Hrabě Czernin, politik TOP 09, pro PL: Při filmu o Hitlerovi jsem ztuhl, argumentoval jako Andrej Babiš. Cizina nám záviděla Havla, Zemanovi se smějí

18.07.2016 6:50 | Zprávy

ROZHOVOR Potomek slavného šlechtického rodu Tomáš Czernin je místostarostou v Dymokurech a v podzimních volbách kandiduje do Senátu za TOP 09. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz vysvětlil, proč se majitel zámku, zemědělec, lesník, rybář a myslivec angažuje v politice. „Cítím určitý závazek, že se generace před námi podílely na budování naší vlasti, a myslím, že máme povinnost v tom pokračovat,“ prohlásil Tomáš Czernin, který vyrůstal v socialistickém Československu i díky radě svého vzdáleného příbuzného Karla Schwarzenberga a nikdy toho nelitoval.

Hrabě Czernin, politik TOP 09, pro PL: Při filmu o Hitlerovi jsem ztuhl, argumentoval jako Andrej Babiš. Cizina nám záviděla Havla, Zemanovi se smějí
Foto: Hans Štembera
Popisek: Tomáš Czernin

Jak se občané dívají na místostarostu ze zámku?

Myslím, že si zvykli. Ale nebylo to hned. Otec z Dymokur odešel dost mladý, nám tu po znárodnění nezbylo nic jiného než hrobečky našich předků. A když po jeho návratu probíhala restituce našeho majetku, bylo to trochu zmatené z obou stran, otec si téměř nikoho nepamatoval, lidé zase nevěděli, co od nás mají čekat. Staly se určitě nějaké chyby, ale během let se to vytříbilo. Myslím, že mě tady teď mají docela rádi.

Asi ano, když vás volí.

Myslím, že to tady dobře funguje. Já lidi tady mám rád a věřím, že ta náklonnost je oboustranná.

Ale život vaší rodiny nebyl procházkou růžovým sadem. Jak jste žili potom, když jste přišli o veškerý majetek, nejen v době protektorátu, ale i po válce?

Můj dědeček byl za války uvězněn, babička s dětmi musela z Dymokur odejít, protože veškerý majetek nucený správce převedl na Protektorát Čechy a Morava. V zámku byl zřízen lazaret pro wehrmacht, babička se musela uchýlit ke své švagrové, dědeček se po válce vrátil, ale už se do zámku nenastěhovali, bydleli ve správcovské vile. Pak došlo formálně k navrácení majetku, resp. k prohlášení trhové smlouvy, kterou uzavřel nucený správce, za neplatnou, ale fyzicky dědeček už nic nedostal, protože přišel únor 1948, v padesátých letech byl dokonce vystěhován do cihelny, kde nebyl ani elektrický proud. Můj otec se po uzavření jezuitského gymnázia, kde necelé dva roky studoval, vrátil do Dymokur, začal tam chodit do školy, pak se ale nějakému soudruhovi nelíbilo, že je tady, tak odešel, ale po čase se zase vrátil a nakonec školu v Dymokurech dokončil. Jednou mi vyprávěl, že základní školní docházku absolvoval asi na třinácti místech. Po vojně začal jezdit s náklaďákem, byl ale v Dymokurech jen do čtyřiapadesátého roku, takže když se sem vrátil, už ani nevěděl, kdo kam patří. Bylo dost lidí, kteří mu nadbíhali, a zdálo se, že nejvíc mu nadbíhají ti, kteří se podíleli na persekucích vůči dědečkovi. Ale já už minulé křivdy dneska neřeším, mezitím vyrostly další generace, které s tím, co se dělo před sedmdesáti lety, nemají nic společného.

Kde jste tedy vyrůstal, když otec odešel z Dymokur už v roce 1954? To jste ještě nebyl na světě.

Otec dostal místo jako řidič nákladního auta u Pozemních staveb Karlovy Vary, takže jsme bydleli v Chodově u Karlových Varů a od roku 1971 v Rudné za Nejdkem, což byl skoro konec světa. V Krušných horách jsme měli celkem klid, nikdo se o nás moc nezajímal. Byl to trochu vnitřní exil, protože nám tam šla lépe německá televize než česká, takže jsme měli poměrně dobrý přístup k informacím. Otec pak jezdil se sanitkou; a když neměl službu, bylo tradicí, že se od večeře odcházel dívat na německé zprávy. Opravdu byl informován o vnitrostátní politice Německé spolkové republiky možná lépe než o tom, co se děje u nás.

Vy jste vystudoval v České republice, ale později jste odešel do Rakouska. Proč?

