Bojíte se teroristického útoku na území České republiky?Anketa
Paříž, pátek třináctého. Co tomu všemu říkáte?
Jsem smutný, ale nezapomínám na loupání cibule.
Co to má společného?
Realita je jako cibule. Je ve vrstvách. Některé vidíme, některé se přímo nabízejí, aby byly viděny, jiné se odhalují nesnadno, postupně, a pod nimi se objevují další. Většinou z toho slzí oči. Někdy se stane, že z té cibule nic nezbude. To je pak k zešílení. Pár lidem se to už stalo. Zvláště těm, kteří měli dopředu jasno, co by se při tom loupání mělo objevit.
Nejnověji to předvádí jakýsi ukrajinský novinář Michajlo Samus. Obrací přímo mozek naruby, když píše, že Moskva systematicky podněcuje konflikty u svých hranic. Prý právě to Kreml potřebuje. Doněcké a luhanské separatisty Samus označuje za „proruské pravoslavné teroristy“, islamisty pak za „radikály“ – a tento logický výmyk završuje tvrzením, že tito všichni mají shodnou podstatu. Papír skutečně snese všechno, ale lze s ním pak udělat jen jednu jedinou věc.
Nicméně na rozdíl od protiruských propagandistů, kteří by nejraději všem nositelům jiných názorů přinejmenším omezili, ne-li přímo zamezili přístup do médií, já nejsem pro to, aby Samusovi a podobným nebyl poskytován prostor v médiích. Naopak! Tu imunitu proti propagandistům typu Samuse a podobných si musí lidé vybudovat sami. Samus je něco jako očkování, aby se imunitní systém společnosti rozjel naplno. Je mnohem účinnější než jakákoliv kontrapropaganda.
Co to má společného s pařížským pátkem třináctého?
No, Samus varuje, že když Západ „nepřestane flirtovat s proruskými teroristy ve snaze ‚zmrazit‘ ruskou hrozbu“, tak prý „lze očekávat, že soustrast brzy bude vyjadřovat Paříž Berlínu, Praha Vilniusu a Kyjev Sofii.“ To už je docela otevřené propagandistické zneužití pařížské tragédie pro Samusovy mrzké zájmy.
Dobře, Samusova explikace je opravdu zřejmě natažená na skřipec. Je ale situace kolem pařížské tragédie skutečně bez otazníků?
To v žádném případě, proto jsem mluvil o té cibuli. Je ale dobře vyčkat, až se ty vrstvy trochu odloupnou samy. Nejsme v pozici bezpečnostních složek, od nichž se chce reakce hned. To je ale nesmysl, vyžadovaný politiky, kteří vyženou policisty a vojáky do ulic, jen aby vybudili zdání, jak moc jim leží na srdcích péče o blaho a bezpečnost lidu.
Proč by to měl být nesmysl? Po takovém útoku každý rád uvidí uniformy v ulicích.
To je asi jediné pozitivum, že se lidi uklidní. Nicméně to je strašně neefektivní, ba kontraproduktivní. Když teroristé nezaútočí okamžitě po prvním útoku, kdy se na místo seběhnou policisté, záchranáři, novináři a vůbec kolemjdoucí, tak nebezpečí dalšího útoku exponenciálně klesá, protože lidé začínají být extrémně všímaví a podezřívaví. Úspěšnost nějakého dalšího útoku by byla neskonale nižší. A tak policisté a vojáci tráví hromady přesčasových hodin na ulici zbytečně. S postupujícími dny i jejich pozornost klesá a ze služby se opět stává rutina, která jen zatěžuje státní kasu, stává se otravnou a zvýšená časová náročnost služby se tuplovaně negativně odráží třeba na rodinném životě příslušníků. Ti potom opravdu nejsou v optimální kondici, a nikoliv svojí vinou.
Co by se tedy mělo dělat?
Lidé by si měli uvědomit, že nejpodstatnější je zachovat důstojnost (i když někomu by se nejprve muselo vysvětlit, co to je). Teroristé chtějí, aby lidé změnili své životy. Jistě, v mnohém třeba i mají pravdu, protože lidé žijí často naprosto zbytečné životy, zůstane po nich jen vydýchaný vzduch a metráky exkrementů, a to ještě v tom lepším případě. Jiných se nezastanou, nepomohou, co se děje kousek za jejich obzorem je nezajímá. Nicméně měnit své životy by měli oni sami, svou vůlí, změnou svého přesvědčení, nikoliv ze strachu. Taková změna ostatně nemá ani valnou cenu, ani valnou trvalost.
