Filozof Cílek pro PL: Slitování s trpícími imigranty jsou emoce, jakou zátěž ponesou naše děti, to je věc rozumu. A ta zvláštní hra na vděčnost...

24.09.2015 4:41

ROZHOVOR Přijetí povinných uprchlických kvót pro členské země Evropské unie srovnává filozof a popularizátor vědy Václav Cílek s tím, když lidé přijdou o právo určovat si svá pravidla ve vlastním domě. V přístupu k migrantům prý u nás většinou vítězí bezprostřední emoce nad dlouhodobým uvažováním. A to v případě, když se rozhoduje, jestli se máme slitovat nad lidmi, kteří trpí před našima očima, nebo nad našimi dětmi, které pravděpodobně ponesou hlavní zátěž nynější migrační vlny do Evropy.

Filozof Cílek pro PL: Slitování s trpícími imigranty jsou emoce, jakou zátěž ponesou naše děti, to je věc rozumu. A ta zvláštní hra na vděčnost...
Foto: Hans Štembera
Popisek: Václav Cílek
reklama

Znamená rozhodnutí o povinných kvótách uprchlíků pro jednotlivé členské země Evropské unie něco zásadního, ať už z pohledu migrační krize, nebo pro to, že přehlasované státy de facto ztratily svou suverenitu?

Anketa

Má se Vláda České republiky vzepřít, žádné uprchlíky přidělené kvótami nepřijmout a riskovat tak pokuty z EU a nevraživost západních zemí?

96%
hlasovalo: 24041 lidí

V tom řešení vnímám bezradnost nad problémy, které Evropské unii částečně způsobilo Německo pozváním uprchlíků do země. Z věcného hlediska to beru tak, že 1600 uprchlíků na území České republiky není velké množství. Ale pochybuji, že se je sem vůbec podaří dostat a potom udržet. Logistika této operace je proto záhadou. Ale lidi to štve, i když to třeba neumí pojmenovat, proto, že to hodně souvisí s definicí domova. Domov je od slova domus, a to slovo se dá slyšet také jako dominance či dominium. Existuje stará právní zásada, která je už někdy od šestnáctého století zakotvena v psaném britském právu, tedy to známé „Můj dům, můj hrad“. Jedná se o to, že v domě je právem jeho majitele určovat svá vlastní pravidla. A protože pocit domova máme spojený s pocitem bezpečí, tak situaci, kdy ve vlastním domě neurčujeme svá pravidla, vnímáme jako pocit ztráty nějaké důležité hodnoty, což bezpečí je určitě jedna z největších. Proto ta naštvaná reakce je oprávněná. A u Poláků je naopak příznivá reakce poměrně pochopitelná, protože byli vždy velmi úspěšní v získávání evropských dotací, tak si naprosto pragmaticky říkají, že jim to nestojí za to, aby se rozhádali s Evropskou unií, když ti uprchlíci k nim stejně jako k nám buď vůbec nepřijdou, nebo zas rychle odejdou.

Myslíte tedy, že spoléhají na to, že jde vesměs o ekonomické migranty, kteří po životě v nějakém Polsku ani v nejmenším netouží?

Současné uprchlíky táhnou do Evropy dva motivy. První je opravdová beznaděj z toho, že sedí rok za rokem někde v uprchlickém táboře, situace se nelepší, naopak se horší a výhled je, že se to bude ještě víc horšit, protože ještě víc lidí uteče a ty tábory nejsou nafukovací. A ten druhý faktor vedle té beznaděje je určitě ten, že ti lidé chtějí jít za lepším. Jako dobrý doklad, který ale trošku utekl pozornosti, jsou syrské rodiny v Uruguayi, v Jižní Americe. Je jich tam jenom pár, ti lidé tam přišli a dostávají nějaké peníze, tuším asi tisíc dolarů měsíčně na rodinu, ale po určité době říkají, že život v Uruguayi je hrozně náročný, že ta země je chudá, že se chtějí vrátit do Libanonu a pokusit se dostat do Německa. Ten uruguayský příklad, který se týká jen asi čtyřiceti lidí, je hodně výmluvný pro motivaci těch lidí.

Anketa

Přejete si pád Sobotkovy vlády a předčasné volby do Poslanecké sněmovny?

