Europoslankyně Konečná: NATO preferuje ochranu východních hranic, kde se nic neděje. Vyvolávání duchů studené války...

Poslední summit EU, kde se měla řešit zásadní opatření k zastavení nelegální uprchlické vlny z Blízkého i Středního východu a také z Afriky, nepřinesl ke zklamání veřejnosti i řady politiků nic konkrétního. Evropa se má dále jen opírat o sliby nespolehlivého spojence Turecka a věřit Řecku, jež má svých vnitřních problémů až nad hlavu, že zřídí další hotspoty a bude se řádně věnovat azylovému řízení. Nečeká nás tak za pár měsíců ještě větší příval běženců než loni? A co říkáte na závěry špičkových evropských politiků, kteří zásadně ovlivňují chod EU?

Problém posledního summitu Evropské unie byl v tom, že se migraci věnovalo jen minimum času. Drtivou většinu času spolkl David Cameron se svojí tragikomickou one-man show o vystoupení Velké Británie z EU. Jsem často kritická k činnosti Rady a Komise, ale domnívám se, že nyní cítím z jejich strany větší chuť spolupracovat a skutečně vytvářet řešení. Problém je, že David Cameron na několik měsíců ochromil Unii v jedné z nejcitlivějších chvil dějin sjednocené Evropy a tento čas nám bude nyní velmi chybět.

Věříte vůbec tomu, že opatření v Turecku a Řecku budou do měsíce či dvou skutečně fungovat a zastaví to novodobé stěhování národů?

Nemůžeme si dovolit upínat naše úsilí a naděje pouze jedním směrem. Problém migrace je komplexní a musí tak být i řešen. Zdá se mi, že Komisi sice trvalo asi rok, než si to uvědomila, ale naštěstí pak ji to přece jen došlo. Musíme řešit situaci v zemích, kde problém vzniká, a musíme se bavit o efektivní integraci cizinců do evropské společnosti. Zdá se mi, že jen málo řešíme, co je na začátku a konci celé problematiky, a proto nám celé téma jaksi stále uniká a nejsme tedy schopni ho vhodně řešit.

Ve vztahu k zemím jako je Řecko a Turecko bych dodala, že musíme jasně stanovit podmínky spolupráce a tyto podmínky musí být naplňovány. Je nám nyní zapotřebí efektivní spolupráce a nikoliv tvrdých deklarací či nekritického dohledu. Pomáhejme naším partnerům, avšak trvejme na tom, že dohodnuté podmínky budou dodržovány. Pokud nebudou, pak mějme plán B.

Realita dnešního světa je taková, že EU Turecko potřebuje. Ovšem Turecko zároveň potřebuje EU, takže nejsme v žádné patové situaci a měli bychom se podle toho i chovat. Unie ale potřebuje Turecko jakožto stabilního partnera, který ovšem skutečně plní to, co slíbí. V současnosti je to však tak, že Turecko bere od Evropy prostředky a dohodnuté podmínky neplní. Němci jsou si toho však velmi dobře vědomi a proto svolávají mimořádný summit, na kterém chtějí tuto problematiku řešit.

Je načase si uvědomit, že migrace se nezbavíme mávnutím kouzelného proutku. Pravdou je, že EU (i členské státy) situaci na počátku velmi podcenila a obdržela tvrdou lekci. Budoucnost ukáže, jestli jsme se poučili. Osobně vidím základ řešení v tom, že v Turecku (které bude ustanoveno jakožto bezpečná země pobytu) se pod správou OSN vybudují uprchlické tábory, které budou skutečně důstojné a bude z nich možné požádat o pobyt v Evropě. Uprchlíkům tak bude garantována péče a bezpečí (OSN má v této oblasti lepší know-how než Turecko) a budeme mít větší garanci, že prostředky se dostanou do správných rukou. Zde bych trvala na tom, aby se na financování těchto táborů podílely, i když různou měrou, další státy OSN, zejména USA. Migranti tak nebudou vydáni na milost a nemilost převaděčům, nebudou riskovat svůj život ve vlnách Středozemního moře a přitom se jim tak usnadní návrat do zemí původu, pokud se tam situace uklidní. Navíc tak budou mít evropské země větší kontrolu nad tím, kdo se dostává do Schengenského prostoru.

