Emigroval za Václava Havla a nyní promlouvá o lidech s lejnem na botě, rozdělené společnosti a mediálních nesmyslech o islámu

13. 7. 2015 16:20

ROZHOVOR Mnoho z nás má lejno na botě, proto se zuby nehty držíme navyklých vzorců myšlení a přestali jsme sami hledat pravdu. Česká média stále opakují smyšlené žvásty o islámu. V Africe udělali kolonizátoři a misionáři spousty chyb a teď se nám to vrací jako bumerang. Takhle se pro ParlamentníListy.cz zamýšlí nad budoucností Evropy předseda německočeského spolku v Kostnici Stanislav Degrell.

Emigroval za Václava Havla a nyní promlouvá o lidech s lejnem na botě, rozdělené společnosti a mediálních nesmyslech o islámu
Foto: Jan Rychetský
Popisek: Předseda německočeského sdružení v Kostnici Stanislav Degrell
reklama

Jakým způsobem se na hranicích Německa se Švýcarskem od roku 2001, kdy jste se přestěhoval do Kostnice, změnilo, jestli vůbec, smýšlení zdejších emigrantů o Česku?

Tady je hodně emigrantů. Ať mi tedy přátelé, spoluobyvatelé a členové našeho spolku odpustí, že se za ně odvážím mluvit. Změna se po celou dobu děje. Lidé většinou profesně obstojí, dobře si vydělají a mohou zde celkem slušně žít. Nicméně výjimky existují. Nejde jen o politickou linii, ale i o určité nalezení svobody. Lidé to vnímají. Každého z naší generace a generace našich dědů ty dvě diktatury, tedy nacistická a komunistická, trochu změnily. Dostali jsme zabrat. Vymývání mozků a manipulce s informacemi se na nás podepsaly. Pětašedesátníci, ale i mladší krajánci, si hodně brání informace, které získali ve škole. Když jim je někdo zpochybní, jako by vzal malému dítěti nejmilejší hračku.

Do jisté míry chápu, že když se jim někdo snaží zpochybnit jejich názory, tak se brání. Vždyť by, alespoň někteří, museli zcela přehodnotit své smýšlení...

To je největší problém. Ti lidé v něčem vyrostli, získali informace a na nich si založili existenci a budoucnost. Když jim řeknete, že nebylo vše dobře, zraníte je. A to jde i o lidi, kteří se velmi dobře zařadili do místní společnosti a mají zaslouženě dobrý život. Dostávám se na trochu tenký led. Prostě hodně krajánků si z Československa odneslo své lejno na botě a z toho pramení problém komplexů, které jsme si přinesli z minulého režimu.

Myslíte si, že emigrant Milan Kundera se kvůli tomuto lejnu na botě zcela odstřihl od Česka, nepovoluje vydání svých knih v češtině a je veskrze zatrpklý?

Ano, to je ono. Je to geniální člověk, který si ale utvářel svůj světonázor za komunistů. Když přišel k pohovorům na vysokou školu, kantoři se nad ním rozplývali, že takovou osobnost s tak širokým rozhledem nezažili. Podle mě ale u něj hrají velkou roli výčitky z ulpění na nesprávné ideologii, to lejno na botě. Proto nestojí o to, aby ho po letech někdo nějak lustroval. Na druhou stranu je třeba se podívat i na českou mediální scénu, která není moc ideální. Jde o začarovaný kruh. Zase je i pravdou, že interakce mezi médii a jejich konzumenty je velká, takže to čtenáři možná i tak chtějí. Češi totiž mají velmi rádi, když se najde viník. V Česku hodně lidí rádo mluví tak, že oni to zase zkazili, oni si nakradli, oni lžou, oni podvádí. Nikdo moc nehloubá nad tím, že sám je vlastně taky oni.

Nicméně vy jste odešel z Česka v roce 2001 kvůli znechucení z české společnosti. Jenže to už byla v Česku deset let demokracie, prezidentem vámi oblíbený Václav Havel a tak dále. Proč tedy to znechucení?

Byl jsem nakonec i zastupitelem města Náchoda. O něco jsem se snažil stejně jako Václav Havel. Nebyl jsem nešťastný a smutný z toho, co dělal Havel, ale z toho, jak to kdysi řekl hudební kritik Jiří Černý, co dělali přátelé a kolegové z české společnosti. Samozřejmě, že byly výjimky, ale paušální podoba byla strašná. Navíc jsem měl pocit, že se mi samotnému nedařilo se s tím vypořádat a rvát. Jde možná o rys mého zbabělého počínání, ale mě se to skutečně nedařilo. Možná to byla moje velká chyba. Proto možná vytvářím ty aktivity zde a paradoxně jsem tady našel sám sebe. Nedávno to moje přítelkyně z Mnichova nazvala, že jsou to všechno saturace deficitů. Takže saturuju deficit, snad na solidní úrovni.

Mnoho emigrantů si stěžuje na to, že jsou v Česku vysmíváni. Takovým tím způsobem: "No, jo. Žije na Západě a do Česka nám jezdí radit. Vrať se zpátky. My tady žijeme, my víme, co je pro nás nejlepší." Zažil jste to při návratech do domoviny také?