91%
9%
hlasovalo: 10601 lidí

V jednom z rozhovorů jste upozornil na to, že ve Velké Británii počet imigrantů převyšuje počet narozených dětí, a že je viditelné, jak se země proměňuje. Zaujala mě Vaše poznámka, co za pár let s původními Brity, zda by neměli oni projít integračním programem, aby se dokázali začlenit do nové společnosti, která v jejich zemi mezitím vznikla. Nezačne se to brzy týkat všech velkých evropských států?

Nejedná se o celou Británii, o celou Francii ani o celé Německo, ale o určité oblasti. Británie má vytvořenou etnickou mapu, na níž je vidět, kde žije kolik lidí odkud. Británie je nejvíc osídlená právě muslimy, kteří tvoří až dvě třetiny uprchlíků. Konkrétně to je okolí velkých měst, známe to z příměstských vlaků v Anglii nebo Francii, hustě osídlené oblasti, taková širší okolí těch velkých megapolí. Tam je to mnohde doopravdy tak, že počet migrantů je větší než počet narozených dětí. A to ještě navíc z těch narozených dětí je čtvrtina narozených cizincům. Dochází tam k tomu, že Angličan, který žije ve svém domě v nějakém městečku nebo na nějakém předměstí, se průběžně ocitá – oni to tak cítí, rok po roku to popisují – v prostředí, které je čím dál tím víc cizí jeho vlastnímu způsobu života. A navíc má poměrně málo možností, jak to řešit, protože se mu hůř prodává byt, a tak je pro něj obtížné se přestěhovat jinam. Není to tak, že by ten proces někdo řídil, ale dochází k tomu, že se ta oblast, ve které on žije, proměňuje.

Co s tím, když si najednou začíná našinec připadat jak cizinec ve vlastní zemi?

Nezbývá mu nic jiného, než se té situaci přizpůsobit. O integračním programu pro původní Brity jsem hovořil s maličkou nadsázku, ale fakt je ten, že pokud nemůžete odejít, tak se musíte integrovat do společnosti, která tam mezitím vznikla. To je něco jako u nás s Romy. V severních Čechách jsou místa, kde můžete koupit malý byt okolo čtyřiceti nebo šedesáti tisíc korun. Toho využívají agentury, které vystěhovávají Romy z různých částí České republiky, slíbí jim peníze, nové bydlení a přestěhují je do té severočeské lokality, jako jsou části Litvínova a podobně. Ti lidé, kteří tam žijí, pak s hrůzou sledují, jak jejich majetky, jejich byty, ztrácejí na ceně. Mohou ten byt prodat třeba jen za těch čtyřicet tisíc, čímž mají hrozně omezené možnosti, kam se přestěhovat. Takže podobné procesy v malém a v rámci domácího měřítka můžeme pozorovat i u nás.

K nátlaku na středoevropské země, které odmítaly povinné kvóty, se ještě před úterním hlasováním přidaly mimo jiné i Amnesty International pro Evropu nebo Vysoké komisařství OSN, podle nichž nepřijetím kvót pro uprchlíky měla být ohrožena humanita. Je humanitou postarat se o cizí a nemyslet na své blízké?

Velkou inspirací je židovská tradice, ale konec konců i arabská a jiné. V nich je naprosto jednoznačně určené, že člověk má úplně první povinnost ze všeho postarat se o svoji rodinu a své děti. Proto vždy váhám, že my jsme slitovní vůči uprchlíkům, ale je otázka, jestli budeme natolik slitovní k vlastním dětem, kterým předáme určitý problém. To slitování jsou určité emoce, kdy reagujeme citově na utrpení a na chudáky, které vidíme přicházet. Ale představit si třeba naše děti, které se ocitají v nějaké složité situaci nebo nějaké vyloučené lokalitě, to už je spíš záležitost rozumu. Tady vítězí většinou bezprostřední emoce nad tím dlouhodobým uvažováním. V mnoha případech je to rozhodování, jestli se máme slitovat nad lidmi, kteří trpí před našima očima, nebo nad našimi dětmi, které pravděpodobně ponesou tu hlavní zátěž.

Nedávno jsem četl poznámku, že důvod, proč Izrael neumožňuje návrat Palestinců na svoje území, je ten, že by časem odhlasovali demokraticky Židům povinný korán a konec Izraele. Není tohle pro Evropu důvod k zamyšlení, že při tomhle vývoji budou v jejích zemích za pár desítek let rozhodovat lidé se zcela jinými kořeny a jinými úmysly?

