Byl podle Vás Jiří Fajt odvolán z čela Národní galerie oprávněně?Anketa
Antonín Staněk se rozhodl rezignovat na funkci ministra kultury. Celá „kauza“ se týká jeho odvolání ředitelů Národní galerie Jiřího Fajta a Muzea umění Olomouc Michala Soukupa, která vyvolala z některých stran velkou kritiku. Sám Staněk řekl, že ve svém boji za spravedlnost a právo již necítí podporu z nejvyššího vedení ČSSD, a proto se rozhodl vyhovět výzvě Jana Hamáčka a rezignuje. Co na to říkáte?
Jiří Fajt se nikdy neměl stát generálním ředitelem Národní galerie, stejně jak Antonín Staněk se nikdy neměl stát ministrem kultury a Jan Hamáček ministrem vnitra. Všechna ta tři jména jen a jen ilustrují bídu české politiky. To, že podměrečná ČSSD po největším volebním výprasku a navíc personálně úplně vyprázdněná tu výrazně ovlivňuje chod státu, je dílem k pláči, dílem k smíchu. Kecy o boji za spravedlnost nechť si dotyční nechají na koledu.
Jedním z důvodů, proč se ministr rozhodl Jiřího Fajta odvolat, bylo prý to, že si Fajt sám se sebou sjednal smlouvu s odměnou ve výši 1,2 milionu korun. Podle Staňka byla smlouva uzavřena nestandardně a bez konzultace s ním jako přímým nadřízeným. Je podle vás v pořádku, aby si ředitel Národní galerie sám se sebou uzavíral smlouvu, navíc na takovou částku?
Dovedete si představit, co by naše slavná kulturně-mediální fronta vyváděla, kdyby podobné kousky jako Fajt ve funkci generálního ředitele Národní galerie vyváděl Milan Knížák? Ukřižovali by ho. Fajta naopak hájí. Proč? Protože žijeme v zemi, která by se směle mohla jmenovat „Země dvojího metru“. To ovšem nic nemění na tom, že Fajt byl a je i zadarmo drahý.
Podle opozice a kritiků se chtěl Staněk odvoláním Fajta a Soukupa zavděčit Hradu. Právě Fajt má s prezidentem dlouhodobé spory. Něco takového ovšem ministr odmítá. Jak tento argument vnímáte vy?
Je mi to úplně šumafuk. Žádná očekávání od téhle garnitury nemám.
Především odvolání Jiřího Fajta vyvolalo v pražských uměleckých kruzích velikou bouři. Vznikla dokonce i petice, která požadovala právě odvolání ministra Staňka. Jak si vysvětlit až tak obrovskou podporu ze strany umělců? Čím se pro ně Fajt stal, dá se říci až symbolem?
Tady nejde o Fajta, je to jen záminka. Tímhle způsobem jistý typ umělců provozuje politiku. Nic nového pod sluncem. Fajt a symbol? To si děláte legraci, že? Jestli je Jiří Fajt něčeho symbolem, tak pouze toho, jak si z veřejného dvorku, který dostal do správy, udělat vlastní výnosnou soukromou zahrádku.
Od rozdělení Československa jsme tady měli celkem 16 ministrů kultury. Byli to Jindřich Kabát, Pavel Tigrid, Jaromír Talíř, Martin Stropnický, Pavel Dostál, Zdeněk Novák, Vítězslav Jandák, Martin Štěpánek, Helena Třeštíková, Václav Jehlička, Václav Riedlbauch, Jiří Besser, Alena Hanáková, Jiří Balvín, Daniel Herman, Ilja Šmíd a nyní zatím tedy Antonín Staněk. Kdo z nich byl podle vás nejvýraznějším ministrem kultury, kdo naší kulturní scéně nejvíce pomohl a kdo třeba podle vás naopak uškodil? Můžete nám ke každému z nich říci pár slov?
