Karel Gott oslavil 80. narozeniny. Jeho kritici jej označují za symbol normalizace, ztělesnění konformity a méně či více přiznané spolupráce s komunistickým režimem. Jsou tyto výtky postaveny na dobrých základech? A o čem svědčí fakt, že letošní Gottovo jubileum přitáhlo tolik hlasité kritiky těch, kteří ho z různých důvodů nemají rádi? Jako příklad lze uvést slova Jakuba Jandy z neziskové organizace Evropské hodnoty, který napsal: „Karel Gott je sice kulturní legendou, ale když veřejně propaguje ty nejhnusnější konspirační teorie, tak dělá pro české extremisty a ruské destabilizační zájmy více práce než Aeronet a ‚Parlamentní‘ listy dohromady. Je to smutný konec.“
Vážené Parlamentní listy, „causu“ Karel Gott sleduji z pracovní cesty ze vzdálenosti asi 11.000 km a musím říci, že na tuto vzdálenost se mi jeví celá záležitost poněkud banální. Jistěže Karel Gott byl za komunistů „in“ – ovšem jestliže by byl „in“ pouze díky komunistům, pak ovšem nechápu, jak si udržel svou popularitu následujících třicet let... To, že nejrůznější osoby řeší osmdesátiny Karla Gotta jinak než gratulací prostou, ukazuje na nejednoznačnost naší umělecké scény i představitelů občanského života a na to, jak dalece jsme schopni – a to všichni – řešit zástupné problémy místo těch, které by nás skutečně měly trápit – a tím je rozvoj naší země a šťastný život našich lidí. Jinak jeho názory na společnost a jeho politické teorie jsou všeobecně dlouhou dobu známy, a pokud vím, zastával je i v dobách, kdy byl nějaký Aeronet ještě na houbách. Takže se dostáváme k obvyklému problému lidí, kteří „záležitost“, jako je Karel Gott, vytahují na světlo: totiž jejich naprostou nevzdělanost i neschopnost pochopit, že dějiny nezačaly okamžikem jejich vstupu na veřejnou scénu. Já přeji Karlu Gottovi vše nejlepší k jeho kulatému jubileu a raději se obrátím k těm skutečným problémům dneška.
Současná politická krize začala jmenováním ministryně spravedlnosti Benešové do funkce. Co si o ní a její způsobilosti k výkonu této funkce myslíte?
Žádost jisté části veřejnosti, aby Marie Benešová odstoupila, protože by mohla jít „na ruku“ premiéru Babišovi, je opět důkazem zásadního problému této kritizující části obyvatel, kteří nejsou ochotni se zajímat o skutečné informace ani na té úrovni, že by se zeptali „strejdy Googla“. Nevzdělanost a odmítání informování se a zavržení kritického myšlení: to je, bohužel, to, co kritiky Marie Benešové spojuje. Zaprvé: možnost ovlivnění vyšetřování jakékoliv trestní kauzy samozřejmě existuje – ovšem vždy pouze a výhradně na neoficiální bázi. Traduje se to už od dob komunistického režimu, kdy se věci vyřizovaly přes telefon a byl rozdíl, zda „bylo telefonováno“ z pravého břehu (rozuměj Vltavy), tedy z ÚV KSČ, které sídlilo v dnešním Ministerstvu dopravy, nebo levého břehu, tedy z vlády nebo Hradu, což ovšem byl podstatně méně důležitý telefonát... V této tradici je úplně jedno, kdo by na křesle ministra spravedlnosti byl, protože ze své funkce by nemohl udělat naprosto nic.
