Filozof: Současný Západ šíří nevídanou zkaženost a zvrácenost, není větší zlo a obludnost. Rusko není nelidské

Jak byste definoval Západní civilizaci, kterou by měli tradicionalisté a konzervativci hájit? Křesťanskými hodnotami, soukromým vlastnictvím, občanskými svobodami…?

Zmíněné hodnoty by měl hájit každý, kdo neztratil zdravý rozum a kdo nepostavil své intelektuální sebevědomí na destrukci přirozeného řádu. Nemusí být ani křesťanem. Prostě chápe, že křesťanství je na straně přirozené, člověku odpovídající etice. Nemusí se ani nazývat konzervativcem či tradicionalistou. Prostě akceptuje tyto hodnoty. Ne proto, že je staromilcem, ale protože chápe absurditu a nelidskost jejich koncepční absence v lidských životech. Anticko-křesťanská civilizace Západu hodnotový kód lidské přirozenosti zvýslovnila jako ideál a princip smysluplného života.

Existuje vůbec ještě tradiční Západní civilizace? Nezvítězila na Západě neomarxistická revoluce? Není současný Západ (ve smyslu spíše geografickém) post-Západem, ne-Západem, anti-Západem?

Odpovědi jsou snad jasné každému, kdo není závislý na oficiálním, vzdělanostně mediálním zprostředkování. Samozřejmě, že se kulturní marxismus stal ideologickým hegemonem současného Západu. Ten je proto především v mravním ohledu skutečně anti-Západem. Důležitější než samo konstatování tohoto faktu je ale otázka: „Jak z toho ven?“ Dobrá odpověď se tu ale neobejde bez zodpovězení další otázky: „Proč k tomu došlo?“ Bez poznání příčin neblahého stavu totiž sotva rozpoznáme jeho pravou povahu; pak ovšem také riskujeme jeho podcenění a strategické bloudění.

Proč se tedy neomarxismus tak snadno prosadil? Proč slaví na Západě takový úspěch?

Protože měl, stejně jako komunismus, dobře připravenou půdu.

Jak to? Vždyť by se dalo naopak očekávat, že se komunismem zdiskreditoval marxismus jako takový.

Každá ideologie obsahuje nějaký světonázor, který buď vychází z nějakého náboženství, nebo z nějaké filozofie. Marxisté čerpají svůj materialistický pohled na člověka z filozofie – a to nikoli ledajaké. Mohou se přitom odvolat na vývoj celé novověké filozofie. Ten totiž vyústil přes první osvícenství do materialistického obrazu světa. A teď uvažte, že novověká filozofie je bezkonkurenční kulturotvornou silou moderního věku, ten postmoderní nevyjímaje. Nemůžeme se tedy divit, že takové množství intelektuálů a relativně slušných lidí kdysi naletělo utopii komunistických revolucionářů, a že také dnes naletělo svůdným sloganům kulturních revolucionářů – neomarxistů. Světonázorová spřízněnost a potřeba radikálně změnit společnost podle materialistického paradigmatu tuto blamáž poměrně dobře vysvětlují.

Zdá se, že v tomto vysvětlení něco nesedí. Hlavní postavy novověkého myšlení, Kant a Hegel, přece nebyli žádnými materialisty...

To jistě nebyli. Ale svými nešťastnými, redukcionistickými výklady poznání u Kanta a celkové struktury skutečnosti u Hegela vývoj k materialistickému vyznání podstatně nasměrovali. Stačilo, aby se na tyto amputované představy o lidském myšlení a celku skutečnosti pilně navazovalo. A představy – o realitě jako pouhé hmotě, o člověku jako pouhém tělu a pouhé mikročástici kosmu, o mravnosti jako pouhém sociokonstruktu, či o svobodě jako principu hédonické sebeobsluhy – už naskakovaly samy.

Někdo ale namítne: Copak neexistuje nesporný vývoj lidské vzdělanosti? Máme ho snad obrátit zpátky do středověku? Novověká filozofie přece také patří k Západní civilizaci. Nebo ne? Jestliže se vývojově prosadila, pak tedy žijme západní současnost a rozlučme se s nostalgií konzervativců po minulosti.

