Dvacet let v NATO očima generála Blaška, který byl skutečně „u toho“: Člověk si říkal, že to snad není možné. A ta floskule, že v Afghánistánu bojujeme za Prahu...

10.03.2019 7:44

ROZHOVOR Dvacet let po vstupu České republiky do Severoatlantické aliance rekapituloval v rozhovoru generálmajor Hynek Blaško. Prohlášení, že v Afghánistánu bojujeme za Prahu, považuje za politickou floskuli stejně, jako že je účast v NATO pilířem naší bezpečnosti. „Samozřejmě zkušenosti z těchto nasazení jsou velice důležité a významné, ale zase na druhou stranu nemusíme být všude a vždy,“ vysvětlil. Podle něj bychom se měli chovat jako solidní, svrchovaná, svébytná země, která má svoji váhu ve světě. Některé kroky k tomu však prý nepřispěly.

Dvacet let v NATO očima generála Blaška, který byl skutečně „u toho“: Člověk si říkal, že to snad není možné. A ta floskule, že v Afghánistánu bojujeme za Prahu...
Foto: Archiv HB
Popisek: Generálmajor v záloze Hynek Blaško

Anketa

Považujete USA za spojence České republiky?

11%
89%
hlasovalo: 18928 lidí

Připomínáme si dvacet let od vstupu České republiky do NATO. Jak na dvacet let staré události vzpomínáte vy? Působil jste v armádě během devadesátých let, kdy se vstup do NATO připravoval a současně česká armáda spolupracovala s armádami NATO na některých akcích, zejména v bývalé Jugoslávii.

Byl jsem tam od roku 1999, předtím jsem velel 4. brigádě rychlého nasazení a připravovali jsme se na různé věci. Pak jsem přišel na divizi a byli jsme přijati do druhého armádního sboru německo-amerického jako čtvrtá divize, což by obrovský úspěch. U brigády jsme připravovali celou záležitost vstupu a byla rozhodujícím prvkem, který přispěl k tomu, že jsme byli přijatí – kromě dalších pochopitelně, jako politických a tak dále.

Máte z té doby nějakou zajímavou vzpomínku?

V podstatě těm, kdo se dnes hrdlí tím, jak pomáhali při vstupu, vzkazuji, ať se moc netřepou, protože toho moc nenadělali. A když nadělali, tak jen problémy. Já jsem to viděl jako velitel těchto dvou těles.

Vzpomínám na cvičení, které bylo v Německu. Když jsme se připravovali, byli jsme kontrolováni velitelem sboru a jeho štábem. Měli jsme velitelsko-štábní cvičení na mapách. Když jsme se připravovali, museli jsme udělat standardní operační postupy, které jsme poslali ke schválení na generální štáb. Odpověděli nám, že předpisy armády nic takového neznají a že nám nic schvalovat nebudou. Udělali jsme si svoje operační postupy a uspěli jsme. Načež byla následně pro velký úspěch divize zrušena a rozpuštěna. Tomu se člověk může jen smát.

Podstatnou část působení české armády v NATO jste sledoval jako celkem obeznámený insider. Jak se tedy české armádě podařilo zapojit do struktur NATO?

Myslím, že jsme se zapojili s přehledem a vychází to i z našeho naturelu. To by bylo, aby to nešlo. Všichni jsme pro to dělali všechno. Bylo to hektické, ale pro všechny velmi poučné období. Nevím, jak se na to dívají dnes, ale tenkrát se s velkým entuziasmem řešila příprava na cokoliv. A z odborného hlediska to bylo velmi zajímavé.

Je rok 1998 a ČR schvaluje vstup do NATO

Když se bavíme o vstupu do NATO, připomíná se zejména dění související s USA a Ruskem. Jak Václav Havel hostil Billa Clintona, jak s Lechem Wallesou opíjeli Borise Jelcina, aby dal se vstupem České republiky, Polska a Maďarska souhlas, a tak dále. Vy jste v devadesátých letech působil v Německu, kde jste studoval na akademii Bundeswehru. Jaká v Německu tehdy byla nálada ohledně vstupu středoevropských zemí do NATO?

Já jsem tam byl v roce 1993 a 1994 a mnozí říkali: Zaplať Pánbůh, že jsme na sebe koukali jen přes zaměřovače, že jsme se do sebe nepustili, že nevznikl žádný konflikt na středoevropském válčišti z popudu jednoho, nebo druhého. Konkrétně v Německu byl velice oblíbený náš prezident a všichni na něj pěli chválu. Oni nám fandili, pomáhali nám dost významně a nebylo to jen na politické, ale i na odborné úrovni. Američané i Němci nám pomohli se s těmi podmínkami pro vstup vypořádat.

Když si srovnáte své tehdejší představy o tom, jak bude Česká republika v rámci NATO fungovat s pozdější realitou. Jak dopadne toto srovnání?

Taková ta svatozář je pryč, protože v současné době se věci odehrávají tak, jak by se odehrávat neměly. Obkličovat někoho kolem dokola a přitom vyřvávat, že on je ten špatný a zlý… a přečíst si, že obsazení Krymu bylo takové haló kolem toho, že jedna strana předběhla druhou v budování základny a věc je vyřízená... Já osobně jsem tím vývojem a věcmi kolem docela zklamán. Proto také říkám, že tak, jak se od roku 2015 vyvíjela situace kolem migrace, tak jsem přesvědčen, že Severoatlantická aliance měla zasáhnout, protože v tom jsou všechny rozhodující evropské země a nestalo se vůbec nic. Pořád jen samý humanismus, ohledy a tak dále. A potom přišly atentáty. To máme za tu naši shovívavost a naši netečnost, za naši neschopnost vidět věci reálně a postavit se k nim čelem.