My jsme byli v roce 1968, kdy došlo k invazi, na návštěvě u dědečka a babičky. Ti odešli do Rakouska v roce 1964, to bylo dědečkovi šedesát let, takže už toho před sebou moc neměl. Tehdy jsme se zpátky do Československa nevrátili, začal jsem chodit do první třídy v Rakousku, po týdnu jsme ale odjeli do Švýcarska, kde jsme byli do konce dubna 1969, kdy jsme se vrátili zpátky do Československa. Bylo to bez problémů, protože rodiče si pobyt ve Švýcarsku nechali legalizovat, prodloužili si výjezdní doložku do konce roku 1969. Ale vrátili jsme se už v dubnu, protože maminka tady měla rodiče a na otce také dolehl stesk po domově. Otec byl ještě na návštěvě rodičů v roce 1971, protože tušil, že už ho tam potom asi nepustí. Pak už veškeré žádosti otce o návštěvu rodičů byly zamítnuty s tím, že to není v zájmu vnitřní a vnější bezpečnosti Československé socialistické republiky. Rodiče v roce 1977 – možná spíš z hecu – zažádali o výjezdní doložku pro mne a já jsem ji dostal. Bylo to pro mne klíčové, protože jsem vždycky dost visel na dědečkovi; a protože jsme se tak dlouho neviděli, samozřejmě jsem si ho zidealizoval. Ale když jsem k němu v roce 1977 přijel, byl to už starý nemocný člověk, měl Parkinsonovu chorobu, celý den seděl ve svém křesle a prakticky žil jen ve vzpomínkách. Byl trochu zatrpklý, protože celý život jen ztrácel, a velmi trpěl tím, že má rozdělenou rodinu. V Rakousku nebyl také spokojený, protože žil z podpory příbuzných, když přišel o veškerý majetek, a chyběla mu jeho vlast. Bylo mi tehdy patnáct a rodiče jsem trápil ideou, že zůstanu u dědečka v Rakousku, při každé mé návštěvě dědečka měli strach, že se už domů nevrátím. Ale když jsem tady byl celkem překvapivě přijat na průmyslovou školu, říkal jsem si, že nejdřív musím udělat maturitu, pak jsem byl zase překvapivě přijat na vysokou školu, takže jsem odchod do Rakouska stále oddaloval. A když jsem byl asi v roce 1982 na prázdninách u Karla Schwarzenberga a prozradil mu, že v Rakousku hodlám zůstat, vynadal mi, co bych tam dělal. A říkal: „my jsme nešťastní, že nemůžeme být doma, a doufáme, že se to jednou obrátí. Tvoji rodiče se jednou rozhodli žít v Československu, tak to musíš vydržet, jednou se to určitě zlepší, všechno se vrátí do normálních kolejí.“ To byl pro mne zásadní obrat, kdy jsem si uvědomil, že bych ten život chtěl prožít jinak než dědeček. A když se mne někdo ptal, odkud jsem, začal jsem říkat, že studuji v Praze, bydlím za Nejdkem, ale patřím do Dymokur. Když jsem to říkal, rodiče se báli, aby moji čtyři mladší sourozenci neměli problémy ve škole. A když nakonec k našemu návratu do Dymokur po roce 1989 skutečně došlo, byla to pro mne obrovská satisfakce.

Ale před vaším návratem do Dymokur jste přece jen žil nějakou dobu v Rakousku.

Na jaře roku 1989 jsem se seznámil s manželkou, která je pravá Vídeňačka, po roce jsme se vzali a dva roky jsem žil u ní ve Vídni. Ale někdy v lednu 1992 mě otec jednou o půlnoci volal, že mne potřebuje v Dymokurech, takže jsem tu začal působit od začátku července 1992 a za pár měsíců, v srpnu téhož roku, v den druhého výročí svatby, jsem sem přivezl manželku a dceru. Od té doby jsme tady nastálo, i manželka si tady velmi zvykla, je tu doma a mluví velmi dobře česky. Děti od malička hovoří česky i německy a díky tomu se velmi snadno učí další řeči.

Zaujalo mne, že Karel Schwarzenberg byl už na počátku osmdesátých let takový optimista, větší než my všichni, kteří jsme tu žili. Vy jste mu věřil, když říkal, že se tady situace zlepší a že stojí za to vydržet?

On je vlastně dost skromný a moc o tom nemluví. V té době byl předsedou Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva. Lidská práva a nejen v naší vlasti pro něho byla vždy hlavním tématem. Kromě toho silně podporoval disidenty u nás, sbíral zakázanou literaturu, podporoval i autory. Já myslím, že tak aktivní by nebyl někdo, kdo nemá naději. Karlovi Schwarzenbergovi jsem věřil.

Nikdy jste tedy toho rozhodnutí zůstat v zemi, kde vaši rodinu komunisté okradli, nelitoval?

