Jak si stojí dnešní Francie ekonomicky? Letos má prý opět porušit rozpočtové pravidlo EU, podle kterého nesmí schodek rozpočtu překročit 3 % HDP.

Francie má aktuálně nashromážděný veřejný dluh ve výši 2 352 miliard eur čili zhruba šedesát bilionů českých korun. To skoro přesně odpovídá jejímu ročnímu HDP. Zadlužování průběžně pokračuje rychlým tempem – každou sekundou se francouzský veřejný dluh zvýší o 1 800 eur čili 46 tisíc korun. To je v absolutních číslech nejrychlejší tempo v EU, ještě rychlejší než u Itálie.

Francouzský stát hospodaří s deficitem již čtyřicet let, naposledy se k nulovému výsledku hospodaření přiblížil v roce 1979. Od té doby kolísá francouzský deficit ročně mezi dvěma a sedmi procenty HDP. Nejhorší období bylo před deseti lety, na začátku velké krize, kdy roční deficit skutečně dosáhl sedmi procent. Rozpočtové pravidlo EU o tříprocentním schodku Francie splnila v roce 2017 a loni, letos ovšem opět odhaduje schodek na 3,1–3,2 procenta. Podle toho, jak se bude dařit hospodářskému růstu.

Tento způsob života na účet budoucnosti pěstuje v našem okolí více zemí. Každý stát občas vytvoří deficit, ale v případě zemí jako Francie nebo Itálie se z toho stalo pravidlo; tyto státy nejsou schopny žít jinak než nad poměry.

Velmi varuji, aby se touto cestou vydala i Česká republika. Právě ze strany některých současných ministrů vidím snahu navyšovat mandatorní výdaje způsobem, který bych popsal slovy – „dnes prožereme i těsto na chleba, který se má péct až pozítří“. Je zodpovědností nás občanů své politiky hlídat a neskákat jim na laciné sliby, co všechno nám zadarmo rozdají. Nikdy to není zadarmo, jenom ten účet může přijít se zpožděním – a s úroky.

Co Francii drží ekonomicky nad vodou?

Řekněme pro účely tohoto rozhovoru, že Francie nad vodou je. Aspoň v tom smyslu, že splácí úroky ze svých závazků. Významnou pomocí k tomu, aby silně zadlužené státy eurozóny (Francie, Itálie, Belgie atd.) byly schopny platit aspoň úroky, je velmi nízká úroková sazba Evropské centrální banky. Současný prezident ECB Mario Draghi nastoupil do křesla v říjnu 2011 a ihned začal redukovat úrokové sazby. Už dlouho je základní úroková sazba nula. Je ale otázkou, jak dlouho půjde tento stav udržet. Draghiho politika levných peněz má samozřejmě i negativní efekty, například cenovou bublinu na trhu s nemovitostmi po celé Evropě.

Ani s touto pomocí není Francie schopna dosáhnout takzvaného primárního přebytku. To znamená, že by se nadále zadlužovala i tehdy, kdyby jí někdo zázračně odpustil všechny úroky z předešlých dluhů. Jinými slovy, francouzský stát si půjčuje na to, aby mohl splácet jiné půjčky.

V tomto směru je na tom třeba Itálie jinak, Itálie má už mnoho let vysoký primární přebytek, takže při rozumném růstu by dokázala svůj dluh nějak redukovat. Ovšem při stagnaci italské ekonomiky požerou splatné úroky celý přebytek a ještě více, takže rovněž Itálie se dále zadlužuje.

Fotogalerie: - "Žluťáci" na Trocadéru

Toto jsou starosti, které by bylo lépe nemít. A dá se jim předejít jen tak, že nedopustíme takové zadlužení, jaké tyto státy mají.

Hlavním ekonomickým problémem Francie je, že ztratila schopnost vyvážet svoje zboží do ciziny. Proti Německu, Číně, USA není ani zdaleka tak konkurenceschopná, jak byla ještě v 90. letech 20. století. Jedno číslo, na kterém je to dobře vidět, je saldo zahraničního obchodu. Francie už zhruba deset let dováží daleko více zboží, než vyváží. Soukromý výrobní sektor se smrsknul, vládní se nafoukl, aby ten výpadek příjmů trochu kompenzoval – jenže na dluh.

Hovoří se o budoucí krizi eurozóny – domníváte se, že problém přijde spíše z Francie, nebo odjinud?

Osobně bych tipoval spíše Itálii, ale italské a francouzské hospodářství jsou natolik provázané, že jeden může velmi snadno strhnout druhého. Jejich vzájemný obchod činí 90 miliard eur ročně a francouzské banky jsou ohromně exponovány italskému dluhu – drží více než 300 miliard eur italských dluhů státních i soukromých, daleko nejvíce v celé eurozóně (druhé je Německo, jehož banky mají v rukou necelých 100 miliard eur italských dluhů). To znamená, že jakákoliv recese v Itálii se přenáší do Francie velmi rychle a bez utlumení.

