Fotogalerie: - Svatovojtěšská mše
Papež František minulé úterý prosil uprchlíky o odpuštění za to, že evropské státy před nimi uzavřely hranice a že jsou k nim lhostejné. „Zachází se s vámi jako se zátěží, přitom jste darem,“ prohlásil podle agentury ANSA papež. „Selháváme příliš často v tom, že vás nevítáme. Odpusťte uzavřenost a lhostejnost našich společností, které se obávají změny životního stylu a mentality, které vaše přítomnost vyžaduje,“ řekl papež. Co si o tom myslíte?
Přinejmenším je tento výrok papeže, při veškeré úctě k němu jako Náměstku Kristovu, značně zmatený. Proč my, domácí obyvatelé, bychom měli měnit životní styl a mentalitu kvůli uprchlíkům? Nemělo by to být spíš naopak? My jsme domácí, oni jsou hosté, žijící z naší dobroty. Ve slušné společnosti vždycky platilo, že host se má přizpůsobit stylu a zvyklostem hostitele, nikoli naopak.
Samozřejmě Evropa má právo i důvod obávat se změny životního stylu a mentality. Je známo, jak muslimská ghetta vnucují své náboženství a svou morálku hostitelské společnosti, v kolika případech musel být například ve škole nebo ve veřejné místnosti odstraněn kříž, protože muslimy to „uráží“. V Bruselu, ve španělských a italských městech a jinde byly zrušeny betlémy na náměstích a křesťanské předvánoční slavnosti ve školách, neboť by to prý bylo „netolerantní k muslimům“. To papež František neví?
Jako katolický křesťan jsem jednoznačně pro pomoc lidem v nouzi, těm, kteří utíkají před válkou nebo před Islámským státem a jinými teroristickými organizacemi, jenže kolik jich ve skutečnosti je? Mnohokrát se prokázalo, že mezi uprchlíky jsou skrytí teroristé nebo přinejmenším ti, kteří je podporují. Nota bene leckdo může chápat papežova slova jako pokrytectví, neboť na jednu stranu prosí uprchlíky za odpuštění, že Evropa je nevítá s nadšením, na druhé straně ale neadresuje jediné slovíčko napomenutí a kritiky světovým velmocem, které konflikty na Blízkém východě – kvůli nimž lidé utíkají – podněcují a organizují. Jedině ony mají klíč k zastavení invaze uprchlíků a k ukončení utrpení nevinných lidí, jejichž usídlení v Evropě není řešením a přinese jedině další problémy.
A jménem koho se papež omlouvá? Jménem katolíků? Jménem Evropanů? Má na to právo? Kdo se ho o to prosí?
Katolíci jsou po II. vatikánském koncilu přímo posedlí „omlouvačskou mánií“ včetně papeže. Připadá mi to krajně pokrytecké a disproporcionální. Co mám já, katolík 21. století, ať už laik, kněz, biskup nebo papež, společného například s nějakými zločiny středověkých katolíků (nota bene většinou vylhanými), když jsem v té době vůbec nežil? Monsignore Šrámek, zakladatel naší lidové strany, trefně odpověděl na obvinění sociálnědemokratického poslance Bechyněho: „A kdo nám upálil Husa?“ – „Pane kolego, já ne.“ Každý včetně papeže máme jistě dosti svých hříchů, za které bychom se měli omlouvat. Ono to omlouvání se za hříchy jiných je alibismus pro to, abych já se mohl lacino, tedy bez pokání a změny smýšlení, „vyvinit“ z vlastních špatností.
Ale k těm omluvám Františka: Když se papež omlouvá ať už jménem katolíků nebo Evropanů (z kontextu to vůbec jasné není) pouze za to, že Evropané po trpkých zkušenostech jsou opatrní v přijímání muslimských migrantů, tak ještě jsem neslyšel, že by se představitelé muslimského náboženství omluvili Evropanům za ty stovky mrtvých, zavražděných při atentátech ve jménu Mohameda – slyšíme pouze od některých, že tito teroristé prý nejsou pravými muslimy, což je ale vzhledem k počtu obětí poněkud málo.
Psali jsme:
Papež František též kritizoval kandidáta na amerického prezidenta Donalda Trumpa s tím, že prý není „dobrý křesťan“, protože chce na hranicích s Mexikem zeď proti ilegálním imigrantům... „Osoba, která myslí jen na stavbu zdí, ať už kdekoliv, a ne na stavbu mostů, není křesťan. Toto v evangeliu není,“ uvedl papež František. V evangeliu je někde zákaz toho, aby si křesťané kolem svého domova postavili zeď pro své bezpečí aby bránili svou zemi proti vetřelcům a nezvaným hostům?
Naopak v evangeliu jsou slova o tom, že kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, učinil by náležité opatření a nenechal by svůj dům podkopat.
Věří podle vás křesťané a muslimové ve stejného Boha? Neptám se, zda mají, protože stejného Boha mají všichni lidé – i nevěřící...