Co se týká samotné osobnosti Marie Benešové, pak pokud by občané chtěli podpořit někoho, kdo by byl zárukou nestrannosti a objektivnosti, při současné naprosté znalosti rezortu, měli by demonstrovat „MAŘENA FOR EVER“. Najednou je zapomenuto, jak odvážně se zachovala v kauze „justiční mafie“, v kauze „katarský princ“ a jaké jsou její právní názory, které jsou dlouhodobě konzistentní a jednoznačně vysledovatelné. Tato amnézie jejích kritiků má pro mne jednoznačný důsledek: totiž naprosté znevěrohodnění kritiků současné ministryně spravedlnosti. Za svou osobu prohlašuji, že paní Benešovou, které si hluboce osobně vážím pro její právní názory i osobnostní nastavení, zpestřené jejím velmi osobitým humorem, jsem připravena kdykoliv jakýmkoliv způsobem podpořit.
Mgr. Marie Benešová
Požadavky demonstrujících se však rozrůstají. Když se na to podíváme s odstupem: Co tohle hnutí Milionu chvilek pro demokracii vlastně znamená?
Rozumím hnutí „Milion chvilek pro demokracii“, že by chtěli lepší, čistší a spravedlivější svět. V tom se s nimi ztotožňuji. Bohužel však i oni byli strukturami, které tady po listopadu 89 skutečně vládly. A neuvědomují si to. Neuvědomují si, že žijeme ve světě, kde už dávno neplatí, že „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Jsem skutečně daleka toho adorovat premiéra Babiše, ale protesty stoupenců „Milionu chvilek“ ve skutečnosti nahrávají strukturám, které – ať se to komu líbí, nebo ne – odstavil Babiš od moci. A jsou to struktury, které tady rozkrádaly dotace způsobem, vedle kterých je Čapí hnízdo dětskou hračkou. Jedná se o celé nastavení dotací, které – jen si podrobně přečtěte onu stále dokola omílanou zprávu z Bruselu – je nyní shledáváno v podstatě od začátku připraveno tak, aby vedlo k drancování země jedinci, kteří „spolu mluvili“. To je causa „Severozápad“ apod. A tato pravidla, marná sláva, opravdu nenastavoval Babiš, ale ti, kteří nyní proti němu (samozřejmě – nejen oni) protestují. To je prostě absolutně nechutný...
Letos si připomínáme 30. výročí sametové revoluce. Zatím však tento rok příliš slavnostně nevypadá. Od dubna tato země čelí vlně demonstrací. Jejich terčem je hlavně premiér, ale i prezident. Jsou Miloš Zeman a Andrej Babiš, nadneseně řečeno, vrahy odkazu 17. listopadu, jak naznačuje liberální část společnosti?
Především se mi velmi příčí, že by někdo měl být „uchovávatelem odkazu“. Z toho též vyplývá, že se těžko smiřuji s tím, že by někdo měl být „vrahem odkazu“. Nicméně, z důvodů, aby bylo vůbec o čem diskutovat, přistupme na tuto rétoriku. A potom se ptejme: kdo tedy má být tím „uchovávatelem odkazu“? Udavači ze sociálních sítí i v reálném životě? (Zdravím všechny ty, co udávají mě: moje sousedy, sledovatele na FB, profesní kolegy... fakt cool.) Nebo ti, kteří vykládají, jak jsou lepší, chytřejší a morálně bezúhonnější? Nedávno jsem tak poněkud plakala na rameni svému vzácnému příteli Benu Kurasovi, kam že to všechno spěje, a on mi moudře řekl: „Víš co, děvčico? Přečti si zase Exodus. Tam to všechno je, ať víš, co za svinstva tě ještě čeká.“ Tak jsem si zase po delší době ten Exodus přečetla a Ben měl pravdu.