Jan Schneider
To by byl tedy první krok, nehysterčit, nedělat vynucené kroky. K tomu patří samozřejmě i neposkytování sluchu různým populistickým řvounům a všem, kterým vlastně ten teroristický útok „jde po srsti“, protože jim jakoby „dává za pravdu“. To je velmi nebezpečné – a jak se někdy i stalo, mezi těmito lidmi a teroristy byly nakonec nalezeny souvislosti, ať již přímé spojení, nebo jen souladné zájmy (například zvýšit napětí, rozpoutat konflikt).
Co jsou ty další kroky?
Teprve v důstojné atmosféře lze řádně úkolovat zpravodajský a bezpečnostní aparát. Důstojná atmosféra též přispívá ke kvalitnímu plnění úkolů – tím myslím, že musí být eliminovány základní nešvary, ovlivňující činnost těchto složek.
Odstranit „čárkové hodnocení“ a zamezit politickému ovlivňování jejich činnosti bylo přáním jednoho kriminalisty již v prosinci 1989. Zkuste se zeptat dnes – je to bohužel jako přes kopírák. Ale ve spoustě dalších zemí to není lepší – to není omluva, ale smutné konstatování. A vliv těchto nešvarů na zpravodajskou analýzu má ještě dalekosáhlejší důsledky.
To vše je nutno mít na mysli, když experti dostanou za úkol analyzovat příčiny a průběh a vypracovat prognózu vývoje tohoto anticivilizačního jevu. Osvícená vláda by podobným úkolem pověřila též expertní akademická pracoviště, kvůli srovnání.
K tomu úkolu vláda musí stanovit pouze základní parametry reakce státu: chce-li jít do otevřené války, nebo chce-li naopak snižovat napětí tím, že se pokusí přijít na kloub problému a řešit věc „chirurgicky“. V žádném případě nesmí naznačovat, jak by analýza a návrh opatření měly vypadat.
Zpravodajci a bezpečnostní experti potom musí vypracovat varianty opatření v intencích onoho základního politického rozhodnutí, a odhadnout jejich náročnost, efektivitu a důsledky. Vláda potom musí přijaté řešení obhájit na veřejnosti, nehledě na své politické vyhlídky. Ostatně soudím, že politické vyhlídky budou tím lepší, čím méně se na ně politici budou ohlížet. Lidé už mají dost těch přestrašených třasořiťků.
V současné době ale bude těžké čelit ostré rétorice, apelující na city, nikoliv na rozum, využívající příměrů z Huntingtonovy koncepce „střetu civilizací“, vyhrocené protimigračně.
A nebude možno se tomu divit. Jenomže jedna věc by nás měla zarazit: přesně toto si přejí teroristé! Proto je více než na místě se zastavit a věc důkladně rozmyslet. Proto mluvím o důstojnosti. Protože udělat v této situaci chybu v orientaci už nemusí znamenat prohrát volby, ale prohrát něco zásadnějšího.
Jde zejména o vztah k migraci. Zde je ale třeba udělat odbočku směrem k roli zpravodajských služeb.
Ta je předmětem velkého zkoumání a existuje důvodné podezření, že celý ten tajný a pořádně drahý cirkus zase zklamal!? NSA poslouchá cokoliv na světě, a takto koordinovanou akci nezachytila? Nebo zachytila a neporozuměla jí? Nebo jí porozuměla, ale Francouzům nic nepředala? Kolik zde ještě existuje variant, jedna horší než druhá?
Poměrně dost. Ano, je potřeba začít od konce – zda zpravodajci něco předali vládě, aby mohla udělat opatření. Jestli ne, tak proč. Nic nevěděli? Proč? Jak je to možné? Kam se koukali, co dělali?
A tím se dostáváme k tomu podstatnému. Zpravodajské služby jsou čím dál více v kancelářích. Bojují vsedě za počítačem. Poslouchají, dívají se – a taky někdy přes počítače ovládají drony „zabijáky“, které na dálku a bez soudu vykonávají rozsudky smrti. (To se Západu jednou strašně vymstí.)
Ale zpět do kanceláří zpravodajců. Stávají se trochu „zápecníky“. Mají přitom do jisté míry oprávněný dojem, že z těch záchytů mají všechno, co potřebují. Jistě, poslouchají, co si kancléřka Merkelová s kým špitá, ať již politického, nebo erotického. Totéž asi u většiny státníků. Možná jsou kapacity NSA tak obrovské, že poslouchají i ty naše státníky. Pokud jde o ekonomiku a politiku, nejen ruskou a čínskou, ale (možná především!) tu západní, konkurenční – tak to asi technicky zvládají.
