Znamená pro Evropskou unii, respektive eurozónu, něco podstatného dlouhodobá řecká krize a její nejnovější „řešení“?
Znamená to, že si přední evropští politici stále nejsou ochotni přiznat realitu, dále vytloukají klín klínem a snaží se prodlužovat iluzi dějinné důležitosti současné podoby měnové unie. To vše není jen naivní a extrémně drahé, ale především nebezpečné, mimo jiné i pro myšlenku jednotné Evropy. Eurohujerství se tak – pro mnohé možná paradoxně – stává největší hrozbou pro Evropu. Vede totiž k posilování vlivu nacionálně-socialistických stran a animozitám, jež myšlenku „Evropy bez hranic“ vzdalují veřejnosti v evropských zemích a mohou ji zcela zahubit. Evropští politici neříkali lidem pravdu o účinnosti dřívějších řeckých „záchranných“ balíčků, celý problém vyhrotili, ztráty znárodnili na úkor daňových poplatníků a systematicky zneužívají Evropskou centrální banku a její tiskařské stroje. Navíc ordinují Řecku léčbu pomocí zvyšování daní, a to v situaci, kdy je potřeba pravý opak. To vše má a ještě bude mít dalekosáhlé dopady.
Jak se změnila od našeho vstupu před jedenácti lety Evropská unie, ale i společná měna? Je z eura, jak říkal bývalý premiér Petr Nečas, nikoliv měnová, ale dluhově-transferová unie?
Podle mého přesvědčení se Evropská unie nezměnila, jen na světlo vyhřezl pravý obsah zvolené podoby evropského sjednocování. Měnová unie byla nástrojem k politickému sjednocení, prvním krokem v přesunu rozhodovacích pravomocí z rukou národních vlád. Společná měna se marketingově mnohem lépe prodávala evropské veřejnosti než společné evropské daně, jakkoli jednotně produkovaná inflace také není ničím jiným než jednotnou daní uvalovanou na držitele hotovosti. A pak už se jen čekalo na další příležitost, o níž se vědělo, že přijde. První krize jednotné měny přinesla volání po „řešení problému“, jenž spočívá – světe div se – v potřebě vytvoření bankovní unie a fiskální unie. Nyní již lze s takovými myšlenkami přijít, aniž to vyvolává oprávněnou vlnu odporu. Salámová metoda sjednocování byla součástí plánu. Kdo si dnes vzpomene na ty, kteří právě před politizací emise peněz a přesouvání fiskálních pravomocí do Bruselu varovali? Kdo se dnes podívá na „informační kampaň“ před vstupem České republiky do Evropské unie, aby si uvědomil míru propagandy, jíž jsme byli vystaveni? Lidé často zapomínají, a proto následně sedají opětovně na lep novým propagandistům lepších zítřků.
Nejen euro, ale i evropská politika směřovaly k solidaritě bohatších států s chudšími. Platí to nadále, a pokud ano, je to správné?
Evropská politika nikdy nepředstavovala skutečnou solidaritu. Evropská politika na jedné straně představuje systematické přerozdělování k dobře organizovaným a bohatým zájmovým skupinám, jako jsou třeba zemědělci, banky a podobně. Ale také masově podporuje vznik korupčního prostředí a odvádí podnikatele od soustředění se na skutečné potřeby lidí k politickým prioritám, tedy evropským fondům a dotacím. Evropská politika vytváří hospodářské krize a vede k ohromnému plýtvání, viz politika levných peněz ECB a následné realitní a akciové bubliny. Evropská politika navzdory rétorice o fiskální obezřetnosti vedla k ohromnému zadlužení většiny evropských států. Vedla také k oslabení vlády práva, jelikož se pravidla porušovala při první příležitosti, kdy by začala omezovat velké hráče. A především evropská politika dlouhodobě praktikuje myšlenky, které nejsou slučitelné se zdravým hospodářským vývojem – chudoba a nezaměstnanost se v důsledku těchto politik zvyšují, nikoli snižují.
Psali jsme:
Před sedmi lety vypukla velká ekonomická krize, kterou odstartovaly krachy amerických bank. Během té doby se kritici nynějšího systému snažili pomocí akcí jako Occupy Wall Street přesvědčit veřejnost, že miliardáři a „banksteři“ ji pomocí finančního systému okrádají. Mnozí odborníci, jako řecký exministr financí a ekonom Varoufakis, tepali finanční systém jako cosi založeného na bublinách, na dominanci dolaru a na neustálém snižování reálných mezd. Změnilo to podle vás nějak pohled na kapitalismus, na jeho úspěšnost i budoucnost?
