Nejnovější čísla o nezaměstnanosti v Česku ukazují, že na jedno volné pracovní místo v dubnu připadalo 0,91 uchazeče. To, že je více volných míst než lidí bez práce, je prý evropským unikátem na pracovním trhu v tržní ekonomice. Čím se taková pozice tuzemského hospodářství mezi ostatními ekonomikami dá především vysvětlit?
Toto číslo musíme brát s určitou rezervou. Vzniklo jako podíl počtu nezaměstnaných evidovaných na Úřadu práce (242 798) ku počtu volných pracovních míst nabízených prostřednictvím Úřadu práce (267 107).
Jinými slovy: stále u nás máme téměř čtvrt milionu nezaměstnaných lidí, navíc řada dalších práci hledá, aniž by byla evidována na Úřadu práce, neboť taková evidence představuje v profesionálním životopise přece jen určité stigma. Naopak volná pracovní místa jsou často místa vhodná spíše pro brigádníky, jedná se o částečné úvazky, práce na dohodu a podobně. Pokud například odečteme byť jen „dohody“, pak se poměr zvýší na 0,97 pracovního místa na uchazeče.
V minulém měsíci se také na Úřad práce nově přihlásilo více než 35 tisíc lidí, o tom se nemluví. Pokles evidovaných nezaměstnaných o 56 tisíc pak není dán jen nalezením práce (40 tisíc), ale také jejich vyřazením z evidence. Mimochodem, z těch 40 tisíc dokázal Úřad práce najít místo jen pro slabou čtvrtinu nezaměstnaných.
Například v Karlovarském kraji se na Úřad práce přihlásilo 1 087 lidí, ale celková nezaměstnanost poklesla o 522 lidí, neboť z evidence bylo vyřazeno 1609 uchazečů o práci. Práci však ve skutečnosti nalezlo jen 950 uchazečů, zbylých 659 zkrátka odešlo z pracovní síly. Podobnou situaci – jen s jinými čísly – pozorujeme v kraji Ústeckém a Libereckém i v některých okresech jinak úspěšnějších krajů.
V ekonomii platí, že za každým číslem musíme vždy vidět lidi. Agregovaná data nám o skutečné situaci skutečného člověka – a voliče! – mnoho neřeknou.
Přesto, pokud chceme přemýšlet o příčině poklesu nezaměstnanosti a nedostatku pracovní síly, můžeme hledat kořeny mimo jiné i ve vysoké míře zaměstnanosti ve státní správě. V minulém roce bylo z veřejných rozpočtů placeno zhruba 820 tisíc zaměstnanců, tedy téměř čtvrtina všech pracovníků v České republice, jejich počet přitom neustále roste. Obdobným případem je zaměstnanost v neproduktivních oblastech, jako například dotační poradenství.
I když se vámi uvedené číslo netýká jen klasických úředníků, respektive zaměstnanců ministerstev a dalších centrálních úřadů, a patří tam i učitelé, vojáci či policisté, přesto jde o číslo alarmující. Co by se muselo stát, aby zaměstnanost v neproduktivních oblastech nabrala opačný trend a začala klesat, když úřednictvo je zároveň slušnou zásobárnou voličských hlasů a politici si ho zpravidla nechtějí rozhněvat?
Ekonomicky logickým řešením by bylo využít konkurenčních tlaků a nechat rozhodovat ceny. Když budou platy na pozicích, které by bylo žádoucí redukovat, nižší oproti mzdám v soukromém sektoru, budou zaměstnanci motivováni změnit zaměstnání dobrovolně. Odejdou pak zcela přirozeně tam, kde pracovní síla chybí a kde je také více ceněna. Bohužel, státní správa má tendenci každé uprázdněné místo nahradit dvěma novými pracovníky.
Média se předhánějí ve zprávách o tom, jak tuzemské hospodářství šlape. Naposledy o tom, že většina zaměstnanců mladoboleslavské automobilky měla na výplatní pásce za duben přes sto tisíc korun hrubého. Bývalý guvernér ČNB Miroslav Singer prohlásil, že česká ekonomika bude bez problémů fungovat několik následujících let. Je takový optimismus namístě, nebo lze spíše věřit tvrzením, že česká ekonomika je těsně za vrcholem, ve druhém pololetí dojde k jejímu výraznému ochlazení a ve druhé polovině příštího roku už k recesi?
