Hraje se vabank o budoucnost lidstva. Strach z propagandy je strachem elit, že je lidé prohlédnou. Promlouvá ekonom, který poznal kavárnu a rozešel se s ní

29.12.2016 14:56

ROZHOVOR Globalizace nás zavedla do „kasina“, kde se hraje vabank o budoucnost celého lidstva, říká v bilančním rozhovoru pro ParlamentníListy.cz významný ekonomický poradce a byznysmen Jaroslav Kuchař. Řešením je podle něho decentralizace a spolupráce menších celků. Reaguje také na otázky budoucnosti Evropy ve stínu terorismu a možných řešení nejen tohoto problému, ale i dalších krizí.

Hraje se vabank o budoucnost lidstva. Strach z propagandy je strachem elit, že je lidé prohlédnou. Promlouvá ekonom, který poznal kavárnu a rozešel se s ní
Foto: Archiv JK
Popisek: Jaroslav Kuchař
reklama

Ještě před Vánoci Evropu opět zasáhl teroristický útok. Bylo jich už tolik, že se skoro není na co ptát a zároveň být originální. Stále dokola je omílána otázka, zda se konečně něco změní, zda se začnou uplatňovat efektivní a preventivní řešení. Jak to vidíte? Co myslíte, že se musí stát, aby to evropské lídry probralo z „hibernace“?

Nejdříve optimistický scénář: Představte si, že se jmenujete Angela Merkelová a chcete zachránit Evropu a evropské národy před „občanskou“ válkou mezi starousedlíky a radikalizovanými muslimy ve smyslu „oko za oko, zub za zub“. Máte k dispozici obrovský bezpečnostní aparát, zprávy tajných služeb včetně spojeneckých NSA, CIA MOSSAD, MI6… Vidíte reálná rizika, máte k dispozici vypracované scénáře dalšího vývoje. A ve většině scénářů je nejvyšším rizikem řízená, dobře financovaná a úmyslně eskalovaná radikalizace zatím tiché většiny „přistěhovalců muslimského vyznání“ prostřednictvím sítě agentů a „spících“ teroristů ISIS, radikalizovaných imámů a podobných struktur. Teoreticky jsou tyto struktury schopny za určitých podmínek „zvednout“ v Evropě až 10 milionů bojeschopných muslimských mužů.

Pokud čelíte takovému riziku, je potřeba především získat čas pro tajné služby, aby rozkryly co nejlépe ony sítě a potom byly v „jednom okamžiku“ schopny ve spolupráci s armádou a dalšími bezpečnostními složkami, zákonodárci, justicí, vězeňskou službou atd. co nejúčinněji odstranit či alespoň deaktivovat tyto sítě. V takovém případě získat čas znamená především zabránit radikalizaci „starousedlíků“ a nereagovat na aktivity nepřítele podle principu kolektivní viny. V tomto smyslu by bylo vyzývání ke klidu pochopitelné. Jenže součástí hry o čas a snížení rizika na minimum by měla být další opatření: Prakticky neprodyšné uzavření hranic Evropy (ne jen EU) pro další migranty – především muže, a spolupráce s Ruskem, především v bezpečnostní oblasti, protože zde nejsou zájmy odlišné. Nic z toho se neděje – přesněji, děje se pravý opak. Že i toto by bylo součástí zastíracích manévrů, si sice umím představit, ale pouze krátkodobě. S postupujícím časem, s blížícími se volbami v Německu a ve Francii, v souvislosti s dalšími indiciemi (snaha o kontrolu médií a sociálních sítí, špiclování státem, změny některých zákonů, vypjatá ostrakizace Ruska…) pravděpodobnost tohoto scénáře klesá. Osobně této variantě dávám nyní maximálně 20 %.

Za druhé, „naivistický“ scénář: Je vlastně oficiální verzí a vychází z předpokladu, že naprostá většina evropských politiků je natolik zblblá ideologií multikulturalismu a má natolik strach z nástupu nacismu v Evropě včetně ztráty svých mocenských pozic, že ignoruje fakta, hlášení a varování bezpečnostních složek i nálady obyvatelstva. Co je v takovém případě může probrat? Asi jen postupující ztráta volebních preferencí. Jinak při dalších útocích budou posupovat podle již známého schématu: šok, modlitba, solidarita s nevinnými migranty, obrana „evropských hodnot“. Z cizího přece krev neteče.  Této verzi „reality“ věřím nejméně, dávám ji okolo 15 %.    

