Hovoří se o tom, že koronavirus nám přinese ekonomickou krizi takových rozměrů, že bude srovnatelná pouze s rokem 1929. Budou vůči krizi odolnější ti, kteří ještě pamatují 70. a 80. léta? Anebo 90. léta, kdy se mnohým také nevedlo dobře? Anebo už společnost zapomněla? A jak si podle vás povedou lidé z „generace Z“, tedy mladí do 20 let věku, kteří již byli vychováni v bohatnoucí České republice?
Osobní zkušenost má vždycky hodnotu, ať už se jedná o jakoukoliv krizi. Proto jsme svého času vynalezli písmo, aby si lidé mohli předávat zkušenosti napříč generacemi a aby si každé nové pokolení nemuselo vytrpět úplně to samé. Samozřejmě vás nikdo nemůže přinutit číst…
Petr Nečas nebo Robert Šlachta. Kdo je pro vás důvěryhodnější?Anketa
U koronavirové krize není ani tak otázka, jak bude hluboká, jako spíš, jak dlouho potrvá. I těžký hospodářský propad může být snesitelný, pokud se situace po pár měsících zase srovná. Obtížnost krizí v 30. letech a po roce 2008 byla právě v tom, že trvaly dlouho.
Osobně si myslím, že konkrétně Evropa v tomhle případě narazí na svoji přílišnou zbyrokratizovanost. Tenhle kontinent je rájem starých velkých firem typu IKEA a BMW, nové velké firmy tu skoro vůbec nevznikají, a pokud nějaká vypadá nadějně (třeba Skype), rychle ji odkoupí někdo ze zbytku světa. To ale znamená, že nemáme moc dobrý základ pro vzpamatování se, které často vyžaduje schopnost improvizace a rychlé orientace ve změněných podmínkách.
Už začala debata o tom, aby se Česká republika stala soběstačnou jak v některých oblastech průmyslu, tak v zemědělství. Jak by se do těchto snah případně promítlo prostředí v Evropské unii? Nejsou některé české zájmy přímo v rozporu se „zelenou budoucností“, kterou EU plánuje skrze Green New Deal a snahu podporovat zelené firmy? Problematické by mohlo být třeba odvětví energetiky.
Zcela upřímně nevěřím, že z této debaty něco bude. Na debaty jsme tu kadeti, na závěry a jejich realizaci zas tak moc ne. Soběstačnost v průmyslu by znamenala smířit se s tím, že nějaká část znečišťujících provozů se přestěhuje zpátky do Evropy, a to je plán, který dokáže organizovaná opozice velmi snadno zmařit, i kdyby čítala jen pár desítek lidí.
Všimněte si, že soběstačná není západní Evropa ani v těch ekoprojektech. Například výroba baterií a solárních článků se převážně odehrává mimo území EU. Soběstační jsme zatím jenom v tom, co se nedalo levněji přesunout někam jinam. Například v oblasti holičství a kadeřnictví.
V poslední době dochází k zajímavému fenoménu. Velké nadnárodní korporace se v rámci snahy o společenskou odpovědnost dostávají při komunikaci s veřejnosti do „výukové“ roviny. Snaží se předat poselství, postoj, a to někdy i za cenu rozzlobení té části spotřebitelů, která s nimi nesouhlasí. Jde především o otázky ekologie a práv menšin. Změnilo se něco zásadního v uvažování firem? Je zisk na vedlejší koleji a hlavní slovo teď má snaha modelovat společnost?
Ale tím, že skrze vysokoškolské prostředí dnes prochází skoro každý, kdo chce mít vyhlídky na dobrou práci, se tyhle myšlenky pomalu šíří „ven“. Samozřejmě ne každý si ten mozek nechá vymýt, většina lidí si zachová odstup. Ale ti, kteří tohle myšlení vstřebali, jsou s ním pak hodně průrazní i venku.
A právě velké firmy jsou další skleníkové prostředí, ve kterém se tomuto druhu myšlení může dařit. Takový Google nebo Facebook můžou dělat skoro libovolné chyby, a stejně nezkrachují, jejich postavení v digitálním světě je na to příliš dominantní. To znamená, že tržní zpětná vazba nedokáže krotit takové excesy, o kterých jste mluvil.
Vidím to i ve svém okolí. Spousta lidí tu převýchovu shora nesnáší, ale zároveň se na tom Facebooku drží zuby nehty, protože je to prostě dobrý sdělovací prostředek.
