Jako historik se specializujete na propagandu, konkrétně pak nejvíce na propagandu padesátých let. Přednášíte o ní na vysoké škole. Zároveň jste mi prozradil, že si ze studijních důvodů již delší dobu nahráváte dva pořady České televize. Někteří lidé považují Českou televizi a veřejnoprávní média obecně za jakýsi etalon nestrannosti. Prozradil byste čtenářům ParlamentníchListů.cz, které pořady to jsou a proč to děláte?
Prvním pořadem je Newsroom ČT24, který se prezentuje jako pořad podávající přehled o mediálním světě za uplynulý týden. Vzhledem k tomu, že se zabývám mediální scénou, jak v období 20. století, tak i dnes, je přímo mou povinností tento typ pořadu sledovat.
Druhým pořadem je pak 168 hodin. Nevím, zda se druhý pořad prezentuje jako etalon nestrannosti a objektivity, protože o tom nemůže být ani řeči. Zaznamenal jsem, že v případě námitek proti tomuto pořadu uvádí televize, že se jedná o 168 hodin očima Nory Fridrichové. To ale v pořadu není přímo řečeno, což může být zavádějící.
Studentům kurzů, které na vysokých školách vedete, vysvětlujete některé manipulativní techniky. Jednou z nich je například tzv. nálepkování. Vyskytuje se i v současných českých médiích?
Tzv. nálepkování nebo kádrování se v českých médiích vyskytuje, nejenom ve dvojici pořadů, které jsme zmínili. Je to jednodušší než diskuse. Diskutující pak nemůže nabourat předem připravený úmysl, jakým způsobem zprávu předložit či určitou osobu prokádrovat.
Mimochodem, asi před 14 dny jsem slyšel rozhovor mladé moderátorky s Jiřím Ovčáčkem a Pavlem Novotným. Jiří Ovčáček tam několikrát vyzval moderátorku, aby nekádrovala. Z reakce moderátorky jsem zjistil, že ona vůbec nezná význam tohoto slova, natož co to byl tzv. kádrový spis, který byl do roku 1989 veden na každého občana republiky. Někdy mám dojem, že takové spisy si někteří lidé či média vedou dále.
Pořad Newsroom se zaměřuje na světové a domácí dění v médiích, respektive pomyslná reflexe mediálního dění by měla být tím hlavním, o čem tento pořad je. Dělá tuto svou úlohu pořad Newsroom dobře?
V zájmu některých redaktorů, kteří jsou, dle mého názoru, přesvědčeni o tom, že jsou vyvoleni k tomu, aby jako elita předkládali divákům SVÉ názory, o kterých se nediskutuje, to dělá tento pořad nepochybně dobře. Ale tito redaktoři nejsou celá Česká televize. Ta má stovky dalších zaměstnanců, kteří odvádějí kvalitní a mnohdy dlouholetou práci. K nim je paušální odsuzování České televize nespravedlivé.
Mohl byste uvést příklad nějakého jasného lapsu či přešlapu, kterého se v tomto pořadu dopustili?
Zajímavé by bylo například analyzovat jazyk, který redaktoři používají při kritice některých osob či skutečností – viz např. hlásná trouba. V tomto výrazu je už automaticky skryt odsuzující tón. Některá užívaná slova či hodnotící adjektiva patří bohužel do slovníku prvorepublikového bulváru nakladatelství Tempo bratrů Stříbrných.
Ale vezměme pro ilustraci jeden příklad. U pořadu typu Newsroom bych v této době čekal, že vražda novináře Chášukdžího bude pořadu dominovat a dojde k naprostému odsouzení této nestoudné vraždy! Jenže, pořad Newsroom je s největší pravděpodobností předtáčen několik dnů dopředu a redaktoři nepovažovali za nutné se k události, která dominovala v mediálním světě, ani slovem vyjádřit. Na druhou stranu je ale nutné podotknout, že hlavní zprávy ČT a pořad Události, komentáře se této vraždě konzistentně věnují.
Mohl byste to rozebrat?