Kdykoli slyšíme, že „bude jenom lépe“, že „krize nebude“, měli bychom si začít dělat zásoby na ekonomickou zimu. Zdá se, že naše ekonomika je skutečně už za vrcholem. Padá průmyslová výroba i stavebnictví, z hlediska potenciálu česká ekonomika začíná klesat také. To, že ochlazení přijde, je zřejmé. Pozorujeme to i na prudkém zdražování běžného zboží.
Když ráno svítí sluníčko na čistém modrém nebi, jen hlupák si nevezme do tašky deštník – protože ranní sluníčko nic nevypovídá o tom, zda náhodou v podvečer nepřijde prudký déšť. Místo konejšivých řečí o skvělých dobrých časech bychom si tedy měli nakoupit gumáky a deštníky. Teprve pak si můžeme sluníčka s radostí užívat.
Psali jsme:
Vývoj domácí ekonomiky posledních let nahrává i vládnoucí garnituře, která to vydává za úspěch své politiky. Na druhou stranu existuje názor, že je lépe, když politici do ekonomiky nezasahují, že jí mohou leda uškodit, nikdy však prospět. Pomohli za posledních pět let za Sobotkovy a Babišovy vlády politici něčím konkrétním české ekonomice, nebo jí naopak něčím uškodili?
Saint-Exupéryho malý princ objevil na asteroidu 325 krále, kterého poslouchalo i slunce: pokud mu přikázal, aby zapadlo ve tři čtvrti na sedm, byl jeho rozkaz přesně splněn. Podobně je to i s vládou v době ekonomického růstu. Pokud se ekonomice daří, pak může vydávat sebenesmyslnější pokyny a hospodářství přece poroste – vládě navzdory. Čím mohly poslední dvě vlády pomoci ekonomice? Vydáváním nových zákazů a příkazů? Omezením prodejů o některých naprosto nelogicky vybraných svátcích? Zákazem kouření, který v kombinaci s povinnými pokladnami zavřel už tak jen živořící hospody na dědinách? K dobrému můžeme přičíst rozumný postoj k nezavádění eura, nicméně úspěch české ekonomiky je zásluhou vlády právě tak jako je západ slunce důkazem absolutní moci krále z asteroidu 325.
Mohli by tedy politici ekonomice vůbec něčím prospět? A čím nejdřív? Jinými slovy, kde nás tlačí bota tak, že by politici měli účinně zasáhnout?
Neřešených a nevyřešených ekonomických problémů leží na stole mnoho. Penzijní systém není udržitelný. Zvýšení důchodů o pár stovek je pro většinu seniorů pochopitelně důležité, nijak to však neřeší problém systému. Obdobně neudržitelné je financování zdravotnictví a samozřejmě neustálé svazování rukou řemeslníkům, drobným živnostníkům, každému, kdo chce něco podnikat. Založit dílnu, kavárnu, otevřít prodejnu, to nesmí trvat déle než dva dny. Proč se má holička na malém městě klepat strachy, co jí zase kontrola z úřadu objeví? Proč má platit pokutu za to, že na vývěsní „firmě“ nemá uvedenu odpovědnou osobu, když v oficíně pracuje sama? Stále platí, že by politici především měli ustoupit ze stínu, měli by pomoci osekat regulaci, kterou si prosadilo několik větších hráčů na úkor stovek ostatních, kteří se jen chtějí uživit, aniž by byli komukoli na obtíž, aniž by po komkoli cokoli požadovali.
Před čtrnácti lety vstoupila Česká republika do Evropské unie. Součástí byl i závazek přijmout společnou evropskou měnu. Ten však nestanoví konkrétní datum přijetí a ani se v tuto chvíli nerýsuje. Je pro nás i nadále výhodnější držet se své koruny?
