Který politik naši zemi po roce 1989 NEJVÍC POŠKODIL?Anketa
Jak hodnotíte čtvrtstoletí, které uběhlo od listopadu ´89?
Uteklo to daleko rychleji, než jsme všichni předpokládali. Myslím, že jsme urazili neuvěřitelný kus cesty, jsme zpátky v civilizované Evropě a ve světě, jsme naprosto zapojeni do globální ekonomiky. To, že některé věci nejsou dotažené, je určitým způsobem ještě daň za totalitu. Myslím, že to pořád v nás je.
Vy jste byl v roce 1989 studentem...
Byl jsem ve čtvrtém ročníku na medicíně.
Tehdy jste se zapojil do politiky, byl jste za Občanské fórum kooptován do tehdejšího Národního shromáždění, kde jste se podílel na vyšetřování policejního zásahu 17. listopadu na Národní třídě. Ale není vám líto, že jste kvůli té hektické době nedodělal lékařskou fakultu?
Já jsem dělal volební kampaň i v prvních svobodných volbách, s Jiřím Dienstbierem starším jsme několikrát objeli celé západní Čechy, byl jsem znovu zvolen poslancem. Pak jsem si v létě půjčil nějaké peníze a odjel jsem se do Ameriky učit anglicky. Ten geografický odstup a pohled do zralé společnosti, kde to nevřelo změnami, byla jedna z nejlepších věcí, která se mi mohla stát. Uvědomil jsem si, že mi je jen dvaadvacet let a že vlastně o životě vím tak strašně málo, že by bylo zcela absurdní ostatním říkat, jak mají žít, a regulovat jejich život tím, že budu někde v parlamentu dělat zákony. Dospěl jsem k názoru, že bych měl nejdřív čerpat nějakou zkušenost a něčím být. Ještě z Los Angeles jsem napsal rezignační dopis a odešel jsem koncem léta 1990 do politického důchodu. Myslím, že jsem měl víc štěstí než rozumu.
Pak jsem se vrátil dokončit čtvrtý ročník medicíny, ale už když jsem dělal poslední zkoušky u našeho nového milovaného děkana, profesora Kouteckého, kterého jsme si vlastně zvolili sami, spíš z respektu k němu jsem se to naučil a dostal jsem jedničku, ale po zkoušce jsem mu říkal, že důvod, proč jsem šel studovat medicínu, byl ten, že to byl jeden z mála oborů, kde jste za minulého režimu mohli po studiu dělat intelektuálně čestnou profesi, jež nebyla nějak deformována ideologií. Ale teď se najednou součástí našeho života začaly stávat ekonomika, podnikání, právo atd. Já jsem přemýšlel, že bych asi za normálních okolností šel studovat obchodní právo, obecně právo nebo byznys. Ale kdybych to studoval za minulého režimu, co bych pak mohl dělat?
Rozvody, nebo se stát komunistickým prokurátorem nebo soudcem. Nebo jít dělat centrálně plánovanou ekonomii. Vylučovacím způsobem jsem tedy nakonec došel k medicíně, i když u nás v rodině nikdo doktorem nebyl, ale mně šly docela dobře přírodní vědy, a když jsem se párkrát nachomýtl k nějaké havárii nebo úrazu, jako jeden z mála jsem neomdlel. A takhle jsem k tomu dospěl. Ale najednou jsem viděl, jak se nám svět otvírá a já jsem ho strašně potřeboval poznat, abych měl pocit, že dělám volbu, která bude moje a budu s ní dlouhodobě spokojený. Takže jsem přerušil studium medicíny a už jsem se k němu nikdy nevrátil. Šel jsem studovat ekonomii do Ameriky na univerzitu v Coloradu.
Psali jsme:
_635461204416417694.JPG&id=25386)
Co naše země nejvíc potřebuje? Anketa
Považujete to za správné rozhodnutí i s odstupem času?
Jsem hrozně rád, že jsem byl schopen „odepsat“ čtyři roky těžkého studia, ale rozhodl jsem se a dnes dělám to, co mne baví. Kdo toho hodně litoval, byla moje maminka, protože mi studium k jejímu překvapení docela šlo. Profese lékaře se jí zdála prestižní, delší dobu mi to nemohla odpustit. Ale myslím, že už je řadu let docela smířená s tím, že si lidi myslí, že jsem docela dobrý profesionál v něčem jiném.
