Jak jsme si podle vás zvykli uvažovat o svátku 17. listopadu?
Vzpomíná se na něj typicky po česku – ne na to, co se stalo, nýbrž na vybájenou, částečně nebo zcela nepravdivou zafixovanou představu o události. Při nepokojích 28. října 1939 v Praze byl zastřelen pekař Václav Sedláček. Student lékařství Jan Opletal byl zraněn, hospitalizováno bylo celkem 15 lidí, strženo a rozdupáno bylo na 175 dvojjazyčných tramvajových cedulí s číslem linky a názvem koncové stanice. Na pekařského dělníka Sedláčka se schválně péčí českých historiků zapomnělo. Nehodil se do mýtu, nepatřil mezi vzdělance tak ceněné českým národem a navíc neměl vhodný původ. Jeho rodina odešla na přelomu století do Německa, kde se za první světové války v Recklinghausenu v Porúří narodil. Širší rodina za světové hospodářské krize v 30. létech z Německa odešla do Belgie, Francie, do SSSR, rodiče s Václavem do Čech.
11. listopadu 1939 Opletal zemřel. Ze strany studentů se dalo očekávat, že pohřeb přeroste v národní manifestaci. Němci studentům účast na pohřbu zakázali. Ministr protektorátní vlády Ladislav Feierabend vyjednal se studentským vůdcem Josefem Matouškem, že pohřební průvod v demonstraci nepřeroste a studentům bylo povoleno se pohřbu zúčastnit. Pohřeb v demonstrace ale přerostl, rozháněla je česká policie. Dodatečně bylo 17. listopadu německou okupační mocí zastřeleno devět z údajných původců demonstrací. Až na jednu výjimku to byli funkcionáři oficiálního, protektorátní vládě oddaného, studentského svazu, čtyři byli vysloveně proněmečtí a v žádném případě nebyli iniciátory studentských výtržností. České vysoké školy v protektorátu s celkem asi sedmi tisíci studenty byly zavřeny, kdo chtěl studovat dále, musel tak učinit na německých vysokých školách. Vznikl mýtus o statečných českých studentech, který našel opětného posílení smrtí Jana Palacha. Další, kteří se upálili, upadli v zapomnění nebo v téměř zapomnění – nebyli to vysokoškolští studenti.
Psali jsme:
S povědomím onoho mýtu v českých myslích se přibližoval 17. listopad 1989. Rok předtím se pokusil systém reformovat Lubomír Štrougal, narazil však na rozhodný odpor vedení ÚV KSČ a byl vytlačen z rozhodujících pozic. V Moskvě panovala glasnosť a Michail Gorbačov se zoufale snažil udržet s USA krok ve zbrojení, na které se mu nedostávalo finančních prostředků, protože Ronald Reagan přiměl Saúdskou Arábii v Organizaci států vyvážejících ropu výměnou za závazek bránit americkými ozbrojenými silami královskou rodinu zasadit se o snížení ceny ropy na minimum, takže Sovětskému svazu se radikálně snížil příjem z exportu ropy a zemního plynu, hlavních to komodit, do státního rozpočtu. Tento závazek USA vůči Saúdské Arábii dodnes trvá, a tak se situace opakuje s tím rozdílem, že nyní nejde o zbrojení, nýbrž o ekonomický rozvrat Ruské federace. Prekérního stavu všech států moskevského bloku a naléhavé nutnosti hospodářských a s nimi spojených politických změn si ale byla vědoma prostřednictvím své rozvědky a vyhodnocovačů československá Státní bezpečnost. Současně věděla, že tyto změny nutné pro přežití stávajícího systému po odchodu Štrougala asi neprosadí. Od změn v ekonomice si slibovala možnost podnikat, k čemuž byli estébáci a jejich spolupracovníci, zejména v podnicích zahraničního obchodu, skvěle vybaveni: dovedli mezinárodně obchodovat, věděli, jak získat kapitál a jak si počínat s bankami.
