Hodně se diskutuje o vojenském leteckém úderu na Sýrii, který v sobotu provedli Američané, Britové a Francouzi. Zeptám se vás nejdříve z čistě vojenského hlediska – měla tato akce nějaký smysl?
 
Pokud se zničily objekty sloužící k výrobě chemických zbraní, pak to vládní armádě může zkomplikovat boje ve městech. Pokud používali chemické zbraně pro „vyčištění“ měst od nepřátelských bojovníků, tak teď bude muset Asad nasadit o to více vojáků a počítat s většími ztrátami. Takže pokud to bylo takto, pak to smysl mělo jak vojenský, tak hlavně humanitární.

Zásah byl proveden na základě údajného útoku chlórem ze strany vládních sil prezidenta Asada. Tyto informace nejsou potvrzeny, vycházíme z údajů protiasadovských džihádistů, kteří jsou na pokraji porážky. Nehazarduje Západ těmito ukvapenými kroky, které navíc místní situaci nijak nezmění, se svojí věrohodností?
 
Obávám se, že nemám jiné informace než ty, které jsou veřejně k dispozici, a ty jsou, jak to u podobných incidentů bývá, naprosto protichůdné. Osobně bych byl mnohem radši, kdyby se počkalo na vyšetření od důvěryhodné organizace, za které nepovažuji Bílé přilby, a už vůbec ne syrskou armádu. Obě mají naprosto odlišné důvody pro svá tvrzení. A jestli to může snížit věrohodnost Západu? Jistě může, pokud by se prokázalo, že ten útok buď vůbec nebyl, nebo ho nevedly vládní jednotky. Ale pokud vím, úplně dořešen není ani poslední útok, myslím z roku 2013. Takové věci se dokazují dlouhá léta. Třeba pravda o Katyňském masakru se prokázala až mnoho desetiletí po válce, protože dlouho stačilo říkat, že to musel být Hitler, protože to bylo zlo. V podobné situaci je dnes Asad. Dá se na něj hodit téměř vše, co se v Sýrii stane. A já si netroufnu tvrdit, kdy jde opravdu o jeho vinu a kdy se to „jen hodilo do krámu“.

Jak se v celé záležitosti máme zachovat my? Je to tak, že když Američané, Britové a Francouzi jsou naši spojenci, musíme s nimi za všech okolností souhlasit?
 
Jsou to naši spojenci a my s nimi musíme spolupracovat. Což nemusí nutně znamenat, že musíme souhlasit se vším, co dělají. Ani Churchill asi nesouhlasil se vším, co Stalin dělal, přesto ho podporoval. Navíc to nebyla akce NATO, kde by byl potřeba náš výslovný souhlas s takovou akcí.

Pokud si zakážeme kritizovat kroky spojenců, vrátíme se do dob Varšavské smlouvy. Kritika není odmítání ani neposlušnost, či dokonce nenávist. To se v poslední době často zaměňuje. Ne každý, kdo kritizuje EU nebo NATO, tyto organizace musí nenávidět. Kritika je jedním ze znaků svobody, jakmile se jí vzdáme, přicházíme o svobodu.  

Na Facebooku k tomu píšete, že máte před očima Powella a Blaira v roce 2003 a že do té doby jste neměl potřebu nevěřit spojencům, přičemž druhé straně jste nevěřil nikdy. Dá se dát paralela, co se týče záminky, k roku 2003 a americké invazi do Iráku na základě vymyšlených argumentů? (Zdůrazňuji tu záminku, protože rozsahem byla americká invaze úplně někde jinde a mnoho škarohlídů tvrdí, že od té doby je Blízký východ v chaosu)
 
Myslím, že Blízký východ je v chaosu mnohem déle, skoro bych řekl, že již od biblických časů. Čas od času to v těch končinách na chvíli uklidní nějaká velká síla. Ať to byly historické říše, kolonialisté, nebo v poslední době diktátoři. Na dnešní konflikt se začalo „zadělávat“ již po 1. světové válce, kdy si Francie s Británií rozdělily tamní území na zóny přímé vlády a na zóny vlivu a moc nehleděly na náboženství nebo etnicitu v těchto zónách. Po druhé světové válce se k tomu dělení přidal ještě Sovětský svaz, a je to historie vojenských převratů a různých diktatur podporovaných tu jednou, tu druhou stranou železné opony. Co se týče mé poznámky o Powellovi a Blairovi, mám na mysli to, že již jednou si spojenci „vypomohli“ falešnými důkazy k ospravedlnění vedení války. Byť to bylo také proti diktátorovi, který mnoho sympatií nevzbuzoval, ale jak jsem v tom krátkém nástinu historie uvedl, v téhle oblasti si těžko vybrat. Jde spíš o zájmy zemí, a do těch já moc nevidím. Jen mám problém věřit všemu, co představitelé těchto zemí pronesou. U Ruska to mám jednodušší, ti nám lhali tolikrát, že tam jsem pravdu opravdu nikdy nečekal.

Situace v Sýrii je už roky zoufalá, je tam mnoho skupin, mnoho cizích zájmů. Jak navrhujete místní situaci řešit? Jde to vůbec?
 
Kdybych uměl takové řešení navrhnout, už bych OSN bombardoval svými dopisy. (smích) Ale myslím, že řešením by byla strategie, která úspěšně fungovala v poválečném Německu. Pro zjednodušeni berme to, že Rusko podporuje Asada a USA opoziční bojovníky. Jestli na ně mají opravdu takový vliv, jak jedna strana tvrdí o té druhé, nechť je odzbrojí. Společně nechť porazí zbytky islámských radikálů z ISIS, které snad nepodporuje ani jedna strana, a pod dohledem Ruska a USA donuťme všechny strany konfliktu zasednout k jednomu stolu a některé představitele bojujících stran stanout před soudem.