Podívejme se tedy na Newsroom vysílaný 21. 10. 2018 detailněji. Sobotní vydání českých deníků 20. 10. informovala mj. o názoru prezidenta Trumpa, který již nevěří, že novinář ještě žije, nedělní tisk přinesl informace o přelomové informaci Saúdské Arábie, dle které novinář „zemřel po bitce“. A závěr zmíněného vydání Newsroomu přinesl tato slova redaktora ČT Jana Šilhana: „Začneme v Saúdské Arábii. S novináři to má režim v těchto dnech všelijak. Naše téma tak kontroverzní není. I když třeba před rokem by bylo. Sledujete reportérku Kiomi Nakamurovou. Jako vůbec první cizinka mohla pokrývat mezistátní zápas přímo na saúdském stadionu.“ Tím jsem byl, přiznávám, šokován.
Čekal bych totiž, že redaktoři přijdou do vysílání a Newsroom odvysílají naživo a natočený pořad odvysílají v jiném vydání. Takto mi to přijde jako vyložená neúcta vůči zavražděnému novináři. Na druhou stranu chápu, že je těžké kritizovat režim, který je považován za našeho spojence. V této souvislosti mne napadá, jak by vypadalo vysílání, kdyby se tento otřesný čin stal v Rusku nebo v Číně.
Newsroom se přitom snaží vystupovat jako jakýsi příklad, vzor novinařiny v protikladu k těm druhým. Často například označuje některá média jako dezinformační. Tuším-li správně, nálepkoval takto například i ParlamentníListy.cz...
Kdo určuje, co je pravdivá informace, nebo dezinformace? Kdo je k tomu povolán? Proč jsou nálepkovány ParlamentníListy.cz? Protože přinášejí např. rozhovory s lidmi, kteří se ve veřejnoprávních médiích neobjeví? Jestliže označím ParlamentníListy.cz za dezinformační web, měl bych dokázat na konkrétních důkazech, proč tomu tak je. Ale v dnešní době je lehčí onálepkovat místo diskuse nebo přinesení důkazů. A vy víte, pane redaktore, že i já mám někdy k ParlamentnímListům.cz výhrady, např. ohledně expresivních titulků. Myslím, že nemáte zapotřebí je takto užívat, ale je to vaše právo. Přesto vás nebudu nálepkovat, ale v případě nesouhlasu řeknu konkrétní výhrady. O tom je demokracie, o tom je diskuse.
Fotogalerie: - ČT fašistům nedáme
Dobrá, pořad Newsroom jsme tedy probrali. Nyní by mne zajímalo, co si myslíte o druhém z pořadů, které si nahráváte, myslím tedy 168 hodin Nory Fridrichové?
O tomto pořadu jsem mluvil. Vzhledem k tomu, že televize reaguje na výtky k obsahu odpovědí, že se jedná o 168 hodin očima Nory Fridrichové, těžko můžeme kritizovat jednostrannost a dehonestaci lidí, kteří se momentálně určitým redaktorům znelíbí.
Slovo „dehonestace“ je poměrně silné. Mohl byste konkretizovat?
Ano, můžeme si ukázat konkrétní příklad. V nedělním pořadu dne 4. listopadu se terčem útoku stali dva muži.
Prvním byl předseda Svazu bojovníků za svobodu Jaroslav Vodička. Zdůrazňuji, že se nezabývám osobností pana Vodičky, posuzuji pouze způsob, kterým byla reportáž připravena. Objevila se v ní opět informace, že byl Jaroslav Vodička agentem StB. V dostupných veřejných zdrojích je ovšem uvedeno, že byl spolupracovníkem Veřejné bezpečnosti, nikoli Státní bezpečnosti. V reportáži bylo malou chvíli k vidění prohlášení Jaroslava Vodičky, ze kterého byla zvýrazněna pouze jedna vybraná pasáž. Zajímavé bylo, když jsem si zastavil obraz, že v závěru prohlášení je uvedeno, že nikdy nebyl spolupracovníkem StB, což je doloženo čistým lustračním osvědčením. Tato podstatná informace byla však vynechána, nehodila se do celkového pojetí reportáže. Tedy vynechání té reality, která se se nehodí, čímž ovšem dochází k hrubému zkreslování reality. Jedna ze základních manipulativních technik.
Fotogalerie: - Ruská propaganda
A druhý případ?
V druhém případě se jedná o udělení vyznamenání písničkáři Nohavicovi. Opět se nevyjadřuji k samotnému aktu či k tomu, co vedlo Rusko k Nohavicovu ocenění. O slovníku některých dotázaných se opět nebudu vyjadřovat. V reportáži se samozřejmě neobjevil nikdo, kdo Nohavicu nekritizuje nebo s ním souzní. Ale takovéto pojetí pak podsouvá obraz, že všichni nebo většina převzetí ceny odsuzují. Klasická manipulativní technika.
