Jakým způsobem se na hranicích Německa se Švýcarskem od roku 2001, kdy jste se přestěhoval do Kostnice, změnilo, jestli vůbec, smýšlení zdejších emigrantů o Česku?

Tady je hodně emigrantů. Ať mi tedy přátelé, spoluobyvatelé a členové našeho spolku odpustí, že se za ně odvážím mluvit. Změna se po celou dobu děje. Lidé většinou profesně obstojí, dobře si vydělají a mohou zde celkem slušně žít. Nicméně výjimky existují. Nejde jen o politickou linii, ale i o určité nalezení svobody. Lidé to vnímají. Každého z naší generace a generace našich dědů ty dvě diktatury, tedy nacistická a komunistická, trochu změnily. Dostali jsme zabrat. Vymývání mozků a manipulce s informacemi se na nás podepsaly. Pětašedesátníci, ale i mladší krajánci, si hodně brání informace, které získali ve škole. Když jim je někdo zpochybní, jako by vzal malému dítěti nejmilejší hračku.

Do jisté míry chápu, že když se jim někdo snaží zpochybnit jejich názory, tak se brání. Vždyť by, alespoň někteří, museli zcela přehodnotit své smýšlení...

To je největší problém. Ti lidé v něčem vyrostli, získali informace a na nich si založili existenci a budoucnost. Když jim řeknete, že nebylo vše dobře, zraníte je. A to jde i o lidi, kteří se velmi dobře zařadili do místní společnosti a mají zaslouženě dobrý život. Dostávám se na trochu tenký led. Prostě hodně krajánků si z Československa odneslo své lejno na botě a z toho pramení problém komplexů, které jsme si přinesli z minulého režimu.