Nejdůležitější volby z celosvětového pohledu nás čekají v listopadu. Americké prezidentské. Donald Trump se nakazil koronavirem, takže musel přerušit kampaň. První prezidentská debata žádný průlom pro některého z kandidátů nepřinesla. Lze v tuto chvíli říci, kdo je favorit?
To je samozřejmě obtížná otázka, která se lépe odpovídá těm, kteří straní jednomu z nich. Při hodnocení, kdo má větší šanci, se nemohu nevrátit do klání mezi Donaldem Trumpem a Hillary Clintonovou. Kdy v předvolebních průzkumech bylo zřejmé, že vyhraje Clintonová. Nakonec sice měla o dva miliony hlasů víc, ale nezískala potřebné voliče. Americký systém je většinový, nikoliv poměrný jako u nás. Vítěz bere vše. Donaldu Trumpovi se podařilo vyhrát ve státech, které mají větší počet volitelů. Odhadovat to dneska, byť máme do prezidentských voleb ani ne měsíc, je velmi ošidné. Vše bude znovu záležet na tom, kdo vyhraje klíčové státy. Především se nejvíce mluví o Floridě.
Já bych si osobně více tipl na Donalda Trumpa, protože na mě působí – i přes to, co je schopen všechno říci a překroutit – dynamičtěji. Je vidět, že se vrátil po třech dnech z nemocnice zpátky. Nechce nic nechat náhodě. 3. listopadu je termín, který bychom měli vnímat velmi vážně. Pokud jeden z těch kandidátů nezvítězí dost přesvědčivě, můžeme se dočkat dost nešťastných věcí. Když bude rozdíl jednoho dvou procent, oba kandidáti jsou schopni to zpochybnit. Nedovedu si pak představit, jaké by to mělo dopady už na takto rozpolcenou společnost ve Spojených státech.
Jenže právě takto těsný výsledek se dá nejspíše očekávat...
To je právě ono. Už po té první volbě ne všichni v Americe přijali výhru Trumpa. Řada médií neuznala jeho výhru. Společnost je tam už takto nastavená. Bude opravdu otázka, jak se ten druhý zachová, jestli uzná vítězství toho prvního. Doba, kdy Al Gore uznal vítězství George Bushe mladšího, aniž bylo zřejmé, jak to dopadlo na Floridě, už tu není. Je tu vzájemné podezřívání. Uvidíme. 3. listopadu bude významné datum nejen pro Spojené státy.
Když se podíváme na zahraničněpolitickou rétoriku Joea Bidena, co by jeho zvolení znamenalo pro svět v oblastech Číny a Ruska? Změní se něco oproti současnosti?
Pokud by vyhrál Biden, přitvrdil by kurz proti Rusku. To je evidentní i z jeho vyjádření k poslední kauze Alexeje Navalného. Prohlásil, že pokud to prezident neučiní, tak on až vyhraje, dá to Rusům poznat. Joe Biden se zařadil do mainstreamu, který za každou otravnou látkou vidí novičok. Mně už to dneska připadá, jak to bylo za minulého režimu, kdy cokoliv kdekoliv bouchlo, tak to byl semtex. Dneska cokoliv se kde použije, je to novičok. Přijal tvrzení – bez jakýchkoliv důkazů –, že za tím celým stojí Putin. Určitě je původ útoku v Rusku, pouze pochybuji, že to udělal Putin.
Pro Írán by byl Biden příjemnějším prezidentem. I díky tomu, že Joe Biden se podílel na smlouvě s Íránem, kterou podepsal Barack Obama. Co se týče Číny, není to Trumpův rozmar, že nemá rád Čínu. Řada věcí, které Číně vyčítá, od špionáže ke krádežím duševního vlastnictví, nemůže přehlédnout ani Joe Biden. Je možné, že rétorika Joea Bidena by mohla být ve vztahu k Číně mírnější. Otázka je, jak výrazně by se to promítlo do praktických kroků.
Co by to znamenalo pro Českou republiku? Ulevilo by se nám například v rámci NATO, kde po nás prezident Trump neustále chce ona 2 % HDP na zbrojení?
Donald Trump velmi flagrantně ukazoval, že o Severoatlantickou alianci nemá příliš velký zájem. Což když vezmeme fakt, že Aliance je 75procentní s. r. o. Spojených států, musíme brát velmi vážně. Jakékoliv oslabování vztahu Spojených států vůči Alianci může mít dopady i pro nás. Obecně je trendem, že všechny instituce založené po druhé světové válce – NATO, Mezinárodní měnový fond a další –, ve kterých měli Američané zájem se angažovat, se nyní ukazuje, že jejich zájem se snižuje. A tím se snižuje i význam těchto institucí a jejich dopad na to, co se ve světě děje.