StB tedy přikročila k řízené provokaci. Pomocí nasazených agentů StB a aktivních svých příslušníků, například Zifčáka, z řad studentů využila výročí 17. listopadu a panujícího mýtu o studentech coby morální síle celé společnosti k vyvolání pochodu studentů z Albertova na Hrad, který cestou usměrňovala uzávěry postranních ulic až na Národní třídu. Tam se Pohotovostní sbory SNB brutálně vrhly na dav. Inscenace smrti studenta Martina Šmída byla záměrnou eskalací situace, pojistkou proti skalním komunistům v ÚV KSČ, aby poté nemohli nastalou situaci zvrátit zpět. Přísně vzato, mohli, ale jen za cenu povolání armády a krveprolití. Zpráva o Šmídově smrti byla podvržena disidentským kruhům a ihned ji odvysílala rozhlasová stanice Radio Svobodná Evropa a Radio Svoboda v Mnichově. Pražští studenti sehráli roli nic netušících statistů ve hře režírované československou tajnou policií.
Tak tímto podrobným výkladem určitě zastánce často omílaných výkladů nepotěšíte. Co myslíte, jak silné jsou resentimenty vůči minulému režimu nebo touha se do těchto dob vrátit?
Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Je pochopitelné, že se někteří chtějí vrátit do blahých časů reálného socialismu, kdy se sice nesmělo svobodně cestovat a veřejně vykřikovat, kdo co chtěl, ale všichni měli práci a hlavně: pivo stálo 1,70 Kčs! Jiní, které minulý režim znevýhodnil nebo pronásledoval, se dodnes cítí být jím poškozeni a komunismus nenávidí. Jenže většina obyvatel ČR je poněkud schizofrenní – chtěla by všechny klady obou systémů, byť u reálného socialismu zdánlivé, mít současně, což nelze. Politická strana, která elektorátu ve svém programu předestře, že to dokáže, vyhraje volby. Na druhou stranu partaj, která zjeví voličům pravdu, je nevolitelná. Slibovat nesplnitelné tedy musejí všechny politické strany, chtějí-li získat hlasy nevyspělých, infantilně smýšlejících voličů – což je gros českého elektorátu. Slabá odolnost českých voličů proti takovým politickým slibům a absence rozumových úvah silně odlišuje český elektorát od západoevropského.
Od změny režimu uplynulo více než čtvrtstoletí, v němž pochopitelně probíhala také debata o zločinech komunismu. Co říkáte její úrovni, ale i pozdější diskusi o temnějších stránkách polistopadového vývoje?
Národní diskurs o zločinech komunismu byl v Československu po 26 let a je dodnes nedostatečný. Soudní postih viníků se nekonal nebo to odnesli jen druhořadí bolševičtí aparátníci. Potrestat většinu viníků se nepodařilo ani v Německu po pádu zdi, jenže Němci dodnes mají pojistku ve formě nepromlčitelnosti vraždy; v Česku začala promlčecí lhůta pro bolševické vraždy běžet v roce 1990, tedy jsou dnes již promlčeny. Německý diskurs o zločinech nacistických a komunistických se nedá s českým ani trochu srovnávat. Chování Čechů za války je dodnes tabu, o jejich počínání za bolševické éry se veřejnost po několika málo prvních letech prakticky nezajímá.
Temné stránky polistopadového vývoje jsou dány především dravostí nových českých kapitalistů, kteří se nezastaví před ničím. Nebyli totiž kultivováni alespoň století trvajícím společenským klimatem, které by je naučilo společensky přijatelnému počínání a podnikání. Kdy také? Do vzniku republiky v roce 1918 bylo podnikání zejména v průmyslu považováno v českých kruzích vlivem obrozenectví za cosi národně podřadného – všichni Češi podle obrozenců pocházejí z chudinkých poměrů, takže je nepatřičné se vyvyšovat nad druhého svým nabytým majetkem. Následkem toho bylo v roce 1911 asi 80 procent průmyslového kapitálu Království českého v nečeských rukách, zejména Němců českých zemí. Ještě v roce 1937 byl v českých zemích podíl Němců na daních vybraných státem 60 procent. Přitom Němci tvořili jen jednu třetinu obyvatelstva Čech, Moravy a Slezska.
Za šestadvacet let se vystřídalo u moci několik politických garnitur. Které vlády a kteří prezidenti za tu dobu naší zemi spíše prospěli a kteří ji naopak spíše poškodili? A čím?
