Říká se, že norští rodiče se bojí dávat najevo své postoje i vyjadřovat vztah k dětem, aby nebyli trestáni. Údajně to platí také v případech, kdy rodiče nemohu jít na schůzku o dítěti ve škole pro jiné povinnosti, pak věta jako „že to může mít následky“ děsí rodiče. Vy jste v Norsku byla kvůli případu Evy Michalákové a jejích odebraných synů, je ta situace situace tak daleko? Panuje mezi rodiči v Norsku strach?
Myslím, že je potřeba si uvědomit, že rodiče se všeobecně bojí a mohu svědčit o případech, jako je Eva Michaláková a další čeští občané, třeba případ holčičky s onemocněním ledvin. Tam je výhodou, že mají státní příslušnost i mimo Norsko a dané státy mohou nějak, více či méně účinně, pomáhat. Není to však jednoduché, trvá to dlouho, souvisí to s Haagskou úmluvou a tak dále. Máme dost informací o případech norských maminek, setkala jsem s dvěma. Jedna dokonce drží hladovku, protože jí nechtějí vrátit dítě po nesmyslném obvinění, a to dokonce bez jakéhokoliv styku.
Těch příběhů je hodně a dokumentaci můžete najít na stránkách Parlamentního shromáždění Rady Evropy, která upozorňuje na extrémní počet odebíraných dětí a dávaných do nepříbuzenské péče. V Norsku postupnými kroky nejdříve zbaví rodiče rodičovských práv a pak se soudy snaží o adopci. V případě Michalákových i díky přístupu českého státu nedošlo k adopci, ale sourozenci jsou rozdělení do dvou pěstounských rodin. Problematika je velice složitá, teprve se rozkrývá a dostává na světlo, Barnevernetů je přes 400 a jsou v podstatě autonomní, nekontrolovatelné a dohled ze strany jiných orgánů je čistě formální nebo žádný. Jenže Norsko jako stát je za systém, který vůči dětem a rodičům uplatňují na svém území, zodpovědné.
Jestli to Norové takto chtějí, je diskutabilní, mám informace o zoufalých situacích, kam jejich systém vede a viděli jsme objektivní dokument v České televizi, kde hovořili přímo aktéři služby, psycholožka a rovněž ti, jimž Barnevernet pomohl i spíše nepomohl. Ten dokument je velmi objektivní a ukazoval celou hrůznost. Tady už nejde o záchranu dětí, kterým někdo ubližuje, jde o pasování se do role, která hodnotí citovou schopnost pečovat o své děti. Problém je, že se nikdy nezavděčíte. Mám k dispozici kompletní spis Michalákové. Buď se matka usmívá moc, nebo se dlouze a smutně dívá a pak uvedou, že nemá pochopení pro potřeby dětí, protože se dlouze a smutně dívá. Není způsob, jak se zavděčit.
Děti státu. Dokument České televize
Prezident Miloš Zeman Barnevernet přirovnal dokonce k nacistickému programu na převýchovu dětí. Souhlasíte s tímto srovnáním?
Určitě. Snažila jsem se seznámit s historií toho, o čem prezident mluvil. Děti jsou odebrány a pak se řekne i na základě smyšlených posudků, kdy soudy trvají strašně dlouho – možná cíleně – že si děti u pěstounů zvykly a neměly by se vrátit. Vlastní biologičtí rodiče jsou až na posledním místě.
Poslanec Zdechovský také řekl, že „jak se někdo dostane do spárů norské sociálky Barnevernet, tak už se z ní nedostane“. Není to trochu přehnané?
Vracím se k usnesení Parlamentního shromáždění Rady Evropy, že maximum odebraných dětí skončí v nepříbuzenské péči a podle statistik je minimum případů, kdy se podaří uspět a zabránit tomu – asi tři procenta. Ale například zmíněná holčička s ledvinami, kde jsme rychle zasáhli ve spolupráci s rodinou i s Radou Evropy, se to podařilo. Bylo jediné štěstí, že nemocnice vedla o dítěti veškeré dokumentace a rodiče tedy mohli předložit záznamy lékařů, že ji chodili navštěvovat a měli o ni zájem. Ale jak to chcete dokázat, pokud je dítě doma? Místo, aby soudy dokazovaly, že rodiče dítěti ubližují, musejí rodiče dokazovat, že nikomu neublížili a mají je rádi. Zda je mají rádi dost nebo málo, posuzují pracovnice bez řádné erudice, což bylo vidět rovněž v dokumentu.