Řada vašich tehdejších studentských kolegů, například Marek Benda, zůstala celá ta léta v politice, neřešili jako vy, jestli mají dost životních zkušeností. Vy jste na této droze, jak se někdy mluví o politice, zřejmě za tu poměrně krátkou dobu nestačil získat závislost. Jste tomu rád?
Když potkám Marka, říkám mu, napůl v legraci a napůl smrtelně vážně, že to má pětadvacet let nepodmíněně v tom baráku. Já jsem relativně plynule navázal na to moje dospívání a učení se i tím, že jsem se trochu potuloval po světě, všechno jsem ochutnával, ke všemu jsem si přivoněl, mluvil jsem s lidmi, viděl jsem různé věci, ať už byly vázány k vývozu demokracie do zemí, jako bylo Bulharsko, Kuba, Zimbabwe. Zažil jsem konec apartheidu v jižní Africe, kde jsem jako dobrovolník chodil sdílet naši zkušenost s koncem totality. Jsem strašně rád, že dělám věci, o kterých jsem přesvědčen, že dávají smysl, že mohu ovlivňovat věci příměji než třeba v politice. Na druhé straně tím, že mám vlastní firmu, mám dostatek svobody a mohu dělat práci spíš aktivisty ve věcech, které považuji za důležité. Ať už je to práce pro Fórum 2000, nebo pro nějakou neziskovku, kde mohu přispět k nápravě věcí ve svém nejbližším okolí. Protože nemůžeme čekat, že všechny problémy někdo jiný za nás vyřeší. Mám pocit, že se mohu společensky angažovat do té míry, kolik zvládnu a kde mohu přispět.
Co vám dala ta krátká doba v politice po listopadu 1989?
To mi dalo spoustu věcí. Za prvé mě to asi naučilo překonávat s prominutím tu připosranost, do které nás režim strašně tlačil. Neříkali jsme věci na rovinu, neříkali jsme, že císař je nahatý, byla to taková schizofrenie, kdy jste na stejnou otázku odpovídala jinak před tabulí a na schůzi a jinak doma nebo před kamarády. A najednou jsem měl pocit svobody a pravdy. Je to pochopitelně spojené s tím, že moje generace měla strašné štěstí, že jsme tentokrát vyhráli.
Máte ten pocit i dneska, když vidíte, co se děje ve společnosti?
Zcela určitě. Myslím, že ta kvalita života dnes a před pětadvaceti lety se nedá srovnat. Ať si kdo chce, co chce říká, mne nepřesvědčí, že není výrazně lepší. A to tak, že to předčilo moje očekávání mnohonásobně. Je ale potřeba říci, že ta příležitost nebyla pro každého rovná a stejná. S odstupem času je potřeba si přiznat, že každá revoluce, každá výrazná společenská změna v podstatě plodí další nespravedlnosti tím, jak se snaží některé nespravedlnosti napravit. Vždycky musíte mít někde hranici, co budete restituovat, koho všeho jste ještě schopni odškodnit, a tím pádem na někoho nezbyde, čímž způsobíte další nepravosti. Myslím, že reálné příjmy se zvýšily dvakrát, ale důchody asi jen o třetinu. Je evidentní, že ne všichni z otevření společnosti mají stejný benefit. A spousta lidí, kteří by si zasloužili minimálně morálně potrestat, se mají materiálně strašně dobře. A peníze spoustu hlupáků společensky glorifikují. Je mnoho věcí, které se mi nelíbí, ale v demokratické společnosti není možné, když nechcete způsobovat další nespravedlnosti a nechcete být jako oni, a když chcete tady nastavit nějakou vládu práva, vyřešit všechno. Musí se to mezigeneračně dočistit a nechat to vyhnít. Ale ne všechno bylo správně. To je evidentní. Já jsem měl naprosto naivní představy o tom, jak by společnost měla vypadat, a proto bylo i dobře, že jsem se šel něco učit a nezůstal v politice.