Kdo kromě politiků by v této krizi měl být „lídrem“ a autoritou, která bude lidem ukazovat směr? Mohli by to být umělci? V minulosti sehráli svou roli v sametové revoluci, v poslední době z nich však zejména voliči Miloše Zemana byli rozpačití. Jaká je „role umělce v českých dějinách“? A co od něj žádat dnes?
Naše národní obrození bylo silně spojeno s umělci a s uměním, takže u nás mají poměrně velkou váhu. Za minulého režimu se zase diváci těšili na nějakou tu odvážnou narážku, nebo si půjčovali zakázané knihy.
Nicméně se trochu obávám, že jedna důležitá okolnost se od té doby změnila. Tehdy byla ta umělecká vrstva lépe integrovaná se zbytkem národa. V současnosti, čemuž hodně pomohly sociální sítě, vznikly profesní bubliny, kde se lidi určitého řemesla stýkají jenom mezi sebou, a to i přeshraničně. To není vůbec jen otázka umělců, to se týká spousty řemesel, třeba programátorů.
Tím vám vzniknou „nadnárodní“ komunity, které si dobře rozumějí navzájem, ale už nerozumějí lidem ve svém fyzickém okolí. Pak je ale jen těžko mohou někam vést.
Ekonom Tomáš Sedláček dlouhodobě hovoří o „fetiši růstu HDP“, kdy podle něj sledujeme jen to, jak naše ekonomika roste, a přehlížíme všechny ostatní aspekty rozvoje. Má Sedláček pravdu, nebo jen „sytý hladovému nevěří“?
Osobně mám pocit, že pan Sedláček přeceňuje to, kolik lidí fetišizuje růst HDP. Možná je to taky dáno bublinou, ve které se pohybuje. Ekonomové mluví o HDP pořád, je to jejich denní chleba.
Normální občan má docela dobrý pojem, jak moc se země rozvíjí či nerozvíjí. Upřímně, jste-li motorista, stačí se zajet podívat do Polska, jak rychle rostou dálnice tam, a jak tady. To není dáno HDP, ale právním prostředím.
Toto je právě ten důvod, proč by politici neměli tolik čerpat ze statistik, ale dávat přednost spíš kontaktu s lidmi. Tam je větší šance se dozvědět, co společnost skutečně pálí.
Hned, jak dozněl koronavirus, začalo se mluvit o tématu sucha. Sucho prý hrozí celému světu a hrozba suchem je i strašákem, který používají bojovníci proti globálnímu oteplování. Může se nakonec stát, že na koronavirus zapomeneme kvůli suchu či válkám o sucho?
Nejsem odborník na klima. Z pohledu amatéra můžu říci k situaci v ČR jen jednu věc. Když přijde nějaký přívalový déšť a jste ve městě, okamžitě vidíte úplné potoky vody řítící se do kanalizace a tou kanalizací rovnou do nejbližší řeky. Postavili jsme naše města úplně bez myšlenky na to, dešťovou vodu nějak zadržovat a využívat tu zadrženou vodu v období, kdy zase neprší. To by pro lidi ze sušších oblastí bylo nepochopitelné. Přitom to není žádná vysoká technologie, o vodu a zavlažování už se staraly první civilizace v době bronzové.
Ze světového hlediska je pro nás hrozbou kombinace přelidnění a sucha v Africe či v arabském světě. To může vyvolat doslova stěhování národů, přičemž Evropa si jen velmi pozvolna a neochotně uvědomuje, že by na takový jev mohla doplatit. I tady funguje naše společnost a právo strašně pomalu. Od kritického roku 2015, kdy hranice přešlo milion migrantů, uplynulo pět let, a zatím stále ještě „řešíme“ situaci tím, že platíme našemu dobrému strýčkovi Erdoganovi, aby ty hranice trochu hlídal.
Marian Kechlibar je autorem knih Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 a Zapomenuté příběhy 3, které si můžete zakoupit u něj na e-shopu za 250, resp. 300 Kč, či jako celou sadu za 700 Kč.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
koronavirus
Více aktuálních informací týkajících se COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MZ ČR. Přehled hlavních dezinformací o COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MV ČR. Pro aktuální informace o COVID-19 můžete také volat na Informační linku ke koronaviru 1221. Ta je vhodná zejména pro seniory a osoby se sluchovým postižením.
Zcela jiné informace o COVID-19 poskytuje například Přehled mýtů o COVID-19 zpracovaný týmem Iniciativy 21, nebo přehled Covid z druhé strany zpacovaný studentskou iniciativou Změna Matrixu, nebo výstupy Sdružení mikrobiologů, imunologů a statistiků.
autor: Marek Korejs