Návrhy Visegrádské čtyřky na záložní plán B, kdy by se posílily hraniční přechody v Makedonii a Bulharsku, pokud Řekové a Turci zklamou, byly zcela jednoznačně odmítnuty. Došlo tedy ke stejné situaci jako vloni, kdy vlády středoevropských států chtěly utečenecký exodus razantně řešit a byly za to označovány jako xenofobní. Tedy názory “nových“ členů EU jsou, podle názorů některých politiků, opět arogantně přehlíženy, i když na jejich slova už v mnoha případech došlo. Jak tento stav hodnotíte? Proč Německo, Francie a jiné zakladatelské státy EU na nás stále pohlížejí s tak velkým despektem?

Osobně to vnímám jako klasické diplomatické hrátky. Nesmíme zapomínat, že sami premiéři V4 zdůrazňují klíčovou roli Akčního plánu EU s Tureckem, tedy toho, co označujeme za plán A. Plán B je třeba prosazovat dlouhodobě a vytrvale, pokud má mít šanci. Navíc plán B nastoupí logicky až v době, kdy selže plán A. Tvrdá slova o despektu tedy nejsou na místě. Pokud se například podíváme na program předsedy Evropské rady na posledním summitu, vidíme, že s málokterým politikem jednal častěji než s premiérem Sobotkou. Nejsme otloukánky, a pokud bychom jimi skutečně byli, tak se z této pozici musíme společně dostat. To za nás opravdu nikdo neudělá. Všechny státy musí získávat pro svou politiku podporu a země V4 nejsou výjimkou. Slovensko bude brzy předsednickou zemí EU a to je šance pro V4 ukázat, jestli má návrhy životaschopných alternativ a bude mít i větší možnost je prosadit. Bez aktivity to však nepůjde. Teď vážně není na naříkání čas.

Neměla by se tedy česká vláda po summitu EU, který vlastně nic nevyřešil, začít zabývat projekty na ochranu našich hranic? Zástupci Rakouska totiž prohlásili, že omezí přijímání běženců a Německo nemá pro další emigranty potřebné kapacity. Také severské státy přikročily k některým restriktivním opatřením. Není už na čase začít připravovat různá technická opatření pro zabezpečení našich hranic? Neměly by se proto vyčlenit i speciální jednotky armády a policie, jež by měly na případné zásahy už intenzívně cvičit?

Ano, měli bychom dělat všechno proto, abychom byli připraveni na nejrůznější scénáře. To však nepovažuji za nic neobvyklého. Také bychom měli pomáhat naším partnerům v budování jejich hranic, měli bychom svoje postupy koordinovat s dalšími zeměmi EU a především s V4 a zejména bychom měli i nadále hledat cesty na vytvoření míru v Sýrii. Ovšem musíme si uvědomit, že to není nic, co je v rámci EU zakázáno. Rada s takovým přístupem nemá problém, naopak ho podporuje.

Stále se diskutuje o zapojení NATO do boje proti Islámskému státu, aby se urychlila jeho porážka a teroristé se zas „nepřelili“ na jiná území, jako se to nyní například děje v Libyi. Loďstvo Severoatlantické aliance začalo konečně hlídkovat na moři mezi Řeckem a Tureckem. Vracet uprchlíky a razantně zasahovat proti pirátům ale nesmí. Co si o tom myslíte? Proč aliance nepůsobí na Blízkém a Středním východě podobně jako Rusko, když právě jeho přičiněním začal IS ztrácet?

