Jakub Janda a vozembouch. Zemanův důvěrník Hynek Kmoníček o summitu NATO, Číně a Rusku a překrucování slov z Hradu

Výsledek referenda o Brexitu, úspěch Donalda Trumpa v prezidentských primárkách, ale i do nedávna nepředstavitelný úspěch Norberta Hofera v Rakousku podle některých politologů ukazují na ztrátu důvěry lidí ve stávající politické uspořádání a nedůvěru v elity. V porovnání se zbytkem světa mohou být elity vnímány jako změkčilé, neakceschopné ve vztahu k migraci a řešící podružnosti (zákazy kouření, emisní normy na sekačky trávy apod.) místo řešení ekonomických a bezpečnostních otázek. Čím si politické, mediální a akademické elity nedůvěru vysloužily? Je oprávněná?

Vysloužily si ji politickou korektností. Nejdříve začaly problémy obcházet hezkými slovy, pak tento popis už začal ztrácet vztah s realitou a na závěr svým vlastním slovům uvěřily. Najednou slova neznamenala už nic a díky tomu s nimi mohl souhlasit vlastně každý. To může fungovat do té doby, než máte vyřešit skutečný problém. V jednom okamžiku je nutné přijmout rozhodnutí, které jedny potěší, a druhé rozčílí, a nést tuto zodpovědnost. A ty tzv. elity, které nejsou schopny rozhodnutí přijímat, logicky vysvětlit a nést jeho důsledky, si nedůvěru zaslouží.

Zajímavé jsou i některé voličské přesuny podpory. Pro Brexit byli lidé jindy volící levici, Marine Le Penovou začínají podporovat dělníci. Co se to stalo s běžnou levicí? Přestala uspokojovat potřeby svého evropského voliče?

Dlouhodobým problémem levice je ztráta klasického voliče. Levice byla tradičně stranou, která hájila kromě jiného zájmy dělnictva. A klasické dělnictvo de facto zaniklo. Kvalifikovaný dělník má dnes často vzdělání kdysi středního managementu. Místo dělníků zaujali zaměstnanci. Ale ze stran „dělnických“ se nestaly strany „zaměstnanců“. Současně se začal stírat jasný rozdíl mezi stranami levicovými a pravicovými. Podívejte třeba na americké demokraty a republikány. I zmíněný Donald Trump byl již hladce v obou z nich. Opuštěná část levice, ale i pravice, se pak mění do „protestních hlasů“. To jsou ty hlasy pro Brexit a Le Pen.

V době nových médií, zvláště internetu, si lidé mohou snadno dohledat spoustu informací, které nutně nemusí odpovídat tomu, co jim říkají politici. Publicista Jefim Fištejn doslova tvrdí, že internet „vychoval“ občany k nedůvěře k vlastním elitám. Je tomu tak? Vidíte v internetu nějaká úskalí?

Hlavním internetovým úskalím je, že neudává důvěryhodnost informace a mnoho lidí se k internetu chová jako dříve k novinám – když to tam píší, musí na tom být aspoň trochu pravdy. A často jde o naprostý nesmysl. Publikováním informace se nemění její pravdivost. Jenom získá mediální hodnotu – kladnou, či zápornou. Obecně myslím, že internet změnil svět nejvíce jako druhý největší progres od vynálezu elektřiny.

V rámci Brexitu, ale i v rámci rakouských voleb se ukázalo zajímavé rozdělení: mladí proti starším, venkované proti městům, chudší proti bohatším. Ti bohatší, kosmopolitnější, žijící ve městě jsou pro uprchlíky, pro EU apod., ti druzí opačně. Čím to je?

Rozdílným stylem života a rozdílnými zájmy. Třicetiletý obyvatel velké aglomerace, působící v bankovnictví, považuje za dobrý obchod, když může odjet zítra do Džibuti, protože současně recipročně umožňuje podobný příjezd každému z Džibuti. Šedesátiletý obyvatel menšího sídla, který neopustil okruh 30 kilometrů kolem svého rodiště po celý život, je naprosto spokojen s tím, že do Džibuti jet nikdy nemusel; a platí si daně i za to, aby se o něm nikdy nedozvěděl, pokud sám nechce.

Brexit znovuotevřel otázku nutnosti reformovat Evropskou unii, kterou mnozí kritizují za těžkopádnost, přílišnou byrokratičnost a neschopnost adekvátně reagovat na soudobé výzvy. Je reforma EU nutná a pomohlo by to evropské integraci, anebo bychom měli spíše hledat jiné formy mezinárodní spolupráce?