Ano, ve vývoji západního myšlení potažmo civilizace můžeme rozlišit fázi klasickou, kdy se prosadila symbióza platonsko-aristotelské filosofie s křesťanstvím a fázi post-klasickou, v níž se postupně prosazovala v podstatě opačná filosofie života; ta se stala v posledních stoletích dominantou. Namítající si tedy zřejmě vybral za kritérium přijatelnosti místo pravdy časovost – soulad s dobou.

S tím pokrokem to ale není ve filosofii tak jednoznačné. Soudobé chápání člověka je totiž také v podstatě přítomné už v antice. Antropologicky podstatné jsou tyto filosofické dichotomie: duše je/není; myšlení objektivní je/není; svoboda je/není; obecný mravní zákon je/není; Bůh je/není. V jednotlivých případech však byli vždy obě odpovědi známé už v antice. Vývoj podstatného vědění o člověku tedy vůbec není plynulý. Antropologicky vzato je novověká filosofie v zásadním ohledu pouhým návratem k antickým presokratikům, sofistům a skeptikům. A důležitá informace nakonec: takový Aristoteles byl realitě lidského života nesporně blíž než Marx, Freud, Nietzsche a Foucault s Rortym dohromady. Strašení středověkem je tu tedy jen oblíbenou sofistickou figurou pro filosoficky negramotné.

Podle vás tedy není vývoj novověkého myšlení o člověku pozitivní?

Je sice standardně vykládán jako vývoj ke kritičnosti a k vyšší humanitě, ale nic není pravdě vzdálenější. Nejenže jsou základní principy novověké filosofie překvapivě dogmatické, ale co je ještě horší: dobrá kritika v nich nachází rozpory. A rozpor v řádu teorie se rovná myslitelské sebevraždě.

V praktické filosofii pak nemůže být vliv takových fundamentálních omylů jiný, než destruktivní. A není to ledajaká destrukce. Jestliže se dnes mluví stále hlasitěji o sebevraždě Západu, pak tahle vize není bez souvislosti s hlubinnými a petrifikovanými rozpory porenesančního myšlení Západu. Být dnes ve filosofii disidentem je proto základní kvalifikací. S ní také můžeme lépe rozumět nejen zvrácenostem, ale i vitalitě a rezistenci neomarxistů; a porozumění je nejlepším lékem na naivitu.

Například? Jak nás může filosofie konkrétně orientovat v životě pod vládou neomarxistické ideologie?

Nejprve k těm zvrácenostem neomarxismu. Neomarxisté jsou tvrdým jádrem a motorem, revoluční složkou, levicového liberalismu. Tedy té ideologie, která prý smířila nesmiřitelné protiklady liberalismu a socialismu. Tyto hlavní proudy moderního politického myšlení vyhrocovaly práva jedince vůči společnosti a naopak. Nakonec prý ale vyústily v levicovém liberalismu do plodné jednoty. Hle, triumf dialektiky!

Ve skutečnosti tu došlo ke konvergenci extrémů. Socialisté s inherentním kolektivismem, rovnostářstvím a etatismem přece nemohli být apoštoly skutečné spravedlnosti. Jejich zaklínání se spravedlností jen maskovalo masivní, systémové nespravedlnosti. Podobně nemohli být liberálové se svým povýšením svobody na hlavní princip života autentickými zastánci svobody. Svoboda bez přirozeného – ne dohodnutého – mravního zákona se nutně zvrhává v osobní i společenské otroctví.

Jak by tedy mohli socialisté a liberálové koncepčně udržet nad vodou hlavní hodnoty politického života, když jen aplikovali neblahé objevy moderních filosofů o člověku? Mezi takové objevy patří i zjištění, že člověk si musí sám a pěkně od základu vytvořit zákon dobrého života; tedy zákon, který odpovídá jeho lidství. To už se ale rovná šílenému mýtu o bytostném sebetvoření člověka. Dřív se za takové objevy posílalo do příslušných ústavů. Dnes se za jejich propagování udílejí medaile, například templetonovské (Templetonovu cenu obdržel například religionista Tomáš Halík – pozn. red.).

Co je tedy levicový liberalismu? Jak se projevuje?

