V poslední době se hodně hovoří o tom, že v realitě přestává platit klasické dělení na pravici a levici a konzervativní spisovatel Vlastimil Podracký říká, že to dělení je nyní na linii „patrioti versus globalisté“, obránci národa a rodiny vs. jejich destruktoři. Když se podíváme do Francie, tak Marine Le Pen je v ekonomice poměrně levicová, ale hájí národní zájmy. PiS Kaczyńského není též ekonomicky liberální. Trump podporuje protekcionismus. Pak tu máme strany, které o sobě tvrdí, že jsou pravicové, jako TOP 09 a ODS, a ty se snaží poslouchat to, co nařizují z Washingtonu či z Bruselu, „pravicová“ Merkelová vítá uprchlíky a „levicový“ Zeman fandí „pravicovému“ Trumpovi, „levicový“ Fico kritizuje islám a tak dále…

Jestliže se nemýlím, v jednom ze svých předchozích rozhovorů s vámi jsem již jednoznačně odmítl aktuálnost dělení politických stran na pravicové a levicové. Na druhé straně si nejsem jist, zda je už nyní možno pozitivně vymezit přesnou dělicí čáru mezi nově se formujícími silami. Raději mluvím o stranách systémových a antisystémových, tedy dávám přednost vymezení negativnímu. Každopádně ztratilo označování politických jevů a postojů jako pravicové nebo levicové svou vypovídací hodnotu.

V táboře „systémovém“ či režimním jsou nejen uvědomělí globalisté – a v táboře protisystémovém nejsou jen patrioti. Zejména tento druhý tábor je značně rozrůzněn, jak to u klubající se opozice bývá. Myslím, že v tuto chvíli v něm lze rozlišit tři hlavní proudy.

Tři proudy?

Nyní se je pokusím stručně charakterizovat. Zaprvé jde o umírněné kritiky systému, původem liberály, kteří však samy sebe většinou nazývají konzervativci. Jejich cílem je návrat k jakési ideální demokracii. Jsou proti oligarchickému charakteru současného politického systému, jsou často patrioty vystupujícími proti EU a své kořeny hledají u britských myslitelů 17. až 19. století. Říkejme jim brexitáři.