S Jindrou Kabátem jsem nějaký čas seděl v Radě pro vysílání. Šarmantní chlapík, se kterým byla obrovská legrace. V politice se ovšem ocitl omylem, což záhy zjistil, pročež z ní dobrovolně vycouval. Pavel Tigrid – nezpochybnitelná legenda, chytrý charakterní chlap. Jaromír Talíř – tradiční lidovecký výsadek na kultuře.
Pavel Dostál – ač z opačných stran politického spektra, vycházeli jsme spolu dobře, tykali jsme si. Až do kauzy arbitráží okolo TV Nova. Dostál nikdy nepochopil podstatu těch sporů a funkci ministra pak používal k osobní mstě. Rádoby šarmantní bonviván, ve skutečnosti hlupák, gauner a svině. Ač už se dávno smaží v pekle, jeho blbství mě provází už 16 let a soudní spory ohledně politické prasárny, kterou spoluzpůsobil, stále ještě nejsou u konce.
Zdeněk Novák? Vůbec nevím, kdo to je, což samozřejmě také něco vypovídá. Slávek Jandák – Paroubkův vyslanec na kultuře. Na můj vkus až přespříliš lidový, ale v řadě věcí měl a má pravdu. Martin Štěpánek byl můj kamarád. Poprvé jsme na sebe narazili kdysi v metru a začali si povídat, jako bychom se znali odjakživa. On četl mě, já jeho. Pokřtil moji knížku Plnou ParouBack. Helena Třeštíková – týdenní omyl. Václav Jehlička – solidní standard.
Václav Riedlbauch – člověk z hudební sféry. Jednali jsme spolu o smírném řešení ve věci našeho odškodnění za nezákonné odvolání Rady pro vysílání v roce 2003. Odvahu vstoupit do toho ale nenašel. Od té doby dál a dál naskakují úroky. Už víc než deset let.
Jiří Besser – zubař ministrem kultury. Alena Hanáková – družinářka ministryní kultury.
Psali jsme:
Mgr. Alena Hanáková
Jirka Balvín je můj dávný kamarád ještě z předlistopadových časů, dělal kdysi manažera mojí kapele. Chudák Ivo Mathé se při jeho jmenování nejspíš osypal. Daniel Herman – zběhlý velebníček ministrem kultury.
Ilja Šmíd bez chuti i zápachu. Antonín Staněk – dokonalý omyl.
Když mluvíme o bývalých ministrech kultury, obrovská vlna kritiky se z některých míst nedávno snesla na hlavu Vítězslava Jandáka. Ten se na zasedání Rady Českého rozhlasu vyjádřil k článku Jany Machalické: „Od paní Machalické nemůžu čekat něco chytrého a inteligentního. Nebo od pana Šídla, od tohohle vodpadu.“ Řekl také, že si je vědom, že jednání Rady se nahrává, takže se s jeho ostrými slovy seznámí veřejnost i dotyční, kteří to určitě budou náležitě komentovat. „Ale co si oni myslí, to mně je u prdele,“ sdělil Jandák. Na adresu hudebního publicisty Jiřího Černého, poznamenal: „Až ho potkám, tak mu fláknu.“ Důvodem bylo, že se Černý předtím vyjádřil, že současné radě, ve které sedí i „Vítězslav Jandák a podobné kreatury“, nevěří. Co říkáte jak na slova Jandáka, tak i na kritiku, která po nich zazněla? Kritici Jandákovi vyčítali hulvátství, padla slova i o tom, že by měl být z Rady odvolán... Měl Jandák právo na takovou reakci vůči Jiřímu Černému, který vlastně slovně „zaútočil“ první? Co říci na to, že slova Černého předtím žádnou takovou odezvu nevyvolala?
Jak už jsem zmínil výše, Slávek je svéráz, ale v hlavě to má srovnané docela dobře. Známe se léta. Ostatně správně uvádíte, že Černý zaútočil jako první, Slávek pouze reagoval. Po svém. Mě občasné použití peprnějších výrazů nepohoršuje. Mluví se tak v královských palácích i v parlamentech. Víc mi vadí pokrytci, kteří s hubou plnou krasomluvy ke svým sviňárnám navléknou ještě bílé rukavičky.