Ano. Není nejmenší důvod, proč bychom si v eurotragédii měli zahrát byť jen vedlejší roli. Euro je z ryze ekonomického hlediska pro současnou eurozónu naprostý nesmysl. Společnou měnu může mít snad Německo s Rakouskem, nebo třeba Švédsko, Dánsko, Finsko a Norsko. Naopak společná československá koruna by už fungovat nemohla. Dokonce i vybájené „severní euro“ – nebo spíše německá marka jako jednotná měna pro státy západní Evropy – nedává smysl. Pokud mají některé země platit společnou měnou, tedy pokud chtějí hovořit jediným jazykem, musejí vyznávat stejné hodnoty, jejich hospodářství – i jejich cenové hladiny – musejí růst podobným tempem. Severní – německé – euro by tak z ekonomického hlediska nemohla přijmout Francie, Belgie a samozřejmě ani Itálie. My sami bychom pak mohli platit jen „východním eurem“ – společně s Litvou, Lotyšskem, Estonskem a Slovenskem.
Současná eurozóna je navíc velmi nemocným svazkem chorých ekonomik. Nejbližší krize odhalí hluboké problémy Itálie, Francie i Německa. Euro je tak měnou pouze do dobrého počasí – je jistě pěkné plavit se spolu s ostatními národy na jedné výletní lodi. Problém nastane, když se z ní v bouři a vichřici nestane Noemova archa, nýbrž Titanik.
Začátkem roku vyčetl Svaz průmyslu a dopravy programovému prohlášení Babišovy vlády, že v něm jako priorita chybí stanovení termínu přijetí eura. A před pár dny Vladimír Špidla, který byl premiérem v době našeho vstupu do EU, prohlásil, že je pro nás nutností zavést euro. Svůj postoj shrnul do sloganu: Buď euro, nebo válka. Málokdo si prý dovede představit, co by rozpad eurozóny, potažmo EU způsobil. Nastal by ohromný politický chaos s občanskými válkami a hrozivými konflikty. Neohrožujeme v duchu Špidlova pohledu na věc stabilitu eurozóny tím, že se k závazku přijetí eura nehlásíme, takže narušujeme předpokládanou integraci zemí EU z hlediska společné měny?
Jean Monnet, jeden ze zakladatelů Evropské unie, ve svých pamětech přiznal, že celá evropská hospodářská integrace je pouze cestou, jak přimět nesouhlasící a nespolupracující evropské národy k integraci politické. Nebylo myslitelné v padesátých letech a není myslitelné ani dnes, že by Němec a Francouz souhlasili se ztrátou suverenity a vznikem společného nadstátu pod vládou byrokratů. Ve chvíli, kdy však mají oba v peněžence euro, je snadnější vnutit jim úvahu o společném rozpočtu, společných dluhopisech, společných politických stranách – nejprve třeba jen pro volby do Evropského parlamentu v roce 2019 – a nakonec i pro společný nadstát, schovaný pod nicneříkající nálepku „Evropa regionů“.
Za druhé: nevím, proč by české prodavačce, učiteli nebo zdravotníkovi měla ležet na srdci stabilita eurozóny. Naše politiky proto musí zajímat stabilita a bezpečí naší země, ekonomická situace našich lidí.
Za třetí: válku v Evropě máme i s eurem. Jen v letech 2004–2017 došlo v Evropě, a to ve státech platících převážně eurem, k 38 islamistickým útokům, při kterých zemřelo 578 nevinných občanů a dalších 4571 lidí bylo zraněno. Jsme ve válce. Zavírat před ní oči je nezodpovědné.
Opuštění Evropské unie by bylo pro Česko katastrofou. Alespoň takové hlasy znějí ve chvíli, kdy si někdo troufne nadhodit téma referenda o našem setrvání v EU. Ministr zahraničí Martin Stropnický v jednom rozhovoru upozornil, že vyvážíme 83 procent své produkce do ostatních členských zemí, a to bez cel a administrativních přirážek. Je z toho pohledu rozumné, že relevantní politické síly u nás referendum určitě nepřipustí, protože členství v Unii je pro nás už „navždy“ jediná možná cesta?