Levicový liberalismus je tedy syntézou hlubokých omylů pokrokových liberálů a socialistů. V politické praxi jejich účinnost náramně umocňuje. To je dobře patrné v jeho reprezentativních projektech multikulturalismu, homosexualismu, genderismu a také na osudu lidských práv. V režii levicových liberálů se stala lidská práva hadrem, jímž se čistí dráha ke skvělým zítřkům jejich utopického blouznění. V nich už nebude žádná perverze diskriminována. Ve jménu lidských práv a za potlesku jejich přemnožených ctitelů tedy skoncovala zdivočelá dialektika neomarxistů – s lidskými právy.

Proč je neomarxismus tak životaschopný?

Tedy k té vitalitě a rezistenci neomarxismu. Filosofickými konstantami levicového liberalismu jsou: materialismus a mravní relativismus. A právě jimi je tato ideologie pevně zakotvena v moderní filosofii. V té filosofii, která naneštěstí podstatně ovládla soudobou kulturu, a která určuje vzdělanostní osnovy, morální postoje, politické myšlení i mentalitu lidí na Západě.

Chápete už, proč se musíme zajímat o tyto nudné filosofické souvislosti, jestliže se chceme vymanit z krutého objetí levicového liberalismu? Cesta z něj nevede ani přes otevřenost, naslouchání a politicky korektní dialogy s moderní kulturou; to jsou víceméně jen slogany levicově vychýlených aktivistů. Nevede ani přes bezmocné poukazy na zdravý rozum, nebo na tradici a její křesťanské kořeny. To všechno sebevědomí intelektuálové nové levice domněle přerostli a fakticky přetvořili na pouhou negativní součást své grandiózní převýchovy člověka.

Ani společenská únava a následný politický zvrat neskýtají naději na únik z chapadel té vlezlé ideologie. K takovému zvratu totiž scházejí nezbytné předpoklady. Především je západní člověk nesmírně pyšný na svůj obraz světa a člověka, jak mu ho přihrála moderní filosofie. A levicoví liberálové mistrovsky realizují její potenciál; nabývají tím na věrohodnosti. Jsou také mistry demagogie a předstírání. Co všechno dokážou prodat v líbivém balení nominálních ušlechtilostí. Přitom neodpuzují kágébackou krutostí, ani marx-leninským primitivismem. Nadto se jim daří ideologicky korumpovat univerzity, média, vlády, justici – vše pod zdáním kulminace ve vývoji svobody, spravedlnosti a humanity. Vychovávají tedy ideologické kádry a elity ve velkém. S udivující lehkostí tak získávají veřejné mínění, chcete-li duši Západu, na svou stranu. A mnozí křesťané jim při tom svou intelektuální pasivitou, naivitou a myšlenkovým či politickým konformismem snaživě asistují.

Kdo tedy rozumí vleklé krizi novověkého myšlení z filosofické hloubky, nemůže si dělat iluze, že by vláda kulturních marxistů byla jen efemérním jevem, přechodnou dekadencí či pouhou intelektuálskou módou.

Co se s tím dá tedy dělat? Není takový pesimismus v posledku demotivující?

Co dělat? Tak třeba čekat na jejich taktické chyby. Taky je dělají, když například při svém stále drzejším vnucování perverzních receptů tlačí na pilu. Hlavně je však důležité trpělivě a se znalostí věci zpochybňovat. Důsledně diagnostikovat ty filosofické hloubky a zdánlivosti novověku. Demaskovat shnilé kořeny sebevědomí moderních intelektuálů. A také vytrvale informovat okolí o obludnostech, které ideologie levicových liberálů systematicky produkuje.

Je logicky udržitelné, když se někdo sám označuje za pravicového konzervativního tradicionalistu či křesťanského konzervativce, a přitom hájí Evropskou unii? Tedy konstruktivistický projekt, který popírá přirozené jednotky, jako jsou národy, vystupuje proti tradiční rodině a zarputile propaguje ideologii genderismu, homosexualismu, multikulturalismu, politické korektnosti…

To je smutný případ výše zmíněné naivity. Jak to? Není snad EU ekonomickou, bezpečnostní a tedy i politickou nezbytností? To je velká otázka, protože EU současně vykazuje totalitní rysy. Mnozí inteligentní kritici mluví v souvislosti s Bruselem o – zatím – měkké totalitě. Jejich odpůrci to označují za hysterii, totalita podle nich vypadala úplně jinak. Dnes přece žijeme ve svobodě.; totalita je prý v Evropě minulostí. Skutečně?