Reforma EU je nutná. A patří k ní reforma stylu. Diskuse o tzv. povinných kvótách pro přerozdělování uprchlíků to ukázala zřetelně. Nenechali jsme si vnutit něco, co jsme považovali za zcela protiřečící národnímu zájmu v navrhované formě. De facto byla tato myšlenka s touto formou prosazování zabita. Kdyby ale tato diskuse vůbec nenastala, možná by nebyl Brexit. Evropa je v asijském 21. století konkurenceschopnější, když postupuje společně. EU ale musí jít cestou subsidiarity, nechat národním státům kompetence, které není nutno řešit na celoevropské úrovni. Evropa klidně může mít v každém z členských států jiná pravidla na kouření. Celoevropská ale musí být třeba obrana nebo ochrana hranic.

V rámci summitu NATO jasně zaznělo, že jakkoliv Aliance nečeká bezprostřední hrozbu z Ruska, je třeba situovat do Pobaltí menší počet jednotek. Je to správné rozhodnutí? A správné množství? Z Moskvy zaznívá obava, že dané síly budou jen předvoj k přisunutí dalších, stejně tak k výstavbě infrastruktury, včetně protiraketové. Je to důvodná obava? A co riziko, že Rusko rozmístí v Kaliningradské oblasti nejnovější rakety?

Je to naše rozhodnutí, které Aliance přijala jednomyslně. Důvody má politické, vojenské a strategické. Z politické stránky to uklidní ty naše spojence, kteří mají historické důvody svojí nedůvěry k ruskému sousedovi. Vojensky nám to pomůže minimálně logisticky. A strategicky je to část naší odpovědi na anexi Krymu. Proto se spojenci takto rozhodli.

Prezident Zeman na všemožné zmínky o nutnosti ostražitosti vůči Rusku a většímu zbrojení uvedl, že zatímco jaderná zbraň může být použita jen jednou, dialog vícekrát, a je proto třeba s Rusy vést dialog. Nakolik se dá říci, kdo tento postoj ze zahraničí podporuje? Je v tom český prezident osamocen, jak někteří komentátoři opakovaně tvrdí?

Osamocen samozřejmě není. Toto tvrzení je jenom nepříliš ostrý a poměrně nudný nástroj českého domácího politického boje. Prezidentův názor je sdílen tak velkou částí Aliance, že NATO označilo Rusko za protivníka, nikoli nepřítele. Mnoho lidí to bere jako slovíčkaření, ale tohle je zásadní rozdíl. Často jedno, nebo druhé slovo změní chod dějin, a kdo to nepochopí, neví, co vlastně žije. Dialog s Rusy ostatně dávno probíhá. Obama, Merkelová i Holland s Putinem pravidelně hovoří a nikdo z toho nemá hysterické záchvaty, jaké občas zahlédnu tady doma v ČR. Prostě, když si po návratu z Varšavy čtu některé komentátory, mám občas pocit, že jsem na tom summitu asi vůbec nebyl. Zato oni na něm byli, u všeho. Jen to byl nějaký jiný summit.

Do jaké míry potřebujeme Rusko jako spojence k boji proti terorismu? Přičemž, riziko terorismu nám hrozí v Evropě, stejně tak bojujeme na Blízkém východě s Islámským státem, v Afghánistánu stále není vyřešen Tálibán, problémy jsou v Africe. Jak v jednotlivých „segmentech“ bojovat a kde Rusy potřebujeme?

Rusko je naším protivníkem na Krymu, ale partnerem v boji proti Islámskému státu. Jeho úlohu při uvolňování sankcí vůči Iránu třeba všichni na summitu specificky oceňovali. Je to náš nejpřirozenější spojenec v boji proti militantnímu fundamentalistickému islámu. Svět opravdu není tak černobílý, jak by ho jeho zjednodušovatelé rádi viděli.

Lidovky.cz přišly s poměrně průlomovým článkem (najdete jej ZDE), který temně naznačuje, že zatímco EU se rozpadá, úspěšně (!) probíhá prohlubování vztahů mezi Ruskem a Čínou a jejich okolím. Z článku je cítit značná nervozita a je zakončen varováním: „Brexit tak v posledku povede k rozšiřování vlivu ‚eurasijské integrace‘, totiž rodící se mocenské osy Moskva–Peking, na západ. Při zkušenostech z posledních dvou let si není těžké představit dobu, kdy bude i Česko stát v měnícím se domácím i geopolitickém rozložení sil před zásadní volbou. Člověk se bojí pomyslet, nakolik je tato země na takový osudový moment připravena.“ Cítíte ten strach, že by Česko mohlo změnit geopolitický směr? Koneckonců, lidé typu Jakuba Jandy jasně vyhlašují válku Miloši Zemanovi, který nás dle jejich úsudků může do pár let vytrhnout z euroatlantického tábora míru a prosperity…

Víte, je podstatný rozdíl mezi politickou analýzou a propagandou. V jisté formě akademické čistoty, v práci se zdroji apod. Třeba pan Janda nás bude muset nejdříve přesvědčit alespoň jednou vlastní politologickou prací na standardní akademické úrovni, že jeho názor na odborný problém přináší též nějaké poznání.