Za třetí, pesimistický scénář: Myslet si, že Merkelová a jí podobní jsou hloupí, naivní či „hibernovaní“ začíná být životu nebezpečné... prostě to není pravda. Otázka pak zní, v čím zájmu konají právě takto? A co je cílem tohoto konání? V podstatě na to neexistuje žádná „racionální“ (rozuměj: politicky korektní) odpověď. Je tedy potřeba kousnout do kyselého jablka a provést úvahu na základě pouhých dostupných indicií a podle logiky „v čí prospěch“.

První na ráně jsou Saúdové a jim podobní monarchové, kteří přímo financují ISIL. Wahhábismus je velmi nebezpečná ideologie, a islamizace Evropy může být dlouhodobým cílem těchto šílenců. Jenže ti nemají dostatečné páky ovlivnit rozhodování prakticky všech významnějších evropských politiků. Saúdové a spol. sami o sobě na to nemají. 0 %.

Druhé v pořadí jsou tzv. státní elity USA, možná jen jejich mocensky nejsilnější část. Indicie jsou následující: George Friedman, ředitel uznávané analyticko-bezpečnostní instituce Stratfor, v prezentaci dostupné na videu zveřejňuje tezi, že v posledních 100 letech bylo základním zahraničněpolitickým úkolem USA všemi prostředky zabránit spolupráci Ruska a Německa. Americké elity mají dlouhodobý názor, že spolupracující Rusko a Německo (dnes EU) je jedinou skutečnou dlouhodobou hrozbou USA.  Když si uvědomíme, kdo vydělával na 1. i 2. světové válce, poněkud z toho mrazí. Druhou indicií jsou práce jistého Thomase Barneta, který se cca 20 let pohybuje v blízkosti vlád USA (blízký spolupracovník jednoho z nejvlivnějších jestřábů, Donalda Rumsfelda), který napsal např. toto: „Konečným cílem je homogenizace všech států na zeměkouli. Toho musí být dosaženo smíšením ras s cílem vzniku světlé hnědé rasy v Evropě. Proto musí Evropa přijmout ročně 1,5 milionu přistěhovalců z třetího světa. Výsledkem tak bude vznik populace s průměrným IQ 90, lidí, kteří budou příliš hloupí na to, aby chápali, ale dost inteligentní, aby pracovali.“ Toto samozřejmě není oficiální vládní doktrína, ale některé vlivové skupiny ji prostřednictvím mocenských institucí klidně mohou podporovat. A mít dostatečné páky na evropské politiky. Vzpomínáte na prozrazené odposlechy telefonů Angely Merkelové americkou NSA? Této verzi reality dávám 65 % pravděpodobnost.

Za předpokladu, že Trump usedne 20. ledna do prezidentského křesla a dokáže dostat pod kontrolu zahraniční politiku USA, můžeme tuto hypotézu ověřit v praxi. Projeví se to tak, že evropské elity otočí.

Letošní rok přinesl několik převratných a pro mnohé nečekaných změn. Ať jde o brexit nebo zvolení Donalda Trumpa, který byl na počátku vysmívaným outsiderem. Co všechno může Trumpova vláda přinést světu a potažmo i nám, České republice? Skončí svět, jaký jsme dosud znali, jak někteří tvrdí?

V intencích odpovědí na předchozí otázku si myslím, že jako společnost procházíme hlubokou transformací, nikoli jen krizí. Rozdíl je v tom, že po krizi zůstávají věci stejné, po transformaci je vše jinak. Každá transformace má tři fáze. První je charakteristická zvyšováním obtíží. Věci jdou čím dál tím hůř. Úsilí roste, výsledky se nedostavují. Roste pocit, že nic nefunguje, nic není, jak bylo dříve. Rizikem této fáze je prodlužování agonie. První fáze končí „puštěním se“. Zkrátka už to tak dál nejde. Druhá fáze je fází hledání. Opustili jsme staré, ale nové ještě neznáme. Rizikem této fáze je „rychlé řešení“, které se často projeví tak, že řešení vidíme v pravém opaku původního, přičemž optimální je ale nalezení vyšší syntézy. Řečeno knižně, slovy Exupéryho: „hledáme onen jas skvící se nad všemi rozpory“.  Druhá fáze končí rozhodnutím vydat se na novou cestu. Třetí fáze je vlastně učením se fungování po novu, zvládnutí nové cesty. Bývá poměrně dlouhá, ale je již vnímána pozitivně, víme, kam jdeme, a proč.   