Sám písničkář se odkázal na dokument, který o něm byl natočen v roce 2013 – Nohavica v Moskvě – s tím, ať ho Česká televize použije. Režisér dokumentu opatrně kritizoval Jarka Nohavicu za převzetí ceny. V reportáži byly též předloženy záběry ze slavnostního předání ceny Vladimírem Putinem. Z Nohavicovy děkovné řeči byly využity pouze krátké výňatky a divákům bylo též předvedeno Putinovo nařízení o udělení ceny.
Fotogalerie: - Konec mlátičky Ondráčka
Ovšem diváci, kteří neumí rusky, se dozvěděli, že prezident Putin vydal „výkaz“ o udělení ceny. Pokud takto vypadají překlady z ruštiny, které užívá Česká televize, měli bychom zbystřit. Abych nebyl obviněn ze špatného překladu, využiji internetový překladač společnosti Google. Slovo „ukaz“ je přeloženo jako „nařízení“; nikoliv „výkaz“, ten se do ruštiny překládá jako „zajavlenije“. Co k tomu říci? Obrázek si uděláte sám.
Jedná se tedy o problém na straně určitých redaktorů, že nám podsouvají vlastní názory?
Určití redaktoři vnucují své vidění světa nám ostatním. A je to dost často i prostřednictvím návodných otázek. Uvedu dva příklady.
Prvním je redaktorka Českého rozhlasu Marie Bastlová, jejíž interview velmi rád poslouchám. Paní Bastlová je také autorkou pozoruhodného termínu „poctivá spekulace“, který použila při kladení otázky Jiřímu Zimolovi ve čtvrtek 8. listopadu. Zajímalo by mne, zda v rozhovorech využívá i „nepoctivé spekulace“. Ovšem zapomíná, že vždy se jedná o spekulaci.
Pominu-li to, že působí i jako politická komentátorka, z jí vedeného rozhovoru přesně poznáte, zda s hostem souzní, či nikoliv. Pokud nastane druhý případ, je k hostu velmi kritická a útočná, což u moderátora, který chce dostat přímou odpověď na otázku, nikoliv mlžení, což někdy politici všech stran rádi dělávají, je správné. Ale to dělá jen u zmíněného druhého typu hostů. A její občasné zdůrazňování, že ona je tou, která řídí rozhovor a proto se host musí podřídit, je někdy až úsměvně infantilní.
Tím se dostávám k druhému příkladu, z Událostí, komentářů v pátek 2. listopadu. V druhé části pořadu debatovali poslankyně za TOP 09 Markéta Pekarová Adamová a poslanec Lubomír Volný za SPD. V jednom momentu moderátorka Světlana Witowská okřikla poslance Volného, že ona určuje pravidla debaty. Na to jí poslanec správně odpověděl, že pravidla budou platit tak dlouho, jak je on bude respektovat, což na okamžik moderátorku znejistilo.
Ovšem nevídaný moment se udál v okamžiku, kdy paní Witowská citovala z tweetu poslance Volného s tím, aby na citát reagoval. Poslanec odpověděl, že si není jist, zda to nenapsal v jiném kontextu a požádal moderátorku, aby přečetla celý tweet, což učinila, na obrazovce byl tweet na chvíli ke zhlédnutí. A poslanec měl pravdu, byla to hrubá manipulace, což ihned řekl. Málokdy se stane, že v přímém přenosu je odhalena úmyslná manipulace. V tomto případě nepodezřívám paní Witowskou, že ona byla „tvůrkyní“ této dezinformace, spíše jím byl ten, kdo rozhovor připravoval.
Nyní v lehce „kontroverzním“ duchu. Jak je ve veřejnoprávní televizi nejčastěji rámováno Rusko?
Myslíte teorii Gregoryho Batesona, kterou rozpracoval Ervin Goffman? Podle které příjemce přikládá význam určité události podle toho, jak je mu např. v ČT předkládána?
Rusko je bohužel, opakuji, bohužel, symbolem zřejmě toho největšího zla, které na světě je. Vladimír Putin má takovou moc, že může ovlivňovat volby v různých státech světa, nabourávat se do systémů, do kterých se mu zlíbí apod.