Lidé by si měli především uvědomit, že současný bankovní systém necharakterizuje kapitalismus. Kapitalismus je systém tržního hospodářství, jenž stojí na nedotknutelnosti soukromého vlastnictví a smluvní svobodě. Bankovní sektor je v mnohém antitezí tohoto systému. V jeho čele stojí centrální banka, odnož státu, státem vytvořený monopol, vydávající licence a regulující, kartelizující celý sektor, stanovující úrokové míry, tisknoucí peníze z ničeho podle rozmaru několika málo členů bankovních rad. Historie centrálních bank je plná vyvlastňování a likvidování úspor obyvatel. Celý systém je těžce postátněn, počínaje centrálními bankami a konče bankami komerčními, pro něž nebývá obtížné přenášet náklady vlastních rizikových operací na bedra daňových poplatníků. Levné poskytování špatných úvěrů se stává vládní strategií, což byl případ české transformace a je to i případ současného „řešení“ hospodářské krize v Evropě. Lze tedy souhlasit s tím, že „banksteři“ často vydělávají na úkor ostatních – je to ale kvůli nedostatku kapitalismu v tomto segmentu ekonomiky, nikoli kvůli jeho existenci.
Tím, že se neustále zvyšují automatizace a robotizace ve výrobě, ale už i ve službách, klesá poptávka po pracovních silách. Může se nedostatek práce stát hrozbou pro vyspělý svět?
Robotizace a automatizace jsou pro svět požehnáním, podobně jako jsou požehnáním levná pracovní síla v jihovýchodní Asii či Latinské Americe a globální obchod. Bojovat proti strojům či levným dovozům bylo mylné před 150 lety stejně jako dnes. Podívejte se, co vytvořilo masovou nezaměstnanost v Řecku či Španělsku. Nikoli stroje, ale hloupá hospodářská politika domácích vlád a Bruselu. Naším problémem je nedostatek pracovních sil ve vztahu k potřebám a přáním, které máme, nikoli přebytek lidí, kteří by nedostávali šanci naše potřeby uspokojovat. Na světě je tolik věcí, které by bylo třeba postavit, opravit nebo vymyslet. Bát bychom se měli spíše ambiciózních a neznalých politiků, kteří věří, že pomocí legislativy mohou zvýšit zaměstnanost a mzdy. Zde je to stejná písnička jako s eurem – jakmile se naivní politické snění stane realitou, neúprosná logika ekonomické reality vystaví účet, který bude muset někdo zaplatit. Oběťmi budou samozřejmě typicky lidé s nízkou kvalifikací a nižšími příjmy, kteří se ocitnou na ulici a bez prostředků. Nikoli kvůli strojům, které jim v práci pomáhají, nebo kvůli kapitalismu, ale kvůli krátkozrakosti a hlouposti politiků.
Když porostou počty nezaměstnaných, o které se bude muset postarat stát, bude třeba razantně zvýšit daně. Co to může znamenat pro společnost i ekonomiku?
Zde je logika velmi jednoduchá a historická zkušenost přesně toto ilustruje. Stát uvádí v život nové politiky a regulace, aby řešil údajné problémy tržního hospodářství; postupně roste přerozdělování a přibývají regulace, což způsobí, že méně a méně lidí podniká a vyrábí. Stát z kapes snižujícího se počtu podnikatelů v soukromém sektoru vyplácí příjmy rostoucímu počtu vlastních zaměstnanců a nezaměstnaných; peněz se však stále nedostává, a tak roste zadlužení a stát začne monetizovat své dluhy, tj. kazit měnu. Rostou ceny, roste nezaměstnanost, buď přicházejí reformátoři, kteří ekonomiku skokově odstátní a obnoví hybné síly kapitalistického tržního podnikání, nebo jako druhá možnost nacionalisté, fašisté, komunisté či jiní radikálové, kteří ekonomiku uzavřou před světem a snaží se ji centrálně plánovat. To má následně katastrofické dopady.
Co pro dlouho ekonomicky dominantní Západ může znamenat spojení sil Číny, Indie, Ruska, Brazílie a Jižní Afriky do společenství BRICS?
