V České televizi jste si před časem posteskl, kam jsme to dospěli. Svoboda povýšila na svévoli jednotlivce, pýcha se vydává za zdravé sebevědomí a materiální zabezpečení skončilo konzumismem. Co především vás vede k takovému zobecnění stavu společnosti?
Holá skutečnost a dennodenní praxe nejen v mé ordinaci. Nejde ani tolik o zobecnění jako o konkretizaci. Ze společnosti se pomalu vytrácí schopnost rozlišovat mezi krásou a ošklivostí, dobrem a zlem a mezi pravdou a lží. Svůj díl odpovědnosti za to nesou mimo jiné také záměna obsahu pojmů a změna tradiční nomenklatury.
Jaké zaměňování obsahu pojmů máte na mysli?
Hodnotový svět předchozích generací totiž znal tzv. Sedmero hlavních hříchů. Pýchu, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost a lenost. Postupem času se jejich obsah proměnil do dnešní podoby a z pýchy se stalo zdravé sebevědomí, z lakomství zákon ekonomiky, nestřídmost se povýšila na vyšší životní úroveň, závist v boj o spravedlnost, hněv ve zdravou reakci na nekorektní jednání druhých, smilstvo v prevenci proti neurózám, lenost se proměnila v prokrastinaci.
Díky této moderní nomenklatuře zbavil se starý kontinent těžkých hříšníků. Připočteme-li k tomu ještě jiné, dnes už málo známé, skoro archaické pojmy jako hulvátství, které se změnilo ve svobodu projevu, okrádání definované jako svobodný trh, zanedbanou výchovu děti jakožto tvorbu vlastního názoru potomstva, neúctu k tradici proměněnou ve vítězství zdravého rozumu a likvidaci pozitivních hodnot jakožto zbavení se předsudků, nacházíme se v aktuálně nám známém prostředí uprostřed Evropy. K tomu dodám, že svoboda se povýšila na svévoli jednotlivce, tolerance se proměnila v ustupování zlu a korektnost v povinný názorový koridor.
A záměna tradiční nomenklatury spočívá v čem?
Patrné je to především u řemesel a povolání. Z našeho okolí už vymizeli všichni truhláři, zedníci a kováři, stali se z nich manažeři. Moje paní krejčová se stala operátorkou oděvní tvorby a můj soused, který jezdí ve fabrice s ještěrkou, se proměnil z řidiče v podnikového logistika. Ze zdravotní sestry se stala pracovnice v přímé ošetřovatelské péči a ani já jsem nezůstal pozadu a z dosavadního psychiatra jsem se proměnil v nositele zdravotnického výkonu. Z pacienta se stal pojištěnec, z učitele edukátor, z výuky edukační proces, ze sociální sestry je klíčová pracovnice. Pacient, pardon, pojištěnec, už z lůžka nevstává, ale provádí vertikalizaci. Mimo to už nechodíme do práce, ale do procesu. Lékaři do léčebně preventivního, učitelé do výchovně vzdělávacího, dělníci do výrobního a zemědělci do pěstebně chovatelského.
Když jsem v době socialismu slyšel žertovné názvy pro uklízečku coby kosmetičku podlahových krytin a pro kopáče co konstruktéra planetárních rýh, bral jsem to jako neslušné žertování s lidskou prací. A ejhle, čas pokročil, a co bylo dříve vtipem, stává se realitou. Možná je to dobře. Vždyť život bez tak podstatných změn byl by jednou nekonečnou nudou.
Psali jsme:
Tvrdíte také, že jsme v této zemi ztratili například zdravý selský rozum, dotazování se vlastního svědomí. V jakém období a čím to bylo způsobeno, že jsme ho ztratili, a jak se to projevuje?
Ztráta nějakého předmětu je věcí okamžiku, ztráta tradičních hodnot trvá po generace.
Současná doba proto miluje poradny. Pedagogicko-psychologické, předmanželské a manželské už máme, blýská se na lepší časy poradnám předrozvodovým, rozvodovým a porozvodovým. Poraděnkovství má zelenou. Proto si kladu otázku, jak mohly přežít generace našich předků bez poraden. Mohly. Měly totiž tvarované svědomí a dovedly uvažovat logicky.
Devíti klientům z deseti, kteří ke mně přicházejí do ordinace a žádají nějakou radu, doporučuji, aby se poradili se sebou. Pokud se mi nedostane odpovědi, kterou mi dal jistý arogantní mladík, který mi řekl, že jeho svědomí je čisté, protože ho ještě nikdy v životě nepoužil.