Trump – a i právem – více tlačí na Evropu, aby více zbrojila. V roce 1989 to bylo 50 procent Američané, 50 procent Evropa, dnes je to 75 procent Američané, jen 25 Evropa. Ten nepoměr je nespravedlivý vůči Američanům. Zároveň je ale potřeba také číst, co je za tím, že Donald Trump říká – kupujte naše zbraně. I za Baracka Obamy tyto hlasy, že Evropa zbrojí málo, byly. Není to nic nového. Jen to nikdy nebylo tak, že by třeba Obama řekl nahlas – kdo nebude dávat příslušný obnos na obranu, nemůže počítat s naší pomocí. To je úplně jiný pohled a jiná rétorika na tuto vojenskou alianci.
Je to také podtrženo vnímáním hrozeb. Pokud Donald Trump vidí tři hlavní hrozby – to znamená Čínu, Írán a Severní Koreu – je to jiné vnímání, než má Joe Biden. Trump k řešení těchto tří hlavních bezpečnostních problémů Alianci nepotřebuje. To je vidět na přítomnosti vojsk Spojených států v Evropě, na jejich snižování. Když přesouvají nějaké části do Polska, do Pobaltí, viděl bych to jako spíše symbolickou spoluúčast než skutečně závažnou změnu vojenské rovnováhy. Donald Trump to vnímá tak, že nemůže více dráždit Rusko, které už tak má velké problémy s posouváním Severoatlantické aliance na východ. Otázka je, zda by Biden tento trend nezměnil a nevrátil by se k původní variantě větší přítomnosti amerických vojsk v Evropě, když je pro něj Rusko větší hrozba než pro Donalda Trumpa.
Pokud jde o Severoatlantickou alianci, asi by rétorika u Bidena nebyla tak vyhraněná. Na druhou stranu každý prezident Spojených států především zastupuje zájem amerických firem. Nejvíce to ale dal najevo Donald Trump ve vztahu vrátit výrobu ze zemí, jako je Mexiko a další, zpátky na území Spojených států, což má svoji logiku, pokud jde o zaměstnanost. Joe Biden by se také nemohl tvářit, že není prezidentem amerických voličů, amerických zaměstnanců, amerických firem, amerického zájmu prodávat.
Psali jsme:
Nyní se zeptám na otravu Alexeje Navalného z pohledu ekonomického, kdy tu byly snahy zesílit kvůli tomu sankce vůči Rusku. Šlo hlavně o plynovod Nord Stream. Nicméně kancléřka Angela Merkelová projevuje vůli jej dostavět. Jaký je finální součet této aféry?
Je to celkem evidentní, nakonec zvítězí pragmatismus. Když pomineme, že je hrozné, že v některých zemích jsou zabíjeni lidé za to, že mají jiný politický názor nebo poukazují na korupci. Ale u Německa je tento pragmatismus jasný. Jestliže po výbuchu Fukušimy se Němci rozhodli odejít od jádra, pokud utlumují těžbu uhlí, zbývá jim jediný vlastní zdroj, a to jsou větrníky. Ty je nemohou zachránit. Vyspělá německá ekonomika potřebuje zdroj energie a tou je pro ni plyn. Proto stavba Nord Stream 2, která už teď spolkla deset miliard eur, je věc, kterou si těžko mohou dovolit zastavit. Nemají alternativu. To by se museli vrátit k tuhým palivům, nebo podlehnout stále sílící jaderné lobby v Německu, která se nevzdala představy, že by v Německu neměly být jaderné elektrárny.
Plyn z Ruska je navíc čtyřikrát levnější než břidlicový plyn ze Spojených států. Takže se tato ekonomika jasně nabízí. Největší zájem na zastavení tohoto plánu mají logicky Spojené státy. Do jaké míry je správné tvrzení, že se zvýší závislost Německa na Rusku, aby to ohrozilo německou bezpečnost, je diskutabilní. Podle mého Rusko má zájem prodávat plyn do Německa i do jiných států západní Evropy. Je to pro ně ekonomicky důležité. Nezdá se mi, že by v Rusku kdokoliv chtěl vést válku v Evropě. To mi nedává žádný smysl. Byť mají tendenci vůči některým zemím používat zdroje svého nerostného bohatství jako součást zahraniční politiky, tak proti Německu si nemyslím, že by to kdykoliv udělali.
My dostáváme od Rusů jaderné palivo a zatím se nestalo, že by se nás v tomto směru snažili vydírat. To se samozřejmě také může někdy změnit. V tuto chvíli to ale vidím méně pravděpodobné. Rusové chtějí toto prodávat a mít své zisky, což je logické.