Zdá se, že se opakuje obdobná situace jako v československém meziválečném státě, kde se vystřídalo dvacet vlád. Je to třeba komentovat? Cosi to napovídá o české schopnosti si vládnout. Po počátečních sympatiích pro Václava Havla lze konstatovat, že všichni prezidenti a vlády od roku 1990 zemi poškodili. Taktéž Václav Havel se svou posedlostí spočinout znovu na prezidentském stolci, čemuž podřídil vše. Nejlepší prezident je vždy ten, o kterém není s výjimkou oficiálních příležitostí daných hradním protokolem nic slyšet. Tomu vyhovoval jen zastupující prezident Jan Stráský. České vlády a prezidenti si dodnes neuvědomili, že hloupé české nápady se nemají vnucovat celé EU, zejména mohou-li si spočítat, že jejich návrhy s nejvyšší pravděpodobností neprojdou. Z tohoto hlediska nejvíce poškodil český stát Václav Klaus, avšak Miloš Zeman jej již dohání. Dnešní pověst Česka a jeho politiků je v západní Evropě velmi mizerná.
Nejsledovanějšími politiky současnosti jsou Miloš Zeman a Andrej Babiš. Prezidenta před rokem na Albertově při odhalení pamětní desky k 25. výročí událostí 17. listopadu 1989 vypískali jeho odpůrci a ukázali mu červené karty. Souhlasíte s výzvami, že je třeba v protestech proti němu ještě přitvrdit, protože se od té doby ještě viditelně zhoršil?
K čemu jsou protesty, když po nich Zeman neabdikuje? Při příštích volbách odvolit!
Je pro demokracii v Česku nebezpečím místopředseda vlády a ministr financí Andrej Babiš, jak o něm tvrdí lidé z okolí novináře Pavla Šafra i pravicová opozice? Jeho návrhy včetně tolik diskutované elektronické evidence tržeb považují za buzeraci, jeho styl za autoritativní a obviňují ho z toho, že chce okrádat stát. Co z toho je podle vás pravda?
Ano, Babiš je jako každý populista hrozbou pro demokracii. Dovede získat davy svými výroky a lidmi – kandidáti strany ANO jsou veřejně známé osoby, což je hlavní kritérium, na jejich kvalitě nezáleží – čímž si může vydobýt ještě vyšší postavení. K tomu vlastní vlivnou část českých médií. Takové vlastnictví je nebezpečné vždy a kdekoliv. Zde měl zasáhnout protimonopolní úřad. Nezasáhl.
V Řecku tisknou elektronické pokladny spojené on-line s berními úřady účtenky jako po másle a vydávají je zákazníkům. Problém však je, že se finanční úřad nedoví, co vše konkrétní obchodník za kolik prodal a co ne. „Něco přiznáme, něco zapřem´!“ Bude to snad v Česku fungovat jinak? Když nastane v internetovém spojení porucha…
Každý, kdo nemá morální zábrany, tyje z druhých, kde se dá. Zejména ze státních prostředků, které zdánlivě nemají konkrétního vlastníka. V Česku tomu zabránit nejde, protože nejsou k dispozici čestní lidé, kteří by byli ochotni vstoupit do vysoké politiky. I kdyby se tam nakrásně nějak dostali, čemuž spolehlivě zabrání stávající politici-korytáři, co se asi s nimi stane za rok dva? Přibližně polovina z nich bude zkorumpována, zbytek vytlačen z politiky.
Události ve světě poslední doby, ať už na Ukrajině, válka v Sýrii či migrační krize jsou podle mnohých největší výzvou pro Českou republiku od roku 1989. Vypovídá reakce na ně v českém prostředí něco o demokracii, o nás samých a o tom, kam jsme se od listopadu 89 dostali?
S demokracií to má málo společného, reakce prozrazují, že mentalita Čechů se po cinkání klíči jen nepodstatně změnila. Hodně to vypovídá o faktu, že Češi nedorostli svým myšlením západnímu civilizačnímu okruhu a zůstali na primitivní úrovni kmene, který tvoří národ. Také to dokládá, že nejsou v žádném případě – na papíře však ano – politickým národem, tedy že český národ nevznikl z různých etnik, které se dohodly, že si vytvoří stát pod jednou ústavou. Takovým politickým národem ostatně Češi nikdy nebyli.