Psali jsme:
Nekazí vám tu radost to, jak dneska vypadá politická scéna? Nejpopulárnějším a nejdůvěryhodnějším politikem je bývalý komunistický nomenklaturní kádr z podniku zahraničního obchodu, miliardář Andrej Babiš, prezident Miloš Zeman se obrací směrem k Východu...
Rozhodl jsem se tady žít, i když by člověk mohl dneska žít téměř kdekoli na světě, rozumně se tam uplatnit a mít slušný standard života. Já jsem nakonec rád, že jsem se z toho světa vědomě vrátil domů, mám tady rodinu, myslím, že se v Česku máme velice dobře proti tomu, když se podíváte na Ukrajinu nebo do Běloruska. Pochopitelně by mohlo být mnoho věcí výrazně lepších. Musím přiznat, že člověk občas přestává rozumět tomu, proč lidé volí tak, jak volí v prezidentských nebo parlamentních volbách. Ale na druhou stranu potom nacházíte spoustu racionálních vysvětlení té podle mne iracionální volby. Myslím, že tady opravdu došlo k naprostému zmatení pojmů. Protože pravice nederegulovala nájemné, neprivatizovala banky, pak přišli sociální demokraté a byli donuceni ekonomickými podmínkami dělat pravicové kroky. Politické strany se tady bohužel v mnoha ohledech natolik zdiskreditovaly, a to pravolevé vidění světa pro člověka, který nečte programy a kouká na jednotlivé činy, se zcela promíchalo, občan z toho musí mít hrozný guláš, takže výsledná volba v poslední době je spíš protestní. Ale musím říci, že se v tom teď nevyznám, nevím, kam by společnost měla směřovat. Nevidím totiž v politice nikoho, komu bych rozuměl a kdo by mi dostatečně a zřetelně vysvětlil tak, abych to pochopil, kam tu zemi chce vést.
Jedna věc je domácí politika, která se dá vysvětlit frustrací z chování politiků a tradičních stran, ale není nebezpečnější zahraniční politika, která se začíná přiklánět směrem na Východ? Alespoň takové snahy vidíme u prezidenta Miloše Zemana, ale i svědčí o tom i podivná cesta místopředsedy Poslanecké sněmovny a předsedy KSČM Vojtěcha Filipa posvěcená šéfem sněmovny Janem Hamáčkem.
Myslím, že to je pro nás z pohledu národní bezpečnosti jednoznačně nebezpečnější. Po dlouhé době jsem měl pocit hanby a určitého zbabělství, že - i když jsme se připojili po nějakém nářku k evropským protiruským sankcím - pak jsme se snažili nadbíhat Rusku a relativizovat smysl sankcí. Na co mohla být Česká republika hrdá, byly alespoň části zahraniční politiky, když to zevšeobecníme, pokračování havlovských principů lidskoprávních otázek směrem třeba k Tibetu, Tchaj-wanu nebo Kubě. My bychom měli podávat svědectví o tom, že si ještě sami pamatujeme, jaké to bylo žít v nedemokratickém systému. Musím říci, že mě hanba fackovala, strašně mě to mrzelo.
Psali jsme:
Vy jste ten závan totality pocítil ještě později, když jste byl počátkem roku 2001 spolu s politikem Ivanem Pilipem zatčen při cestě na Kubě a několik týdnů komunistickým režimem vězněn. Vnímal jste to jako takové deja vu?
To bylo určitě deja vu. Když jsem odjížděl, říkal jsem své mamince, že jedu do skansenu komunismu, že si to jedu po deseti letech připomenout. Dostal jsem opravdu plný nářez, víc, než jsem si přál. Naštěstí to znovu mělo pro mne dobrý konec. Vždycky si vzpomenu na několik lidí, kteří se snažili pomoci, vážím si politické kuráže a lidskosti Petra Pitharta, který do toho nasadil sám sebe. Myslím, že tehdy minimálně politicky riskoval hodně pro dva kluky, kteří byli v průšvihu. A nebylo mu to jedno. V takové krajní situaci člověk pozná hodně sám sebe a své okolí. Podle rčení Co vás nezabije, to vás posílí, mne to utvrdilo v tom, že proti takovým režimům je potřeba být jednoznačný.
