Říká se, že norští rodiče se bojí dávat najevo své postoje i vyjadřovat vztah k dětem, aby nebyli trestáni. Údajně to platí také v případech, kdy rodiče nemohu jít na schůzku o dítěti ve škole pro jiné povinnosti, pak věta jako „že to může mít následky“ děsí rodiče. Vy jste v Norsku byla kvůli případu Evy Michalákové a jejích odebraných synů, je ta situace situace tak daleko? Panuje mezi rodiči v Norsku strach?

Myslím, že je potřeba si uvědomit, že rodiče se všeobecně bojí a mohu svědčit o případech, jako je Eva Michaláková a další čeští občané, třeba případ holčičky s onemocněním ledvin. Tam je výhodou, že mají státní příslušnost i mimo Norsko a dané státy mohou nějak, více či méně účinně, pomáhat. Není to však jednoduché, trvá to dlouho, souvisí to s Haagskou úmluvou a tak dále. Máme dost informací o případech norských maminek, setkala jsem s dvěma. Jedna dokonce drží hladovku, protože jí nechtějí vrátit dítě po nesmyslném obvinění, a to dokonce bez jakéhokoliv styku.

Těch příběhů je hodně a dokumentaci můžete najít na stránkách Parlamentního shromáždění Rady Evropy, která upozorňuje na extrémní počet odebíraných dětí a dávaných do nepříbuzenské péče. V Norsku postupnými kroky nejdříve zbaví rodiče rodičovských práv a pak se soudy snaží o adopci. V případě Michalákových i díky přístupu českého státu nedošlo k adopci, ale sourozenci jsou rozdělení do dvou pěstounských rodin. Problematika je velice složitá, teprve se rozkrývá a dostává na světlo, Barnevernetů je přes 400 a jsou v podstatě autonomní, nekontrolovatelné a dohled ze strany jiných orgánů je čistě formální nebo žádný. Jenže Norsko jako stát je za systém, který vůči dětem a rodičům uplatňují na svém území, zodpovědné.