Co se týče terorismu, ten slouží jako vývěsní štít těch obrovských aktivit NSA – které jsou však prioritně zaměřeny právě na tu politiku a ekonomiku. Takový teroristický útok je pak vítaný, protože všechny parlamenty jak na běžícím pásu odsouhlasí navýšení zpravodajských a bezpečnostních rozpočtů. Je to cynická kalkulace, ale funguje. Příšerně efektivně funguje. Vojensko-průmyslový komplex si mne ruce, jak ten hrobník v „Limonádovém Joeovi“, když pistolníci začali chlastat nealko.
Fotogalerie: - Paříž za časů teroru
Je tedy možné, že zpravodajci technickými prostředky signály o připravovaném útoku zachytili, ale „nepřečetli“. Nebo také nezachytili. To by ovšem znamenalo, že se teroristé domlouvali jinak! Co by se proti tomu dalo dělat?
Proti moderní fascinaci sběru informací technickými prostředky (sigint, geoint, masint, cybint, dnint) stojí starý dobrý lidský kontakt (humint). Technicky lze získat obrovské množství informací, ale je obtížné je nejen zpracovat, ale jim i porozumět. Není koho se dodatečně optat! Většinou ani není znám kontext, prostředí, ani věrohodnost.
Naproti tomu starodávné umění, jak získat informace kontaktem dvou lidských bytostí, přináší těch informací neskonale méně, leč mohou být závažnější, než všechny ty technické –inty dohromady. Jenomže to vyžaduje dlouhodobou přípravu, ale také i jisté společenské podmínky. A právě kvůli tomu byla tato odbočka směrem ke zpravodajským službám.
O jaké společenské podmínky tedy jde?
Jde o vztah odjakživa usedlých k těm, kteří se někdy přistěhovali – a nemuselo to být včera. Jedním z výsledků teroru v Paříži bude nepochybně zhoršení vztahů mezi těmito občanskými entitami. Mnoho lidí si psychologicky (spíše však psychoticky) uleví, když si odplivne před nějakým evidentním přistěhovalcem. Jiní budou radikálnější, půjde to až chvílemi do extrémních poloh. Komunita místních – stejně jako komunita přišedších – se uzavře. Mezi nimi bude vzrůstat napětí.
Představte si v této situaci, že budete jako zpravodajský důstojník, pěkně růžovolící blonďák, mít za úkol proniknout do přistěhovalecké komunity. Myslíte, že se s vámi bude bavit věšák u dveří?
A teď kontrolní otázka: komu tento stav nahrává? Přispívá ke zvýšení bezpečnosti obyvatelstva? Nikoliv. přispívá ke zvýšení bezpečnosti plánování, přípravy a provádění teroristických útoků. Protože urážení a ponižování přistěhovalecké komunity zamezí téměř jakýmkoliv pokusům o klidné a bezproblémové usazení se, jak tomu bylo po staletí. A proto se bude – zvláště u frustrovaných, nezaměstnaných mladých – zvyšovat motivace dát se hned po prvním oslovení teroristy naverbovat.
Proto varuji před sice pochopitelnými, ale teroristy vynucenými reakcemi. Proto doporučuji, byť vím, jak je to těžké, překonat emoce a s chladnou hlavou jednat jinak, paradoxně, tak, jak teroristé neočekávají.
Jako teorie se to dá připustit. Máte za to, že by to šlo uskutečnit i prakticky?
Myslím, že ano. Je potřeba nepřeslechnout hlasy z druhé strany. Například Amin Maalouf („Nezkrotitelná planeta“, Garamond 2014), člen Francouzské akademie, původem z Libanonu, píše o tom, že není řešením ani francouzský koncept („všichni přistěhovalci jsou plnohodnotní Francouzi“), ale ani ten britský („všichni přistěhovalci zůstávají plnohodnotnými přistěhovalci“). Řešením je podle něj pouze „dvojí příslušnost“ přistěhovalců, kteří se tak stanou prostředníky mezi dvěma kulturami. Těžká volba, ale jejich volba.
A v takovém prostředí si ten zpravodajský blonďák nemusí hned hodit mašli, dostane-li úkol navázat kontakt s někým z komunity přestěhovalců. Ba naopak. Tím spíše, že na přátelské bázi je taková spolupráce oboustranně prospěšná.
Nesmí do ní ale nějací extremisté házet vidle, jen aby se sami zviditelnili a dali průchod nejhorším lidským pudům. Ostatně uvidíte, jaké reakce se objeví pod článkem. Nad některými z nich občas musí terorista a válečný štváč přímo zaplesat.
