76. výročí konce 2. světové války spadlo do atmosféry vyhrocených vztahů s Ruskou federací, ať už ze strany České republiky kvůli kauze Vrbětice, nebo ze strany EU a ještě předtím po ostrých výrocích prezidenta Joea Bidena i ze strany Spojených států. Hodí se v takové situaci vůbec připomínat hrdinství vojáků Rudé armády a její podíl na porážce nacistického Německa? Nevylepšoval by se v takovém případě obraz Ruska, který má být v tuto chvíli co nejčernější?

Myslím, že naopak, právě v té vyhrocené atmosféře to je potřeba. Rozumně, věcně, pravdivě. Mimo jiné i proto, že je nezbytné najít bázi, na které může být budováno budoucí zlepšení vztahů. A to budoucí zlepšení je logické a nutné. Nikdo rozumný nemůže chtít tohle anachronické soupeření Západ-Východ vyhrocovat do nekonečna. Nebo, co by mělo být jeho cílem? Poslední světová válka? S použitím jaderných, chemických a biologických zbraní? Opravdu jsou zodpovědní činitelé tak nezodpovědní, že mohou věřit v možnost vést nějakou omezenou válku s takovými prostředky v rukou? Doufám, že ne. Jde snad „jen“ o demonstraci síly, stmelování mocenských bloků, a obchodní zájmy. Věřím, že až odezní některé akutní otázky, jako je například dostavba plynovodu Nord Stream 2 nebo Dukovan, nastane postupná, možná dlouhotrvající, ale nutná, rekonstrukce normálních vztahů.

Samozřejmě, teď je tu kauza Vrbětice, která musí být nějakým způsobem dořešena, a její důsledky mohou trvat dlouho. Přesto. Je potřeba nespálit všechny mosty, které nás pojí. A porážka německého nacismu a obří podíl, který na ní měl ruský národ, to je historický fakt, který stojí za to si připomínat, stejně jako tehdejší spojenectví Západu a Východu proti tehdejšímu nepříteli. Mimochodem, když jsme u předvčerejších nepřátel, bylo by asi pro českou diplomacii dobré sledovat v nejbližších letech německou politiku vůči Rusku. Abychom, omámení explozemi ve Vrběticích, třeba nepřehlédli, že se přes všechnu eurorétoriku „velcí kluci“ už v klidu dohodli. Abychom zkrátka nezůstali stát jako kůl v plotě s „černým Petrem“ v ruce. S poznáním, že naše ekonomické a národní zájmy nechrání nikdo, a že mouřenínek po vykonání služby může odejít ze scény. I proto je potřeba připomínat hrůzy Druhé světové války a společný boj. U nás, v Německu, na Západě i v Rusku.