Jaké je srovnání v těchto případech mezi Českou republikou a Norskem? A čeho bychom se měli vyvarovat, abychom nedopadli stejně?
Snaha o stejný postup je u nás vystopovatelná dokonce z let před rokem 2012, kdy vešel v platnost zákon o sociálně právní ochraně dětí. Tehdy ještě nebylo jasné, o co se jedná. Když jsme výbor žádali o statistiky počtu odebraných dětí, kam byly umístěny, tak nám ministryně Marxová vysvětlila, že takové statistiky není schopna připravit. Jakékoliv odhady jsou tedy zavádějící, protože Česká republika nemá o počtu dětí a o jejich dalších přesunech přesný přehled. Pokud se na věc podívám jako lékařka a jakým způsobem je pomoc zajišťována v České republice, tak za většinou dětí mohou rodiče do kojeneckých ústavů docházet, jsou tam umístění s dětmi a jsou po určitou dobu v péči zařízení.
Pokud se o dítě starat nechtějí, odmítají nebo nejsou schopni, hledají se formy náhradní péče během tří měsíců a preferují se dlouhodobější pěstounské umístění a adopce. Avšak kvůli preferování adopce na přechodnou dobu klesá zájem o adopce a máme i nedostatek pěstounů na dlouhodobou péči. Systém náš a Norska se nedá srovnávat, ale nelze zničit, co u nás funguje, nemáme děti na ulicích, ale bojím se, že pokud dojde k rušení možnosti takové péče, tak se dětem nedostane potřebného a skončí jako bezdomovci. A snahy o rušení tady jsou.
Norská ministryně Solveig Horne prý nechala zpracovat audit, který bude řešit i případy, při nichž mohlo dojít k pochybení ze strany Barnevernetu. Domníváte se, že takové věci s problémy pohnou?
Byla bych velice ráda, kdyby se snažili něco změnit k lepšímu. Jsem smutná a zklamaná. Nevím, čím to je, zda jsou děti v Norsku ve slabším postavení. S ministryní jsme komunikovali a dostali jsme nic neříkají odpovědi, že oni nemají systém pod kontrolou, nemají možnosti zasáhnout do jednotlivých případů a pokud se dělá audit, tak si Barnevernet sám určí pravidla, koho do auditu vyberou. Už jsme se nedozvěděli, jaká pravidla to jsou. Žádali jsme o přímluvu, aby i případ Michalákové mohl spadnout do těch prošetřovaných, ale odvětili, že nikdo nehlídá, kdo bude prošetřován.
Lze tak dlouho fungující systém v Norsku a případné porušování práv dětí nějak zastavit? Nebo jsou šance mizivé?
Lidé, kteří takovou hrůzu prožívají, se bojí ozvat a medializovat věc už vůbec nechtějí. Setkávají se pak s vyhrožováním jako v případě Michalákové. Nebála se zveřejnit základní informace, protože žijeme v Evropě a nezveřejnila nic, co by dětem mělo ublížit, a přesto byla jediným důvodem pro odebrání rodičovských práv medializace celého případu. Česká republika žádala doložit, proč byly děti rozděleny, odebrány, neučí se českému jazyku a tak dále. Žádné informace nebyly zodpovězeny.
Jak je na tom případ Evy Michalákové nyní?
Žije na severu Norska, pokud by šla do České republiky, řeklo by se, že jí na dětech nezáleží, protože opustila Norsko. S přítelem vychovává jeho dceru, pracuje ve školce jako asistentka pedagoga, studuje školy, seznámila se s jazykem. Její případ je v posuzování u Evropského soudu pro lidská práva, zatím nemáme informace, že by ho nechtěl projednávat, i když se to stává.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