V roce 2003 vyvolala i v rámci Severoatlantické aliance velké kontroverze akce v Iráku, kterou prosadily Spojené státy americké proti vůli řady evropských spojenců. Jak na toto období vzpomínáte?

V té době jsem byl odstaven od všeho a čekal jsem, až budu ustanoven do funkce v zahraničí. Ony věci se odehrávaly takovým způsobem, že si člověk říkal, že to snad není možné. Když pak vyšla pravda na povrch, byla zklamáním. Když se na to podíváme - Arabské jaro, Irák, Afghánistán - to vše zvedlo migrační vlnu a dnes se s tím potýkáme.

Dalším klíčovým momentem byla iniciativa k postavení radaru - tedy součásti systému americké protiraketové obrany - v České republice v roce 2008. Dodnes někteří zastánci atlantické vazby tvrdí, že kdyby se tehdy podařilo - za působení ministra Schwarzenberga - radar prosadit, mohla být naše pozice mnohem jistější. Co na takové argumenty říkáte s odstupem času? Byla by naše pozice jistější?

V čem jistější? Jistější než jistá? Mít cizí vojska na svém území je vždy problém. Myslím, že lidi se na to dívají, nadávají a pak se starají. Podívejte se na Japonsko, na další státy, kde jsou průšvihy. Bohužel ve svém kontextu to vede k tomu, že lidé stojí proti. A ten radar? Nevím, při současném stavu raketové techniky a všeho… Navíc v podstatě pokud máte takové významné zařízení na svém území, tak se vystavujete nebezpečí, že to koupíte jako první. Protivník se vždy bude snažit oči oslepit, takže první úder půjde na tato zařízení.

Otázka možná příkrá, ale u pamětníka, jako jste vy, se jí nemůžeme vyhnout. Jaký byl rozdíl mezi zapojením Československé lidové armády do Varšavské smlouvy a Armády České republiky do NATO? Dá se to vůbec srovnávat?

Armáda tehdejší Československé lidové armády byla - a vůbec Varšavská smlouva - jinak postavena, než byla Severoatlantická aliance. Za Varšavské smlouvy se nikdo na nic neptal, vydal se rozkaz a vojska se hnula. Kdežto tady mají členské státy možnost takovou akci třeba i odmítnout, což ve Varšavské smlouvě nebylo možné. Takže je to jakási demokratičtější formace, než byla Varšavská smlouva, kde bylo vše direktivní, všechny směrnice vycházely z jednoho a pokud se vydal signál, začalo se šílet. Ke všemu byly připravené dokumentace, podle kterých se jednalo. Tady je samozřejmě také něco připraveno, ale takovým způsobem, jako ve Varšavské smlouvě ne.

Je příslušnost k Severoatlantické alianci zásadním pilířem naší bezpečnosti, jak se říká?

To jsou takové floskule, které někdo pořád používá kolem dokola. Jako že v Afghánistánu bojujeme za Prahu. To jsou politické floskule, které dnes nemají opodstatnění. I když spousta lidí je proti tomu, jsme tam, tak se nedá nic dělat. Ale myslím si, že v některých případech - ať mi čtenáři prominou - někteří kariéristé jsou tak zároveň takovými vlezdoprdelisty, že nejsou schopni reálně některé záležitosti posuzovat hlavně s ohledem na armádu České republiky jako takovou. Samozřejmě zkušenosti z těchto nasazení jsou velice důležité a významné, ale zase na druhou stranu nemusíme být všude a vždy.

V poslední době se světová politika dramaticky proměňuje. Již i nahlas se hovoří o „nové studené válce“ mezi USA a Čínou, do toho promlouvá i Rusko. Německo a Evropská unie občas také do něčeho zasáhnou. Jak se podle vás bude tento vývoj na poli velmocí ubírat? A co by v těchto dobách mělo být hlavním zájmem České republiky?

Nejsem čarodějův učeň, abych dokázal věštit z křišťálové koule. Prostě vztah Amerika - Čína… Podívejte, jak roste ekonomicky Čína a co se děje ve Spojených státech, kde byla nedávná krize. Samozřejmě nerovnováha mezi Ruskem a Čínou hraje svým způsobem také roli. Česká republika by podle mne měla velice zvažovat prohlášení a jakékoliv proklamace. V nedávné době jsme se mohli přesvědčit, že některé kroky byly velice neuvážené, nepromyšlené a měly pro nás dost nepříjemné důsledky. A tady se rychleji mluví, než myslí. V tom je náš problém . Ato by se mělo změnit, pokud chceme hrát nějakou větší úlohu. Samozřejmě nemůžeme být zadobře se všemi lidmi, jak se říká, ale chovat se jako solidní svrchovaná, svébytná země, která má svoji váhu ve světě. Bohužel k tomuhle některé kroky, myslím, nepřispěly.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Zuzana Koulová

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Josef Skála: Mohlo to dopadnout jinak? Přestaňme si lhát do kapsy. Loupež tisíciletí byla vstupním zadáním

13:31 Josef Skála: Mohlo to dopadnout jinak? Přestaňme si lhát do kapsy. Loupež tisíciletí byla vstupním zadáním

30 LET OD LISTOPADU 89 Východní blok, tvrdí někdejší lídr Mezinárodního svazu studentstva Josef Skál…