Když se podíváte na to, čím nyní procházíme, je to pěkně vydatná kulajda. Jsme v krizi přecházející v transformaci spirituální (smysl života, „úpadek“ hodnot, /ne/víra…), vztahové (smysl rodiny, smývání přirozených rozdílů mezi mužem a ženou…), v krizi ekonomické (finanční systém, budoucnost práce, moc korporací…) politické (rostoucí deficit demokracie, omezování svobod, média hájící zájmy zlotřilých elit…) a bezpečnostní (hrozba 3. světové války, terorismus, občanská válka v Evropě, ekologické hrozby...).

Brexit a volba Trumpa jsou součástí tohoto procesu. Běžní lidé si začínají uvědomovat, že to takto dál nejde, že s nimi elity hrají betla (viz první etapa transformace) a volí první možné řešení, které je proti stávajícímu režimu. To, jestli to nebyla volba z bláta do louže, se teprve ukáže. Nicméně Trump ani další jemu podobní nejsou a nebudou tím skutečným systémovým řešením, i kdyby udělali několik dobrých kroků. Podle mne jen obnaží vážnost situace až „na kost“. Musí přijít nová generace politiků „ve službě“.

Už bylo oznámeno, že ministrem zahraničí se stane Rex Tillerson, označovaný jako „proruský“. Například je proti sankcím.  Dočkáme se kvůli tomu výrazné „ruské stopy“ v politice budoucího prezidenta Donalda Trumpa?

Z dostupných informací se to dá zatím opatrně předpokládat. Jestliže Obamova administrativa měla za nepřítele Rusko i Čínu, USA za Trumpa bude hrát v obchodní rovině (doufejme, že ne v bezpečnostní) proti Číně se snahou dostat Rusko na svou stranu. Pokud ale bude v Kremlu Putin, do takové hry se nenechá zatáhnout. Výsledkem může být multipolární rovnováha, což není úplně špatná představa. Je to ovšem optimistický náhled předpokládající, že Trump zvládne vnitřní opozici a Putina nenahradí někdo, kdo nebude umět tuto hru hrát.

Zásadní pro mezinárodní scénu bude i Trumpova politika vůči Číně. Už teď hodně hraje pro scénář, že se domluví s Rusy proti Číňanům. Nezvykle volal tchajwanské hlavě státu, naštval tím Peking a pak ještě řekl, že neví, proč by USA měly držet politiku jedné Číny, a za její uznání bude nejspíš žádat ústupky. Přijde obchodní válka? Budou se Číňané muset podrobit? A s jakými kartami vlastně Trump může hrát? Je připomínáno množství amerických dluhopisů, které Peking drží…

Částečně jsem odpověděl v předchozí otázce. Obchodní politika USA vůči Číně bude ovlivněna řešením interních problémů, které byly součástí předvolebních slibů: podpora domácího průmyslu a jeho návrat do USA, růst zaměstnanosti, lepší výběr daní... Nečekám ale nějaká drastická opatření, právě proto, že se obě země tak trochu drží v šachu. Navíc čínské vedení vzhledem k politickému kontextu hraje hru s delším časovým horizontem, má více interních pák a dle mého bude schopno a ochotno hrát v případě potřeby hodně tvrdě.

Když se nad tím zamyslíte z vyšší perspektivy, tak nás globalizace dovedla do „kasina“, kde se hraje vabank o budoucnost celého lidstva. Globalizace je z tohoto pohledu obrovská systémová chyba a obrovské riziko: řešením je relokalizace, decentralizace, spolupráce menších celků. Jen tak je možné systém stabilizovat.     

Když ještě zůstaneme u Trumpa. Hodně toho řekl ve směru, že hodlá dát znovu práci americkým dělníkům, vrátit výrobu zpátky do země. Nicméně, je tohle vůbec reálné? Jaké páky může vůči velkým firmám použít, aby je nalákal zpět do USA?