Za sebe bych ještě dodala odkaz na Nový zákon a vše, co se týká farizejů. Přesně tak se totiž tito „uchovávači odkazu“ chovají. Jejich pocit vlastní nadřazenosti je v úplném rozporu s úhelným základem evropského práva, totiž rovnosti všech lidí před zákonem a rovnosti všech lidí v jejich důstojenství. Ve své nadřazenosti by ukamenovali i Ghándího a, což je ještě pozoruhodnější, myslím, že by zvedli ruku i proti Havlovi (kdyby to ovšem nebyl Havel, respektive, byl by „jen“ někdo, kdo by se choval jako on...) Ostatně, jsem přesvědčena, že jestli něco Václavu Havlovi bylo naprosto cizí, tak ten postoj nadřazenosti nad ostatními... Jeho „přátelé“, zaštiťující se jeho jménem, se však takového jednání neštítí. Jejich pohrdání elementárním lidstvím včetně úplného nedostatku soucitu a pochopení i pro chyby svých bližních je to, proč s nimi nemohu cítit žádnou sounáležitost. Takové davy, jako byly na Letné, už z historie známe. Obvykle křičí „Ne toho, ale Barabáše...“ Takže znovu: děkuji – nechci.
Psali jsme:
„Babiše a Zemana volili zejména lidé z venkova, starší a méně vzdělaní,“ opakují jejich oponenti. Jsou tito lidé nevědomí a zmanipulovaní, jak uvádějí někteří umělci. Je letošní odpor proti prezidentovi a premiérovi generační věcí?
Řekla bych, že je TAKÉ generační věcí. Starší generace, ke které se také počítám (je mi 56 let), má zachovaná čidla pro nebezpečí nástupu totality, a to jakékoliv. Mladá generace považuje to, co je pro nás stále nesamozřejmým darem, za něco zcela běžného. Z toho pramení velký generační rozpor. Co se týká toho, že Zemana a Babiše volí údajně lidé méně vzdělaní etc. Tak toto tvrzení, domnívám se, odporuje demografickým údajům. Chápu, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou, ale chtělo by to seriózní sociologický rozbor – a tím toto pouhé tvrzení o tom, kdo tyto dva politiky volí, prostě není. Podle mého názoru oba představitele volilo i množství lidí, kteří k nim necítí žádné sympatie, ale prostě kandidáty předkládané druhou stranou nebyli s to skousnout. K fatálním chybám politických uskupení, které podporovaly na příklad pana Drahoše v prezidentské volbě, byl právě výběr tohoto protikandidáta. Kdyby od začátku podporovali například Pavla Fischera, jsem přesvědčena, že by pan Zeman na Hradě nebyl. Totéž s Babišem. Jeho úspěch je přímým důsledkem neschopnosti a ztráty zpětné vazby v sociální demokracii i v ODS, o dalších stranách nehovoře. Myslím, že v politice nyní nachází uplatnění známé přísloví platné v advokacii, totiž, že „největším spojencem je blbost protistrany“. Pokud to politická garnitura nepochopí, tak Zeman klidně může vládnout – bez ohledu na Ústavu – i třetí volební období.
I v České republice našla švédská Greta své příznivce a mladí středoškoláci demonstrují za řešení tzv. klimatické krize. Jde o zneužití dětí pro politický aktivismus, nebo o naši ostudu, že tak vážný problém musí brát do rukou dospívající? Jak se vůbec díváte na ten v současnosti módní boj za záchranu planety?
Především musím říci, že ekologická témata mi jsou blízká. Vyrostla jsem v domácnosti svého dědečka, který byl vedoucím katedry lesnické botaniky na Lesnické fakultě v Brně, prof. ing. RNDr. Aloise Zlatníka, DrSc. Ten se zabýval ekologií už v době, kdy se nejmenovala ekologie a s jeho ideou vzájemného ovlivňování se geologických, biologických a klimatických struktur jsem vyrostla a zcela ji přijala za svou. Nyní na jeho slova dochází ve větší míře, než by bylo všem milé. Pamatuji se, jak dědeček se vší svou silou bojoval proti dílu Novomlýnských nádrží pod Pálavou a upozorňoval na to, že jejich následkem vznikne s u c h o. Jo: napustíme vodní nádrž a vznikne sucho... posmívali se mu mnozí. Marně upozorňoval, že tímto dílem zaniknou lužní lesy, mokřady kolem Dyje. Inu – zanikly. A výsledkem je... sucho...