Jak je to tedy s tou totalitou EU?

Totalitu nedefinuje míra krutosti v systémovém páchání nespravedlností. Definuje ji ambice dirigovat životy občanů až do nejintimnějšího soukromí. Podle poučky levicových světlonošů má být přece vše zpolitizováno; koresponduje to ostatně s jejich kolektivistickým pojetím. Jsou-li tedy mocenské elity ztotožněny s takovou invazivní ideologií, pak nemají problém předepisovat jeden správný soubor názorů na člověka a na společnost. Kdo ho neakceptuje, je nepřítel, škůdce, extrémista a musí být v zájmu veřejného blaha společensky ostrakizován, umlčen, potrestán, zneškodněn. Spadá pod takovou definici totality společenská realita Západu posledních desetiletí? Ke kladné odpovědi stačí vzít na vědomí fenomén politické korektnosti.

A co můžete říci k takzvané politické korektnosti?

Jako nástroj prosazování ideo-šablon kulturních marxistů zachvátila politická korektnost ve vyspělých západních zemích celou oblast politiky. Prosákla do všech institucí a diktuje v nich, o čem a jak se má mluvit, co je tabu, jaké množiny pravd nahrazovat politicky korektním lhaním, koho pozitivně diskriminovat a koho na povel nenávidět. Vše podle jednoduchého, leč propagandisticky účinného ideologického klíče: utlačované chránit, utlačovatele umravnit. Kdo je kdo? Tady umí neomarxisté pořádat pravé orgie „spravedlnosti“. Uvolnili komunistickou fixaci na dělníky a zproletarizovali všemožné i nemožné „menšiny“ – sexuální, přistěhovalecké, ženy, děti a tak dále, aby mohli rozeštváváním společnosti snáze provozovat svou kulturní revoluci.

EU je nepochybně ovládána totalitní ideologií. Proto se snaží pomocí paragrafů celoplošně unifikovat zavzaté společnosti, urputně jim vnucuje neomarxistickou pseudomorálku a je odhodlána kriminalizovat ty, kdo tomu čelí. Proto nemůže být rozumně podporována.

Britský katolický konzervativec John Laughland víceméně říká, že marxismus, který vznikl na Západě, infikoval Rusko, kde pak vládl bolševismus. Zatímco se ale Rusko po rozpadu SSSR a jelcinovském chaosu za Putina určitým způsobem vrací k tradičním hodnotám rodiny, pravoslaví a vlastenectví, na Západě v průběhu studené války zvítězil neomarxismus. Že tedy z pohledu pravicového konzervativního tradicionalisty je putinovské Rusko rozhodně pravicovější, konzervativnější než současný Západ. Souhlasíte s tím? Není Putin větším „pravičákem“ a „konzervativcem“ než Barosso, Merkelová či Obama?

Pokud bychom primárně definovali konzervativce přijetím a aktivní podporou tradičních hodnot, která zahrnuje i principiální věrnost etickému univerzalismu, pak současný Západ je se svými elitami úplně někde jinde. Ve srovnání s nimi jsou většími konzervativci i političtí vůdcové islámských zemí, nejen Putin. Pak by bylo ovšem nutné diferencovat, do jaké míry ve svých představách akceptují přirozený mravní zákon.

Pokud český konzervativec hájí tradiční rodinu, soukromé vlastnictví a občanské svobody, je z jeho pohledu větší hrozbou EU a USA, nebo Rusko?

Tohle je velice aktuální a u nás zvlášť citlivá otázka. Naše nedávná zkušenost se Sovětským svazem mnohým zacloňuje realistický pohled na současnost. Není zrovna nejšťastnější srovnávat současný Západ a současné Rusko optikou české zkušenosti z dob studené války. Proč? Protože tehdy nešlo o prosté soupeření dvou supervelmocí, jak se to mohlo jevit čirým pragmatikům. Z mravního hlediska, které je v lidských věcech hlediskem nejvyšším, byl SSSR skutečně říší zla. Opíral se o totalitní ideologii se světovládnou tendencí. Západ pak byl za Reagana skutečně na straně spravedlnosti a svobody, byť tomu morální cynici nemohou rozumět a mnohým levičákům to nejde pod nos.