Neměli by takový výlet absolvovat lidé, kteří u nás s nostalgií vzpomínají na minulý režim?
Ano. Myslím, že bychom jim to měli hradit, něco jako rehabilitační lázně. Měl by to být trénink paměti.
Není epidemie ztráty paměti taková česká podoby eboly? Kdyby se rozšířila, mohla by být smrtelná pro svobodu a demokracii.
Člověk si na lepší věci pamatuje, horší zapomíná. Psychologové to přirovnávají k vojně, kdy nevzpomínáte na ty pitomce, kteří vás šikanovali, ale pamatujete si dva prima lidi, s kterými jste navázali celoživotní přátelství. Já tohle nemám lidem tendenci vyčítat, myslím, že psyché takhle funguje pro naše dobro, ale bylo by dobré u toho trochu racionálně přemýšlet.
Psali jsme:
Když rekapitulujete uplynulých pětadvacet let, protože jste poznal spoustu politiků, jaké osobnosti podle vás měly pozitivní vliv na ten vývoj?
Myslím, že zásadní vliv měl Václav Havel, ten z toho jednoznačně vyčníval. Pak byla spousta dalších lidí, kteří sehráli klíčové role v určitých okamžicích. Pro mne osobně třeba bylo zásadní setkání s Otakarem Motejlem. Já jsem jako zástupce studentů vyjednal, že v úplně první komisi 17. listopadu budeme mít dva právníky z Občanského fóra, jedním z nich byl právě Ota Motejl. Choval se k nám jako k sobě rovným, záhy nám nabídl tykání, a já, když jsem dostal nabídku od Občanského fóra jít jako zástupce studentů do kooptovaného Národního shromáždění, nemohl jsem několik dní spát. Měl jsem pocit, že tíha celého světa mi spočívá na ramenou, nevěděl jsem, jak se rozhodnout, protože jsem si říkal, že o tom světě vím hodně málo. Zavolal jsem Otovi, šel jsem k němu domů, on mi říkal, určitě do toho jdi, řiď se svým selským rozumem a srdcem. Je potřeba, aby mezi ty ješitné dědky z osmašedesátého, kteří si s sebou vlečou spousty staré zátěže a spousty nevraživostí, přišel někdo mladý a čistý, už to bude velký přínos. Pro mne to bylo takové požehnání, pomohlo mi to k rozhodnutí, které pro mne nebylo tehdy jednoduché. A takových rozhodujících setkání bylo víc. Pokud jde o ekonomickou transformaci, je tam plejáda významných osobností, od Václava Klause, Tomáše Ježka, Karla Dyby. Nakolik a v který moment ti lidé hráli extrémně konstruktivní a pozitivní roli a kdy už to bylo trochu ničení té hodnoty, to už bychom museli mluvit o konkrétních případech a konkrétních situacích.
Myslíte si, že dneska jsou takové výrazné osobnosti v politice, jako byly ty, které jste jmenoval, kterým byste důvěřoval a kterých byste si vážil?
Jsou tam výrazné osobnosti, ale ne nutně bych si ji vážil, nejsem přesvědčen, že jsou produktivní pro vývoj země. Bohužel politika prochází krizí důvěry a je mnoho chytrých a vzdělaných lidí, kteří ale mají nějakou vnitřní etiku a skrupule, takže se jim do téhle party moc nechce. Já jim rozumím. Ale lidí, kteří prodali firmu, mají materiální zázemí a pocit, že to mohou jít dělat jako veřejnou službu, si velmi vážím. Jako pana Hlavatého z Juty, jenž je příkladem člověka, který převzal firmu, rozvinul ji, je klasickým lokálním patriotem, který se stará i občanskou infrastrukturu, školy a zázemí Dvora Králové. Berme to, že se třeba blýská na lepší časy.
Vy osobně neuvažujete o tom, když už dneska máte zkušenosti, které jste ve dvaadvaceti letech neměl, že byste teď, po pětadvaceti letech, šel znovu do politiky? Nebo v budoucnu?