Rozhodně ne. To by bylo na celou samostatnou přednášku, na což zde není prostor. Proto jen telegraficky. Křesťané věří v Trojjediného Boha, což muslimové odmítají jako modloslužbu. Bůh křesťanů je Bohem lásky, za spásu člověka se sám stal člověkem a podstoupil ukrutnou smrt na kříži, aby člověk mohl být spasen. Muslimský Alláh naproti tomu je krutým tyranem, prorok Mohamed v jeho jménu vraždí stovky nevinných a loupežnicky přepadá obchodní karavany. Bůh křesťanů přikazuje manželskou věrnost jednoho muže a jedné ženy a každé porušení tohoto přikázání klasifikuje jako hřích, muslimský Alláh dovoluje muslimským mužům mít čtyři ženy plus otrokyně, taktéž muslimský ráj bude pro bojovníky islámu sexuálním společenstvím s krásnými dívkami. To jsou jen některé z dokladů, že křesťané a muslimové nevěří ve stejného Boha.
Profesor Piťha řekl ve své promluvě: „Co je Evropa? Evropa není geografický pojem, ale pojem civilizační a kulturní. Je definována jako oblast, kde je uctíván křesťanský Bůh. Evropané si to uvědomili, když byli konfrontováni s jinou civilizací, která vyznává jiného boha. Je to zásadním způsobem jiná civilizace, protože mezi milosrdným, nesmírně lidským a odpouštějícím Bohem, ochráncem a zachráncem – a Alláhem, nelítostně tvrdým bohem muslimů, je veliký rozdíl. Křesťanství je náboženství, které už od Starého zákona, který Kristus naplnil, dovršil, ale nezrušil, považuje člověka za svobodného. Dává mu právo se rozhodovat a žádá jeho odpovědnost. Alláh, vyžadující naprostou poslušnost člověka, činí z něho otroka. Křesťanství hlásající pokoj je zjevně náboženstvím života, islám vyhlašující džihád je naopak náboženstvím smrti. Řekl jsem, že Evropa je územím. Území se musí hájit. Od první chvíle byl vztah mezi křesťanstvím a islámem charakterizován válkou o hranice dvou náboženství. Od počátku jde o džihád, boj na život a na smrt. Zapomněli jsme na to a najednou si nevíme rady.“ Co si o tom myslíte?
Souhlasím s profesorem Piťhou, nemám, co bych k tomu dodal.
Psali jsme:
Není tedy nebezpečí v islámu jako takovém? Neodděluje moc církevní od moci státní, za odpadlictví smrt, za homosexualitu je smrt, ženu může dle islámu muž bít, Korán musí být aplikován doslovně... Dalším pramenem víry a práva šaría je Sunna. Ta též schvaluje násilné jednání proroka Mohameda, jak jste zmínil...
Islám je samozřejmě nebezpečím. Neomezoval bych to ale jen na Korán, muslimové mohou namítnout, že s výjimkou Nového zákona všechny starověké posvátné knihy obsahují dobově podmíněné výzvy ke krutostem, což se týká i Starého zákona. Mnohem závažnějším argumentem je vlastní život proroka Mohameda, který byl masovým vrahem, lupičem, smilníkem a pedofilem. Muslimská spiritualita klade důraz na to, aby každý věřící se snažil co nejvěrněji následovat život proroka – a to je podle mne nejnebezpečnější.
Jak hodnotíte postoje Tomáše Halíka k islámu?
Budu stručný: Buď neví, o čem mluví, nebo je vědomě ve službách těch sil, které mají zájem na postupné islamizaci Evropy.
PhDr. Radomír Malý vystudoval Filozofickou fakultu dnešní Masarykovy univerzity. Poté pracoval jako historik v Uměleckohistorickém muzeu v Kroměříži, v roce 1972 byl z politických důvodů propuštěn a byl nucen pracovat mimo svůj obor. Aktivně se účastnil vydávání katolického samizdatu a stal se signatářem Charty 77. Po sametové revoluci byl v Brně zástupcem šéfredaktora deníku Lidová demokracie a mezi lety 1993-94 šéfredaktorem křesťanského týdeníku Světlo. Od roku 1996 vyučuje na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.
Radomír Malý je autorem řady odborných článků a publikací, které se týkají především církevních dějin. Své texty též publikuje na webu Institutu sv. Josefa a v časopisech Te Deum a Immaculata. Svými názory je v rozporu s liberály a modernisty v rámci katolické církve v ČR, které kritizuje z tradicionalistických pozic. Vydal knihu Nejkrvavější genocida minulosti a současnosti – Málo známé informace o pronásledování křesťanů. Napsal i knihy Církevní dějiny, Katolíci ve stínu hákového kříže, Religiozita v dramatu Českého národního obrození či Je dovoleno bránit inkvizici?
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Lukáš Petřík
