Jak hodnotíte čtvrtstoletí, které uběhlo od listopadu ´89?

Uteklo to daleko rychleji, než jsme všichni předpokládali. Myslím, že jsme urazili neuvěřitelný kus cesty, jsme zpátky v civilizované Evropě a ve světě, jsme naprosto zapojeni do globální ekonomiky. To, že některé věci nejsou dotažené, je určitým způsobem ještě daň za totalitu. Myslím, že to pořád v nás je.

Vy jste byl v roce 1989 studentem...

Byl jsem ve čtvrtém ročníku na medicíně.

Tehdy jste se zapojil do politiky, byl jste za Občanské fórum kooptován do tehdejšího Národního shromáždění, kde jste se podílel na vyšetřování policejního zásahu 17. listopadu na Národní třídě. Ale není vám líto, že jste kvůli té hektické době nedodělal lékařskou fakultu?

Já jsem dělal volební kampaň i v prvních svobodných volbách, s Jiřím Dienstbierem starším jsme několikrát objeli celé západní Čechy, byl jsem znovu zvolen poslancem. Pak jsem si v létě půjčil nějaké peníze a odjel jsem se do Ameriky učit anglicky. Ten geografický odstup a pohled do zralé společnosti, kde to nevřelo změnami, byla jedna z nejlepších věcí, která se mi mohla stát. Uvědomil jsem si, že mi je jen dvaadvacet let a že vlastně o životě vím tak strašně málo, že by bylo zcela absurdní ostatním říkat, jak mají žít, a regulovat jejich život tím, že budu někde v parlamentu dělat zákony. Dospěl jsem k názoru, že bych měl nejdřív čerpat nějakou zkušenost a něčím být. Ještě z Los Angeles jsem napsal rezignační dopis a odešel jsem koncem léta 1990 do politického důchodu. Myslím, že jsem měl víc štěstí než rozumu.