Setkal jsem se s tím. V tu chvíli, co jste to řekl, jsem si vybavil obličeje z Náchoda z hospody, které tam potkávám. Podle mě je důležité: "žít a nechat žít." Jsem alergický na jakoukoliv agresivitu, v níž hlavně homo sapiens sapiens hraje prim. Možná sám někdy i agresivně reaguji, ale je to reakce, obrana. Nicméně dokážu se, zvláště díky mé ženě, zklidnit a být tím sociálním pracovníkem, kterým jsem býval. Téměř psychoterapeuticky se pak snažím protivníka navést na linii dialogu. Zášť je ale pořád cítit. A má to různé podoby. Například to klasické: "ty seš tam, ty seš za vodou". Nevím, co to je. Jestli za vodou znamená mít v peněžence deset tisíc, v kufříku pět set tisíc anebo v bance osm milionů korun? V Senegalu jsem zažil lidi, co jsou podle mě za vodou. Jsou spokojení a šťastní, i když nemají bůček se šesti.

V první přímé prezidentské volbě jste volil Karla Schwarzenberga a zklamalo vás, že vyhrál Miloš Zeman. Čas chvátá. Přemýšlel jste o tom, koho podpoříte při další volbě?

Určitě, ale bohužel jsem ztratil přehled o české politice. Když nevím, tak nemůžu hodnotit, nebylo by to správné. Nicméně je třeba, abychom my Češi nespoléhali na Blanické rytíře nebo na Anežku Českou. Nemůžeme spoléhat na zázraky. Nelze mísit báje s realitou. I když mají Němci také svá lejna na botě, snaží se o smír a z české strany o to hodně usiloval právě Václav Havel. Českou historii by měl, a zní to dost směšně, zhodnotit nějaký mimozemšťan. Nejlepší by byl nějaký anděl, ale v tuto chvíli vlastně taky sklouzávám do pohádek a bájí.

Českou společnost rozdělila právě prezidentská volba na dva tábory. Posléze se podobným způsobem postavila ke konfliktu Ukrajina versus Rusko a nyní existují dva stěžejní názory na migraci do Evropy. Jak to vnímáte?

Myslím si, že to byla Barbora Hrzánová, která rozlišila Rusy a Rusáky. Rusáci nechápou, co je to svoboda a preferují moc. Rusáky nesnáším, ale s Rusy i Ukrajinci se dokážu přátelit. I tady jich je celkem dost a mohu jejich názory zhodnotit, byť nejde o nějaký odborný názor. Rezonance emocí a zdravého rozumu tady je. Podobné rozdělení na dva tábory ale existuje v každé z postsocialistických zemí. Například Německo a Pegida, která má celkem velkou podporu. Německo by mělo být již desítky let jednotné, ale není. Globální vesnice umožnila fantastické věci, ale někteří lidé strašně zapomínají a jiní zase nezapomínají a nejsou schopni kompromisů. Někdo z církevních představitelů tady při vzpomínce na upálení Mistra Jana Husa řekl, že je ukrajinská, ruská, německá i americká pravda. Nemyslím si to. Každý si pravdu musí najít sám a to je těžká věc, protože někdy je třeba lovit i ze zdrojů, s kterými nesouhlasíme. V extrému to může znamenat i možnost, že se člověk celý život mýlil. A kdo je ochoten to přijmout? Podle mě je česká mediální scéna přesicena bubákem islámu.

Nemyslím si, že jen česká. Nicméně islám je od svého vzniku soupeřem křesťanství. Někdy se to v historii posunulo více ke smíření, jindy naopak ke konfliktu...

Často jezdím do islámských zemí a mám přímý kontakt s muslimy. To, co je medializováno v Česku, je úplný nesmysl. Podle mě v českém zpravodajství není skoro nic pravdivého a jde o vymyšlenou a vykonstruovanou bublinu o islámu. V západní Africe jsem strávil mnoho času. Vždy mě tam provázel stud Evropana, který si uvědomuje, že bílá Evropa mnoho staletí Afriku devastovala. Včetně velmi nešťastných křesťanských misijí. Do Afriky se implantovalo něco cizího, což se nemělo stát. Nyní na za tuto duchovní kolonizaci platíme. Lidé se tam odnaučili svému tradičnímu a přirozenému způsobu žití. Naši technologii a pojetí víry totiž nepotřebovali, protože byli duchovně a fyzicky možná mnohem dál. No a teď se nám to vrací jako bumerang.

V knize Soumrak bílého muže Benjamin Kuras na konci nabádá k tomu, abychom se spíše než na naše strachy a láteření zaměřili na naši schopnost klást si zdánlivě nepřekonatelné cíle. Západní civilizace prý zpohodlněla a zabarikádovala se na svých pozicích. Lidí, co se snaží překonat sami sebe, v něčem se zlepšit, jít trnitější cestou, ubývá, přitom by tomu mělo být naopak. Co vy na to?

To jste udeřil hřebík na hlavičku. Přestože jsem od pana Kurase četl věci, které mě nenadchly, tak jak jste popsal tyto jeho závěry, jsou podle mě správnou cestou. Nicméně si myslím, že to na mě platí. Říkám tomu, nebát se životních výzev. Obrovská životní výzva pro mě znamenala stěhování do Německa, když jsem neuměl ani slovo německy a mohl se stát pouhým přilípem své manželky. Nicméně jsem do určité míry obstál. Nebylo mi uznáno studium a setkal jsem se s mnoha dalšími překážkami. Nyní jsem za ně vlastně dost vděčný. Sice asi nejsem za vodou, ale nestěžuju si.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Jan Rychetský
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Nakopat do p*dele! Dobytek Kolář. Podlost v nouzovém stavu. Foldyna ještě velmi, velmi přitvrdil

14:01 Nakopat do p*dele! Dobytek Kolář. Podlost v nouzovém stavu. Foldyna ještě velmi, velmi přitvrdil

ROZHOVOR Za ostudu celého národa označil poslanec Jaroslav Foldyna dnešní odstranění sochy Koněva v …