Toto ovšem byla osobní odbočka. Pojďme se podívat na ten „boj“ zblízka. Předpokládala bych, že když někdo za něco bojuje, tak o tom také něco ví... Bohužel, stejně jako v případech výše uvedených se setkávám s tím, že tito „aktivisté“ nevědí o tématu vůbec nic, anebo pouze to, co si přečtou v hlavních titulcích jimi preferovaných médií. Chápala bych, kdyby nečetli publikace, s jejichž autory ideově nesouzní: Na příklad bych pochopila, že jim nesedí – a tudíž jej nečtou – takového Williama Easterlyho a jeho silně enviromentálním pohledem poznamenanou knížku „Břímě bílého muže“. Ale vůbec nechápu jak to, že neznají Erazima Koháka a jeho zcela úhelnou publikaci o enviromentální etice a filosofii „Zelená svatozář“. Vyšla před dvaceti lety a je stále naprosto základním podkladem pro debatu na enviromentální témata. Setkala jsem se s tím, že bojovníci proti zasahování do přírodních pochodů neznají Lovenlocka a jeho teorii živé Gaii. Sociobiologie je pojem neznámý a i naši čeští autoři, které skutečně nemohou považovat za své nepřátele, jako je Václav Cílek či egyptolog Miroslav Bárta, jim nestojí za pozornost.
Fotogalerie: - Zachraňme internet
Opakovaně jsem v diskusích s těmito lidmi došla k závěru, že žádná diskuse není vůbec možná, protože nemáme společný základ – a to základ vědomostní. Jejich názory jsou názory postavené na ideologii, nikoliv na vědeckém zkoumání a hledání objektivní pravdy. Dalším minusem, který zcela znemožňuje komunikaci s těmito enviromentálními aktivisty, je hluboké přeceňování vlastních sil a naprosté podceňování měřítka zeměkoule. Uvědomila si například paní Ursula von der Leyen, která „chce do roku 2050 první ekologicky neutrální kontinent“, že na Evropu a její emise zeměkoule… fakt víte, co? Tím neříkám, že se nemáme ekologicky chovat, ale vše má své limity. Požáry na Aljašce vyprodukovaly letos tolik CO2 jako celé Švédsko za rok – uvedl www.ekolist.cz. Jestli někdy bouchne supervulkán pod Yellowstonským parkem, tak budou mít Američani jedinou výhodu, totiž, že jsou z hollywoodských katastrofických filmů docela dobře (a nevědomky) vycvičeni, jak zvládat přírodní katastrofy. Ovšem jestli my budeme, nebo nebudeme jezdit s diesly, je, jak by řekl jistý politik, „pod rozlišovací schopnost“ – tentokráte přírody.
Abych tedy svůj názor na enviromentální aktivisty shrnula: Když jdete do hloubky těchto problémů – a enviromentální otázky skutečně jsou problém – zjistíte, že nejde o fakta, ale o bohapustou ideologii. A to o ideologii sektářství se podobající. A ve své podstatě na úkor přírody jdoucí. Takže jde opět a jenom o moc: tentokráte pod zástěrkou „ekologie“. O ochraně přírody, všimněte si, se už nemluví...
Postupuje diskuse o tzv. dezinformacích a fake news. Komisařka EU Věra Jourová varovala před tím, aby mladší lidé nechávali seniory samotné u počítačů, protože čtou řetězové maily, které zneužívají jejich samotu a frustraci. Je takováto formulace šťastná? Snaží se někdo zmást starší generaci, která přestala rozumět dnešnímu světu, či jde o urážku našich seniorů?
