Znamená pro Evropskou unii, respektive eurozónu, něco podstatného dlouhodobá řecká krize a její nejnovější „řešení“?

Znamená to, že si přední evropští politici stále nejsou ochotni přiznat realitu, dále vytloukají klín klínem a snaží se prodlužovat iluzi dějinné důležitosti současné podoby měnové unie. To vše není jen naivní a extrémně drahé, ale především nebezpečné, mimo jiné i pro myšlenku jednotné Evropy. Eurohujerství se tak – pro mnohé možná paradoxně – stává největší hrozbou pro Evropu. Vede totiž k posilování vlivu nacionálně-socialistických stran a animozitám, jež myšlenku „Evropy bez hranic“ vzdalují veřejnosti v evropských zemích a mohou ji zcela zahubit. Evropští politici neříkali lidem pravdu o účinnosti dřívějších řeckých „záchranných“ balíčků, celý problém vyhrotili, ztráty znárodnili na úkor daňových poplatníků a systematicky zneužívají Evropskou centrální banku a její tiskařské stroje. Navíc ordinují Řecku léčbu pomocí zvyšování daní, a to v situaci, kdy je potřeba pravý opak. To vše má a ještě bude mít dalekosáhlé dopady.

Jak se změnila od našeho vstupu před jedenácti lety Evropská unie, ale i společná měna? Je z eura, jak říkal bývalý premiér Petr Nečas, nikoliv měnová, ale dluhově-transferová unie?

Podle mého přesvědčení se Evropská unie nezměnila, jen na světlo vyhřezl pravý obsah zvolené podoby evropského sjednocování. Měnová unie byla nástrojem k politickému sjednocení, prvním krokem v přesunu rozhodovacích pravomocí z rukou národních vlád. Společná měna se marketingově mnohem lépe prodávala evropské veřejnosti než společné evropské daně, jakkoli jednotně produkovaná inflace také není ničím jiným než jednotnou daní uvalovanou na držitele hotovosti. A pak už se jen čekalo na další příležitost, o níž se vědělo, že přijde. První krize jednotné měny přinesla volání po „řešení problému“, jenž spočívá – světe div se – v potřebě vytvoření bankovní unie a fiskální unie. Nyní již lze s takovými myšlenkami přijít, aniž to vyvolává oprávněnou vlnu odporu. Salámová metoda sjednocování byla součástí plánu. Kdo si dnes vzpomene na ty, kteří právě před politizací emise peněz a přesouvání fiskálních pravomocí do Bruselu varovali? Kdo se dnes podívá na „informační kampaň“ před vstupem České republiky do Evropské unie, aby si uvědomil míru propagandy, jíž jsme byli vystaveni? Lidé často zapomínají, a proto následně sedají opětovně na lep novým propagandistům lepších zítřků.

Nejen euro, ale i evropská politika směřovaly k solidaritě bohatších států s chudšími. Platí to nadále, a pokud ano, je to správné?