O těchto věcech se velmi těžko mluví zejména po druhé světové válce, protože vnášíme do politiky něco jako rasa nebo etnický původ. Evropská unie si vždy dávala pozor a nerozlišovala, kdo je jakého vyznání, protože je to soukromá věc. V Evropě to vždy byla do značné míry soukromá věc, ale když jste v muslimském prostředí, tak příslušnost k víře je záležitost naprosto zásadní, politická, sociální, má jinou sílu. Když se podíváme na diskusi o právu šaría v Británii, tak jasně vidíme tendenci zejména ze strany muslimské komunity, aby alespoň v některých oblastech platilo právo šaría. A teď, je to špatně, nebo dobře? Bývalý anglikánský biskup Rowan Williams napsal velmi kontroverzní článek, že je třeba se nejdříve podívat na to, nakolik se evropské hodnoty kryjí se šaríou, že je celá řada interpretací, celá řada možností a třeba se můžeme shodnout na nějakém minimálním řešení. Tahle jeho slova způsobila obrovskou nevoli, ale on se doopravdy snažil najít řešení. Ta nevole pochází z toho, já sám z toho cítím strach, že se ten proces nezastaví, že někomu podáte prst a on bude chtít za chvíli celou ruku. Tohle jsou doopravdy věci, které si musíme rozmýšlet.

Není na škodu, že k něčemu takovému se lidé v nejvyšších patrech politiky nevyjadřují?

V zemích, jako jsou Německo, Anglie a Francie, se počet cizinců blíží k deseti procentům. Cizinec je definován jako člověk, který se narodil mimo danou zemi, ale jsou tam ještě druhé nebo třetí generace, jejichž rodiče či prarodiče jsou rovněž původem odjinud. Sami se nikdy pořádně neintegrovali do té velké společnosti a mají rodinné příslušníky a děti, které už mají francouzské, nebo britské státní občanství. Pak zjistíme, že cizinců a jejich potomků v bezprostřední vazbě je kolem dvaceti procent obyvatel země. Víme, že velké politické strany bojují o každé procento voličů, proto se neopováží odradit si těch pár procent lidí. Jako američtí prezidenti bojují o práva hispánských žen nebo něco podobného, protože v součtu už to hraje nějakou roli, tak tyhle velké strany pochopitelně musí brát ohledy na nějakých dvacet procent lidí, kteří jsou cizinci nebo cizinci druhé generace. A většina poslanců Evropského parlamentu je pochopitelně a logicky volena těmi velkými stranami stejně jako u nás. Ti se bojí si to z politických důvodů doma rozházet. Proto si myslím, že musíme mít svoji národní strategii toho, jak zacházet s naším vlastním územím, protože z uvedených důvodů se jasného slova nikdy v Evropské unii nedočkáme. Bude to vždy takové bezkoncepční uvažování, aby nenaštvali své voliče.

Co říkáte úvaze, že v demokracii při určitém počtu imigrantů budou muset státy Evropské unie právo šaría respektovat a při ještě vyšším se už mu budou muset podřídit?

My ještě nejsme a dlouho nebudeme v situaci, abychom to zažili na vlastní kůži. Muslimů je u nás málo, jsou to často Bosňáci nebo lidé ze zemí bývalého Sovětského svazu, a už dost lidí řeklo, že většina českých muslimů jsou přátelští lidé. Všichni máme tendenci se na muslimy dívat nepřátelsky, ale Česká republika má určitě jedny z nejvíc loajálních muslimů v Evropě. Neslyšíme od nich žádná silná slova nebo nějaké nátlakové věci, jenom výjimečně, protože radikálové jsou vždy a všude, ale velká většina je doopravdy velice slušná a poměrně dobře sžitá s Českou republikou. A většina Syřanů nejsou příliš aktivní muslimové. Jsou to lidé, kteří islám vždy brali málo fanatickým způsobem, jako umírnění, to je lepší forma islámu. Největší problém jsou ty jeho arabské formy, ty hodně ovlivněné Saúdskou Arábií. Tam se stačí podívat na wahhábismus, který je jako relativně nové hnutí naprosto nesmiřitelný vůči jiným muslimům. Ti jsou často prvním terčem a pak jsou teprve křesťané a nevěřící. Mám největší obavy z islámu zasaženého vlivem Saúdské Arábie a těch radikálních moderních arabských učení. Od nich se doopravdy dá čekat tvrdý a nesmiřitelný tlak na dodržování práva šaría.