Úvahy o tom, že zde Unie bude „na věčné časy“, jsou nesmírně hloupé a nepokorné. Co je šest, sedm dekád z hlediska našich dějin? Věčné časy se Sovětským svazem trvaly čtyřicet let, věčné časy v habsburském mocnářství skončily po čtyřech stoletích, dokonce i věčná Svatá říše římská byla zrušena, jakkoli trvala celé tisíciletí. Unie samozřejmě také není věčná, je pouze jednou z mnoha epizod naší historie.
Možná by tedy opuštění Unie bylo zbytečné, neboť Unie se opustí či rozpustí stejně sama. Otázkou je, zda je pro nás výhodné být mezi těmi posledními, kdo budou zhasínat. Pravděpodobně je naopak lépe odejít dříve a začít vytvářet znovu nikoli umělý nadstát založený na likvidaci tradičních hodnot, ale rozumnou poctivou hospodářskou spolupráci v rámci Evropy. Spolupráci, díky které budou mít naši lidé práci i důstojné mzdy.
Je samozřejmě pravda, že do členských zemí EU vyvážíme 83 procent všech vývozů, nikoli produkce. Jenže stejných 83 procent jsme do stejných evropských států vyváželi už za první republiky. Můžeme si to snadno ověřit ve statistické ročence z roku 1928. Do Evropské unie vyvážíme zkrátka proto, že sousedíme s dalšími evropskými státy. Kdyby našimi sousedy bylo Mexiko, Argentina nebo Brazílie, vyváželi bychom do Mexika, Argentiny nebo Brazílie.
Zastánci našeho členství v EU často argumentují dotacemi a tím, že z Bruselu mnohem více dostáváme, než do něj posíláme. Ale jsou i lidé, co se odvolávají na francouzského ekonoma Thomase Pikettyho. Ten tvrdí, že bohatší západní země si udělaly z postkomunistických zemí střední a východní Evropy svého druhu kolonie, odkud odvážejí bohatství. V případě Česka to dokládá tím, že v letech 2010 až 2016 odešlo na dividendách plných 2252 miliard a na dotacích nám přišlo 563 miliard korun. Jsme krmelcem Evropy, jak tento stav nazval ekonom Karel Kříž?
Dotační příliv brzy vyschne, což je pro naši zemi jedině dobře. Dotace udělaly ve struktuře naší ekonomiky mnoho škody a pár chvályhodných europomníčků nemůže vyvážit nesmyslné směřování investic, jako jsou cyklostezky, zbytečná časožírná školení pro utahané zaměstnance, rojení přiživujících se podnikavců, kteří za štědré odměny „pomáhají se získáváním dotací“, zvyšování cen stavebních prací v době dotačních vln, a především – což je nejhorší – pokřivení našeho myšlení. Kolikrát jen slyšíme „to se zaplatí z dotací, na to si vezmeme dotace, k tomu se vypíše dotační titul“! Národ, který si navykne na dotace, se stává národem žebráků odkázaných na cizí – dosti pochybné – milosrdenství. Rozumná vláda by především veškeré dotace – a s tím i veškeré naše odvody do unijního rozpočtu – odmítla.
Odliv dividend do zahraničí vidíme nejlépe v rozdílu mezi hrubým domácím produktem, co se vyrobí na našem území, a hrubým národním důchodem, co vyrobí naše české továrny, naši čeští pracující atd. Hrubý národní důchod je u nás o 300 miliard nižší než hrubý domácí produkt, což je dáno i někdejšími velkolepými programy, které k nám – na úkor našich českých firem a našeho daňového výnosu – lákaly zahraniční podniky. A právě tato mezera mimochodem částečně vysvětluje také nižší české mzdy.
Dotace a dividendy však spolu přímo nesouvisí, obě čísla nemá z ekonomického hlediska smysl přímo spojovat.
Naopak kritici přirovnávají Evropskou unii k Sovětskému svazu, proto ji nazývají Evrosajuzem, či k RVHP. Nebo tvrdí, že nám z Bruselu vládnou neomarxisté, což přiživila přítomnost předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera při odhalování sochy Karla Marxe v jeho rodném Trevíru u příležitosti dvoustého výročí jeho narození. Když takto filozofa a ekonoma Marxe uctívá „bruselská vrchnost“, neměli bychom i my vzít jeho učení na milost, protože díky Marxovi žijeme v kapitalismu s lidskou tváří, ne jako předci v 19. století, jak také zaznělo v jednom komentáři?
