Nemyslíte si, že poslední dobou, hlavně se začátkem konfliktů na Ukrajině, ovládlo historii opět jakési pravé (konzervatismus či anglosaský způsob demokracie s důrazem na trh) a levé (idea sociálního státu až vláda proletariátu, nicméně také s důrazem na trh) vidění světa?

Historii určitě ne. Historie je poznaná minulost a dynamika jejího poznávání se naštěstí tak docela neodvíjí od politických střetů či válek. Pravolevý souboj ovšem velmi ovládá mediální svět a samozřejmě též politický život jako takový. Na těchto kolbištích se nyní hojně využívá „historické munice“ – ovšem velmi často bez potřebných znalostí. Je to celé umocněno tím, že národní stereotypy a vzájemné animozity v Evropě samozřejmě mívají své historické kořeny. Konflikt na Ukrajině, s ústřední rolí Ruska, je toho dokladem.

Co vůbec v dějinách nejvíce v obecném měřítku ovládalo zkoumání historie?

Na to nelze dát jednoznačnou odpověď. Záleželo na době i místě. V určitých historických situacích byla společenská poptávka po určité dějinné interpretaci natolik silná, že jí podlehla většina historiků. Příkladem budiž meziválečné Německo, už ve dvacátých letech, kdy tolik historiků nabízelo argumenty pro teritoriální revizi. Obávám se, že podobně „neodolatelný“ trend už je pomalu nastartován v současném Rusku. A netřeba tady rozebírat, kterak se stanovovala jednotná linie dějinného výkladu v totalitních režimech.

Zcela odlišná je situace v liberálních demokraciích. Někdy se sice velké množství historiků doslova „zblázní“ do nějakého nového metodologického trendu, ale bývá naštěstí i dost těch, kteří vůči němu zůstanou imunní. Vše je přitom věcí svobodné diskuse. Ne vždy a ne všichni do ní promlouvají právě věcně a s noblesou, nicméně i u nás se tento prostor postupně kultivuje a tolerance k odlišným názorům a interpretacím stoupá. Nejpodstatnější ovšem je, že alespoň v akademických institucích nám nikdo nedává politické zadání, že máme tvrdit to či ono. Vlastně si něco takového vůbec nedovedu představit…