Jaké nejzajímavější zážitky jste si z cesty do Alp přivezl?

Stavěl jsem se v Pasově, abych se podíval, co tam udělala povodeň, která byla vůbec největší, jakou tam mají u radnice na takovém vodočtu zaznamenanou. A zaujalo mě, jak lidé rychle likvidují stopy po povodních. Není to jen německou důkladností a pořádkem, ale jako by se snažili zapomenout na síly, které se nedají kontrolovat a jsou silnější než civilizace. Také si tam udělali jakoby torzo lodi z různých kusů naplaveného dřeva. Je to umělecká plastika a je to takový další způsob, který asi fungoval možná už od pravěku, jak se prostřednictvím umění vyrovnávat s tou silnou emocí, s tím silným emočním šokem, co ta příroda provedla.

Pozoroval jste rozdíl v tom, jak se lidé vyrovnávali s povodněmi v Německu a u nás?

Pak jsem byl hlavně v Hallstattu, což bylo skoro centrum světa někdy v tom 7. až 5. století před Kristem, protože část Hallstattu byla zavalena kamennou lavinou o výšce zhruba dva metry. Když hodně prší, tak ty sedimenty jsou těžší, sesouvají se dolů a voda působí trošku jako olej. A zase podobný obrázek. Velký šok, ale také pro nás neobvyklé reakce. Lidé si v Německu lepí na domy nebo kostely děkovné cedule, na nichž děkují všem dobrovolníkům, kteří jim pomohli. Fungovali tam hasiči, armáda, sousedská výpomoc. Často se objevuje motiv „Bylo to strašné, ale pomohlo nám to, stmelilo nás to.“ My Češi jsme možná v tomhle víc negativističtí, tam mnoho těchto soukromých sdělení skončilo chválou toho, jak to ti lidé nakonec zvládali.