Ne, jsem přesvědčen, že v mém případě by to bylo špatné rozhodnutí. Pravděpodobně bych si v cizině nějakou existenci zařídil. Určitě bych nevydržel nepracovat. Když jsem odešel za manželkou do Vídně, měl jsem tam dobrou práci; a na to, že jsem byl cizinec, jsem vydělával dost peněz. Ale vždycky jsem počítal s tím, že se do Dymokur musím vrátit. Říkal jsem si, že to tady zvládne otec, dělá to určitě dobře, a že mým úkolem je spíš vydělávat a domů pak přivézt nějaké úspory. Ale když mne sem otec povolal, ještě jich moc nebylo. Zpočátku bylo naše soužití s otcem trochu zmatené, občas jsme měli odlišné představy, ale pak se to všechno usadilo a vycházeli jsme spolu výborně. Dneska zpětně vidím, že kdybych se vrátil domů o rok nebo dva později, akorát bych měl zpoždění. Vystudoval jsem stavařinu, ale teď jsem lesníkem, zemědělcem, myslivcem, rybářem, správcem nemovitostí, také jsem dlouho sám topil a pečoval o park, dělal jsem údržbáře a všechno možné. Čím později bych sem přišel, tím déle by mi trvalo, než bych se zorientoval.

Zámek vám vrátili v dezolátním stavu, takže práce s jeho obnovou jste měli asi dost. Už v něm dnes bydlíte?

Majetek nám vydávala Policie České republiky, protože byl ve správě Ministerstva vnitra, byly v něm nějaké sklady policie. A dlouho trvalo, než nás sem vůbec pustili. Když nám ho vrátili, bylo to tady všechno v hrozném stavu. Nádvoří dominovala obrovská betonová rampa, protože sem jezdila nákladní auta. Nejdřív jsme nepřemýšleli, že bychom v zámku bydleli, dokonce jsme pro něj hledali využití, nabízeli jsme prostory různým kulturním institucím, jestli by si tady nechtěly zřídit depozitář, ale na to prakticky nikdo nereagoval. Přišel jen dopis z Muzea dělnického hnutí, že hledají umístění pro sochy, které nepotřebují mít v interiéru. Dopis byl formulován tak, že se ani nebudou divit, když o ně nebudeme stát. Já jsem od začátku prosazoval, že bychom se do zámku měli nastěhovat, udělat tu alespoň správcovský byt, vymýšlel jsem různé minimalistické varianty, jak ten dům obydlit. A pak najednou otec řekl, jdeme do toho. V roce 1997 jsme začali budovat topení, což bylo úplně to první. Nastěhoval jsem se sem v říjnu 1998 s rodinou, to už jsme měli čtyři děti. Bylo to opravdu dobrodružné, protože byly obyvatelné jen čtyři místnosti a malá koupelna v prvním patře, na chodbě byly vytrhané parkety, v přízemí byla ještě nedodělaná kuchyň. Postupně jsme objekt dávali dohromady, v roce 2000 se sem nastěhovali už i rodiče, pak jsme tu zřídili kancelář a dneska zámek slouží svému účelu.

Zpřístupnili jste prostory zámku a zahradu i veřejnosti?

Jeden fakt je, že si lidé zvykli, že to byl po desetiletí utajený objekt, kam se chodit nedalo. Ale je to skutečně naše obydlí a nebylo by nám tedy příjemné, aby sem lidi chodili. Navíc tady pro veřejnost není celkem nic zajímavého, protože jsme nedostali zpět žádný inventář, takže v části zámku jsou některé místnosti zařízeny nábytkem z Ikey. Občas se stane, že když se porouchá elektrická brána a zůstane otevřená, někdo tu jezdí na kole a říká, že se jen dívá. To člověka trochu překvapí, neumím si představit, že kdyby někdo nechal u rodinného domu otevřenou bránu, někdo by mu chodil po zahradě s vysvětlením, že se jen dívá. Možná by u nějaké nové vily viděl víc luxusu než u našeho zámku.

Váš rod Czerninů je spřízněn i s rodem Lobkowiczů. Když jste pobýval o prázdninách u Karla Schwarzenberga, znamená to, že jste příbuzní i s rodem Schwarzenbergů?