Nepřišly ale bezbřehý liberalismus a bezbřehá tolerance, které vám také vadí, zákonitě se změnou režimu, když ten předchozí toho lidem moc nedovoloval, a tak jde o reakci ode zdi ke zdi? Nebo kde vidíte jejich nástup?
Nejde vůbec o české polistopadové specifikum, ač naše společnost pojala svobodu jako svévoli. Jde v každém případě o plíživý proces tzv. odezdismu kezdismu na celém evropském kontinentu. Naše evropská civilizace se v duchu korektnosti dobrovolně zřekla hodnot, na kterých byla postavena, a nemá se tedy o co tradičního opřít. Ztratili jsme vertikálu. Ve sdělovacích prostředcích stále omílané tzv. evropské hodnoty jsou v ústech těch, kteří je hlásají, jen bezobsažné pojmy a hodnotové bubliny. Co v hlavě, to na jazyku. Nejde pouze o bezradnost českých, ale evropských politických špiček vůbec. Lidé mají díky oněm bezbřehostem oprávněný strach.
Povinná politická korektnost, která se u nás také v posledních letech „nosí“, však není českým vynálezem. Čím si vysvětlujete celosvětový posun k tomu nenazývat věci pravými jmény a měl byste jako psychiatr doporučení na to, jak tuto „chorobu“ léčit?
Ve vesmíru všechno souvisí se vším. Hledejme proto původ i cesty uměle vytvořeného a uměle řízeného novodobého Babylonu.
Pokud jde o léčebnou metodu, vycházím z názoru sociologa Ralpha Dahrendorfa, který rozdělil transformaci společnosti na tři etapy: šest měsíců, za něž se dá napsat nová ústava, označuje jako čas právníků. Pak následuje čas politiků a ekonomů odhadovaný na šest let, kdy lze změnit politický systém i trh a stanovit pravidla jejich fungování. Ale teprve za 60 let dochází k přijetí nové nabídky hodnot – to je čas občana. Podstatné je, že všechny tyto časy se navzájem podmiňují. Teprve změna hodnot dává podle Dahrendorfa transformaci nevratnou podobu. Ne nadarmo vodil Mojžíš Izraelce čtyřicet let po Sinajské poušti, protože do zaslíbené země mohli vstoupit až jako jiní lidé.
Součástí té politické korektnosti je i postoj, že všechno „jiné“ – jakákoli menšina – je buď lepší, nebo by alespoň mělo být zvýhodněné. Co říkáte trendu, že menšina je víc, měla by mít víc práv a výhod než většina?
Nesouhlasím s tzv. teorií stejných žaludků, ale jsem přítelem stejných práv a lidské přirozenosti. Tedy žádná diskriminace, ani ta pozitivní.
Není vlastně z podobného soudku i inkluze ve školství, která může ve svém důsledku nadělat víc škody než užitku? Nebo co si o něm jako pedagog myslíte?
Ministerstvo školství je resort, ve kterém se vystřídalo od roku 1989 nejvíce ministrů. A co ministr, to dokonalý nápad! Další slavný vynález máme po ruce. Jde ale spíše o výkřik zoufalců než o moudrý počin potomků Jana Ámose Komenského. Občas je mi ho líto.
Na jedné straně forma inkluzivního vzdělávání nevyšla z potřeb terénu, učitelé po ní nevolali a nelze ji aplikovat celoplošně. Bude kantorům i dětem vnucena. Na druhé straně je to šance pro dalšího ministra, který bude mít zásluhu o české školství v tom, že ten pedagogický kýč zase slavnostně zruší.
Prof. PaedDr. ThDr. MUDr. et MUDr. Jaroslav Maxmilián Kašparů, Ph.D., dr.h.c., je řeckokatolický kněz, psychiatr, pedagog, premonstrátský oblát a esperantista. Je autorem duchovní literatury, externím spolupracovníkem Českého rozhlasu, kde pravidelně vystupuje v pořadu Jak to vidí. Příležitostně vystupuje také v pořadech České televize. Vloni v květnu byl zvolen členem Rady České televize, v listopadu mu bylo uděleno čestné členství v Koruně České – monarchistické straně Čech, Moravy a Slezska. Od 4. dubna 2012 je zapsán do České knihy rekordů jako držitel největšího počtu vysokoškolských titulů.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