Kapitalismus s lidskou tváří je nesmyslný termín. Chápu snahu napodobit obrat „socialismus s lidskou tváří“, nicméně přídomek „s lidskou tváří“ se snaží polidšťovat něco, co je samo o sobě „nelidské“. Socialismus lidskou tvář potřeboval, byť byla jenom obyčejnou divadelní maskou Komedie, kapitalismus nelidský není a zlidšťovat nepotřebuje. Za druhé, systém, který dnes v Evropě převládá, zdaleka není kapitalismem. Unie sama si do svého primárního práva vepsala coby cíl tzv. „sociálně-tržní hospodářství“.
Přirovnávat Evropskou unii k RVHP mělo smysl dříve, dnes už je taková paralela příliš slabá, neboť RVHP samo o sobě neovlivňovalo hospodářství a politiku členských zemí zdaleka tak výrazně jako dnešní Unie.
Uctívání Marxe v posledních týdnech přesahuje hranice zdravého rozumu. Nikdo, kdo četl alespoň část Marxova díla, nemůže marxismus jako celek schvalovat – to mohou jen ti, kdo se Marxem ohánějí, aniž by kdy drželi Kapitál v ruce. Jistě, Marxův přístup k otázce hodnoty je mnohde z ryze akademického hlediska zajímavý, nicméně ze samé podstaty chybný. Vyvrátili jej mimochodem první ekonomové mnoho staletí před Marxem.
Tvrdit, že Marx nemůže za krev na rukou těch, kdo se jeho jménem oháněli, je buď důsledkem absolutní neznalosti, nebo naprostého pohrdání pravdou. Cožpak Marx nevolal v roce 1848 po světové válce,? Cožpak v témže novinovém textu nepsal o Češích a „podobné holotě“, kteří „ve Vídni zardousili germánskou svobodu“?
Kdo vezme na milost Marxe kvůli několika dobře myšleným větám, se kterými lze souhlasit, ten neomluvitelně relativizuje celou historii.
S předchozí otázkou souvisí i vystoupení guvernéra Bank of England Marka Carneyho na konferenci o technologickém pokroku Canada Growth Summit, v němž varoval, že vzestup umělé inteligence a vysoce technologických strojů vyvolá obrovské sociální rozdíly mezi vysoce kvalifikovanými pracovníky, kteří budou umět technologický rozvoj využít, a těmi, kteří kvůli němu přijdou o práci. Očekává, že vznikne masa nezaměstnatelných a frustrovaných lidí, a ti by se mohli obrátit k idejím Karla Marxe a komunismu. I když nám to nemusí připadat jako reálné, nebylo by to tak trochu zákonité počínání od těch, kteří by se ocitli bez perspektivy na okraji společnosti?
Kolikrát jsme stejná slova už slyšeli? Copak budou mít zástupci „elit“ věčně tak přezíravý postoj vůči ostatním? Viděli někdy vůbec CNC stroj? Ví, co všechno dokáží naši pracovníci obsluhovat? Myslím, že o práci přijdou spíše absolventi genderových studií, ne ti, kdo skutečně umí něco vytvářet. Do náruče Marxe, marxismu a marxovců vhání lidi nikoli technologický pokrok, který nám naopak život ulehčuje, nýbrž přezíravost a pohrdání poučujících elit.
| Ing. Hana Lipovská absolvovala obor Hospodářská politika na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity, kde dále působí na Katedře ekonomie. Jako analytik spolupracuje s Institutem Václava Klause. Je autorkou či spoluautorkou řady odborných i popularizačních článků. Za svoji odbornou práci byla oceněna například Cenou rektora Masarykovy univerzity nebo Cenou profesora Františka Vencovského pro mladé ekonomy do 35 let (za stať Fiskální placebo). Působí ve výkonném výboru brněnské pobočky České společnosti ekonomické, je také členkou The American Economic Association a Jednoty českých matematiků a fyziků. |
Psali jsme:
_635659716722979085.jpg&id=71972)
autor: Jiří Hroník