Západ nedominuje kvůli předcházejícímu politickému sjednocení, ale kvůli hospodářskému potenciálu, který vyrostl na myšlenkách svobody, jež vznikly právě díky politické roztříštěnosti, podnikání, obchodu, experimentování, svobodného bádání, inovativnosti. Prosperita jiných regionů světa je velmi zapotřebí, jelikož navzdory bezprecedentnímu poklesu chudoby, který svět zažívá v posledních desetiletích, jsou stále miliony lidí, jež prahnou po důstojném životě. Západ se musí jen rozhodnout, zda si svými neuváženými politikami podřeže větev, na které sedí, tj. zda bude pokračovat v destruktivních politikách vysokého zdanění a bobtnání byrokracie, nebo zda se poučí z minulých desetiletí, kdy si zadělal na své dnešní problémy, provede reformy, a vytvoří tak prostor pro vzkvétání soukromé iniciativy a podnikání. Nové, globálně úspěšné a konkurenceschopné firmy Západu, nikoli polostátní či na dotacích závislé molochy budou následně moci konkurovat firmám z nově rostoucích částí světa ku prospěchu všech zúčastněných. Jak ukazují výzkumy, potřebu kapitalismu dnes bohužel chápou mnohem více lidé například ve Vietnamu než na Západě.
Velkým tématem letošního roku je migrace do Evropy. Její odpůrci a zastánci argumentují zápory i klady příchodu lidí z kulturně odlišných koutů světa. Čistě z ekonomického hlediska je lze brát spíše jako přínos pro nekvalifikovanou práci, kterou Evropané už většinou vykonávat nechtějí, nebo jako zátěž pro sociální systémy zemí?
Migrace byla vždy cestou ke svobodě a prosperitě pro všechny zúčastněné. A to jsme byli v minulosti svědky i mnohamilionových přistěhovaleckých vln. Nově příchozí „nekradli“ pracovní místa domácím, jak často mylně argumentovali odpůrci přistěhovalectví, ale typicky firmy po nějaké době zakládali, podnikali a pomáhali budovat svou novou zemi. Problém nastává v okamžiku, kdy imigranti získávají přístup k vymoženostem sociálních systémů, kdy jim vysoké minimální mzdy a jiné komplikace podnikání brání vstoupit na trhy práce, a jejich „podnikání“ získává podobu žití na úkor zbytku populace. Je však třeba nepodlehnout mýtu, že imigranti představují z definice problém a nebezpečí. V České republice si musíme zvykat na to, že se naše stále velmi homogenní společnost bude proměňovat. Neměli bychom též bláhově věřit, že politické elity – které nejsou schopny řešit mnohem jednodušší problémy – přijdou s rozumným a nepopulistickým řešením tohoto delikátního problému.
Při zohlednění faktorů vědeckého a technického pokroku, rizik budoucích válek o zdroje a energie, klimatických změn, migrace, zaostávání za Východem, zkusil byste odhadnout, v čem a jak bude žít západní civilizace za dvacet, třicet let?
Domnívám se, že svět bude dále bohatnout a méně a méně lidí bude žít v chudobě. Objeví se mnohé technologie, které v mnoha ohledech zlepší náš život a též prokážou, jak se lidstvo – tak jako mnohokrát v minulosti – dokáže přizpůsobit problémům, ať již to bude lokální nedostatek vody nebo jiné věci související s proměnami klimatu. Navzdory obavám z přelidnění planety se ukáže, že svět je stále poloprázdný, miliony lidí se budou přesouvat za lepším životem a lidnaté země, jako je Čína, budou řešit spíše problém nedostatku mladé populace. Doufejme, že do doby, než začnou tyto země stárnout, zbohatnou co nejvíce, aby tuto změnu co nejlépe přestály. Do toho budou přicházet vládami vyvolané krize, sem tam zkrachuje nějaká předlužená země, sem tam nějaká hlava státu vyvolá národní inflaci, způsobí realitní či jinou bublinu a připraví obyvatelstvo o úspory. Při všech těchto krizích snad ale lidem pomohou více než v minulosti moderní technologie a umožní jim uniknout před drakonickými daněmi a inflační měnou, případně se levněji přesunout jinam, a tím uchránit alespoň část majetku svých rodin.
Psali jsme:
autor: Jiří Hroník