Zjednodušeně, dobrovolný návrat je možný za předpokladu, že ekonomická bilance vracejících se firem zůstane stejná nebo lepší. Nárůst mzdových nákladů musí být kompenzován jinde. Také je možné stimulovat vznik nových firem, ale to se již jednak děje a jednak si neumím představit takové funkční opatření, které je dostatečně masové a přitom statisticky úspěšné (procento úspěšných nově vzniklých firem a rostoucích do významnější velikosti).

Neumím si to tedy prakticky představit bez ochranářských opatření, jakou jsou obnovení a zvýšení celních sazeb, zrušení platných mezinárodních obchodních smluv, možná i doložek nejvyšších výhod a podobných opatření.

Obecně se v průmyslu očekává spíše úbytek pracovních míst vzhledem k novým technologiím, robotizaci atd. Jsme na takovou situaci vůbec připraveni? Kde budou za pět, deset a víc let lidé brát pracovní místa, pokud se „na počet lidí“ průmysl výrazně zredukuje?

To je jedna z nejožahavějších otázek vůbec. Největší problém nevidím v tom, že by se snad nějakou formou zkrácených úvazků, přerozdělování atd. všichni lidé neuživili (jídlo, teplo, energie, střecha nad hlavou...). Produktivita práce by měla být dostatečná. Dokonce ani rozvírání příjmových nůžek není to nejdůležitější. Skutečná otázka je, jak se bude vyvíjet společnost, kde podstatná část populace v produktivním věku bude bez pracovních návyků. Stávající zkušenosti jsou zatím velmi špatné.     

Když to zobecním, je otázka, jestli může dlouhodobě přežít společnost, které chybí vyšší smysl její existence, sdílené hodnoty, respektovaná pravidla a tvůrčí práce (téměř) pro každého, která uspokojuje.  

Přibližujeme se finanční krizi, jak varují někteří ekonomové? Může to ve světové ekonomice a finančnictví opět „bouchnout“? Které scénáře jsou podle vás reálné, a dokážeme se na něco takového připravit? Jak si vůbec momentálně světový kapitalistický řád stojí?

Tuším, že to bylo v roce 2011, kdy jsem byl svědkem přednášky jednoho známého ekonoma (nebudu jmenovat, protože to byla neveřejná prezentace ve firmě). Tento ekonom mluvil o tom, že v podstatě existují tři druhy finančních krizí: krize měnová (vláda není schopna držet kurz dané měny), krize dluhová a krize likvidity (bankovní krize). To není nic nového. Podstatné ale je, že do té doby nikdy žádná země, natož prakticky celá planeta, nečelila všem třem krizím najednou. Neexistuje pro to žádný precedens. Uvedený ekonom nastínil tři scénáře, kdy nejhorší z nich znamenal pokles HDP o 50 %. O čtvrtém scénáři, ještě horším, který prý také existuje, odmítl hovořit.  

Od té doby jsme zadluženější, spekulace na měny pokračují, likvidita je uměle udržována jen za cenu kvantitativního uvolňování ničím nekrytých peněz. Tyto peníze naštěstí „jen“ rovnají bilance bank, nejsou pouštěny do reálné ekonomiky. Existuje k tomu dobrá analogie. V těle máte cca 6 litrů krve. Představte si, že ještě existuje velká cisterna krve, na kterou je vaše tělo napojeno. Kdo ale ovládá příslušné ventily? Tak vypadá náš finanční systém.

Jak si stojí světový kapitalistický řád? Řečeno slovy klasika: Tento způsob kapitalismu zdá se mi poněkud nešťastným. Místo soutěže v podstatě rovnocenných subjektů (původní vize) máme globální korporace směřující k monopolu nebo oligopolu, které s jinými subjekty trhu mají nesouměřitelnou velikost a moc. Tato situace destruuje ekonomickou svobodu v čím dál více odvětvích. Ještě děsivějším efektem je, že dnes politiky řídí korporace a oligarchové více, než voliči. To je jádro všech problémů.

Pokud máme žít ve stabilním ekonomickém systému, musíme se začít bavit znovu úplně od začátku: o ekonomické svobodě, která je napevno svázána s odpovědností. Čím větší svoboda, tím větší odpovědnost. Bez pardonu.