Není ale divu, že mnozí budou považovat tato hlediska za velmi naivní, až nebezpečně naivní…
Těmto obavám rozumím. Když ale chci někam dojít, a nechci jít jednou cestou, je potřeba jít s kůží na trh a navrhnout vlastní řešení. Excelentním příkladem je dusno a mlžno kolem pojmu „multikulturalismus“. George Orwell napsal, že odtrhování slov od jejich významu je příznakem totalitarismu. Ano, to je ten případ. Kritici „multikulti“ se ve skutečnosti bojí, že by zde převážil importovaný právní systém – to je jediné rozumné, co se z toho zmatku kolem pojmu „multikulti“ dá vyrozumět.
V islámu i židovství je však od středověku známa zásada, že právo domácích zemí je právem nadřazeným. To je uspořádání, které pak umožňuje paralelní fungování právních systémů a zamezuje jejich střetu. Proto může podle těchto dispozic dodnes (!) fungovat paralelně právo církevní i židovské – a při troše dobré vůle je představitelné i paralelní fungování umírněné interpretace systému šaría. Nikoliv jeho extremních forem. (I když lidovci se svým „třikrát a dost!“ by možná pro některé rysy šaríi měli pochopení, kdyby se nestyděli.) Ostatně, biblické právo zná také drakonické tresty, ale jak kdysi dávno řekli naši staří moudří, krvavým nechť je zván Sanhedrin, který vysloví trest smrti jednou za sedm let, a na to pravil mírný rabi Akiba, jednou za sedmdesát let. V tom je pointa civilizovaných společností.
Fotogalerie: - Za oběti masakru v Paříži
Někdo si multikulti plete snad s muslimskou misií a prosazováním víry. To ale opravdu nemá s pojmem multikulti nic společného, protože jde o náboženství, a nikoliv o multi-, ale o mono-! Zastánci multikulturalismu jsou pro soužití kultur, nikoliv pro preferenci jedné z nich. Naopak kritici multikulturní společnosti – už z prostého významu slov to nemůže být jinak! – jsou pro monokulturu! A té jsme si užili saframentsky dost! Někomu se po ní stýská? To jsou poslové totality!
V dnešních debatách mi chybí porozumění pro stanovisko druhého. Nemusím ho přijmout, ale pochopit by se ho slušelo. Ve společnosti se ale zvyšuje negramotnost. Schopnost porozumět smyslu řečeného či napsaného rapidně klesá. Lidé v debatách asociují, reagují na to, co jim slyšené či psané pouze připomíná. Jejich myšlenky jsou nezávazně lehké jako motýli a roztěkané jako stádo blech.
A co tedy s onou migrační vlnou?
Nejdůležitější je snížit migrační tlaky ve zdrojových zemích. To se projeví za dlouho, proto se nesmí s touto prioritou otálet. Zajímavé je, že se politici k nějakým řešením sešli až po ruském vstupu na syrské bojiště. Možná proto je cítit ten silný smrad protiruské propagandy, protože všichni ti „protiterorističtí“ vůdci byli přistiženi s gatěmi dole.
Celý komplex opatření může však vyjít pouze z přesného a věrohodného vyhodnocení situace v těch zemích, odkud se migranti zdvihají. A česká diplomacie má šanci zvýraznit své postavení a význam, když bude podle této analýzy postupovat. Ocitne se o několik koňských délek před většinou evropských diplomatů, kteří chodí kolem horké kaše, ale stejně do ní musí jednou hrábnout.
Druhým opatřením je zvýšení stability zemí tranzitních, zvýšení jejich schopnosti absorbovat značnou část migrantů. Zde ale musí být náklady nekompromisně dány ke splacení zemím, které se na jejich rozbití podílely! A k tomu je opět potřeba mít dobré argumenty a důkazy.
A třetím krokem je způsob přijetí migrantů. Ve Švýcarsku jim přikáží místo pobytu, a nedodrží-li ty podmínky, sbohem. A ta přikázaná místa pobytu znamenají, že nikde nevznikají ghetta a vyloučené čtvrti. Státní politika prostě musí v mezích zákona přitvrdit – ale přitom nezvlčit. Vymáhání práva musí probíhat důsledně, důstojně a korektně. V takové podobě bude i migranty akceptováno. Žádná svévole, žádná dvojí měřítka. Žádná korupce? budou se možná ptát někteří nevěřícně. Ano. Evropa se může zachránit pouze tehdy, nebude-li žvanit o evropských hodnotách, ale bude-li je žít.
Takže co závěrem?
Udělat vše pro to, abychom se nenechali manipulovat – právě kvůli těm mrtvým. Nebrat snadná (od)vysvětlování, to jsou jen vějičky. Skutečné poznání bude bolet – kdo ho přinese, bude tím cenným poslem. Po té tragédii totiž není možné, aby nebolelo.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
