše ve prospěch celku. Vybavení a ochrana, blaho státu především. Ve hmyzích státech uplatněn je do posledních konců zákon o účelivosti a o účelnosti, princip ryze materiálního zachování, udržení a rozmanitosti státu a druhu. Jediný vedoucí podklad toho všeho je státotvorný instinkt, který je jim odpradávna dán.
Kdo se cítí na víc, může se pokusit prostudovat Duchovní základ života významného ruského filozofa a mystika Vladimíra S. Solovjeva (1853–1890). Krátce shrnuto, Solovjev píše, že i zlo života musí mít jako protipól nějaké etické dobro. Toto dobro se pochopitelně nemůže nacházet v našem reálném světě. Je někde mimo něj. Toto dobro je Bůh, víra jako dar a zároveň naše vlastní svobodné dílo. Souhlasu netřeba.
Psali jsme:
autor: Daniela Černá
_profil_top.jpg)