Momentálně nejpalčivěji vnímá Evropa migrační krizi a přibývají alarmující hlasy, jak to s naším kontinentem může dopadnout. Ozývají se varování před milionovými počty běženců, prezident Zeman považuje migrační vlnu za organizovanou. Je to velké nebezpečí i pro Českou republiku a demokracii u nás?
Organizovaná může být, stačí uplatnit zásadu Cui bono? Jediný stát, který z toho může mít prospěch, je Ruská federace, která se tím pokouší rozložit Evropskou unii. Vše závisí na tom, jak Německo bude s to rychle vracet imigranty. Nadpoloviční většinu z nich zpět do bezpečných zemí, ze kterých se odebrali do Německa na zimu, nemajíce na obživu a otop, tedy do Kosova, Srbska, Makedonie a Albánie. Syrští uprchlíci budou v Německu strpěni pobytem do doby, než v zemi skončí válka. Pak budou posláni domů jako na přelomu století Bosňáci a Kosované. Žadatele o azyl bude Německo vracet do první země, kde se nemuseli obávat pronásledování – u balkánské cesty to bude hlavně do Turecka. U ostatních, přímo připluvších nebo přiletivších do Německa proběhne klasický proces uznávání azylem, který se dnes přiznává asi pěti procentům žadatelů. Ti musejí hodnověrně prokázat, že ve své vlasti byli politicky, nábožensky nebo rasově pronásledováni.
Na rychlosti vracení uprchlíků z Německa, tedy na vytvoření jakési zpětné vazby, bude záležet, zda příští rok bude emigrantská vlna pokračovat, nebo ne. V zemích, odkud běženci odcházejí, kolují představy potvrzené dotyčným telefonicky z Německa, že vyslaný syn, coby reprezentant rodiny, se uchytil v Německu v bytě ve společné domácnosti s ostatními, dostává na stravu a vše ostatní – bez nájemného a platby za teplou vodu – 470 eur, což odpovídá pravdě. K tomu takový hrdý otec ve starším věku do televizní kamery dodává, že Němci už pro jeho syna stavějí rodinný dům, aby se tam mohla přistěhovat celá jejich rodina a že dostane od Němců zdarma i osobní vůz. To už pravdě neodpovídá. Již dnes se mnozí vracejí z Německa domů zklamáni, že dostávali jen 470 eur na měsíc, a ne více, z čehož nemohli patřičně podnikat, například si otevřít pizzerii.
Pro ČR existuje jen malá pravděpodobnost, že by v ní běženci hledali ve větším množství azyl. Česká republika je demokratická jen na papíře, ne ve skutečnosti, takže druhá část otázky je irelevantní. Nicméně, vystoupí-li zruční populisté, může se ČR nasměrovat k totalitnímu státu. Viz úspěšná česká snaha vytvořit si totalitní stát z vlastních ideových prostředků v letech 1938–39 a 1945–48, kterou překazilo jednou Německo, podruhé bolševici.
Selže-li Německo co do rychlosti vracení uprchlíků – je potřeba rozhodování a jejich zpětný transport zkrátit z několika měsíců na několik málo týdnů nebo dní – nastane krize EU, z níž může vyjít nová Evropská unie, kterou bude tvořit její „tvrdé“ jádro, v níž bude určitě chybět Česká republika.
Ing. Miloš Zeman
Mohou páteční teroristické útoky v Paříži něco změnit na přístupu Evropské unie k migrační vlně?
Neměly by, jsou to mimoběžné problémy. Zvýší se pouze obavy evropského obyvatelstva z proudu imigrantů, kteří budou v podezření, že s nimi pronikli a pronikají do Evropy islámští teroristé. Ti mají samozřejmě jiné, bezpečnější cesty, jak se do Evropy dostat. Všichni, kteří pociťují strach z možné kontaminace imigrantů mohamedánskými bojovníky, nechť si odpoví na otázku, kolik jich v které zemi je asi potřeba pro teroristické útoky pařížského rozsahu. Zřejmě i s logistickým zázemím jen několik málo desítek – a ti už byli na místě ještě před vypuknutím masivního přistěhovávání.