Ti, co volají po přijímání uprchlíků do Evropy, hovoří neustále o lidských právech. Ale nikdo z nich už neříká nic o tom, že právo šaría je v rozporu s lidskými právy, jak je vnímáme my. Není divné, že se tohle téma v politickém diskurzu v Evropě ani u nás nenastoluje, přestože při uplatnění práva šaría by žena, ale i nemuslim byli i v Evropě něco podřadného?

Sociolog Ulrich Beck kdysi napsal knížku Riziková společnost a tam upozorňoval, že v éře globalizace vnímáme zisky globalizace, ale nevnímáme rizika. A já mám teď pocit, že tím, jak máme před očima utrpení těch lidí a jejich silný motiv vymanit se z války a z té bezvýchodné situace, málo vnímáme budoucí rizika. Ta jsou nejvíc ve druhé generaci, protože ta si už nepamatuje utrpení té první a vidí jen to, že se nedostala na úroveň, kterou si slibovala. Často pozoruji u mladších lidí takovou nepoučenou bezbřehou toleranci a váhám, jestli mají pravdu, jestli já jsem starý a Evropa i svět se změnily. Ale myslím, že právě v těchto věcech se svět nemění. Mnoha mladým lidem jsou otázky náboženství jedno, tak to nevnímají. Muslimové mají dvě konstanty svého života, a to je rodina a náboženství. Takže těm to jedno určitě není. Také je nutné si uvědomit, že mnoho mladých lidí hledá smysl života a nachází ho v pomoci uprchlíkům. Jsem přesvědčen, že motivací mnoha z těchto lidí je najít možná sobeckým způsobem svůj vlastní smysl života, a to bez ohledu na to, co to může způsobit. Ti lidé často pracují v různých nevládních organizacích. Dobře jsem to viděl ve východní Africe, kde Britové pomáhali takovým napůl byrokratickým způsobem bez nějakých velkých citů a emocí, skoro jako proti své vůli. Pomáhat je doopravdy hodně složitá věc i vůči pomáhajícím, protože pak se ti lidé cítí být ušlechtilí, že konečně to je ono. Ale v mnoha případech pomoc, které je jinak nutné si vážit, je v podstatě taková zvláštní hra na vděčnost, takový ušlechtilý druh velice egoistické hry.

Známý fotograf Jan Šibík prozradil, co se strhlo, když uveřejnil videoreportáž z uprchlického tábora. Natočil, jak se ve velkém plýtvá s jídlem, jak se pálí karimatky, stany, deky, jak uprchlíci udělali neuvěřitelný nepořádek podél cesty i na místech, kde nocovali. Když to pak zveřejnil, tak se mu dostalo velkého množství negativních, dokonce agresivních a vulgárních reakcí, bylo mu vyhrožováno, když video nestáhne, pocítí následky. Čím si vysvětlit paradox, že lidé ohánějící se humanitou jsou takhle agresívní?

Představte si, že vezmete svůj poslední spacák a s velmi ušlechtilým pocitem ho pošlete uprchlíkům. Pak se ukáže, že se v něm vyspali jednou a pak ho zahodili, protože ho nechtějí nebo nemohou mít dál. Pak zjistíte, že z hygienických důvodů větší část toho, co zahodili, se musí spálit. A teď najednou vaše oběť i vaše ušlechtilost vyzní naprosto do prázdna. Tady musíme doopravdy hodně uvažovat o tom, jaká hra na vděčnost a na vlastní ušlechtilost se tu hraje. Proto mám rád humanitární nebo nevládní organizace, které pomáhají jakoby mimoděk, protože tam není takové velké očekávání vděčnosti, naplnění, takový ten pocit Matky Terezy, že teď konečně jsem obstál před lidmi i před Bohem a jsem možná i něco víc než ti ostatní.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Jiří Hroník

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Bývalý fotbalový reprezentant Bejbl: Nedokážu si představit, že by UEFA penalizovala Kúdelu na základě domněnek. Určitě má důkazy

9:51 Bývalý fotbalový reprezentant Bejbl: Nedokážu si představit, že by UEFA penalizovala Kúdelu na základě domněnek. Určitě má důkazy

ROZHOVOR Fotbalový internacionál Radek Bejbl, bývalý český reprezentant, majitel stříbrné medaile z …