Zde se přiznám, že mám poněkud smíšené pocity. Na jednu stranu mi přijde logické, že by NATO mělo stabilizovat situaci, na které se svými neuváženými činy samo podílelo, na druhou stranu se domnívám, že tato organizace nemá s vytvářením stability dobré zkušenosti. Navíc si myslím, že NATO preferuje ochranu východních hranic, protože tam se mnoho neděje a nic se tam tedy ani nezkazí. Považuji za naprosto tristní, že ve chvíli, kdy máme skutečný a reálný konflikt s ISIL, vytváříme konflikty tam, kde nejsou. Všichni víme, že čelíme situaci, která nemá v moderních dějinách obdoby a vyvolávání duchů studené války nás k řešení neposune.

V současné době probíhá soudní řízení se soudními znalci a bývalými úředníky Fondu národního majetku, kteří při privatizaci OKD podhodnotili Ostravsko-karvinské doly o několik miliard. Kapsu si pak „namastila“ jedna soukromá společnost. V kauze jsou podle deníku Dnes zainteresováni i blízcí spolupracovníci premiéra Sobotky. Myslíte si, že předsedu vlády požene někdo alespoň k morální odpovědnosti za tuto ohromnou ztrátu, kterou stát utrpěl, když byl ještě navíc Bohuslav Sobotka v té době ministrem financí?

Preferovala bych komplexní vyšetření celé privatizace a potrestání všech viníků. Zákony musí platit pro všechny stejně, protože je tu nemáme proto, aby chránily mocné a bohaté. Pokud je pravda, že ryba smrdí od hlavy, tak soudní řízení se soudními znalci a úředníky může být asi jen těžko považováno za dostatečné.

Na počátku roku se opět rozhořela mediální bitva mezi premiérem a prezidentem. Některé špičky ČSSD už nepovažují Miloše Zemana ani za levicového politika. Z celé situace vychází předpoklad, že Zeman se vzdaluje od myšlenek sociální demokracie a přibližuje se k Babišovi. Do jaké míry a za jakých podmínek je možné, že by se vzájemně do budoucna podpořili? Tedy, že v podstatě Zeman „přihraje“ Babišovi voliče v parlamentních volbách a naopak vicepremiér Zemana opět nominuje nebo silně podpoří v prezidentských volbách? Může to tak být?

Samozřejmě, že může, i signálů, že to tak bude, je už více než dost. Politika je umění možného a pan prezident si je toho, jak nám často demonstruje, vědom jako málokdo. Spojenectví Zeman-Babiš navíc zní logičtěji než spojenectví Zeman-Klaus. Pan prezident se adaptuje na nové prostředí a současný předseda ČSSD pro něj spojencem není, což víme již dlouho.

I někteří „pravicoví“ ekonomičtí experti tvrdí, že v Česku od roku 2008 stagnují mzdy ve srovnání s okolními státy kvůli specifické situaci v našem podnikatelském prostředí. Jinými slovy, čeští podnikatelé většinou nezvýšili mzdy, které šly rapidně dolů za období krize, i když se jim už daří lépe. Stále více se také rozevírají nůžky mezi několika procenty bohatších a zbytkem republiky. To také nyní prohlašují i někteří odboroví předáci. Souhlasíte s nimi? A co se proti tomu dá dělat? Například snížit podnikatelům daňové zatížení nebo zvolit jiná řešení?

Za nejefektivnější cestu považuji zvyšování minimální mzdy. Nová vláda ji sice zvedá, ovšem je vidět, že v tomto trendu je třeba pokračovat a doplnit ho dalšími kroky, mj. proti práci na černo, švarcsystému a podobně. Situace, kdy ekonomika roste a platy nikoliv, je dlouhodobě neudržitelná. Představa, že zisk nebude distribuován a zůstane pouze těm "nahoře", nemůže vést ke společnosti, ve které panuje sociální smír, společenská solidarita, spravedlnost a už vůbec ne rovnost.

Velký problém navíc vidím v tom, že v České republice dochází k největšímu odlivu kapitálu ze země v porovnání s dalšími zeměmi EU. Kdyby tomu tak nebylo, bylo by ve firmách více peněz na ty, kteří zisk reálně generují, tedy na zaměstnance.