I když jsme se 17. listopadem 1989 otevřeli světu, jak si vysvětlit, že výrazná většina obyvatelstva je proti přijímání migrantů, což okomentoval Karel Schwarzenberg jako zamindrákovanost, malost a zaprdlost Čechů. Jsme opravdu takoví a proč nám ani čtvrtstoletí nestačilo k tomu, abychom se změnili a aby se za nás světoobčan Karel Schwarzenberg nemusel stydět?
Na změnu myšlení a chápání světa nestačila Čechům ani dvě staletí, jak tedy chcete, aby to stihli za 26 let? Obrozenci vštípili jazykovým Čechům představu, že se musejí vyrovnat světu. Jazyk tehdy zcela nepostačoval požadavkům doby, byl nefunkční již pro kuchařské recepty v češtině, když se měly použít nové ingredience a postupy. Takže si Češi začali vytvářet z větší části umělý jazyk, čímž ztratili přibližně jedno století kulturního vývoje, pokulhávajíce za světem, snažíce se jej dohnat. Z neustálého poměřování s ostatními vznikl národní komplex méněcennosti, který je dodnes alespoň v podvědomí přítomen v mysli Čechů. Ten se různým způsobem (pře)kompenzovával, to jest, se jednoduše lhalo, aby český národ z toho vycházel pokud možno jako nejsličnější na světě. Dalším důsledkem poměřování s ostatními etniky je xenofobie: Jsme Češi a oni jsou cizinci!
Obávám se, že se nejen von Schwarzenberg, ale všichni, kteří čteme tento rozhovor, nedožijeme doby, kdy se nebudeme muset za Čechy stydět. Je to úkol na tři čtyři generace, přičemž se musí začít s odstraňováním pohádek, které Češi považují za své dějiny. Ihned.
I v souvislosti s událostmi na Ukrajině v posledních dvou letech se otevřela diskuse o správnosti našeho geopolitického směřování a stejně tak o ruské propagandě a agentech ruských zájmů. Jakým názorem byste do ní přispěl vy?
Obrozenci a Češi jimi omámení panslovanskou vizí uvěřili, že na Východě je mocné ruské dubisko, o které se Slovan v případě potřeby a národní nouze může opřít. Této pohádce mimo Slováky a Čechy již tehdy ostatní Slované nevěřili, dodnes je však latentně přítomna v českých myslích. Po událostech s Krymem a Ukrajinou bylo pro mne šokem, kolik exulantů prchlých v bolševické éře na Západ a pravicových publicistů začalo najednou hájit ruské činy, ruskou politiku a Putina. Obdivuhodné, kolik spících agentů, krtků má Služba vněšnej razvědki v ČR. Existuje i možnost, že dotyční jsou naprostí hlupáci.
Patříme k bohatší části planety, nicméně máme mezi sebou samoživitelky, bezdomovce a další sociálně slabé. Jak se vlastně v naší zemi žije a jaké dluhy především má společnost vůči těm nejslabším?
Jako všude v civilizovaném světě platí: Pomůžeme, ale nesmíte naši dobrotu zneužívat! V Česku se všeobecně žije mizerně. Domorodci jsou zakabonění, neurvalí, malá dostupnost práva, neboť procesy se vlečou přes snesitelnou míru, drahota daná českou nenasytností, protože nestačí cca čtyřprocentní marže jako všude na světě, český management i firem založených ze zahraničního kapitálu si musí přijít na marži alespoň 18 procent, což vede k tomu, že ceny například v Německu s výjimkou bytových nájmů, některých služeb, ovoce a zeleniny jsou nižší než v Česku. I do tohoto se promítá česká povaha a zásada: Bez výčitek obrat bližního svého. Dluhů vůči nejslabším má česká společnost dost – chybějí většinou ohledy vůči tělesně postiženým již ve stavebních projektech a úpravách, typickým příkladem je pražské metro – ale zásadní je faktická téměř nedostupnost různých sociálních podpor a zvýhodnění u českých, tradičně neschopných a arogantních úřadů.
Co bychom mohli přát české demokracii v období do příštího 17. listopadu a co jí naopak nepřát?
Aby se zlepšila, ale to určitě během několika generací nestihne, natožpak do příštího výročí 17. listopadu. Co jí nepřát? Aby se svým počínáním vydělila ze západoevropského kulturně-civilizačního okruhu. Už nyní se pohybuje na jeho hranici.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