Vítězslav Jandák není sám, který v poslední době čelil velké kritice. Dalším byl i Jaromír Jágr, a to kvůli tomu, že byl součástí delegace prezidenta Zemana v Číně. Opřel se do něj například novinář Tomáš Etzler. Ten mj. řekl, že „je v šoku, že ho (Jágra) ti gauneři přesvědčili, aby spolupracoval s jedním z nejbrutálnějších a nejvražednějších režimů na světě“. Nejen hokejista Jaromír Jágr, ale i fotbalista Petr Nedvěd se dostal v souvislosti s touto cestou do Číny i do „hledáčku“ režiséra Hřebejka, jenž se na svém twitteru vyjádřil: „Mám v úctě Nedvěda i Jágra. Ale je smutné, že ti, kteří své ohromné slávy a bohatství dosáhli právě na svobodném, demokratickém Západě, pomáhají normalizovat podlézavý politický kurz směrem k čínské diktatuře. Navíc po boku opravdových kreatur.“ Co na jejich slova říkáte?
Při podobných výlevech se mi vždycky vybaví ten zlatý kočár, ve kterém britská královna Alžběta veze po londýnském Mallu, vyzdobeném záplavou rudých čínských vlajek, svého hosta, čínského prezidenta Si, do Buckinghamského paláce. Nebo ty desítky, spíše však stovky a možná tisíce dalších a dalších státníků, politiků, manažerů a podnikatelů, s nimiž se v Pekingu i jinde netrhnou dveře.
Tím si vždy připomenu zaslepenou idiocii našich pisálků a jiných pokrytců. Že takhle zásadoví nejsou také, když jde kupříkladu o režim v Saúdské Arábii? Korunu všemu tentokrát nasadil Jiří Leschtina, jenž v Českém rozhlase plkal o Číně jako o tyranii. Možná bych tomu troubovi doporučil, aby se zajel podívat nejen do Číny, ale třeba také do Kambodže, která si skutečnou tyranií opravdu prošla. Možná si pak v makovici srovná význam a míru slov, jež užívá.
S našimi pisálky, mravokárci a poraděnky, mistrujícími Čínu a snídajícími dennodenně Šalamounovo lejno, je to jako v té anekdotě. Slon a mravenec jdou po mostě, načež mravenec praví: „Ale že jsme ho rozhoupali, co?“
Petr Štěpánek v Šanghaji. Foto: Archiv Petra Štěpánka
Mimochodem, vy jste se právě vrátil z cesty po Číně. Jak vy tuto zemi vnímáte? Všimla jsem si, že jste na FB mimo jiné napsal, že je tam skvěle udržovaná zeleň a všude pořádek… Jak ale celkově na vás tato země zapůsobila?
Svoboda, tak jak ji chápeme my, v Číně samozřejmě není a nikdy nebude. Ta země má jinou historii, jinou tradici, je tam jiná poptávka. My stále žijeme v představě, že jsme pupek světa, ke kterému všichni vzhlížejí a který budou všichni následovat, ale ono už to dávno neplatí. Technologický a infrastrukturní skok, který mnohé asijské státy a Čína především udělaly, je impozantní. Představa, jak politik z Česka přijede do Pekingu a tam mistruje místní politiky, jak to mají dělat, je dokonale fantazmagorická.
Když vystoupíte v Šanghaji na letišti, můžete jet do města klasicky taxíkem, autobusem, metrem… anebo Maglevem. To je těžká vychytávka. Maglev je rychlovlak na principu magnetické levitace. On vlastně nejede, ale letí. Umí až 460 km za hodinu, my jeli nejvíc 431. Necelých 50 km dává za 7 minut. A teď si vedle toho třeba představme naši už 30 let hubou stavěnou, leč stále neexistující rychlodráhu na ruzyňské letiště a rázem se můžeme vrátit zpátky na zem.