My jsme vlastně všichni vzájemně nějak příbuzní. Já to vždycky trochu bagatelizuji, protože teď, když se slavilo výročí Karla IV., jsme také byli prezentováni jako jeho potomci. Když se chci dostat ke Karlu IV., vím, kam se mám podívat, takže vím, že Karel IV. je můj předek ve 21. pokolení. Nechci se tím nějak vytahovat, protože bych se vsadil, že ve 21. pokolení je předek téměř všech lidí, kteří v Čechách žijí. Mimochodem, víte, kolik má každý z nás předků ve 21. generaci? 1 048 576, tolik lidí tehdy v Čechách nežilo. Z tohoto pohledu jsme tedy spolu příbuzní všichni. Jediný rozdíl je v tom, že já mám možnost si to najít. A konkrétně v případě příbuzenství s Karlem Schwarzenbergem: jestli si to pamatuji správně – jeho prababička byla Mensdorfová a její matka byla Rozina Czerninová, to znamená, že si ji vzal Otokar Czernin, a tím Dymokury vyženil. Příbuzenství je to velice vzdálené, ale my držíme pohromadě. Když jsem byl mladší, říkal jsem mu strýčku, ale jsme vlastně stejná generace, takže je de facto mým bratrancem.

V politice se tolik lidí s modrou krví nevyskytuje, ale kromě Karla Schwarzenberga je ve vysoké politice ještě váš strýc, poslanec Jaroslav Lobkowicz. Čím to je, že váš rod se takhle politicky angažuje? Dnes jste všichni v TOP 09, váš strýc byl předtím i v KDU-ČSL, za tu jste také v minulosti kandidoval.

Ano, ale členem KDU-ČSL jsem nikdy nebyl. Byl jsem v Dymokurech zastupitelem a také místostarostou za KDU-ČSL, ale nezávislým. Neměl jsem pocit, že bych se měl stát jejím členem, dokonce jsem říkal, že mi tady chybí politická strana, která by uznávala základní tradiční konzervativní hodnoty, jako je tradice a odpovědnost. A když potom vznikla TOP 09, vstoupil jsem do ní, protože jsem si říkal, že by mne někdo mohl chytit za slovo, když je tu strana, která má ty atributy i v názvu. To byl možná hlavní důvod, proč jsem se stal členem TOP 09.

Nepřispěl k vašemu rozhodnutí i fakt, že předsedou této strany se stal Karel Schwarzenberg?

To byl také určitě důvod, protože jsem měl vždycky pocit, že na mne měl značný vliv. Cítím určitý závazek, že se generace před námi podílely na budování naší vlasti, a myslím, že máme povinnost v tom pokračovat. A každý podle svých možností v době, v které žije. Můj dědeček byl dost apolitický, ale když přišlo ohrožení republiky, připojil se k delegaci, kterou vedl otec Karla Schwarzenberga, a demonstroval sounáležitost s českými zeměmi. A při druhé delegaci sounáležitost s českým národem. Z toho důvodu ho nacisti potom začali perzekuovat, dali na jeho majetek nucenou správu a uvěznili ho. Každý v našem rodu se snaží podílet, jak může. Já právě proto, že se mi splnila všechna přání, která jsem měl, dokonce i v době, kdy se to zdálo nerealistické, říkám, že mám nějakou povinnost vůči společnosti a vůči vlasti, a proto se snažím do politiky zasáhnout. Ale pro vlastní život a živobytí to nepotřebuji, mám starostí a práce dost, takže se klidné mohu věnovat tomu svému. Ale pokud o mne někdo stojí, jsem k dispozici.

Vy se angažujete v komunální politice, ale kandidoval jste i do Evropského parlamentu a Senátu, zatím neúspěšně, a do Senátu kandidujete za TOP 09 i v letošních podzimních volbách. Máte nějaký konkrétní cíl, co byste chtěl ve vrcholné politice prosadit?

Senát tady nemá takové možnosti něco přímo prosazovat, senátor je spíš reprezentantem svého okrsku. Takže cokoli slibovat je dost falešné, protože senátoři nerozhodují ani o státním rozpočtu. Moc velké kompetence nemají, ale mají otevřené dveře a mohou leccos ovlivňovat nepřímo. Chtěl bych pomoci venkovu, menším obcím a lidem na venkově. To je moje parketa, ve které bych se mohl angažovat.

Tento článek je staršího data a je dostupný pouze pro předplatitele. Předplatné můžete vyzkoušet zdarma, nebo zakoupit, zde:

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: Libuše Frantová

Ing. Kateřina Konečná byl položen dotaz

Mír na Ukrajině

Paní Konečná, dobrý den. Jednak gratuluji ke zvolení. Vy opakovaně tvrdíte, že EU má nástroje, jak ukončit válku na Ukrajině. Zajímá mě jaké? Podle mě EU nezmůže nic. A ještě co si myslíte o podmínkách, které si klade Rusko, aby válku ukončilo? Chce nejen část území Ukrajiny, ale požaduje i to, aby ...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:

Jinde na netu:



Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Novotný je duší bezduché ODS. A Fiala? Sociolog Keller o hulvátství

19:11 Novotný je duší bezduché ODS. A Fiala? Sociolog Keller o hulvátství

„Jak vidíme z internetových diskusí, právě z nároku nevědět, ale urážet, se postupně stává jedno z n…