Téměř před každými volbami přijde někdo s nějakou nabídkou, abych kandidoval za to či ono na různé posty, já to zatím celkem s lehkostí odmítám, mám mladou rodinu, mám děti od jedenácti do dvou let, mám firmu, která nese moje jméno, a práci, která mě baví, takže si v tuto chvíli ani nemohu dovolit od těchto věcí odejít. Nemám někoho, kdo by mohl být tátou, manželem za mne. To je něco, kde mohu mít vliv přímý a nedělitelný. Jestli mě někdy v budoucnu okolnosti donutí, jestli budu sám chtít a budu si to moci dovolit, až budu mít svoje povinnosti splněné tak, abych do toho mohl jít... Já doufám, že nebudu muset.
Já si strašně užívám, že jsem pětadvacet let v politickém důchodu. Kdybych v politice od té doby zůstal, měl bych pocit, že jsem se strašně ochudil, že by mi to život dalo do takové krabice, z které už bych se nikdy nedostal. Někdo má politiku jako celoživotní poslání, je to i řemeslo, Bill Clinton byl takové politické zvíře pozitivního formátu, ale byl to člověk, který před tím i něco vystudoval, něco zcestoval, měl obrovské intelektuální zázemí. I jeho oponenti ho vnímali jako velkého politika a mluvili o něm s velkým respektem. Ale stejně jako Václav Havel to byl také jen člověk se svými lidskými slabostmi. Měl jsem to štěstí, že jsem tyto lidi osobně potkal, i spoustu dalších zajímavých lidí, kteří řídí velké firmy nebo státy. A tím, že jsem je potkával jako mladý, ztratil jsem respekt k titulu nebo úřadu, který zastávali, ale neztratil jsem respekt k těm osobnostem, které si ho zaslouží. Myslím, že bylo veliké privilegium, co jsem měl možnost zažít. Ale obdivuji lidi, kteří se vzdají komfortu a jsou ochotni jít do té arény politiky a veřejného života obecně.
Jak vidíme u mnoha politiků, kteří z vrcholu spadli až dolů, je to hodně nevděčné povolání...
Proto říkám, že mám velký respekt k Andreji Babišovi a z jiných důvodů k Andreji Kiskovi, kterého jsem měl možnost osobně poznat. A je to člověk, který je mi svým životem a počínáním příkladem. Pro mne je to další zjevení ve střední Evropě, další pozitivní zpráva, která dává naději. Mí kamarádi na Slovensku mi často říkali, že nám závidí Havla, že nám závidí Schwarzenberga a spoustu dalších lidí. A teď myslím, že my jim přejeme a trochu závidíme, že byli schopni jako národ si v přímé volbě zvolit takhle inspirativního člověka, i když jeho politický oponent v tu chvíli kontroloval celý stát. Myslím, že ve střední Evropě nakonec tu zatáčku vždycky vybereme, i když si někdy problémy dlouho odkládáme a nechce se nám do nich. Asi vždycky tam musí být nějaká prahová hodnota, nějaká situace, která nás donutí se nějak zapojit a dostat se z té naší pohodlnosti. Myslím, že se nám v některých ohledech daří až moc dobře na to, abychom byli ochotni do takových situací chodit. Teď pálím do vlastních řad.
Psali jsme:
Jan Bubeník
Studoval 4. ročník medicíny na Fakultě dětského lékařství Univerzity Karlovy, když propukla sametová revoluce. Patřil mezi organizátory studentské stávky. V prosinci 1989 zasedl za Občanské fórum v rámci procesu kooptací do tehdejšího Národního shromáždění, kde byl až do svobodných voleb roku 1990. V těch byl znovu zvolen, ale na poslanecký mandát rezignoval. Po studiu angličtiny v USA se vrátil na medicínu, ale už ji nedokončil. Vystudoval v USA ekonomii na University of Colorado. V roce 1999 byl hlavním organizátorem akce Deset let poté k 10. výročí sametové revoluce. Počátkem roku 2001 byl spolu s politikem Ivanem Pilipem zatčen při cestě na Kubě a několik týdnů vězněn tamním komunistickým režimem. Od roku 2000 působil jako šéf pražské pobočky firmy Korn/Ferry. Zaměřuje se na headhunting. Později založil headhuntingovou firmu Bubenik Partners. Jeho manželkou byla novinářka Pavlína Wolfová.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