V realitě vidíme následující – EU se nerozpadá, bude ji jenom dva roky opouštět Británie, výsledek procesu je zatím neznámý. Osa Moskva–Peking je podobná jako třeba osa Washington–Peking. Čínský a ruský president se opravdu viděli 15x, Kissinger s čínským vedením ale 53x. Znamená to, že druhá osa je tedy takřka čtyřikrát silnější? Samozřejmě nesmysl, takhle to v realitě nefunguje. Rusko-čínské vztahy navíc rozhodně nejsou jednoduché, mezi oběma zeměmi je řada protichůdných zájmů. Já tudíž žádný strach z katastrofické budoucnosti necítím. Já se snažím žít v realitě, nikoli v síti pocitů.

Ať už takový proces považujeme, či nepovažujeme za žádoucí, někteří analytici si všímají postoje Německa. Nejenže předvádí smířlivý postoj vůči Rusku, ale rovněž si v klidu buduje produktovod Nord Stream 2. Lze to chápat jako zradu západních zájmů? Padají dokonce úvahy o případné mocenské ose Peking–Moskva–Berlín, do které bychom byli samozřejmě zataženi i my. Tudíž: Do jaké míry se v nejbližších desítkách let naplní zatím rýsující se rozložení sil USA/Evropa (podepřeno TTIP) a Čína/Rusko (jako přívěšek)?

O naší části světa asi rozhodne, jak bude Evropa jednotná a propojená a jak bude schopna zareagovat na nadcházející změny v USA. Ty se budou stále více orientovat na asijské trhy v asijském 21. století. Navíc v nich dojde k demografickým změnám. Kolem roku 2042 přestanou být USA poprvé v historii zemí s většinovou populací původně evropského původu. Obama je první prezident, který se nenarodil v atlantické, ale pacifické oblasti. A co se týče rusko-čínského spojenectví, doporučuji si přečíst něco historických knih o tom, jakou to má historickou tradici a proč. A také proč zrovna tohle spojenectví nikdy nezafungovalo. Když už uvažujeme takhle teoreticky o geopolitice, pro Evropu nejhorší verzí by třeba bylo americko-čínské spojenectví se současným rozpadem jednotné Evropy. To ale opravdu nikdo nechystá.

Václav Klaus je součástí rady institutu Dialog civilizací, který v Berlíně zprovoznil prokremelský podnikatel Vladimir Jakunin. Miloš Zeman je pro pořádání referenda o setrvání Česka v EU i NATO. Lze za těmito dvěma událostmi vidět podlézání českých prezidentů Kremlu, nebo snahu o autonomní vedení zahraniční politiky? Kde vlastně vidět plusy a minusy geopolitických úvah českých politiků a jak shrnout vaše poslední dojmy z debat o ruské propagandě?

Nejdříve – prezident Miloš Zeman není pro pořádání referenda o setrvání v ČR v EU. Je pro obecný zákon o referendu. To není, není a není jedna a ta samá věc. Dá se to pochopit? Snad ano. A vím, že se to mnozí budou nadále snažit schválně nepochopit a budou tvrdit nesmysl, že prezident chce organizovat nějaký český Brexit. Pravý opak je pravdou. Ještě navíc, kdyby teoreticky někdy i bylo nějaké referendum o Czexitu, stejně by prezident hlasoval proti našemu odchodu z EU. Takto to také řekl. Je únavné to stále znovu opakovat, ale je to nutné, když se okolo opět vrtí psem. V téhle otázce musí být jasno.

Můj dojem z probíhající veřejné debaty? Seriózní představitelé české politiky, žurnalistiky a akademické sféry dnes diskutují, kdo my Češi jsme, kam jdeme, s kým tam jdeme. Neseriózní přispěvatelé do této debaty přispívají hlavně svými pocity, což vůbec není totéž jako logicky obhajitelný a něčím podložený názor. A my všichni ještě pořád doháníme to, že jsme tyhle debaty půl století veřejně vést nemohli. Je to prostě taková intelektuální symfonie, do které pořád někdo bouchá vozembouchem.