Především paní komisařka zapomněla, že už je taky ve věku, kdy jí ty řetězové e-maily mohou začít přistávat a někdo by jí mohl od toho počítače odstavovat. Nicméně to vezmu zkrátka: na jedné straně stát po starých lidech chce, aby pracovali v plné výkonnosti o řadu let déle než generace předcházející. (Například já bych měla jít do důchodu o deset let později, než šla moje matka...) Považuje je – a vyžaduje od nich – aby byli plně kompetentní. A na druhou stranu je považuje za nesvéprávné poloblbečky, kteří nejsou schopni rozlišit informaci od dezinformace. Takže to je ze strany paní komisařky ideologický blábol. Jinak samozřejmě vznik řetězových e-mailů a „alternativních“ médií je přímým důsledkem cenzury médií tak zvaně veřejnoprávních, která, bohužel, povětšinou kopírují – tedy co se té ideologické cenzury týká – i soukromá média. Kdo chce kam, pomozme mu tam. Tuto situaci zavinila veřejnoprávní média a mohou si blábolit o tom, jak je nikdo nemá rád a nechce si s nimi hrát, případně jak nikdo jejich práci neocení, jak chtějí...
Liberální osobnosti vyjadřují starost o zachování svobodných veřejnoprávních médií čili České televize a Českého rozhlasu. Příznivci Zemana a Babiše naopak upozorňují na jejich údajnou nevyváženost a tendenčnost. V parlamentu nebyly schváleny výroční zprávy ČT, členem RRTV se stal Ladislav Jakl. Co k celé této skrumáži říci a jak to vyřešit?
Advokacie mne naučila jedno: Pokud utečete před nějakou životní nepříjemností či vlastním pochybením, pokud se pokusíte něco obejít či získat „se slevou“, tak se vám to vrátí v horším ne stokrát, ale tisíckrát. A vždy v tu nejméně vhodnou dobu. Při všech životních trablech se nakonec ukáže, že pravdu mají pohádky, podle kterých nejkratší a nejsprávnější cesta je ta nejtrnitější. Údajně hloupý Honza, který se po ní vydá, je jediný, kdo dostane půl království a princeznu za ženu. I toto poznání mne osobně přivedlo k jisté tvrdosti, zarputilosti a neustálé snaze dotahovat věci do úplného konce. A jak to souvisí s veřejnoprávními médii? Ta se totiž vydala tou snadnou cestou, po které se vydali údajně chytří Honzovi bratři – které nakonec snědl drak a Honza je musel vysvobodit. Veřejnoprávní média získala v posledních nejméně dvaceti letech dojem, že když budou poklonkovat té „správné“ ideologii těch „morálně bezúhonných“ samozvanců, tak i ona se stanou těmi správnými, kterým se nemůže nic stát a budou mít vždy morálně (a taky... ehm... finančně) navrch. Výsledkem je jejich rozval a vážně se zvedající hlasy o jejich privatizaci. Což bych považovala za naprosto špatný krok. Z veřejnoprávních médií se opět musí stát názorové kolbiště. Takže je prosím: odsuňte do důchodu Václava Moravce, Jana Pokorného a jemu podobné a začněte znovu a lépe... Lidi jsou – ne, že ne... Jde o to, co si budou moci dovolit dělat, aniž by se pod nimi nahnulo jejich manažerské křeslo na kolečkách...
Letos pokračuje hospodářský růst, nezaměstnanost je rekordně nízká. Čím to je, že společnost je rozhádaná a lidé nevypadají šťastní?
K tomuto tématu jsem se vyjadřovala už několikrát a musím svůj názor znovu opakovat. Lidé nebudou nikdy šťastní, pokud pošlapete jejich lidskou důstojnost. A to je to, co se tady v obrovském měřítku děje. Lidství v České republice není hodnota sama o sobě. Opět vítězství udavačství a stažení se s veřejného prostoru. Heslo naší země „Pravda vítězí“ by mělo být nahrazeno jedním ze dvou literárních výroků, které českou realitu vyjadřují daleko lépe. Prvním kandidátem je kultovní věta z povídky Šimka a Grossmanna „Školní výlet do ZOO“, totiž: Nechci slevu zadarmo. Vážným konkurentem pak je hláška ze závěrečné scény neméně kultovního filmu „Limonádový Joe“, totiž: Padouch nebo hrdina – všichni jedna rodina. Nakonec se ukazuje, že skvrnu velikosti mexického dolaru máme všichni: jak chcete být za takových okolností šťastný?
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