Propukla válka na Náhorním Karabachu. Ázerbájdžán s podporou Turecka proti Arménům. Jak celou situaci máme číst? Je někdo, kdo by horké hlavy mohl zklidnit?
První propuknutí konfliktu v Náhorním Karabachu jsme viděli ještě v době Sovětského svazu. Tento konflikt od roku 1988 skončil mírovou dohodou v roce 1994. Znamenal dvacet tisíc až třicet tisíc mrtvých. Území Náhorního Karabachu se dostalo pod nadvládu Arménů. Byť Arménie nikdy neuznala svrchovanost Náhorního Karabachu, tak dost vytlačila muslimské ázerbájdžánské obyvatelstvo.
Ázerbájdžánci jsou Turky považováni za jejich bratrance. Pokusy tento status quo změnit jsme v minulosti už viděli. Teď, jak Ázerbájdžán výrazně ekonomicky posílil a je mnohem více emancipovaný, se snaží tuto situaci změnit a toto území dostat pod svoji kontrolu. Způsob boje, který vidíme, ovšem nenasvědčuje na nějakou pozemní operaci. V horském terénu to není žádná legrace. Jde spíš o nějaké přesouvání vesnic, možná o zabrání nejbližších vesnic jako vyjednávacího prostoru. Ale nevidím to jako nějakou klasickou operaci dobytí celého území.
Co celou věc komplikuje, je geografická poloha obou zemí. Sousedí s Íránem, Ruskou federací, Tureckem. Promítají se do toho širší geopolitické zájmy. Když si vezmeme značnou přeemancipovanost prezidenta Erdogana a jeho ochota jít do konfliktu úplně s každým, pokud to cítí jako výhodné, tak tento spor může být zdrojem velkého maléru v této oblasti. Je známo, že Rusko podporuje Arménii, Turecko Ázerbájdžán. Rusové prodávají zbraně do obou zemí, ale určitě nemají zájem na nějakém velkém konfliktu. Je otázka, jestli se Rusko bude schopné dohodnout s Tureckem. Jak se jim to někdy podaří. Někdy zase ne. Jak si vymezují své cíle. Po mém soudu – a říkám to už několik let – Turecko má skutečně potenciál být největší hrozbou pro Evropu.
Jeho politika je zřejmá – dlouhodobě vůči Řecku, nyní eskalace kvůli plynu, všem těm věcím s Kyprem, v kontextu Libye a podobně. Vidíme tu poměrně nebezpečný trend. Prohlášení Erdogana, že Jeruzalém je turecké město, také věci celkově moc nepomáhá. Rozmach Turecka připomíná snahu o částečné vzkříšení nějaké nové Otomanské říše. Turecko pochopilo, že členskou zemí Evropské unie nebude. Severoatlantická aliance je pro Turecko malá. Některé požadavky na členskou zemi ani Turecko nesplňuje. Dává NATO za vinu, že v Sýrii podporovalo jejich úhlavního nepřítele. To jsou syrští Kurdové. Tento problém je velmi složitý. Největší je, že nikdo není ochoten Turecko přinutit k tomu, aby ubralo plyn. Spojené státy nyní zápasí s něčím jiným. Nikdy také nebudou chtít přijít o svoji základnu v Incirliku.
Francouzský tlak je významný, ale není rozhodující. Pokud nepřitlačí Německo, jako velmi významný obchodní partner Turecka, tak si Turecko může dovolit tyto svoje eskapády. Navíc v době koronaviru nemůžeme očekávat, že by se Německo samo potrestalo tím, že by zavedlo sankce pro Turecko. Byť by zřejmě mohly mít nějaký dopad, ale zároveň Německo musí výrazně sledovat i svoji nemalou tureckou menšinu. Problém tam dnes je i v této rovině.
Turecko dráždí skoro všechny – Západ, Rusko, teď i Izrael. Je to od prezidenta Erdogana dost odvážné, nebo jiným slovem drzé...
Někdy je to rétorika, která celé věci nepomůže. Je pravda, že Jeruzalém byl 300 let pod tureckou nadvládou až do roku 1917. To ale ještě neznamená, že takto flagrantně můžete říci, že Jeruzalém je turecký. Na něj si dělají nárok jak Židé, tak křesťané i muslimové. Je to prostě centrum všech tří monoteistických náboženství. Ale některé faktické kroky jsou takové, že Erdogan se nezdráhá se rozhádat s kýmkoliv. Mám dojem, že si možná ani neuvědomuje, že bude třeba hrát větší ligu, než na kterou má.
Psali jsme:
autor: Oldřich Szaban
