Vy jste zdravotníkem tělem i duší. Co říkáte zdravotnictví v kraji?

Je pravda, že fakultní nemocnice je absolutně přeplněná, ale to byla vždycky. Teď není schopná pacienty najednou všechny zvládnout už jen proto, že sem dojíždějí a svážejí se sem i pacienti z Karlovarska. To je velký problém. Lidé pochopili, že nemocnice nemusí být nejblíže, ale musí člověka správně diagnostikovat a pomoci mu. Hovoří se o různých indikátorech a nevím co všechno, ale nakonec tu dobrou pověst rozšiřují pacienti.

Pojišťovna samozřejmě platí za výkony, nikoliv za čekání. To je problém všech nemocnic. Když prostě držíte pohotovost, tak to musí někdo platit. Vím, že se tady v kraji dělal audit v ceně asi 900 000 korun. Když jsem četla výsledek,  bylo by to to samé, když bych jim to zadarmo řekla. Problém prostě je, že když v té fakultce uděláte více práce, tak za ni peníze nedostanete. Je to nesmyslný systém, kdy čím více děláte, tím máte méně. V této době konečně snad po dvaceti letech probíhá určitá kalkulace výkonů, ale nebude to úplně vypovídající.
Druhý problém jsou pojišťovny, kterých je devět. Nekonkurují si v ničem, jenom v nesmyslech. Pojišťovny vlastně nejsou garanty, že by měly dbát o svého klienta. Oni jej podplácejí tím, že mu jednou dají brýle nebo tisíc korun na cvičení, ale jen se dívají na výsledky, ale jak je léčený, zdali je vyléčený, to nikoliv. Nesledují z dat, která mají přístupná, jestli je v dané nemocnici nebo oddělení více reoperací, a to neřeší. Ambulantní sféra se nerozšiřuje, nebo naopak rozšiřuje jen v jednotlivých místech, a přitom se nezajistí lepší dostupnost. To je nezajímá. Takže nefungují dobře, jsou prostě vyběrači a distributoři peněz. Na to, abyste dostal určité léky, jsou indikace, ale ty jsou v mnohém již přežité. Takže lék může mít dobré účinky i na jiné choroby. Jenže lékař by to měl podle zákona pacientovi dát, žádá se na pojišťovnu, že je to mimo indikace. Pojišťovna to schválí, ale nezaplatí. Jsou to desítky milionů korun. Ať si tedy pojišťovny konkurují, přetahují pojištěnce, ale ať si konkurují  v péči o pacienta, dostupností péče a podobně. Dále by pacienti měli dostat informace, kolik co stojí. Chtěli bychom, aby každý pacient dostával takový účet povinně, třeba elektronicky. Pojišťovny mají spousty dat, která mohou využít ku prospěchu pacienta, systému a ve svém důsledku i k úspoře, ale vůbec toho nevyužívají.

Nač tedy tolik pojišťoven, když nakonec investují úplně jinam, než je zdraví pacientů…

Řešení by bylo komerční připojištění. Dnes se systém utahuje, pojišťovny chtějí, aby se šetřilo. Velké nemocnice například musejí dělat výběrové řízení na léky, na účinnou látku, ve výběrovém řízení vyjde lék obvykle nejlevnější, nemusí to být originál a nemocnice musejí tento lék pacientovi dávat, pokud je hospitalizován bez ohledu na to, že doma používá a doplácí si na originál. Také pojišťovny nutí lékaře, aby předepisovali léky, které ony určí. Pacient by měl mít možnost si i v nemocnici doplatit lék a mít možnost požadovat předpis na originál s tím, že si doplatí. To je jako v případě, když jste starší a myslíte si, že budete žít kdoví kolik let a chcete titanovou endoprotézu, tak proč byste si za ni nepřiplatili. My tady máme jakýsi socialismus, ale ve svém důsledku na tom pacient není lépe. Mně to připomíná dobu za komunistů, kdy všichni všechno měli, ale museli si to obstarat přes kamarády, úplatky, tak už to nyní  skoro funguje, a to mne velice mrzí.