Jiná věc je, co nakonec udělá s evropským hospodářským prostorem Brexit. A to i přesto, že Británie eurem neplatí. Aktuálně dostala Británie půlroční odklad, o kterém se již evropští činitelé zapřísahají, že je ten poslední. Jenže premiérka Theresa Mayová ztratila veškerou autoritu ve vlastní konzervativní straně, kterou kdy měla, a její oponenti, převážně z řad tvrdých brexitářů (Boris Johnson, Jacob Rees-Mogg) se snaží ji dotlačit k rezignaci. Poté se může stát cokoliv, včetně tvrdého Brexitu.

Jak si dnes stojí prezident Emmanuel Macron? Co s jeho popularitou udělaly Žluté vesty, musel jim v rámci ústupků něco slíbit? A co jeho předvolební sliby, došly naplnění?

Macronova popularita není vysoká. Poslední skutečně populární prezident byl ale ve Francii Mitterrand, který odešel z úřadu v roce 1995. Právě za jeho vlády ovšem začal dříve nízký státní dluh výrazně růst. Když Mitterrand nastoupil roku 1981 do úřadu, měla země dluhy ve výši 21 % HDP. Když jej v roce 1995 opouštěl, byl to již 56 % – skoro ztrojnásobení. Procento samotné ale nebylo nejhorší, nejhorší bylo, že si celý státní systém navykl na to, půjčovat si na svůj provoz.

Macron se ovšem do současných problémů se Žlutými vestami dostal právě tím, že se pokusil svoje předvolební sliby plnit. Současný francouzský stát přerozděluje 56 % HDP, podstatně více, než je zvykem i v sociálních státech Evropy. Macron se pokusil snížit tempo zadlužování dalším navýšením daní a odbouráváním různých sociálních privilegií. Jenže při takové míře zdanění, jakou dnes Francie má, už není možno jen tak dále utahovat šrouby. Výsledkem byla rebelie.

Fotogalerie: - Levičácký mítink á la francaise

V reakci na pouliční nespokojenost slíbil prezident, že některé plány na zvyšování daní odloží do budoucna, a naopak sníží daně z příjmů a zvýší nižší důchody. To samozřejmě nejsou úplně levné plány. Na jejich realizaci si bude Francie muset opět půjčovat.

Jak lze chápat obrat, ke kterému došla Marine Le Penová, tedy že už nechce vystupovat z EU, ale chce Unii měnit zevnitř? Co ji k tomu mohlo vést?

Vidím tam minimálně dva faktory.

První je dosavadní průběh Brexitu – naprostý chaos. O politiku ani tolik nejde, ale ekonomicky spolu evropské státy mezitím prorostly natolik, že jednostranný odchod ze společného trhu by byl i pro velké státy typu Francie bolestivý. Navíc, na rozdíl od Británie je Francie těsněji integrovaná. Je součástí schengenského prostoru a platí eurem. Podle mého názoru si Marine Le Penová uvědomila, že zprávy pronikající do Francie ze sousední Británie činí obyvatelstvo opatrnějším, co se „Frexitu“ týče, a že bude lepší toto téma odložit. Podobně italská Liga odložila svoje bývalé téma, kterým byl odchod z eurozóny.

Pak je ten druhý faktor, a tím je skutečnost, že její strana Rassemblement national bývala dříve na evropské scéně trochu osamělá, kdežto dnes má několik docela silných spřátelených stran v jiných zemích – jde například o Itálii, Rakousko, Maďarsko, Polsko, Estonsko, Nizozemsko. Dohromady mohou tyto strany vytvořit poměrně významný politický blok v novém Evropském parlamentu.

Nevěřím však, že se EU podaří reformovat podle představ Marine Le Penové. Ani v nějaké menší míře. To by zastánci volnější Unie museli zavládnout i v Německu, což se nejspíš nestane.

Jak se promítá ekonomický rozměr migrace? Jsou statistiky o tom, jak si potomci migrantů stojí na pracovním trhu?

Francouzský stát striktně zakazuje sbírání statistik podle etnického původu. Jakmile jste jednou francouzský občan, hledí se na vás stejně.

Lze ovšem nějaké informace získat tím, že zkoumáte jiné skutečnosti. Například můžete zkoumat nezaměstnanost ve čtvrtích, o kterých se všeobecně ví, že tam žijí hlavně potomci migrantů z Afriky. Jelikož jde o zkoumání oblasti, ne přímo lidí, zákaz se na něj nevztahuje. Pak zjistíte, že je tam zhruba dvakrát větší, než kolik činí národní průměr. Vzniká tak trochu začarovaný kruh – dokonce i kvalifikovanější uchazeči o práci mají rázem nižší pravděpodobnost, že ji získají, uvedou-li adresu bydliště v nějakém notoricky známém banlieue, jak se těmto čtvrtím říká.

Samozřejmě, že takto vzniklé sociální náklady se na francouzských rozpočtech také podepisují – na výdajové straně. Bez nich by se jistě francouzskému ministru financí spalo o něco lépe.

Marian Kechlibar je autorem knih Zapomenuté příběhy, a Zapomenuté příběhy 2, které si můžete zakoupit u něj na e-shopu za 250 Kč.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.