To bylo v době studené války. A dnes?

Dnes už ale Západ mravní náskok ztratil. Rusko není totalitní, nemá už potřebu spasit svět; tu má naopak madam Clintonová. To namyšlené, drzé poučování celého světa o lidských právech od přesvědčených morálních relativistů opravdu volá do nebe. Převracejí lidskou realitu od základu naruby, nutí ve jménu svých pomatených představ o životě oslavovat sexuální perverze, s pocitem vyvolenosti a morální převahy ruší otcovství a mateřství, násilím kradou rodičům děti a tyto oficializované loupeže vydávají za skutky pravé humanity, protože věří, že děti jsou utlačované, že patří státu a Stát jsou teď zrovna oni – vpravdě výkvět lidstva. Není větší trapnosti, než když morální analfabeti arogantně kážou světu morálku. A současný Západ tu svou osvětu nejen káže, ale i vyváží. Vnucuje ji různými hrozbami, šikanou a vydíráním.

Když tedy klademe existenciálně napínavou otázku, jestli je pro nás dnes větší hrozbou Západ či Rusko, pak bychom neměli zamrznout u stereotypů, které platily v jiné době. Putinovský režim jistě není ideální. Ani není třeba k němu vzhlížet jako „k tomu dubisku“. Ale vzdoruje kulturnímu imperialismu Západu. Přitom není zajatcem nelidské ideologie, a proto nemá ani potřebu vnucovat světu nějaké ideologické hovadiny. Západ však ano. To je ovšem důležitá premisa pro řešení dané otázky.

Ano?

Dejme tomu, že Rusko jako jaderná velmoc pro nás představuje jisté ohrožení. Připusťme i to, že chce revidovat poměry ve střední Evropě. Vzhledem k rozložení sil je to ale zřejmě možnost dost vzdálená. Ohrožení ze Západu je však akutní, tažení proti elementární lidské morálce ve jménu radikální převýchovy už probíhá; nadmíru úspěšně probíhá. Co je tedy horší? Kdosi moudrý řekl: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, duši zabít nemohou; bojte se spíše těch…“ Jistě, člověku, který má svou životní filosofii zredukovanou na pozemskou existenci, to nic neříká. Pak by ale také měl ale vzít za svou Nietzschovu moudrost, podle níž je spravedlnost pouhým výmyslem slabochů.

Rusko tedy v nejhorším možném scénáři někdy zničí naše těla. Západ však už aktuálně ničí duše. Rusko může páchat v dějinách běžné velmocenské násilí. Současný Západ však padl o řád níž. Za pomoci vyspělých technologií úspěšně šíří morální zkaženost dosud nevídaných rozměrů. Těžko si lze představit větší zlo než to, které produkují neomarxisté, když od základu předefinovávaní realitu a od základu rozhodují o tom, co je v lidských životech dobré a co zlé. Když ve jménu tolerance pokrytecky diktují své morálně i civilizačně sebevražedné recepty jako povinnost, jejíž neplnění se trestá.

„Eurovize ukázala stoupencům eurointegrace jejich evropskou perspektivu – vousatou dívku“, napsal na svém twitterovém účtu s přiloženou fotografií Conchity Wurst ruský vicepremiér Dmitrij Rogozin. Vystihl to dobře?

Dost ilustrativní. Ruský politik tu prokázal víc zdravého rozumu než jistý západní biskup, který v této souvislosti pocítil potřebu se rozpovídat o „pestré Boží zahrádce“ (takto kladně Conchitu Wurst hodnotil vídeňský arcibiskup Christoph Schönborn – pozn. redakce).

Jiří Fuchs (*1947) je filosof, šéfredaktor Distance - revue pro kritické myšlení, lektor Academia Bohemica, spolupracovník Občanského institutu, autor sedmizvazkové řady FILOSOFIE (Krystal OP, Praha 1997 – 2007).

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.