Na závěr ještě výrazné téma končícího roku – tzv. boj s dezinformacemi, fake news, ruská propaganda atd. Jde ve většině, podle vás, skutečně o upřímnou snahu vymýtit propagandu, která zahrnuje nevědomé lidi smyšlenkami? Jakou roli v tom může hrát politický boj? Mohou tyto snahy skutečně něčeho docílit? Nebudou jen lidé naštvaní?

V obecné rovině skutečná demokracie a skuteční demokraté lživou propagandu unesou a odhalí (pravdivá propaganda není propaganda). Ve stabilní společnosti tedy není propaganda rizikem, nebo jen marginálním. Strach z propagandy je ve skutečnosti strachem elit z toho, že lidé prohlédnou jejich manipulace. Je to neklamný příznak blížícího se konce režimu.   

Tzv. proruské weby jsou a byly ve skutečnosti protirežimní (tj. namířené proti současným elitám). Důkazem budiž to, že většina z nich existovala před rokem 2014. Netvrdím ale, že se na těchto webech neobjeví občas zjevný „fake“, ale to pozornější čtenář dokáže snadno rozlišit. V kombinaci s „jednotným“ viděním světa mainstreamových médií (které těm samým politikům kupodivu nevadí) jsou dnes jediným dobrým zdrojem informací „z jiného úhlu pohledu“.

Pravda ale nezačíná automaticky ani tam, kde končí signál ČT. Přiblížení se k pravdě je výsledkem usilovného hledání a studia podmíněného souběžným zvědomováním si vlastních předsudků, indoktrinací a ideologických předpojatostí. 

A pokud jde o nový odbor na ministerstvu vnitra, který má bojovat s dezinformacemi? Co to může přinést? Kritici varují před nástupem cenzury. Není to jen „křik potrefených hus“, tedy šiřitelů propagandy?

Nássim N. Taleb, autor světového bestseleru Černá labuť, napsal velmi inspirativní článek s názvem „Intelektuál, přesto idiot“. Jedním ze znaků takového člověka je, že nepřítomnost důkazu zaměňuje za důkaz nepřítomnosti. A že odmítá vidět fakta, která vyvrací jeho teorii nebo pohled na svět, a to za žádnou cenu. Vsázím se, že toto budou jedny z nejčastějších „omylů“ tohoto povedeného útvaru. Alespoň rozhovor s jeho budoucí šéfovou tomu nasvědčuje.

Pokud by to tento útvar „myslel upřímně“, první by si musel vzít na paškál veřejnoprávní média, některé neziskovky apod. Zde jsme svědky propagandy, jejíž rozsah, hloubka a demagogičnost je plně srovnatelná s Husákovým režimem.  

Vážně: Je to obrovský potenciální průšvih; společně s dalšími legislativními opatřeními, jako je změna branného zákona umožňující armádě odvelet na bojovou misi do zahraničí jakéhokoli záložáka nebo přijímat do armády cizince, či zákona umožňujícího šmírovat veškerou telefonickou a datovou komunikaci v telefonních sítích a na internetu, změny v trestním řádu zavádějící pojem „hanobení životního stylu a třídy“ či možnost označení za „teroristickou skupinu“ prakticky kohokoliv... Za minulého režimu se tomu říkalo „gumové paragrafy“. Vejde se do nich dle libovůle mocných kdokoliv prakticky za cokoliv. Je to velmi nebezpečný trend, vůči němuž bychom se měli vzbouřit. Jinak se opravdu jednoho, ne tak vzdáleného dne probudíme v orwellovském světě. Pamatujme si pro příští volby, že vedle Chovance (ČSSD) u vzniku těchto zákonů byli především pánové Stropnický a Pelikán. ANO bohužel není řešením problému, je jeho součástí.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Radim Panenka
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Hned po revoluci Havel naštval Slováky jednou větou, vzpomíná Čarnogurský. A přidává moment z voleb, kdy zklamal i jeho

10:08 Hned po revoluci Havel naštval Slováky jednou větou, vzpomíná Čarnogurský. A přidává moment z voleb, kdy zklamal i jeho

VZPOMÍNKY A PERLY Někdejší premiér SR, ministr vnitra a ministr spravedlnosti Ján Čarnogurský v rozh…