Ti, co takto Rusko orámovali, si vůbec neuvědomují, že když propagandu přeženete, přestane účinkovat a stává se kontraproduktivní. Uvedu konkrétní příklad rozhovoru dvou žen, který jsem asi před tři čtvrtě rokem slyšel. Bavily se dvě ženy, které se vracely domů z odpolední směny. Jedna říkala druhé: „Tak si představ, že mi dnes z pásu spadlo nářadí!“ Druhá se na ni s vážnou tváří podívala a řekla jí: „Za to může Putin!“ A pak se začaly smát.
Bohužel se stává či stalo, že protiruská propaganda přestává či přestala účinkovat. A zde je obrovské nebezpečí v okamžiku, kdy skutečně z Ruska půjde nebezpečí, protože lidé tomu nebudou věřit.
Ostatně, můžeme se podívat do nedávné historie. Nacisté od roku 1941 spustili nejen v protektorátu obrovskou propagandistickou kampaň proti Sovětskému svazu. Též ji přehnali, tudíž Češi v roce 1945 vůbec nevěřili tomu, jaký je Stalinův režim, režim plný teroru, ve kterém může jedinec zmizet beze stopy. Již tam jsou, podle mého názoru, počátky Února 1948.
Vraťme se zpět k České televizi a k některými jejími redaktory preferovaným názorům. Dovedl byste identifikovat, kterým mocenským či společenským kruhům některé tyto názory konvenují?
Spíše bych znovu zdůraznil, že propaguje „světonázory“ redaktorů přesvědčených o svých „správných“ názorech, kteří jsou mnohdy navázáni na určité kruhy, ale nedokážu konkrétně dokázat, na které. Někdy až dětinské vyžadování „správných“ odpovědí, které chce redaktor slyšet, mi až nápadně připomíná chování některých komunistů za minulého režimu. „My víme, co je pro tebe nejlepší! Buď to přijmeš dobrovolně, nebo ti to nařídíme!“
Jedním z velkých kritických terčů kromě Ruska nebo prezidenta Trumpa je prezident Zeman. V Interview ČT24 v úterý 6. listopadu citovala moderátorka Zuzana Tvarůžková svému hostu, ekonomu Miroslavu Zámečníkovi, výňatek z článku z britského týdeníku The Economist: „Čína využívá své finanční síly, aby si koupila vliv. Český prezident Miloš Zeman chce, aby jeho země byla nepotopitelnou letadlovou lodí Číny v Evropě.“ Na to jí Miroslav Zámečník odpověděl, že článek četl, ale že si myslí, že skutečný citát je ten, že Miloš Zeman chce, aby jeho země byla „nepotopitelnou letadlovou lodí pro investice Číny v Evropě“. Podle toho, jak byla paní Tvarůžková zaražena a vyvedena z míry soudím, že ti, kteří pro ni citát připravovali, použili jednu ze základních manipulativních technik v médiích, a sice, že jí zamlčeli celkový kontext toho článku, který se skutečně věnoval čínským investicím.
Proboha, proč to dělají? To už je snad patologická nenávist vůči člověku, který byl demokraticky zvolen prezidentem republiky. Ano, dokážu pochopit, že ho nemají rádi, ale přece v tom je demokracie, že jsou někdy zvoleni ti, které prostě rád nemám, ale musím tuto skutečnost přijmout. A ne za státní peníze (to, že koncesionářský poplatek je příjmem ČT, určil stát prostřednictvím Parlamentu) neustále útočit proti vrcholnému představiteli státu s použitím manipulativních technik!
Nemůže to být tím, že média – alespoň tedy ta spadající do tzv. hlavního proudu či mainstreamu – vždy vyznávají určitý konformismus, vždy se snaží udržovat určitý status quo a jsou propojena s mocenským establishmentem?
Nenalhávejme si nic, ale média vyjadřují názory toho, komu patří. Vždy je dobré, když víte, kdo majetkově stojí za konkrétním médiem, protože tak se snadněji můžete orientovat ve výběru zpráv a komentářů, které přináší. Bylo to tak už za první republiky, je tomu tak i nyní. A je to logické, já to neodsuzuji. Určitě namítnete, zda tedy vůbec existují nezávislí novináři. Na to odpovím, že samozřejmě, ale jejich hlas je slyšet méně než těch ostatních.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jonáš Kříž
